nacházíte se zde:  home  /  příběhy  /  Příběhy politických vězňů  /  Zdeněk Kovařík
 

Přidejte se k nám...

Sledujte nás na Youtube
 

Sdílejte tuto stránku ...

 
 

Obrázky

Zdeněk Kovařík 02
ZK s J. Málkem na Jáchymovském pekle 2009
Křest knihy Českoslovenští političtí vězni (druhý stojící zprava)
Křest naší první knihy v češtině  - spolu s pamětníky
Mapa československých věznic a táborů
 
 
 
Zdeněk Kovařík 02
Foto
Video
Audio

Zdeněk Kovařík

Když se Zdeněk Kovařík narodil 24. února 1931 v Hradci Králové, měl tři sourozence a jeho otec pracoval jako řidič autobusu. Patří mezi nejmladší pamětníky komunistické politické perzekuce. Když byl v roce 1950 zatčen, bylo mu osmnáct let a studoval v Pardubicích průmyslovku. Byl aktivním skautem a od mladého věku politickým přesvědčením inklinoval k národním socialistům. Se skautskou skupinou tiskl a roznášel protikomunistické letáky a poničil městskou pobočku KSČ. V procesu s junáckou skupinou nazvanou „JU1" byl obviněn z velezrady a špionáže a odsouzen k 9 letům vězení. V jáchymovských dolech pomáhal mj. i Antonínu Husníkovi řídit tajnou písemnou komunikaci s vnějším světem a pracoval na třídírně uranové rudy. Po pěti letech věznění byl propuštěn na svobodu.

 

 

Najděte si v životě cíl a za tím cílem běžte do posledního dechu."

 

 

Rozhovor se Zdeňkem Kovaříkem

 

Tazatel: Tomáš Bouška

 

Na začátku našeho rozhovoru bych se vás rád zeptal, jaké jste měl dětství.

Narodil jsem se v roce 1931 v Hradci Králové, kde jsem prakticky prožil podstatnou část života. Byli jsme čtyři sourozenci, já jsem byl nejstarší, nejmladší bratr byl o osm roků mladší. Já můžu říci, pokud se týká mého dětství, že jsem měl bezvadné rodiče a bezvadné dětství. Přestože jsme byly čtyři děti a měly jsme nějaké ty povinnosti. Rodiče to neměli jednoduché. Otec byl dělník, který byl jako řidič u Městského podniku v Hradci Králové. Měl co dělat, aby uživil čtyři děti. Ale já jsem měl tu výhodu, že jsem byl dost samostatný a pochopitelně jsem neodporoval rodičům a byl jsem taky, nechci se chválit, pracovitý, takže jsem vždycky měl čas na svoje zábavy a záliby.

 

Vzpomenete si na rok 1938, na mobilizaci nebo na počátek války?

Do příchodu Němců se akorát pamatuji na takové okamžiky, kdy se otec vrátil ze dvou mobilizací, z té červnové a z té zářijové mobilizaci v osmatřicátém roce1. Přišel a měl vztek i lítost v jednom. Nevěděl, jestli má plakat, nebo jestli má vzít tu pušku a vrátit se zpátky na hranice a začít tam na někoho střílet. To byl takový první dojem, kdy člověk poznal bezmoc. Pochopil jsem, že člověk se nemá lehce vzdávat a že vždycky má za něco bojovat. Už v té době, v devětatřicátém roce, jsem chtěl vstoupit do Skauta. Bohužel, po příchodu Němců, byl skauting zakázaný, takže zůstalo akorát u přání a kamarádství s těmi, kteří do Skautu chodili. My jsme měli to štěstí, že jsme byli taková dobrá parta kluků. Za války z jednoho baráku v Hradci zatkli gestapáci celou jednu rodinu. Protože zatýkali v noci, tak jsme se potom dozvěděli, co tam s nimi dělali. To byl zase takový vnitřní odpor proti tomu, co se okolo nás dělo. Vedle bydlel Karel Kodešů, asi o pár roků starší než já, tehdy mu bylo osmnáct. Ten utekl do zahraničí. Pak jsem se po válce dozvěděl, že padl jako člen letecké posádky, že byli sestřeleni nad Biskají (Biskajským zálivem). To jsou takové vzpomínky, které mě vždycky k něčemu vázaly, a když takhle o tom přemýšlím, tak mě podněcovaly k něčemu, abych taky sám něco dělal.

