nacházíte se zde:  home  /  příběhy  /  Příběhy politických vězňů  /  Augustin Bubník
 

Přidejte se k nám...

Sledujte nás na Youtube
 

Sdílejte tuto stránku ...

 
 

Obrázky

V hokejové síni slávy ve finském Tampere
Bubník 02.
Bubník 01.
V hokejové síni slávy II.
V hokejové síni slávy III.
Během rozhovoru I.
Během rozhovoru I.
Během rozhovoru I.
Během rozhovoru II.
Konference – obr. 16
Zlatko Červený
Vladimír Kobranov
Křest knihy XIV.
Křest knihy XV.
 
 
 
V hokejové síni slávy ve finském Tampere
Foto
Video
Audio
Ostatní dokumenty

Augustin Bubník

Gustav (Augustin) Bubník se narodil 21. listopadu 1928 v Praze. Vyučil se řezníkem, i když jeho pravou životní vášní byl lední hokej. Věnoval se mu od útlého věku. Jako bývalý československý hokejový reprezentant, držitel stříbrné medaile ze ZOH 1948 a mistr světa z roku 1949, byl v roce 1950 odsouzen na 14 let ve vojenském procesu Ing. Modrý a spol. Prošel vyšetřovací vazbou ve smutně proslulém Domečku v Praze na Hradčanech. Byl vězněn v Plzni na Borech, v jáchymovských i příbramských trestaneckých pracovních táborech, na Pankráci i v Ruzyni. V roce 1955 byl omilostněn, ale do reprezentace ani do nejvyšší hokejové soutěže se už vrátit nesměl. V letech 1998–2002 byl poslancem dolní komory Parlamentu ČR.

Rozhovor s Augustinem Bubníkem

 

Tazatel: Tomáš Bouška

 

Dovolte, abych se vás nejprve zeptal na vaše dětství a místo narození.

Narodil jsem se 21. listopadu 1928 v Praze, takže jsem vlastně poslední týden ve znamení štíra. Štíři byli vždycky hrdí bojovníci a dovedli se za každé situace tak nějak organizovat a udělat vždycky to nejlepší. V roce 1928, kdy jsem se narodil, byly podle vyprávění mojí maminky a tatínka obrovské mrazy. Dokonce když mě vezli ke křtu v peřinách, tak mysleli, že umrzneme. Takže jsem byl asi předurčený k mrazu – k hokeji. Ukázalo se to již během doby, kdy jsem vyrůstal. Můj táta byl řezník a uzenář, pracoval na jatkách, moje maminka byla prodavačka v uzenářství. Oba přišli z jihu Čech do Prahy a společně jsme bydleli v Holešovicích v Praze 7. Protože mamka byla velká sokolka[1], tak nás vodila, mě a mé dvě o čtyři roky mladší sestry, na sokolské cvičiště k Libeňskému mostu, kde bylo každou zimu vytvořené kluziště. Tam jsme vlastně začínali bruslit a já jsem se dozvěděl, že v blízkosti našeho bydliště, na ostrově Štvanice, existuje zimní stadion, na kterém se bruslí a hraje hokej.

 

Kdy jste začal hrát „velký" hokej?

Po válce. „Velké" byly olympijské hry 1948[2], kde jsme nečekaně hráli proti Kanadě s výsledkem 0:0. Pro Kanaďany to byl šok – do té doby jezdili do Evropy a poráželi Československo. První výsledek proti Československu v roce 1911 byl 30:0 a potom už jsme spolu prohrávali s rozdílem 20 i 10 gólů. Kanada jezdila vlastně do Evropy na mistrovství světa jako na výlet, poráželi všechny okolo. Pro ně byl šok, když jsme s nimi hráli 0:0. Také po skončení této olympiády vznikl velký konflikt mezi tehdejším kapitánem Vladimírem Zábrodským a trenérem Matějem Bucknou. Ten Zábrodského obvinil, že určil špatnou taktiku – mělo se hrát útočně, nikoliv obranně. Buckna na to odporoval, že každý z hráčů měl velké šance, kdy branku mohl střelit, a taktéž Kanaďané. Díky tomu, že jsme měli vynikajícího brankáře Ing. Modrého, zápas skončil 0:0. Dostali jsme pozvánku do Kanady, abychom jeli změřit naše síly na domácí kanadskou půdu. Tehdy v Kanadě hrálo jenom 6 profesionálních mužstev.

 

V čem měla spočívat vaše „protistátní" činnost?

V té poválečné době si nás předcházeli jako nejslavnější mužstvo z LTC Praha[3]. Každým rokem jsme hráli ve Švýcarsku novoroční turnaj zvaný Spenglerův pohár a právě v roce 1948, po olympiádě, se celé mužstvo dostalo do konfliktu s emigrační skupinou tehdejších prezidentů LTC Praha, kteří už dávno byli ve Švýcarsku jako emigranti. Požádali pana Zábrodského, jako mluvčího týmu, aby zorganizoval to, že celé národní mužstvo zůstane v zahraničí a bude hrát pod jménem Československé národní mužstvo v exilu[4]. Že budeme hrát po Evropě, v Anglii a budeme propagovat zkrátka ideu tohoto mužstva. Pan Zábrodský nejdříve všechno slíbil. Protože mu však nedali dvakrát více peněz, než kolik slibovali nám, každému z hráčů, tak celou věc odřekl. Dokonce došlo k hlasování, kdy 8 hráčů bylo pro návrat, 6 hráčů proti. V tom okamžiku zůstali ve Švýcarsku bratr Oldřich Zábrodský a doktor Sláma, který byl už vystudovaný právník. Bylo mu tehdy asi 26 let nebo dokonce 28, věděl však, že se už zpátky do republiky nemůže vrátit. Byli mluvčími této organizace, proto věděli, že nemohou zpět. My jsme se vrátili a to byl vlastně prvopočátek všeho.

 

Následovaly represe?

Ještě ne. V roce 1949 jsme se ve Švédsku stali mistry světa. My jsme najednou Kanadu porazili 3:2! Bylo to první vítězství Československa nad Kanadou. Skóre bylo myslím 3:2. Konopásek dal první branku, já dal druhou, třetí myslím Roziňák. Zkrátka jsme vyhráli 3:2, což Kanadu deklasovalo. Když jsme přijeli zpět, vláda nás vítala v Praze na nádraží. Byl tam i předseda vlády Zápotocký, ministři. Uvítali nás ve vládním salonku v nádražní budově. Nádraží bylo plné lidí. V roce 1950 nás už ale na další mistrovství ve Velké Británii nepustili. Chtěli po nás, abychom se zřekli účasti na mistrovství s tím, že československým reportérům nebyla vydána víza k vycestování s reprezentací. Mezitím se ale moje sestra, která pracovala v úřadě americké Permitte Office tady v Praze, spojila s kamarádkami z britské informační služby a ty jí ofotografovaly ta problematická víza. Víza byla vydaná, ti reportéři je měli v sobotu připravená. Ale oni si pro ně nepřišli.

 

Sešli jsme se proto záhy nato U Herclíků. To byla hospůdka za Národním divadlem v Praze, kterou vlastnil bratr tehdejšího hráče Sparty Zdeňka Ujčíka. Byla to hospůdka, kde jsme se my, vojáci i civilové, scházeli. Dobře jsme tam pojedli, popili. Věci z letiště jsme si navezli domů a kolem páté hodiny jsme se začali scházet v hospůdce. Vevnitř již seděli nějací lidé, byl tam dudák, který tam hrával na harmoniku. Vždycky se tak zpívalo, všelijaké sportovní písničky nebo písničky Prahy. Takové vzpomínky. Když byla ta největší veselice, kdy se nadávalo, proč jsme neodletěli, byli jsme už v pěkné kuráži. Mohu říci, že jsme nadávali, sem tam jsme vyběhli ven na náměstíčko a tam jsme křičeli: „Smrt komunistům!" A: „My si nenecháme odstřihnout křídla, my řekneme pravdu!" V tom jsme slyšeli v rozhlasu, jak reportér Edmund Koukal říká, proč naši hokejisté neodletěli na mistrovství světa. Říkal přesně to, co měl nařízeno říci. Hokejisté se vzdali účasti, protože reportéři nedostali víza. Tak jsme ihned volali pana Laufra a říkáme: „Přijďte sem, řekněte jim pravdu." Ne, oni nepřišli. Volali jsme Koukala hned po reportáži, aby přišel mezi nás, aby věděl. A on říká: „Chlapci, já mezi vás nepřijdu." Když byla veselice veliká a už jsme toho alkoholu měli v sobě dost, tak jsme začali zpívat všelijaké písničky na bývalého fotbalistu Vlastu Kopeckého. Byla to taková slávistická písnička. Místo Vlasta Kopecký jsme zpívali Venca Kopecký[5], to byl ministr školství a sportu. Když to bylo všechno v nejlepším, procházíme tak najednou s Roziňákem kolem, a náhle vstali dva páni od jednoho stolu a chytli nás. Řekli, že půjdeme s nimi.

