nacházíte se zde:  home  /  příběhy  /  Další příběhy  /  Životní příběh filosofa Jaroslava Kohouta  /  Dětství, dospívání a válka
 

Přidejte se k nám...

Sledujte nás na Youtube
 

Sdílejte tuto stránku ...

 
 

Obrázky

Jaroslav Kohout
 
 
Jaroslav Kohout
Foto

Jaroslav Kohout – Dětství, dospívání a válka

Jaké bylo vaše dětství? 

Prožil jsem ho na Oravě. Můj otec chránil hranici, kde se pašovala stáda koní. Vnímal jsem to jako dobrodružný život a napodoboval jsem ho – natáhl jsem si vysoké boty, že půjdu bránit hranici taky.

 

Otec byl členem legionářské organizace, kde tehdy byli nejen čeští zaměstnanci, ale také Slováci, legionáři. Byl zároveň členem sociálnědemokratické strany, která byla jednotná pro celé území první republiky, takže její místní členstvo bylo převážně slovenské, ale někteří funkcionáři byli také Češi. Tam jsem vůbec poprvé zaslechl něco o tom, že taková politická strana existuje. Pěstovala se tam československá vzájemnost – hrálo se divadlo, chodily se zpívat české a slovenské písně. Na slavnosti chodili legionáři v uniformách, státní zaměstnanci byli také v uniformách, takže člověk to prožíval jako něco, co je důležité, co je vyšší složkou života.

 

Když jsem začal brát rozum, tak jsem o sobě říkal, že jsem Čechoslovák, což odpovídalo oficiální československé doktríně, že Československo je státem československého národa – jak to bylo formulováno i v ústavě, který má dvě větve, dva spisovné jazyky.

 

Když jsme měli – já i sestra – začít chodit do školy, tatínek byl přeložen do Bratislavy, kde školství bylo vyspělejší a kantoři byli na vyšší úrovni. V Bratislavě jsem chodil do gymnázia do patnácti let, do kvarty – to byl rok 1939 a vznikl Slovenský stát. Tato gymnázia byla osmiletá, takže polovinu gymnázia jsem absolvoval tam a tu druhou polovinu tady v Praze na Křemencárně. V naší třídě byli jednak Malostraňáci, kteří na Malé Straně dále nemohli pokračovat – protože od kvinty už to byla jenom reálka – druhá polovina třídy byla z přivandrovalců, z rodin, které přišly z pohraničí, ze Slovenska nebo dokonce ze zahraničí. Byly zde totiž také děti úředníků československých zastupitelských úřadů, které byly za protektorátu zrušeny. Křemencárně se tak říkalo proto, že stála v Křemencově ulici naproti hospodě u Fleků. Sešli jsme se tam v roce 1939 jako kvintáni. Asi polovina naší kvinty, byli jsme 5. C, se skládala z žáků z Neruďárny, což byla reálka, na které učil Neruda, proto se dneska jmenuje Nerudovo gymnázium. Reálka byla sedmiletá a byla orientovaná spíše na přípravu pro techniky.

 

Řekněte mi něco o svých rodičích.

Teolog a historik umění doktor Josef Zvěřina, který byl jedním z našich předních katolických disidentů (měl za sebou ovšem nacistický a nekonečně dlouhý komunistický kriminál a roku 1990 se nakrátko stal tuším čestným děkanem Katolické teologické fakulty v Praze), prý říkával, že čím je starší, tím lépe si rozumí se svým mrtvým tatínkem. Takhle nějak to asi často bývá – ve vzpomínce se stárnoucím lidem jejich rodiče ukazují v stále jasnějším světle. To míním doslova: jejich památka je čím dál světlejší. Snad je to tím, že rodičovská láska se při vzpomínání zbavuje jakýchkoli káravých či usměrňujících příměsí a zůstává jakýmsi radostným zdrojem usměvavé přízně, které se jinak člověku mnohdy žalostně nedostává. Snad proto má starý člověk sklon si rodiče idealizovat, zejména ve srovnání s tím, jak kriticky se na ně díval zamlada.


U nás doma byla oáza bezpečí a radosti. Maminka byla vtělená laskavost s obrovským smyslem pro soulad. Její způsob dohledu na naši školní přípravu byl velmi nápomocný – až za polovinu naší střední školy jí vydržel zájem o obsah výuky. Řešila s námi početní příklady, zkoušela nás z cizích slovíček, upravovala sloh a vylepšovala výkresy, které jsme oba – moje sestra i já – dosti patlali. Chtěla být učitelkou, ale dědečkova rozedma plic a první světová válka ji přinutily zůstat ve školní vyvařovně. Byla báječná kuchařka a neuvěřitelně trpělivá a důmyslná pomocnice nás všech. Tatínka bezmezně milovala a obdivovala.