 

A jak vypadal život po válce?

V pětačtyřicátém roce okamžitě v těch květnových dnech jsem se přihlásil ke skautům. Byla tam zase dobrá parta, protože já jsem se dostal do oddílu, kterou vedla skupina mladých skautů, takzvaná Válečná dvojka. Ti dostali potom státní, nejvyšší vyznamenání za protiněmeckou, protiokupantskou činnost. Dokonce jeden z nich byl zastřelen. Karel Šimek, v pětačtyřicátém roce tragicky zahynul. Zastřelili ho Němci, když přerušoval telefonní vedení z Hradce, z města na letiště. Takže tihle starší skauti, kteří měli za války tuhle protivojenskou činnost, nám dávali zkušenosti, jak se to má dělat. Bylo to takové podněcování k tomu, že člověk vždycky může něco dělat, ať se děje, co se děje. Taky ta skautská činnost mě dovedla nakonec až do toho kriminálu, no ale to už jsou jiné záležitosti.

 

Podařilo se vám dokončit školu po druhé světové válce?

Já sem po válce hned nastoupil do učení a vyučil jsem se telefonním mechanikem. Právě v padesátém roce jsem nastoupil do školy a dělal jsem průmyslovku v Pardubicích. Za měsíc nato mě zavřeli, takže mě zavřeli jako študáka, vyučeného študáka, středoškoláka.

 

Jak jste prožíval únor 1948? Jak jste přijal změnu režimu?

Bylo to tragické, protože já jsem spíš inklinoval k národním socialistům. Ve škole jsme měli dobrého kantora, který nás seznamoval s některými politickými záležitostmi. To, co dělali komunisti, to se mi vůbec nelíbilo a měl jsem proti tomu ukrutné výhrady. Pamatuji si například na to, že když jsme sháněli tábořiště v roce 1946, kdy probíhaly volby2, tak tam komunisti udělali panáky a pověsili je na náměstí v Bystřici nad Pernštejnem, s volebním číslem národních socialistů a tehdejších lidovců. Udělali asi osm nebo deset šibenic a tam pověsili tyhle figury, jako že věší národní socialisty a že věší lidovce. Tak s tímhle žádný rozumný člověk nemůže souhlasit. Nehledě k tomu, že když jsme zakládali v devadesátém roce Konfederaci politických vězňů3, tak jsme podobné dopisy, nebo tedy výhrůžky dostávali taky.

 

Jak probíhalo vaše zatčení? Za co jste byl vůbec zatčen?

To, za co jsem byl zatčen, jsem se dozvěděl až potom. My jsme měli takovou skautskou skupinu, vyráběli a roznášeli jsme letáky, psali jsme výhrůžné dopisy a pak jsme v Hradci udělali takovou destrukční činnost na propagační prodejnu komunistické strany. Tam jsme uložili nálož a tu jsme odpálili. Rozbilo to dveře, výklad a ty plakáty, které tam visely. Jinak se nikomu nic nestalo, nic neshořelo, ale bylo to v předvečer prvního máje padesátého roku. Byla to taková demonstrace proti tomu, co se tady dělo.

 

A jak tedy probíhalo vaše zatčení?

Já jsem přijel ze školy a měli jsme se zrovna ten den loučit s jedním kamarádem, který měl nastoupit na vojnu. My jsme dělali sport, já jsem se od roku 1948 třikrát zúčastnil celostátního přeboru, respektive okresního, krajského a celostátního přeboru v tehdejším Zborovském závodě. Postupovali jsme z okresního až do celostátního přeboru. Zborovské závody byly vojenské disciplíny – rychlostní závod, plavání a několik dalších disciplín. Právě jeden z našich kamarádů šel na vojnu a šel k parašutistům.