 

Jaké jsou vaše vzpomínky a co se vám vybaví, když se řekne Domeček[6] na Hradčanech?

Doba, kterou jsem zde prožil, tedy od 15. března až do začátku května 1950, kdy skončili vyšetřování a kdy jsem byl převezen na soudní oddělení Pankrác, byla nejhorší doba v mém životě.[7] Byl jsem mladý chlapec, který si z toho všeho dělal legraci, myslel jsem si, že se nic nemůže stát, že možná dostaneme nějaký trest za tu výtržnost, kterou jsme udělali v hospodě, ale to, co všechno následovalo potom, to vyšetřování celého případu a všechno, co se na nás valilo, bylo velmi kruté. Samozřejmě, nejhorší byly ty doby, kdy nás měl v rukou Pergl[8], šéf tohoto Domečku. Nejhorší bylo, když nás vozil na generální štáb do Dejvic. Ať už to bylo ráno, v poledne, večer, v noci, vše se odvíjelo podle toho, jak vyšetřovatelé měli náladu se s námi bavit. Nejstrašnější bylo jeho zacházení v Domečku. Nejkrutější byla kobka pod schody, kde když mu vyšetřovatelé dali příkaz, tak nás, tedy speciálně mě (ale i druhé chlapce, ale je ne tolik, jako mě), šoupl do té kobky, která byla tmavá, kde nebylo vůbec denní světlo ani žárovka. Byla to jen taková udusaná kobka, mokrá a zavřená. Tam člověk byl v díře jako myš, kterou nechali napospas do té doby, než přinesli kafe nebo kousek chleba, jestliže mi vůbec dali najíst.

 

Byly to hrozné věci. Jakmile jsme zašli do Domečku, použil násilí, například pendreku, měl takové důtky, kde na konci byly kuličky. Tím člověka mlátil zezadu a zepředu, kolikrát až jsem upadl a on se choval jako bestie, která se tam na nás krutě vyžívala. Samozřejmě, jeho výrazy a všechno způsobily, že člověk měl strach, že vlastně může přijít o život. Kolikrát mě vedl na výslech přímo pod pistolí. Nevěděl jsem, jestli je nabitá a jestli je odjištěná, ale každopádně řekl: „Udělej krok a já tě zastřelím jako psa, ty svině protistátní." Anebo: „Buď budeš mluvit, anebo ne." Nejhorší bylo, když vyšetřovatelé ze mě nedostali to, co chtěli. Kdy jsem se nemohl přiznat k tomu, z čeho mě podezírali, tak ty dny a noci tam byly nejhorší. Faktem je, že nám dávali nějaká projímadla do kávy a hrozně jsme hladověli. Pamatuji si, že Tonda Španninger dokonce říkal: „Já kdybych chytil ptáka na římse, tak bych ho snědl." Tak kruté to tam bylo. Takže v tom Domečku nás bylo všech šest vojáků. Hlídali nás tam chlapci, byli to také bestie skoro stejně staří jako my, možná o nějaký rok starší, a ti tam chodili na chodbách a stále kopali do dveří a my jsme museli jít dělat buď kliky, nebo dřepy, nebo utíkat... Zkrátka chtěli nás pokaždé zdeptat tak, aby nás vyšetřovatelé dostali v takovém stavu, ve kterém si s námi mohli dělat, co chtěli. Pamatuji si, že jsem se jednou dostal dokonce do Perglovy kanceláře a viděl jsem na stole a na stěnách všelijaké mučicí nástroje, které tam visely.

 

Jednou mi dali takový železný pásek kolem hlavy a ten utahovali, že si člověk myslel, že mu rozdrtí hlavu. Svázali vám ruce, takže jste se nemohl nijak bránit, a dělali si z vás, co chtěli. Já jsem opravdu za tu dobu, co jsem tam byl, ztratil třicet kilo váhy. Přišel jsem s váhou kolem osmdesáti kilo, a když jsem odcházel, tak jsem měl sotva padesát. Ten hlad, ale hlavně psychický tlak ... stále mě chtěli usvědčit, že já jsem byl tím největším iniciátorem a zrádcem, že jsem dokonce já přemlouval hráče k emigraci. Chtěl jsem vždycky konfrontaci. Když ten vyšetřovatel tvrdil, že Josef Jirka říkal to a to, a ukazoval mi jeho spisy, já jsem říkal: „Ne, já chci, abyste nás konfrontovali." Dokonce jednou, když jsme jeli s tím Jirkou na vyšetřování společně v autě a říkám mu: „Co tys tam kecal, vždyť to není vůbec pravda." On byl už absolutně psychicky na dně, už si s ním mohli dělat, co chtěli. Už by podepsal všechno. Tak nás odvedli do kanceláře k naší konfrontaci. Když jsem řekl, že jsem mu v autě nikdy nic neříkal, tak se rozplakal a úplně se psychicky zhroutil. Vím a věřím tomu, že Pergl, nejenom nás, ale i veliké vojáky zahraniční armády, generály, nás opravdu hodně zdeptal... to nebyl člověk, to byla hyena, která tam vládla a dělala přesně to, co mu nařídili. Připravoval vlastně vyšetřovance k výslechům. Když to všechno skončilo, tak jsem byl strašně rád, že jsem přešel na Pankrác a čekal jsem na vyšetřování.

 

Jak dlouho ta doba v Domečku trvala?

Bylo to od patnáctého března. Třináctého mě zatkli, pak mě převezli na dva dny na páté oddělení ke kostelu svatého Mikuláše na Malé Straně. Pak si pro mě přijel náš poručík Hůlka, což byl člen OBZ[9], který byl u nás v armádním tělovýchovném klubu v Chuchli. Přijel si pro mě ale už i tenhle „Suchá lípa", Pergl. Z Mikuláše mě odvezli přímo do toho vojenského vězení, na Domeček. Takže tam jsem byl od patnáctého března. Když mě vozili zpátky, tak už rozkvétal zlatý déšť. Pamatuji, že to byly květnové dny, kdy jsem slyšel tu obrovskou slávu na Kulatém náměstí. Já jsem tam byl až někdy do začátku května, kdy mě převezli, takže to trvalo sedm, možná osm týdnů.

 

A těch šest kamarádů, dovedete je vyjmenovat?

Kdo tam byl na tom Domečku? Samozřejmě, byli jsme tam já, Kobranov, Štock, Hajný, Španninger a Jirka, celá šestka, která byla v národním mužstvu a která byla nominovaná na mistrovství světa do Londýna. My jsme vlastně byli všichni vojáci. Někteří v základní službě, někteří už dvouročáci, kteří hráli za armádní tělovýchovný klub hokej. Reprezentovali jsme armádu a měli jsme tehdy stanoviště v Chuchli. Bydleli jsme v takové vilce a dojížděli jsme na stadion na Štvanici trénovat a hrát. Takže tam bylo všech těchto šest vojáků. Ovšem někteří odtamtud šli mnohem dřív, nešli všichni až tak jako já. Myslím, že já jsem tam byl jeden z nejposlednějších, který přešel na Pankrác.

 

A přitom jste byl jeden z nejmladších.

Bohužel. Samozřejmě, já jsem byl strašně naivní mladý kluk, dnes to vidím. Vůbec jsem nevěděl, co se sem šíří a co je to komunismus.