Otec si maminčinu oddanost zasloužil. Nepoznal jsem lidumilnějšího, optimističtějšího a štědřejšího člověka. Vedle svého zaměstnání – finančnická uniforma ohromně slušela jeho až do smrti vzpřímené postavě, jeho zpěv, vtip a smích každou společnost elektrizovaly – měl skoro pořád řadu volených funkcí – spolkových, odborářských, samosprávných – a bystrý politický úsudek. Školu si zkazil v půlce reálky, když kvůli vášni pro sbírání brouků propadl z francouzštiny a zlostný dědeček, důlní kovář, ho nepustil k reparátu a dal ho do učení do pivovaru. Ten stál poblíž jeho reálky, a když válel před sebou sudy s pivem, jeho bývalí spolužáci se mu smáli.


Ruské legie se svým bratrským a demokratickým duchem (František Langer ho v Jízdní hlídce vystihl slovy: „Máme přece jeden druhého!“) mého otce poznamenaly na celý život. Po návratu ze „sibiřské anabáze“, jak se tomu dvouletému slavnému tažení 60 000 ukázněných československých legionářů mořem ruských revolučních zmatků začalo ve světě říkat podle Xenofonta, nastoupil na Slovensko k finanční stráži. Jako selfmademan tam obětavě mezi často negramotnými obyvateli pohraničních vesnic, ať už to byli Maďaři, Slo-váci či Poláci, šířil ochotnické divadlo, schůzoval a přednášel svobodomyslnější českou osvětu.


Počátkem roku 1939 byl slovenskou autonomní vládou „dán k dispozici“ pražskému ministerstvu financí. Za německé okupace byl předčasně penzionován, o vlas unikl zatčení a dalo mu moc práce, aby nás udržel nad vodou. Po druhé světové válce se vrátil k finanční stráži a na okresní úrovni dělal samosprávnou politiku. Jemu a Patočkovi především vděčím, že jsem odolal pokvětnové prosovětské euforii a v rámci ČSSD fierlingerovským námluvám. Maminka od mého zatčení až do své smrti v roce 1975 postonávala. Tatínek dělal dojem junáka, ale přežil ji jen o deset dní.

 

Jaké máte vzpomínky na začátek války?

První protektorátní 28. říjen roku 1939 jsme prožili ve znamení symbolického celopražského protestu proti německé okupaci. Všichni jsme přišli ověšeni trikolorami, kantoři místo vyučování měli přednášky historicko-politického obsahu a odpoledne probíhaly v pražských ulicích demonstrace, ke kterým jsme se leckdo prostě připletli. Já jsem se například dostal do demonstrace v Žitné ulici, kterou potom Němci zastavili. Dnes je tam ve Štěpánské ulici pamětní deska připomínající, že tam padl dělník Janeček. Smrtelně byl zraněn vysokoškolák Opletal. Následně 16. listopadu probíhal Opletalův pohřeb, při kterém se vysokoškoláci, kteří ho pochovávali a na technice uspořádali ceremoniál, dostali do konfliktu s německou policií. Naši policisté dělali jen pořádkovou službu, smýšlením byli na straně vysokoškoláků.

 

17. listopadu pak Němci vyhlásili stanné právo, uzavřeli všechny české vysoké školy, zastřelili 9 vedoucích studentských funkcionářů a asi 1200 vysokoškoláků odvedli do koncentráku. Tohle v nás od samého počátku zanechalo touhu jednou to těm Němcům vrátit, zejména když bude možnost se aktivně zúčastnit osvobozování Prahy.

 

Co pro vás účast v Pražském povstání znamenala?

V širším slova smyslu byla naše účast na povstání jistě už politikou, v užším slova smyslu to byl jenom takový živelný projev vlastenectví a loajality vůči exilové vládě, která však v té době byla již celým demokratickým světem uznána za legální.

Také v tom byl moment sebeosvědčení – osvědčení toho, že člověk obstojí vůči okupantům, kteří se nám celou válku snažili namluvit, že jsme podřadný národ, že neumíme bojovat, že jsme národ kapitulantů. Tohle všechno jsme jednak chtěli zlomit sami v sobě a jednak jim ukázat, že jsme jako oni; to znamená, že když oni se nebojí nasazovat životy nebo jsou přesvědčeni, že mají svému národu sloužit tak, že jsou přitom ochotni riskovat život, že také my nejsme o nic horší. Na druhé straně zde byl pocit, že jestliže my jsme museli kapitulovat, když náš stát a naše ozbrojené síly stály proti zdrcující převaze, tak také oni že se stanou kapitulanty, když se vůči nim postaví také taková zdrcující převaha, jak tomu pak skutečně v poslední fázi války bylo.

