Hana Truncová – reflexe publikace Českoslovenští političtí vězni

Dnes mám 50leté výročí návratu z komunistického kriminálu, 21. ledna 1960 jsem se vrátila domů k rodičům, k babičce - kde mi bylo dobře – ale bylo to štěstí? Byla nějaká vize do budoucnosti? Vrátila jsem se opět do totality... o to větší je můj dík všem diplomatickým složkám, všem lidem, kteří usilovali, zasloužili se o svobodu slova v mnoha evropských státech, kde vězňové museli při propouštění podepisovat, že nebudou hovořit ani publikovat nic z komunistických kriminálů...

Zde děkuji za vydání nové knihy „Českoslovenští političtí vězňové – 17 životních příběhů" od Tomáše Boušky, Kláry Pinerové, Michala Louče, dále píše Petra Čáslavová o vězeňské poezii  a Kristýna Bušková napsala psychologický rozbor o uvězněných ženách.

Mládí má v sobě neskonalou sílu, touží po pravdě, právě proto někteří vysokoškoláci dnešní demokracie ČR  a navíc otevřené Evropy, zvolili studium novodobých dějin – filosofii – s tím spojenou psychologii – archivy jsou z velké části k dispozici, ano! Pamětníci mohou dobu minulou přiblížit ještě více. Klárka Pinerová se seznámila se mnou před zhruba pěti léty – aby mohla být vydaná kniha, vypovídající o vězenství jako takovém, porovnávání vězeňských řádů za doby demokracie a totality, bylo třeba dlouhého studia magisterské práce, ale i slyšení slova pamětníků.

Po pročítání jednotlivých 17 životních příběhů z citované knihy, jsem zjistila, že ani jeden bývalý vězeň nepoužíval krutých slov k označení našeho živoření ve vyšetřovací vazbě, nebyli jsme zdaleka  odsouzeni, přesto jsme si museli zvyknout na protilidská práva – „Vývoj  československého vězeňství po druhé světové válce" otevírá poměry ve věznicích, jaké jsme už poznali my, o kterých jsme vyprávěli ve svých vzpomínkách. Klára Pinerová dokládá na novém komunistickém zákonodárství změny, drastické změny.

Objektivní důkazy přináší kniha o věznicích, pracovních táborech na území ČSSR, není bez zajímavosti rozbor bachaře versus vězeň. Žili, vídávali se denně, poznávali se navzájem, aniž by diskutovali. Bachař nesoudil – pouze byl ve službě u Odsouzených – jeho praxe vynahradila chybějící inteligenci, v knize najdeme náhled na skutečnost, žili na společné půdě věznice, časem věděli, co od koho lze očekávat.

Michal Louč obšírně rozebírá vězeňské subkultury ve vzpomínkách pamětníků. Dokazuje, že individuelní výpověď jednotlivých pamětníků má mnohdy na stejnou věc odlišné vzpomínky, rozhoduje doba – letopočet, druh vězení, okolnost. Věnuje se mezilidským vztahům vězňů jak v pevných věznicích tak na pracovních táborech – zajímá se o sílu přežití, víru a optimismus vězně, o styky s civilními zaměstnanci i vzájemném nebezpečí.

Podstatou celého soužení v komunistických kriminálech je začátek všeho ZLA již za  druhé světové války, Tomáš Bouška dává na začátku knihy otázku: „Co se stalo 23. listopadu 1945?" Správný historik to ví... podepsaná smlouva mezi SSSR a ČSR rozšířená těžba uranové rudy – následky – otroci vězňové – politický systém. Pisatel rozebírá kolektivní lidskou paměť až po historii novodobých dějin, představí moderní orální paměť a sám se věnoval několika životním příběhům jako tazatel.

Petra Čáslavová postavila svým obsáhlým příspěvkem pomyslný pomník všem čsl. spisovatelům, kteří byli soudně umlčeni k mnohaletým  trestům, nesměli psát ani publikovat – mohli pouze tajně v kriminálech předávat své verše pro duševní posilu i vlastní útěchu. Vzpomněla také vězeňské poezie nejmenovaných talentovaných vězňů, kteří našli v sobě jiskru básníka, bez tužky a papíru si pamatovali nespočet svých veršů... které mnohem později vydali knižně.

Psychologický rozbor Kristýny Buškové, týkající se narátorek – žen, porovnává dopady věznění holocaustu s vězněním za komunistické totality, o různých podmínkách po propuštění vězeňkyň, ale zmiňuje se také o ženách, které o svém utrpení a odsouzení hovořit nechtějí. Nezpracovaná traumata, absenci psychologické pomoci, velice citlivě nachází souvislosti mezi dlouhodobou pamětí vězeňkyň a současnými spoluobčany. Kristýna Bušková vidí nutnost vyrovnat se s novodobými dějinami právě  formou orální historie.

Jen bych si přála, aby nová kniha sedmnácti životních příběhů čsl. politických vězňů šla z ruky do ruky a našla své čtenáře, děkuji za velkou trpělivost tazatelů – studentů, děkuji všem, kteří se zasloužili o vydání knihy.

Hana Truncová – pamětnice

Čtvrtek, 21. ledna 2010