 

A kolik vám tenkrát bylo?

V březnu 1950 mi bylo 21 a půl roku. Já jsem vlastně na vojnu ještě vůbec neměl jít. Šel jsem jako záklaďák, protože šel na vojnu Vofka Kobranov, což byl můj největší kamarád, se kterým jsme hráli už dva roky předtím za národní mužstvo. Tak ten mě přemluvil, že jsem se nechal nalít na vojnu o rok dřív, i když jsem ještě nemusel. Chtěl jsem být na vojně, abychom oba hráli za armádní tělovýchovný klub.

 

Byl někdo z vás šesti, kdo se nepřiznal?

Určitě se přiznal Jirka s tím, co všechno oni na něj věděli. Určitě se přiznal Hajný[10], ten dokonce dostal jenom rok za to, že se přiznal, že měl úmysly zůstat v zahraničí. Byl to velmi chytrý a inteligentní kluk, dělal taky lehkou atletiku a měl spojení s Václavem Mudrou. Václav Mudra se po osmačtyřicátém roce stal největším šéfem myslím toho OBZ, protože byl atlet a oni spolu dělali atletiku ve Slavii. Takže je možné, že Mudra mu tehdy trochu pomohl k tomu, že ho z celého toho případu vytáhl. Přiznal se určitě Jirka, co všechno dělal, co provážel přes hranice a všechno ostatní. Španninger se neměl k čemu přiznat, protože byl v celém tom případu úplně náhodně, ten s námi nebyl v tom Švýcarsku, kde se hlasovalo o tom, jestli zůstaneme. Štock taktéž, ten měl vlastně letět poprvé v životě hrát za národní mužstvo a podle těch spisů, jak jsem zjistil, tak Štock řekl takové věci, o kterých vlastně ani mluvit nemusel. Takže ze Štocka dostali úplně všechno, co chtěli. Určitě se nepřiznal Vofka Kobranov ani já.

 

Jen pro zajímavost, v tom Švýcarsku jste hlasovali jak?

Ve Švýcarsku to nakonec zkolabovalo, když se emigrační skupině nepodařilo přesvědčit celé mužstvo, abychom zůstali a hráli jsme jako Československé národní mužstvo v exilu. Hlavním iniciátorem a mluvčím byl kapitán týmu Vladimír Zábrodský, který to všechno zpunktoval. Druhý den ráno řekl, že mužstvo hlasovalo a osm hráčů bylo pro návrat a šest bylo pro emigraci. Takže hlavně záleželo na něm, jak on se rozhodne. Protože kdyby se on rozhodl zůstat, tak by určitě těch osm hráčů zůstalo. Možná někteří by se vrátili, protože tehdy v té době to bylo opravdu těžké. Za člověka, kterému ještě nebylo 21 let, se museli rodiče zaručit. To znamená, že jsme věděli, že kdybychom zůstali v emigraci, tak by zavřeli rodiče a zlikvidovali celou rodinu. Kdežto ti druzí, kteří už byli starší, jako Konopásek, Roziňák, Trousílek a ostatní, žili buď sami nebo už měli rodiny a byli to lidé věkově mnohem starší než jsme byli my, dvacetiletí mladí kluci.

 

A vy jste byl tenkrát pro návrat, nebo pro exil?

Já jsem byl pro návrat, protože jsem nechtěl dostat rodiče do takového maléru.

 

A když se teď přesuneme z Domečku na Pankrác, za co vás odsoudili?

Když jsme se dostali na Pankrác, tak jsem byl v cele se dvěma vězni, kteří také čekali na soud. Byli jsme na takzvaném soudním oddělení a dostali jsme bílou pásku, a to už bylo úplně něco jiného. To už nebyla samotka, už tam nebylo žádné bití, žádný strach, že zase s něčím přijdou. Pro mě bylo nejhorší to vyšetřování, když ze mě chtěli vymlátit přiznaní, že jsem byl instruován panem Bowem. Byl to šéf amerického úřadu tady v Praze, který uděloval vstupní víza do Německa, do všech čtyř zón, ať už to byla americká, anglická, francouzská nebo ruská. To byl člověk, se kterým mě seznámil inženýr Modrý. Chodil na hokej a hrát golf, jeho paní hrála golf a já jsem se s nimi velmi spřátelil. Oni si to vzali za záminku, že tento pan Bowe mě měl informovat a já mu měl donášet vojenské špionážní zkazky o tom, co se děje na vojně. Ale u mě na vojně se nedělo vůbec nic. My jsme dělali hokej. Když jsem jim tohle vyprávěl, oni tomu nechtěli věřit a stále chtěli přiznání, jaké vojenské špionážní zprávy jsem mu dodával. On měl být hlavním instruktorem, člověkem, který mě přemlouval, abych já zase přemlouval celé mužstvo k emigraci, což vůbec nebyla pravda. Jak jsem se pak dozvěděl, byl za 24 hodin vykázán z republiky za protišpionážní službu.

 

Takže, když jsme přišli na Pankrác, tak tam už to bylo trošku jiné. Pro mě bylo hrozné, když jsem se tam zaučoval. Spoluvězni mi říkali, jak to tam chodí, kdy nám dávají snídani, kdy přinesou oběd. Chodili jsme na vycházky jednou denně na půl hodiny na dvůr mezi bloky pankrácké věznice. Člověk se tam něčemu učil a dostával další rady od spoluvězňů. Nejhorší bylo, když mi jednou říkali, že brzy ráno bylo slyšet ve věznici nějaký šumot. Já jsem tam vlastně přišel těsně před popravou Milady Horákové[11]. A to samozřejmě ti vězni věděli, ti starší, kteří už tam byli několik týdnů, i měsíců, jak to chodí. Snídaně se tehdy protáhla dál a my jsme se dívali okny na dvory, jestli se tam něco děje. Ale Horáková byla popravena prakticky úplně mimo ty dvory v takovém koutě jedné budovy.

 

Bylo to pro mě hrozné, když jsem to zjistil. Také jsme se často dívali skrze takové půlokno, které se sklopilo. Ono se nesmělo, ale sklopilo se a tam když se člověk díval v zrcadlovce, tak dohlédl až na ten dvůr. Hrozný byl pohled, když jste viděl takzvané řetězáře. To byli lidé, kteří se pokusili o útěk. Nebo tam chodili takzvaní provazáři. To byli zase lidé, kteří čekali na popravu. A ti moji spoluvězni, už se nepamatuji na jejich jména, počítali, oni věděli, kolik jich je. A když najednou tam jeden chyběl, tak říkali: „Aha, tak toho už buď někam odvezli a pověsili a nebo ho odsoudili." Ale tihle provazáři byli vysloveně dole až úplně v podzemí v kobkách, kde čekali na popravy. A ti řetězáři, to byli zase lidé, kteří utekli z nějakého tábora nebo odjinud, a ti opravdu měli na nohách takové železné objímky a od nich řetězy a byli přikováni ke stěně. To opravdu existovalo. I v té cele se ten vězeň nemohl pohybovat. On jenom seděl na takové stoličce a nemohl nic víc dělat. Když chtěl jít „na stranu", tak tam měl nějaký škopíček, do kterého to udělal, a když oni chodili na té procházce, tak si drželi za tělem ty řetězy, protože ty objímky měly takové výčnělky, takže museli chodit s nohama od sebe, jinak by zakopli a upadli. Můžu vám říci, že to byl strašný pohled. Pro mě jako pro dvacetiletého kluka, že něco takového vůbec existuje.

 

Co následovalo pak?