 

Řeč byla o začátku války a pak o povstání, ale jak jste prožil dobu před koncem války?

Jak jsem se již zmiňoval, maturovali jsme v roce 1943, a to tak, že jsme se museli z některých předmětů k maturitě připravovat také německy. Poté jsme byli totálně nasazeni. Ročník 24 to dost odnesl a my jsme byli většinou ročník „24“. Měli jsme však štěstí, z pracovního úřadu nám byl přidělen referent doktor Svoboda, který byl sám absolventem Křemencárny, a ten nám řekl, že když si přineseme potvrzení z válečně důležitých podniků na území protektorátu, tak nepůjdeme do Říše. Takže v první vlně z nás nikdo do Říše nešel. Až později, když některé z těchto podniků dávaly k dispozici mladší zaměstnance, tak se asi dva z našich spolužáků dostali do Německa, buďto k odklízení trosek, což byla takzvaná Technische Nothilfe, nebo ročník po nás, ti už šli k takzvanému Luftschutzu, to znamená, že dostali německé uniformy včetně přileb a dělali pomocnou pořádkovou službu, přičemž byli přechodně nasazováni také na území v Říši, kde byly nálety, a pak zase na nějakou dobu stahováni do protektorátu. Ale my jsme většinou, jistě 90 procent naší třídy, absolvovali totální nasazení tady. Chlapci byli většinou ve strojírenských továrnách, kde se vyráběly buď nějaké součástky ke zbraním, nebo se opravovaly vagóny. Já jsem se dostal asi na rok do zemědělství, které bylo také válečně důležité. Tatínek mi opatřil místo na jednom statku na Mělnicku.

 

Otec byl penzionován v roce 1942, protože když přišel Heydrich v září 1941, nařídil penzionování všech bývalých legionářů, takže otec, třebaže mu nebylo ani 50, byl penzionován jako všichni ostatní legionáři, kteří byli ve státní službě a nebyli na tom kterém místě z nějakých válečných důvodů nepostradatelní. Otec pak dělal různé pomocné práce, protože penze byla malá a také proto, že měl málo služebních let. Takzvaná legionářská léta – která se podle vládního nařízení započítávala ze zákona trojnásobně, takže když otec byl tři roky v legiích, tak měl do penze započteno devět let – byla zrušena německými protektorátními dohlížiteli s příchodem Heydricha.

 

Do té doby však sloužil otec u potravní čáry, to znamená na obvodu Prahy, kde ještě dneska tu a tam můžete vidět ty staré budovy, které byly postaveny k tomu, aby se zde vybírala potravní daň. A tytéž služebny byly zřízeny také na nádražích. Otec byl přidělen na hlavní nádraží, kudy se načerno pronášela aprovizace, jak se říkalo za války. Potraviny byly na příděl, na potravinové lístky, ale načerno si každý navíc od svých známých nebo příbuzných snažil přivézt nějaké to kilo mouky, čtvrtku másla, a také se stávalo, že si někdo vezl i kus prasete. K potravní čáře byli přiděleni také němečtí úředníci od hospodářské kontroly, kteří takový kontraband zabavovali, se zadrženými se sepisovaly protokoly a byly z toho v nejlepším případě pokuty, ale často také zatčení, popřípadě i soud, popřípadě smrt.

 

Jednomu člověku, který byl zadržen německým kontrolorem, pomohl otec se z toho vyvléci, a on potom zařídil, že jsem se dostal na ten statek, kde jsem přes rok musel pracovat, a to dost těžce. Nebyl jsem na to zvyklý, nebyl jsem žádný těžký atlet, byl jsem lehký atlet – jako středoškolák jsem cvičil v Sokole – ale dobře jsem se tam najedl a tu a tam jsem nějaké to kilo mouky nebo čtvrtku másla mohl jednou za měsíc přivézt domů do Prahy, kde se žilo jenom z přídělových lístků. Posledních pár měsíců jsem byl nuceně nasazen na šachtě na Kladně. Nejdřív jsem pracoval na povrchu, potom v hlubině. Do tohoto prostředí, které jsem poznal jako totálník, jsem se pak znovu dostal jako vězeň v 50. letech, i když ne na stejný důl. 


 
© 2008 - 2021 Političtí vězni.cz | webmaster: Nebrat s.r.o.