nacházíte se zde:  home  /  historie  /  Hana Truncová – Mobbing, neboli psychický teror
 

Přidejte se k nám...

Sledujte nás na Youtube
 

Sdílejte tuto stránku ...

 
 

Obrázky

Hana Truncová IV.
 
 
Hana Truncová IV.
Foto

Hana Truncová – Mobbing, neboli psychický teror

Psala se 70. léta – tedy hluboký komunismus – navíc roky tzv. normalizace, vše co nebylo dosti komunistické bylo podezřelé, tenkráte fungovalo zcela jistě ještě více fízlů nežli kdy předtím. Pracovala jsem ve velké cestovní kanceláři, kde mne práce nesmírně bavila. Rok 1968 mi dopomohl k tomuto pracovišti, tenkráte byly politické poměry poněkud příznivější a šéf, který mne přijal, mi radil, abych formulář pro kádrové oddělení vyplnila „diplomaticky“ – poté, co jsem mu řekla, že jsem bývalý politický vězeň 50. let. Tak jsem devět let kriminálu prostě zatloukla a psala, že jsem byla v domácnosti… vdaná.

 

Vypracovala jsem se na tzv. samostatnou referentku a měla široké pole působností, přes kalkulace různých zájezdů, pultový prodej tuzemských pobytů, obsazovala jsem české i německé zájezdy našimi průvodci, vedla širokou komunikaci, korespondenci, uzavírala obchodní smlouvy – ani jeden den se nepodobal druhému – využívala jsem pracovní dobu. O mzdových podmínkách raději pomlčím, měla jsem jeden z nejnižších platů na pobočce – finance vyvážila zajímavá práce.

 

Byla jsem součástí velkého ženského kolektivu, jediný muž byl  nový šéf pobočky, od roku 1969, a také jediný člen KSČ. Pracovní doba začínala hodinu před otevíráním obchodu, času dost pro ženské povídání… Někdy jsem prohodila žertem, že si připadám jako u královského dvora: intriky, pletichy. Pokud se mi TO netýkalo přímo, tak o nic nešlo.

 

Dodnes nevím čím jsem se stala terčem jedné kolegyně, svobodné, chytré, inteligentní, tenkráte asi 30leté ženy. Šatila jsem se – dík sestře a přítelkyni ze Západního Německa – dobře, avšak nikdy nápadně, jezdila jsem občas za sestrou na tzv. pozvání – ale po svém návratu na pracoviště jsem NIC nevyprávěla, byla jsem skoupá na odkrývání svého nitra, svých zážitků. Oslovování „soudruh/užka/“ nebylo v mém slovníku, k SČSP jsem jako jediná z pobočky nevstoupila s odůvodněním, že se nemohu spřátelit s celým národem, že si najdu své přátele sama.

 

Často jsem si kupovala dorty se šlehačkou – k úžasu oné „sokyně“ jsem po nich netloustla – načež jsem raději s pamlskem zalézala do ústraní, abych neprovokovala… Ona žena – říkejme jí ÁDA – seděla mi naproti, viděla i slyšela jsem arogantnost jejího jednání s klientem, mnohdy si vyjednala telefonicky schůzky, zmizela jednoduše od pultu, přenechala mi mlčky svůj referát – a bylo to. Vypočítala jsem si její a svoji produktivitu práce, u šéfa jsem uhodila pěstí do stolu a žádala spravedlivost, marně! Znala „hříchy“ našeho šéfa, jeho autorita byla tatam.

 

Někde zjistila, že jsem byla zavřená!!! To měla v ruce velký trumf. Zasvětila do svých plánů proti mně jednoho mladého právníka, který chodil dosti pravidelně do cestovky, chtěla, aby odkryl moji minulost. Celý kolektiv viděl, věděl o metodách ÁDY, byly na mé straně, ale veřejně nevystupovaly. Byly dny, kdy jsem přišla domů zcela zničená, tam mi naslouchal můj muž – tím jsem se zbavila vnitřního napětí a mohla příští den opět duševně „bojovat“. Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem vytočila telefon do podniku kde pracoval můj muž a ptala se, zdali by tam nebylo pro mne místo… Zdálo se, že jsem na konci svých sil, že dám okamžitě výpověď.

 

S námi pracovala mladá žena, která vyrůstala bez rodičů, žila odmalička  mezi cizími lidmi, jí patřila má náklonnost, občas jsem ji obdarovala, cítila jsem, že je z nás nejchudší co do citových vztahů. Tuto kolegyni ÁDA přetáhla na svoji stranu, zpracovala na křivého svědka proti mně – citovala vymyšlené mé výroky – protikomunistické. Vyvolávala konflikty – nikdy jsem nežádala pomoc mých kolegyň, nikoho jsem do tohoto urputného kolotoče nezatahovala.

 

Ona ÁDA udělala velkou chybu – vystupovala totiž i proti šéfovi, velkému komunistovi – házela mu klacky pod nohy, její inteligence a vychytralost excelovaly. Jednoho dne mne zavolal šéf do své kanceláře a oznámil mi s jiskrou v oku, že ÁDA dala ke konci roku výpověď, ale že tomu uvěří až v okamžiku, kdy skutečně opustí podnik.

 

Hospodářské výsledky na mém referátu byly víc než dobré, po pracovní stránce mi nikdo nemohl nic vytýkat, při rozdělování odměn jsem v duchu děkovala za své  zdraví a nerozčílila se kvůli penězům, které jsem opět nedostala, mé silné nervy tento urputný boj vydržely – ona ÁDA jednoho dne skutečně opustila – celkem v tichosti – cestovní kancelář.

 

A léta plynula… Nastala doba demokracie, 90. léta, sama jsem byla již v důchodu, jednoho dne jsem obdržela pozvání na setkání všech bývalých kolegyň oné cestovní kanceláře s telefonickým upozorněním, „že tam ALE bude i ÁDA…“, což mi absolutně nevadilo, doba se změnila a snad i ona…

 

Sešlo se nás hodně, kolem třiceti, v útulném salonku mne hlasitě oslovila ÁDA, předala překrásnou kytici, celou žlutou, požádala o prominutí svého chování a jestli jí mohu odpustit?! To z mé strany bylo samozřejmé.

 

Byla to válka nervů – psychický teror – dnes se tomu říká mobbing.

 

Neděle, 9. února 2003 – Hana Truncová – Johnová

 
© 2008 - 2017 Političtí vězni.cz | webmaster: Nebrat s.r.o.