Tak jsem si to tam prožil až do toho soudního přelíčení a to bylo v říjnu. Předtím nás volali, chodili za námi a vyvolali nás, takže přišli naši právníci, kteří nás zastupovali. Já a Roziňák jsme tehdy měli doktora Lindnera, což byl obrovsky tvrdý právník. A ten, když si všechno pročetl, ty spisy, tak říkal: „Vás nemůžou nijak odsoudit. Vy můžete dostat jedině za tu výtržnost v té hospodě. Možná dostanete rok nebo tak, že vás odsoudí a dají někam do vojenské věznice, ale žádné ty paragrafy, které tam byly, jako velezrada, špionáž a rozvracení socialistického zřízení vám nemůžou dokázat, protože to není vůbec na důkaz a jsou to všechno jenom výmysly." Jenže dr. Lindner byl odvolán spolu s ostatními právníky a byli nám přiděleni obhájci ex offo. Ale nakonec přišel soud. Ten první den, když jsme si všichni mysleli, že přes všechny ty kontakty s rodinami a přes naše právníky, určitě rodiče a manželky a děti budou v té síni (byli jsme souzeni v té velikánské síni, tak jako Horáková a jako všechny tyto případy). Mysleli jsme si, že se s nimi tam někde uvidíme, ale když nás vedli těmi chodbami, nikde nikdo nebyl. Přišli jsme až do předsálí té veliké síně a tam také vůbec nikdo nebyl. První, koho zavolali do té síně, byl inženýr Modrý, který tam vypovídal skoro půl dne. Odpoledne jsem tam byl na pořadu jen já. Ten náš soud byl vlastně dvoudenní. Hlavně jsme byli překvapeni, že soud nebyl civilní. Bylo nás dvanáct, šest civilů a šest vojáků. Jak jsme se ze spisů dozvěděli, neudělali civilní soud a udělali vojenský. A ještě prohlásili celé to přelíčení za přísně tajné, takže vůbec nikdo nesměl být přítomen v tom velikém sále než lidé, kteří měli s tím případem co dělat. Ať už to byl prokurátor, právníci přísedící soudu, předseda soudu. Viděli jsme tam jen jednoho člověka, na kterého se velmi dobře pamatuji. Byl to komunistický redaktor, Václav Švadlena, který psal do Rudého práva[12]. Ten jediný tam měl přístup možná k celému tomuto přelíčení.

 

Jak jste to soudní přelíčení vnímal?

My jsme si mysleli, že to bude lehké, že nás zprostí těch návrhů na tresty. Když jsme viděli, že předseda soudu začal jednat o těchto trestech, tak jsme si přesto mysleli, že z toho vyjdeme možná s nějakým lehkým trestem. Druhý den jsme tam seděli Bóža Modrý a já a šli na pořad všichni ti další, Roziňák, Konopásek, Macelis, Jirka, Štock, Španninger a hospodský Ujčík, který také dostal tři roky za to, že nezabránil výtržnosti v té své hospodě. Když jsme čekali na vynesení rozsudku, stáli jsme tam všichni a čekali.

 

Jaké byly rozsudky?

Slyšeli jsme řeč předsedy, kdy jsme byli zproštěni trestu smrti, ale dostali jsme: inženýr Modrý 15 let, já 14 let, Konopásek 12 let, Roziňák a Kobranov 10 let, pak byly další tresty, 6 let dostal, myslím, Jirka, 3 roky dostal Červený, 2 roky dostal Macelis, Hajný dostal rok a Španninger dostal tři čtvrtě roku. Hospodský Ujčík dostal tři roky. Najednou jsme stáli absolutně skleslí, protože jsme byli postaveni před něco, o čem jsme věděli, že se dá už těžko zrušit. Samozřejmě, po poradě s našimi právníky, kteří tam byli, se nás všech pět, kteří jsme dostali ty tresty velezrady a špionáže, ihned odvolalo k Nejvyššímu soudu[13]. Nás pět, co měli těch 15, 14, 12 a 10 let, se odvolalo. Byli jsme uvedeni zpátky do cel a já si dodneška pamatuji takovou velmi zábavnou historku. Když jsem přišel do cely a tam byli ti dva moji vězni, oba už byli odsouzení, ten jeden měl snad 20 let a ten druhý měl snad 18 let, a tak jsme přišli a oni říkali: „Tak kolik jsi vyfasoval?" Já jsem řekl: „Čtrnáct." A oni říkali: „Prosím tě, to nic není, to odsedíš na žiletce." Já jsem říkal: „Co? Na žiletce? Čtrnáct let na žiletce, to snad není možné." A oni říkali: „To se tady takhle říká, když člověka nepověsí a uteče z toho soudu s nějakým trestem a může žít dál."

 

Co následovalo po soudu?

Čekali jsme dlouhou dobu na soudním oddělení a nějak v říjnu nebo v listopadu nás najednou vyhnali ven a naložili do autobusu, celou eskortu. Bylo to možná kolem třiceti lidí. My jsme byli spolu. Já se pamatuji, že jsem byl spoutaný s rukou Červeného, brankáře Červeného, a naložili nás do autobusu. Před autobusem jelo auto, za ním taky auto. Policie. Odjížděli jsme pryč a nevěděli jsme, kam jedeme, jestli jedeme do nějaké věznice nebo na nějaké tábory.

 

Od spoluvězňů jsme byli informovaní, že existují buď věznice, nebo tábory. Najednou jsme se objevili ve věznici Bory[14]. Odváželi nás všechny do věznice Bory. Když jsme tam přijeli, tak to bylo hrozné. To uvítání, když jsme šli po těch chodbách na hlavní kulaté náměstíčko a do těch chodeb... Myslím, že to bylo béčko... Tak tam začal veliký cirkus. Tam na nás začali řvát bachaři, dávali nám pěkná jména. Někteří vězni si dokonce dělali legraci a i ten Zlatko Červený si dělal strašnou legraci. Tak jsme dostali pendrekem a seřadili nás. Ať už to byl Trepka[15], ať už to byl Brabec[16] a všichni ti ostatní bachaři. A to uvítání, to bylo hrozné samozřejmě. To jsme se museli svléknout, dostali jsme pytel, ve kterém byly vězeňské šaty a věci. Legrace byla, když třeba já jsem měl kalhoty až po krk, tak mi je vzali a vyměnili mi je s někým druhým, kdo zase měl jiné. Oblékli nás do těch mundúrů a za chviličku tam přišli chlapi a odvedli nás. Vlastně ještě když jsme tam přijeli, tak nás odvedli nahoru do místnosti a tam nás vyfotografovali. Ještě v civilu, zepředu, en face, tady jsem měl už svoje vězeňské číslo. A pak nás zas svedli dolů, přišli holiči a ostříhali nás dohola. A to byly strašně hezké historky. Pamatuji se, že když nám dávali ty mundúry, tak Zlatko Červený, což byl veliký šprýmař, říkal, u kterého krejčího šijeme, že takové šaty ani Bárta nemá – to byla největší vyhlášená krejčovská firma na Příkopech, kde šili hlavní potentáti a boháči. Samozřejmě hned dostal přes hubu, hned ho ztřískali. A další legrace byla, když nás oholili, já jsem měl na hlavě velkou tržnou ránu a bylo vidět, že je tam takový šlic, tak ten Zlatka si zase neopomenul udělat vtip: „No hezky to máš sešitou tu hlavičku, ty se budeš líbit," a dostal zase nářez. Ti bachaři nás tam mlátili hlava nehlava. Takže nás takhle vyoblékli, vyfotili nás v civilu, vyfotili nás už ve vězeňském – ty fotografie já všechny mám a když se na ně podívám, tak se taky zasměju. A pak už nás rozstrkali na kobky, kde jsme byli buď na samotkách, nebo ve dvojicích a tam už začal ten vězeňský život, kdy jsme se museli podřídit všemu, co bylo. Když bachař kopnul do dveří a něco požadoval, tak to člověk musel dělat.

 

Jak probíhala vaše první nucená práce?

Vždycky každé ráno nám hodili pytel špinavých husích perutí a brk. Vedle toho druhý pytel, když jsme byli ve dvojicích. Museli jsme drát peří, museli jsme se naučit trhat ta brka a to malé peříčko dávat zase do druhého pytle. Norma byla strašně veliká. Smrad z toho peří, který s ním dovezli také. Museli jsme natrhat všechno peří, které dovezli. Já už přesně nevím, jednu dobu to bylo asi 33 dkg, pak to zvýšili až na 60 dkg. V knihách to chlapci z Borů popisují. Jestliže to člověk neudělal, nedostal jídlo. Opravdu tam byla práce strašně těžká. Například pro lidi, kteří to v životě nedělali, kteří měli třeba chromé prsty a nemohli. Někteří jsme to udělali, pak už jsme v tom uměli tak chodit, že jsme třeba tomu druhému pomáhali. Když jsem viděl, že já už mám asi těch 60 dkg a ještě si pro to večer nepřišli – to jsme měli na celý den – tak jsem honem pomáhal tomu druhému. Ale oni to odnesli a před vámi to nevážili, takže ani jste nevěděl, jestli jste splnil nebo nesplnil. Nevěděl jste, jestli vám dají tu čtvrtku chleba nebo tu polívku nebo nějaký hrách nebo kroupy nebo něco, co tam ti chodbaři nosili. Takže člověk nevěděl a byl odkázán na milost nebo nemilost bachařů, jestli to uznají nebo neuznají a jestli vám dají najíst. Takže i tam byl krutý čas a prožili jsme tvrdé dny a měsíce, než přišel jednou jeden den, kdy nás vytáhli z těch kobek dole, z toho béčka ,a převedli nás na jiné oddělení, myslím, že to bylo déčko.

 

Jak to vypadalo tam?

To už byly veliké cely, tam bylo pět cel, kde bylo deset kavalců, dá se říci postelí. Tomuto oddělení, jak jsem potom zjistil, se říkalo „Kreml"[17] a na tom oddělení bylo asi padesát vězňů, v každé kobce bylo deset lidí. Byly tam několikery katry, to znamená několik železných mříží. Od každých těch mříží měl klíč jiný dozorce, takže se tam jeden dozorce nemohl dostat, vždycky museli otevírat dva nebo tři. A na tomto oddělení byl takzvaný výkvět národa, nejen generálové, ale i poslanci, byli tam kněží, byli tam vysocí důstojníci nejenom východní armády, ale i západní armády, letci anglické perutě, starostové Brna, Lenory[18] a různých měst, kteří převáděli lidi. Mezi nimi byl i Francouz Gervais Garcette, syn starosty města Bordeaux, který byl taktéž odsouzen ve velkém případu. Mezi těmito deseti lidmi byl život zase trošku jiný. Předtím jste byl jen s jedním člověkem a nikdy jste se neviděl s jinými. Nanejvýš když jsme šli na vycházku, která byla povinná (šli jsme se půl hodiny projít mezi těmi baráky, protože borská věznice je stavěná do takové hvězdy). Takže člověk viděl, že tam chodí i druzí, poznal, že támhle chodí třeba jeho kamarád nebo známý. Chodili jsme se také, myslím, jednou týdně koupat pod sprchy, a to bylo všechno. Až teprve, když jsme se dostali na toto oddělení, na ten „Kreml" tak to bylo něco jiného, tam už vládl jiný život. Já pamatuji, že jsme dostávali také jídlo, byli tam chodbaři, kteří roznášeli, dávali jídlo, dávali ráno snídani, čtvrtku chleba a kafe, potom oběd do ešusů.

 

Máte z této doby nějakou pozitivní vzpomínku?

Na „Kremlu" jsem si později uvědomil, že jsem v úplně jiném vězeňském zařízení. Já, jako mladík, který nevěděl, co se dělo ve světě, jsem tam dostal takové školení, na které strašně rád vzpomínám. Říkám, že to byla pro mě první univerzita. Ti lidé mi otevřeli oči. Náčelník generálního štábu vyprávěl o západní frontě. Pravomil Raichl[19], který ležel vedle a který byl takovým mým duchovním otcem, mi vykládal o Rusku. Jak utekl a jak byl v gulagu[20], jak byl takový hlad, že když tam někdo umřel, tak ho snědli ... to mi lezly oči z důlků. Nebo když mi kněží vyprávěli, co s nimi všechno vyváděli, než je odsoudili. Já jsem tam byl potom společně s jedním generálem a to byl generál Paleček, šéf výsadkářů západní fronty, který byl odsouzený na doživotí. Tam byla spousta generálů a také pan Podsedník, to byl starosta Brna, kterého odsoudili, protože to byl národní socialista. Dále tam byl Červenka, starosta šumavské Lenory, který vykládal, kolik lidí převedl přes hranice a kolik velikých potentátů převedli tehdy do Německa, a další zkazky. Také tam byl poslanec za lidovou stranu Herold, který vykládal, co se dělo po pětačtyřicátém roce v parlamentu, jak se hádali a nakonec tam sehráli divadlo a pak se šli vožrat a byli nejlepší kamarádi, ať už byli z té strany, nebo z druhé strany. Získával jsem veliké vědomosti a naučili mě tam všemu – na těchto celách se také pracovalo. Nesměli jsme chodit ven na práci, i když ti, co měli malé tresty, chodili z té věznice do dílen pracovat. My jsme nesměli, ale vozili nám tam různé věci, ať už to byly vlaječky, které jsme museli lepit na špejle, nebo jsme dělali patentky, velvety, které tam dovezli od firmy Koh-i-Noor[21], a na všechno byla norma. Pak jsme tam čistili stříbro, které nakradli na všech možných zámcích a hradech a přivezli tam v dezolátním stavu. My jsme ho museli čpavkem a takovou bílou křídou čistit, až se vyleštilo. Dokonce nám tam dali i šicí stroje a my jsme se museli naučit na těch šicích strojích šít třeba kabely, ať už z látky, nebo z kůže. Pracovali jsme tam s kůží, dělali jsme řemeny a nakonec jsme dělali i takzvaná sisalová povřísla do samovazačů a museli jsme navlékat špulky. Všechno bylo znormované a každý musel tu normu udělat, záviselo na tom jídlo. Takže těch 10 lidí, to už byl kolektiv a ten pracoval. Nejkrásnější bylo, když v sobotu odpoledne, už nevím, jestli ve tři hodiny nebo v pět hodin, zavřeli všechny katry a my jsme věděli, že až do pondělního rána se nebude nic dít, že nikoho nikam nevytáhnou na vyšetřování. Vždycky v sobotu nebo v neděli odpoledne měl jeden z té kobky za úkol připravit si příběh nebo historku, o které chtěl mluvit. Byla to tam univerzita, obrovské školení, které to člověku dalo. A my jsme pořád čekali na to, kdy bude vyřešeno odvolání Nejvyššího soudu. Pořád jsme žili v obrovské naději, že ten trest bude zrušený a dostaneme místo čtrnácti let třeba jen rok nebo dva. Takže v člověku pořád ještě žila naděje a to, že se z toho kriminálu dostane.

 

A kdy to přišlo?

Hrozné bylo, že byl podzim a my jsme byli pořád na těch kobkách. Nás pět, kteří jsme se odvolali, bylo na tomto „Kremlu". Na každé kobce byl jeden, Bóža Modrý, já, Kobranov, Roziňák, Konopásek. Všichni jsme to prožili. Bylo to blízko plzeňského zimního stadionu – slyšeli jsme, že padl gól, že tam hrají hokej, a my tady ve věznici, v kriminále s návrhem tolika let vězení. Ta psychická stránka v člověku, to bylo něco hrozného, uvědomit si, že je konec života... mně bylo dvacet, a když jsem si uvědomil, že tam budu čtrnáct let, tak jsem si říkal, že až ve třiceti čtyřech vyjdu ven, tak už můžu akorát tak kopat brambory, a ne hrát hokej.

 

A kdy tedy přišlo to vyjádření?

Ta naděje pořád žila, až najednou nám oznámili, že odvolací soud bude 22. prosince v padesátém roce. Tak jsme čekali, co se stane. Přišli pro nás, tak jak jsme byli oblečení ve vězeňském mundúru, nás naložili do antonu. Před námi i za námi zase motorky a auta s kulomety. A my jsme pořád věřili, že se aspoň u toho soudu zase sejdeme s rodiči, s dětmi...

 

S těmi jste se do té doby vůbec neviděli?

Vůbec jsme se s nikým neviděli. Absolutně. Odvezli nás znovu k tomu soudu, jako dnes si to pamatuji, a čekali jsme. Předseda toho soudu byl doktor Kruk. Pak nás zavolali. Nás všech pět tam stálo, nejdřív mluvil prokurátor, pak naši obhájci znovu mluvili o tom, že není nic dokázáno. Stále tvrdili, že sice bylo podezření, ale že nebyl důkaz, a že jsme de facto nic neudělali, takže nás nemohli odsoudit. V tom nás naši obhájci drželi a my jsme tomu tak i pořád věřili. Ale prokurátor to byla strašná svině. On tam o mně četl různé protokoly, dokonce vyjádření domovnice z domu, kde my jsme žili, kde měl můj otec krám, řeznictví a uzenářství v Podbabě[22].

 

A tuto domovnici otec vydržoval nejen za války, a dával jí všechno možné. A ta o mně napsala, protože to byla komunistická důvěrnice, nebo jak se jim tehdy říkalo, že jsem poslední výhonek zlaté pražské mládeže, který je potřeba uříznout. Mně šly oči do sloupu, když jsem slyšel, co o mně napsali lidé z našeho bydliště, kteří mě znali a pro které jsem byl slavným člověkem. A tak ten prokurátor nás znovu strašně očernil a žádal potvrzení soudu ve výši našich trestů, ale my jsme pořád věřili. Doktora Kruka si pamatuji jako dnes, takhle se mu třásly ruce, kapal z něj pot a byl úplně mimo. Ten člověk určitě dělal něco, co bylo proti jeho vůli. Třesoucím hlasem tam pronesl, že všechny tresty jsou schváleny Nejvyšším soudem.

 

Co vám tehdy proběhlo hlavou?

V ten okamžik si pamatuji, že i ten Bóža Modrý, který pořád vystupoval hrdinně, řekl: „Tak kluci, spadla klec. Teď už nám nepomůže nikdo." Zkrátka i ten Nejvyšší soud potvrdil rozsudky Státního soudu a už jsme věděli, že se nedá nic dělat, že jedině buď přežít celou tu dobu, anebo milost prezidenta republiky, anebo propuštění na dvoutřetinový, nebo i poloviční trest za dobré chování a dobrou pracovní morálku. Všichni vězni se tak nějak utěšovali něčím, že tam nebudou celý trest, který jim byl uložený, a že se dostanou ven. Totéž bylo v pozdější době, když jsem se dostal na tábory, ať už to byly tábory na Jáchymovsku, nebo na Příbramsku. V každém vězni žila jiskřička naděje, že to buď praskne, že musí dojít k převratu nebo i k válce a že budeme propuštěni. Anebo že budeme propuštěni na podmínku, obnovení soudu nebo něco podobného. Já se pamatuji, že když jsme se vraceli toho 22. prosince, dva dny před Štědrým dnem, a vím, že před pankráckou síní stáli rodiče, sestry, že tam byly děti těch chlapců a spousty lidí, a vůbec je dovnitř k tomu přelíčení nepustili.

 

Měl jste možnost někoho z nich spatřit během vyšetřovací vazby?

Ne. A mám takovou vzpomínku na to, když jsme přijížděli do Prahy. My jsme jeli autem jen z Pankráce do věznice na Bory. Když jsme jeli z Bor na to přelíčení, tak jsme jeli vlakem. Oni nás, spoutané k sobě, odvezli v antonu na nádraží do Plzně. Tam jsme měli už rezervovaný vagon s kupé, které bylo obstoupené policií, a nikdo tam nesměl. Takto jsme jeli do Prahy, a když jsme přijeli na pražské Hlavní nádraží, Wilsonovo nádraží, tak ten vlak speciálně zastavil na první koleji. Vyvedli nás z vagonu přímo do vládního salonku, který tam existuje, a v tom salonku jsme čekali na další anton z Pankráce, který nacouval těmi zadními dveřmi až ke vchodu a my jsme rovnou z té místnosti vlezli do antonu a tak nás odvezli na Pankrác. Samozřejmě jsme zajeli rovnou dovnitř do Pankráce, takže nás nikdo nemohl vidět. Když jsme  seděli v tom vládním salonku, tak jsme se na sebe všichni podívali, to nám dovolili i promluvit mezi sebou, mezi námi byli pořád esenbáci, a my jsme říkali: „Tak kluci, vidíte to? Před rokem nás vlak také zavezl na první nástupiště, tady nás vítala vláda, Zápotocký[23], všichni ministři, celá Praha nám klečela u nohou. A dneska nás vyvezli zase do toho stejného salonku, ale už jen jako odsouzené vězně, kteří si jedou možná pro lepší rozsudek." To pamatuji jako dnes, ale už nevím, kdo to řekl. Takže jsme vzpomínali, že ani ne rok poté jsme byli pro národ něco úplně jiného. Zpátky zase toutéž cestou, do salonku, ze salonku, do vlaku, vlakem zpátky na plzeňské nádraží, tam další anton, který nás odvezl na Bory. Vrátili jsme se zpátky do těch kobek a tam jsme pracovali tak, jak jsem už říkal.

 

Jak vypadal každodenní život politického vězně v kamenné věznici?

Pro mě bylo štěstí, že já jsem byl z těch padesáti lidí, co tam byli převezeni, nejmladší. A zrovna tehdy odešel některý z těch vězňů, který dělal chodbaře, na lágr a velitel Trepka mě ustanovil chodbařem. Já jsem nevěděl, co to je, ale vytáhli mě ven a já koukám, že mým šéfem byl generál Paleček, ten největší válečný hrdina. To byl strašně dobrý pán, který mě naučil veškeré vězeňské povinnosti. Já jsem najednou nejen dával jídlo, naléval polévku a společně jsme dávali jídlo do ešusů a strkali je do okýnek, do dveří, kde si to od nás ti vězni brali, ale měl jsem najednou přehled a věděl jsem o všem, co se tam děje. Paleček mě naučil různé fígle, například jak pronášet moták z jedné kobky na druhou. Když jsme vylévali s odpuštěním ty čůránky a hovna, dezinfikovali ten kýbl a strkali je tam zpátky a bachař byl někde mimo, tak jsme tam strčili kus papíru, který jsme dostali na jiném žanku, a bylo na něm napsáno kam ho dát. Nebo když se nalévala polévka, tak jsem měl v ruce moták a zamrkal jsem na toho, komu jsem naléval a pustil mu ten moták do polévky a on věděl, že tam má nějakou zprávu. To už pro mě bylo něco vynikajícího. Také jsem chodil pro jídla na hlavní centrálu, takže jsem viděl denní život ve věznici. To bylo bezvadné a já mohu říct, že tehdy jsem trošku pookřál, i když jsem pořád viděl, že mám čtrnáct let, a nevěděl jsem, jak to bude dál.

 

Jak jste se dostal na Jáchymov[24]?

Nemohu říct přesně, kdy to bylo, ale stalo se to asi za rok, někdy v roce 1951. Najednou přišel transport, asi rušili „Kreml", protože některé z nich odvezli do Leopoldova, další jinam a nás všechny odvezli na Jáchymov. Přijeli jsme do Vykmanova u Ostrova nad Ohří, tam byl hlavní seřazovací tábor a z toho tábora nás rozdělili na různé tábory. Já jsem byl krátkou dobu hned vedle tohoto tábora, tam byl tábor eLko, kterému se říkalo tábor smrti, protože tam se ruda drtila, třídila, dávala do barelů a posílala do Ruska. To byl tábor, který byl opravdu táborem smrti. Kdo tam byl delší dobu, tak už jen z toho prachu a záření trpěl takovou újmou, že to někteří nevydrželi ani měsíc, jiní dva nebo tři měsíce a půl roku a někteří si odnesli újmu na celý život a zemřeli na rozklady krve, svalové tkáně, kostí a tak podobně. To byl nejhorší tábor. Já jsem tam byl jen vysloveně krátkou dobu, možná týden až čtrnáct dní a nedostal jsem se na tu drtírnu, dělal jsem tam jen pomocné práce. Pak přišel další transport, odvezli mě nahoru na Jáchymov a tam už jsem prošel spoustou všelijakých táborů. Jeden z nejhorších táborů byl Nikolaj nahoře nad Jáchymovem. To byl tábor, kde ještě byli němečtí retribučáci[25], to byli lidé odsouzení v pětačtyřicátém roce. Tam vždycky velitel a „táborák" zorganizovali v noci, někdy i přes den, takovou trestní výpravu. Vlítli na baráky a tyto státní vězně vyhnali ven, kde stáli někdy i v mrazu, a na těch světnicích všechno rozházeli a rozkopali. Kde jsme měli ve skříňkách jídlo, tak ho rozdupali a vyházeli. To bylo opravdu hrozné.

 

Na jakých táborech jste byl vězněn?

Pokud se pamatuji, tak prvním táborem byl Nikolaj, potom jsem přešel na XII, odtud jsem se dostal na Prokop, odtamtud na Ležnici, z Ležnice znovu na X, a potom jsem byl na té XII. Tam jsem se dostal bohužel za podezření z útěku. Jednou jsem byl s partou, která se pokusila o útěk. Já jsem jim dělal krátkou dobu takového odbíhače, odvážel jsem kámen od čelby na překopu k těžní věži. Tato parta mě jednou v neděli nevzala na směnu a v neděli večer se pokusili o útěk. Já mohu říci, že jsem měl možná znovu životní štěstí, nebo možná smůlu, že jsem se toho nemohl zúčastnit. Oni měli už dávnou domluvenou partu, která se pokusí o útěk, a dokonce jim pomohl jeden příslušník hlídací čety. Nejhorší ale bylo, že je pochytali a postříleli, a když je přivezli zpět na ten tábor, hodili je tam na zem jako kus hadru a celý tábor kolem nich musel pochodovat, a běda když někdo smekl čepici nebo udělal křížek. To hned dostal od příslušníka pendrekem po hlavě a málem ho srazili k zemi. To bylo hrozné, vidět mrtvé, zastřelené kamarády. Byla to téměř celá parta toho Kukala, která se pokusila o útěk, a ten se jim nepodařil. Já jsem s nimi několik směn spolupracoval a na základě toho mě z tohoto tábora odvezli do Ruzyně[26]. Mohu říct, že v Ruzyni jsem prožil něco podobného jako na Domečku. Stále ze mě chtěli vytřískat, že jsem o tom útěku věděl, a že jsem neinformoval Státní bezpečnost. Věděl jsem trošku, ale netušil jsem, že ta parta byla už dávno domluvená. Kukal pak o tom útěku napsal knížku,[27] a když jsem se s ním setkal, napsal mi do té knížky věnování: „Utekli jsme tobě. Díky Bohu." Tím, že mi utekli, mi vlastně zachránili život, protože kdybych s nimi šel, tak by mě možná zastřelili tak jako ty ostatní. Takže pak jsem si prožil pražskou Ruzyň.

 

Jaké máte vzpomínky na ruzyňskou věznici?

V Ruzyni jsem byl možná půl roku a pořád se ze mě snažili dostat, že jsem o tom věděl. A znovu tam na mě byla udělaná taková past. To bylo v době, kdy už jsem byl úplně na dně a nevěřil jsem, že se z toho dostanu. Jednou jsem dokonce slyšel dole v kobkách zpívat internacionálu. Chodili lidé a křičeli a zpívali internacionálu[28] a ti bachaři je mlátili hlava nehlava... Slyšel jsem ty nářky... A on to byl Slánský a spol.[29] Tam vedle na kobkách byla celá ta internacionální banda Slánského, kterou pak odsoudili k trestu smrti. A na mě tam nasadili jednoho kněze, nevím, jestli to tedy byl opravdu kněz, ale prohlašoval se za něj. Věděli, že už jsem na tom psychicky velmi špatně. Kněz chtěl, abych napsal moták rodičům, aby o mně věděli. To bylo několik měsíců, kdy vůbec nikdo nevěděl, kde jsem a jestli už jsem mrtvý, jestli mě zastřelili. Ten kněz mě donutil, abych napsal moták rodičům, a speciálně své sestře, která stále pracovala v kanceláři Martina Bowa. Oni totiž chtěli znovu dokázat, že jsem měl spojení s touto kanceláří, i když už tam ten pan Bowe dávno nebyl a byl tam někdo úplně jiný. Říkal, že prý má dobré spojení přes nějakého bachaře a že jí to donesou. Jednou jsem napsal vzkaz na takový papírek, který mi on dal, ale napsal jsem to opatrně, aby hlavně pozdravovali strýčka toho a toho, i když ten strýček už byl dávno mrtvý. Věřil jsem tomu, že to pochopí a bude vědět, že to není pravda. Později jsem se dozvěděl, že ten člověk byl určitě konfident Státní bezpečnosti, nastrčený na mě. Když sestře předával vzkaz na ulici, tak ji zatkli. Chtěli ji donutit ke spolupráci se Státní bezpečností. Nicméně ona si vlastně skoro ani nestačila přečíst, co na tom motáku bylo, tak ji asi po třech dnech propustili a ona tam pak ještě pracovala nějakou dobu dále. Takovéto fígle oni na mě vymýšleli, protože mě chtěli ještě znovu dostat do nějakého maléru, aby mi znovu mohli přidat. Když někoho chytili na útěku nebo při spojení přes civily, tak udělali nový proces a přidali vám třeba pět let. A já jsem se vlastně takhle zachránil tím, že se provalilo, že je to falešné.

 

A z Ruzyně jste se ještě vrátil zpět do Jáchymova?

Samozřejmě. Zavezli mě zpátky na šachtu, na tu XII, ale tam jsem byl krátkou dobu. Já jsem totiž měl tu smůlu, že jsem byl na oblečení poznamenaný tak ... my jsme měli takové kalhoty a na nich byly bílé pásky. Kdo měl jeden pásek, tak ten to měl dobré, kdo měl dva, to už byl nebezpečný člověk, na kterého si už ti na věžích dávali pozor. Já jsem měl ještě na zádech takový kruh, jako značku zákaz zastavení, a to značilo, že jsem nejnebezpečnější člověk na srocování lidí a na organizování. Takže celou tu dobu, co jsem byl na táborech na Jáchymovsku, když byly svátky vánoční, květnové události nebo jakékoliv jiné svátky, tak mě šoupli do korekce, jakmile jsem vyfáral ze šachty ještě mokrý a špinavý. Korekce byla věznice, která byla na tom táboře. Tam byly kobky a já jsem tam musel strávit ty svátky. Také jsem se nesměl pohybovat po táboře, protože jakmile ke mně přišli kamarádi a byli jsme dva nebo tři, tak už na té věži začala houkat siréna a už upozorňovali, že se nesmíme srocovat. Stále čekali, že se chystá útěk nebo něco takového. Tímto označením jsem trpěl až do konce vězení na lágrech.

 

Pamatujete si vězeňské číslo, které jste v Jáchymově měl?

První číslo jsem měl 1257, ale dál bych se musel podívat do dopisů, které mi psali rodiče. Ti vždycky museli napsat číslo vězně a „Bory" nebo „Karlovy Vary". Takže jsem měl asi tři čísla, ale první bylo 1257.

 

Když byste to měl shrnout, co se vám vybaví, když slyšíte jméno Jáchymov?

Obrovské utrpení lidí toho největšího a nejlepšího ražení, kteří byli Čechoslováci, lidé, kteří šli za svým přesvědčením a vírou. Lidé, kteří věděli, co je to komunismus, a bojovali proti němu. Já si myslím, že Jáchymov bylo utrpení národa, které se nedá nikde a nikdy zapomenout.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 


[1] Sokol – Česká obec sokolská (ČOS) je občanské sdružení, jehož téměř 190 000 členů se dobrovolně věnuje sportům, pohybovým aktivitám v oddílech sokolské všestrannosti a kulturní činnosti.

[2] V. zimní olympijské hry se uskutečnily ve dnech 30. ledna až 8. února 1948 ve švýcarském Svatém Mořici. Českoslovenští hokejisté na nich vybojovali stříbrné medaile. Srovnej: MACKŮ, Jiří. Zapřené generace. Obětovaní šampióni. Praha: Typo JP, 2004, s. 161–174.

[3] LTC Praha (Lawn Tennis Club) byl založen v r. 1903 nejprve jako tenisový, od r. 1904 jako (bandy)hokejový klub, který se dostal do významného popředí československého ledního hokeje až po r. 1927. Po roce 1948 byl klub několikrát přejmenován (Zdar LTC, Sokol Pražský nebo později Tatra Smíchov), hrál nepodstatnou roli a spíše jen přežíval mezi první a druhou ligou. V roce 1964 hokejový oddíl Tatra Smíchov přešel do klubu Slavia Praha a zanikl. Viz http://www.ltcpraha.ic.cz/.

[4] Exil označuje nepřítomnost jedince nebo skupiny ve vlasti, v následku vypovězení, vyhnání, zbavení občanství, politického, národnostního, rasového nebo náboženského pronásledování. V tomto případě šlo o neúspěšné snahy založit nezávislé zahraniční hokejové mužstvo sestavené z československých hvězd. Srovnej MACKŮ, Jiří. Zapřené generace. Obětovaní šampióni. c.d, s. 105.

[5] Václav Kopecký byl významný představitel KSČ, který se aktivně spolupodílel na jejích zločinech; v letech 1945–1953 zastával funkci československého ministra informací.

[6] Specifickou vazební věznicí pro vojáky se stal tzv. Domeček v Kapucínské ulici v Praze-Hradčanech, který byl zařízením 5. oddělení hlavního štábu neboli smutně proslulého obranného zpravodajství (OBZ). Byli sem převáženi především zadržení vojáci z povolání a krutými metodami výslechu, na nichž se podíleli i příslušníci StB, nuceni vypovídat tak, jak bylo určeno předem." Srovnej: BÍLEK, Jiří. Nástin vývoje vojenského vězeňství v letech 1945–1953. In Vězeňské systémy v Československu a ve střední Evropě 1945–1955. Opava: Slezské muzeum, 2001, s. 127.

[7] Viz Vyšetřovací spis státního soudu Praha „Modrý Bohumil a spol.", Archiv MV ČR, V-2654 MV.

[8] Štábní kapitán František Pergl alias „Suchá lípa" nebo „Černý penicilin" byl „pouze" správcem Domečku, tzn. Vyšetřovací věznice 5. oddělení hlavního štábu v Kapucínské ulici. Pergl, jako správce věznice, byl znám svou surovostí už za služby v předválečné čs. armádě. Vyplnil každý příkaz, který mu byl dán vyšetřujícími pracovníky k týrání vězňů, a sám iniciativně vymýšlel různé způsoby týrání.

[9] OBZ – oddělení československého vojenského obranného zpravodajství.

[10] Přemysl Hajný – vyšetřovací spis V-2654 MV používá příjmení „Hajný", jiné zdroje, např. MACKŮ, Jiří. Zapřené generace. Obětovaní šampióni. c.d., mluví o Přemyslu „Hainém".

[11] Milada Horáková (1901–1950) byla česká politička. Za druhé světové války pracovala v odboji, byla zatčena a krutě vyslýchána gestapem. Byla odsouzena k trestu osm let káznice. Zbytek války strávila v ženské káznici Aichach v Německu. Po druhé světové válce se znovu zapojila do politiky v rámci Československé strany národně socialistické (ČSNS). Po komunistickém převratu v únoru 1948 se angažovala v protikomunistické opozici. V roce 1949 byla zatčena a ve vykonstruovaném soudním procesu odsouzena k trestu smrti. V roce 1990 byla plně rehabilitována. Srovnej např. KAPLAN, Karel. Největší politický proces: M. Horáková a spol. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1995.

[12] Rudé právo byl před rokem 1989 hlavní stranický deník KSČ.

[13] Nejvyšší soud je označení soudního orgánu, který v jednotlivých státech plní různé funkce – zpravidla jde o orgán, který rozhoduje v poslední instanci a proti jehož rozhodnutí už není přípustný opravný prostředek.

[14] Jde o věznici Plzeň-Bory.

[15] Mjr. Trepka byl velitel oddělení samotek a pozdější náčelník ve věznici Plzeň-Bory. Je známý svými krutostmi a násilnostmi páchanými na vězních. Srovnej: BURSÍK, Tomáš. Násilí páchané na politických vězních na Borech v letech 1948–1952. In Paměť a dějiny, č. 4, 2008, s. 123.

[16] Dozorce Brabec vynikal opravdovou krutostí vůči vězňům. Srovnej: BURSÍK, Tomáš. Násilí páchané na politických vězních na Borech v letech 1948–1952, c.d., tamtéž.

[17] Kreml je historický opevněný komplex budov v centru Moskvy, který slouží mj. jako sídlo ruského (a dříve sovětského) prezidenta.

[18] Obec Lenora se nachází v okrese Prachatice, kraj Jihočeský.

[19] Pravomil Raichl je jeden z významných hrdinů druhého a třetího odboje. Dvakrát byl odsouzen k trestu smrti, jako notorický útěkář utržil četná zranění za druhé i studené války; přežil gulag, Bory,Vojnu i Leopoldov. Je považován za legendu. Zemřel v roce 2002 ve věku 81 let.

[20] Gulag – zkratka pro ruský název Hlavní správy nápravných pracovních táborů, která byla jedním z oddělení sovětské tajné policie, odpovědným za řízení systému nucených prací. Pracovní tábory vznikly v sovětském Rusku už v roce 1918 jako trestanecké kolonie. Počet vězňů v táborech dosáhl vrcholu za čistek ve 30. letech, za druhé světové války a bezprostředně po ní. Na konci Stalinovy éry počátkem 50. let existovalo asi 200 táborů nucených prací roztroušených na Sibiři, Dálném východě či Arktidě. Plnily politickou i ekonomickou roli, poskytovaly nucenou pracovní sílu pro těžební průmysl, stavbu velkých projektů, např. průplavu mezi Bílým a Baltickým mořem, které byly stavěny v nejtěžších klimatických podmínkách. Po Stalinově smrti byla správa gulagu zrušena, ale pracovní tábory existovaly v SSSR až do konce komunistického režimu.

[21] Koh-i-Noor Hardtmuth a.s. je český výrobce psacích a výtvarných potřeb.

[22] Podbaba je místní název části pražské čtvrti Dejvice.

[23] Antonín Zápotocký – tehdejší předseda československé vlády, pozdější prezident republiky.

[24] Jáchymov je lázeňské město v okrese Karlovy Vary, nedaleko hranic s Německem. V místních dolech za dob socialismu byly zřizovány trestanecké pracovní tábory, kterým političtí vězni říkají „koncentrační". Historici se drží spíše termínu pracovní tábor – koncentrační tábor je mnohoznačný termín spojený s nacismem. Koncentrační tábory existovaly už na konci 19. století v Jižní Africe, byly to tábory Velké Británie při búrských válkách. V bývalém Československu nebyli v pracovních táborech jen političtí vězni, původně tam byli retribuční a až pak tam byli posíláni političtí a kriminální. Držení vězni (zejména političtí) sloužili v dolech jako levná pracovní síla. Srovnej: BURSÍK, Tomáš. Trestanecké pracovní tábory při uranových dolech v letech 1949–1961, c.d., s. 212.

[25] Retribuční vězni – vězni odsouzení podle tzv. retribučních dekretů za spolupráci, kolaboraci s nacistickým Německem. Státní vězeň = politický vězeň; další kategorie byla „vězeň kriminální".

[26] Ruzyně je čtvrť hlavního města Prahy. Ruzyňská věznice je známá mimo jiné také tím, že zde v dobách komunistické totality byly vězněny některé významné české osobnosti.

[27] KUKAL, Karel. Deset křížů. Rychnov nad Kněžnou: Ježek, 2003.

[28] Internacionála je mezinárodní hymna dělnického hnutí, kterou v řadě zemí zpívají kromě komunistů také socialisté a sociální demokraté.

[29] Politické procesy byly namířené proti všem složkám společnosti a nevyhnuly se ani vedoucím představitelům komunistické strany. Státní bezpečnost se od roku 1950 soustředila na hledání „nepřítele ve vlastních řadách". Hlavním obviněným byl nakonec vybrán generální tajemník komunistické strany Rudolf Slánský.

Datum poslední úpravy: 12.10.2012 14:50:58

 
© 2008 - 2016 Političtí vězni.cz | webmaster: Nebrat s.r.o.