 

Přijel jsem ze školy z Pardubic, bylo to 29. září 1950 asi kolem sedmé hodiny večer. Přišel tam za mnou nějaký pán a říká: „Já bych s vámi potřeboval mluvit. My máme zájem o nějaké věci." Bydlel jsem na Slezském předměstí, tam byl takový parčík, asi sto metrů od nás. Říkal, že se tam sejdeme. Tak jsem tam přišel, absolutně jsem nic netušil. On říká: „Já jsem ze školy a já bych chtěl nějaké součástky na rádia a na takový věci." Já jsem říkal: „Do toho já vůbec nedělám." Stále jsem nic netušil, a když viděl, že ze mě nic nedostane, tak dal znamení, najednou kolem mě bylo asi patnáct lidí, patnáct estébáků a: „Zatýkáme, zatýkáme." A bylo hotovo. Potom šli se mnou domů, kde už dělali domovní prohlídku. Naši byli vyděšení a ti tři zbývající sourozenci taky. Kolem jedenácté hodiny večer mě odvezli do hradecké věznice, našim stále nic neřekli, jenom že se prý na něco zeptají a zítra přijdu domů. A já jsem se vrátil za pět let.

 

Co přesně hledali při té prohlídce?

Hledali cokoli. Já jsem tam měl rozdělané rádio. Chtěl jsem si udělat rádio a gramofon dohromady, protože tehdy takové věci nebyly k sehnání. Tak si mysleli, že to je nějaká konstrukce vysílačky. Inklinoval jsem ale k Američanům a od šestačtyřicátého roku jsem dostával z americké ambasády bulletin. Nebyly tam žádné politické věci proti komunismu, ale byl to bulletin, který vydávalo ministerstvo zahraničních věcí. To byl taky to usvědčující materiál, když nás potom soudili za amerikanismus. Hledali cokoli, aby nás mohli potom odsoudit. V těch jedenáct hodin mě přivezli do věznice, tam jsem čekal asi tři dny, nevěděl jsem stále, o co se tam jednalo. Sepsali se mnou nějaké ty věci a tři dni mě nechali být.

 

V den mého zatčení sebrali ve skautském domově asi 30 mladých chlapců a vyslýchali je skoro až do rána, postupně je propouštěli, protože StB na nás shánělo kompromitující důkazy. Pro ty mladé chlapce to byl krutý nezapomenutelný zážitek, s mnohými jsem mluvil po mém návratu. Pak mě odvezli se zavázanýma očima z věznice na Ulrichovo náměstí, kde byly kanceláře StB. To mě vzali na první výslech. Ten první výslech trval od rána asi od desíti hodin do takové jedné hodiny v noci. Stále mě přesvědčovali o tom, abych jim něco řekl, ale já jsem pořád říkal: „Já o ničem nevím, nic nevím." Zatloukal jsem, tak to v noci skončili, odvezli mě zpátky do věznice. Druhý a třetí den se to opakovalo a čtvrtý den mně řekli: „Hele neblázni, tady máš protokoly, zavřeli jsme ještě tyhle a tyhle a ty řekli všechno to, co jste dělali."

 

A znal jste ty lidi, kteří byli napsaní v protokolech, které vám předložili?

Znal jsem je, protože my jsme udělali takovou hloupost, že jsme si řekli, že uděláme oficiální skautskou skupinu. Bohužel tam mezi nás přišel jeden, Zbyněk Škaloud, který už chtěl utéct v devětačtyřicátém roce přes hranice. Oni ho chytili a dali mu asi půl roku vězení za nedovolený pokus přes hranice. On se v kriminále chlubil, že má kamarády a že stačí, aby napsal domů dopis, a že my přijedeme a že ho z toho kriminálu dostaneme. To už byl na Jáchymovsku, někde na Vykmanově na céčku. Zřejmě to řekl i někomu, kdo byl spolupracovník StB. Ten nás pak jmenoval a přijeli a sebrali nás všechny. To už bylo po tom výbuchu v propagačním krámu komunistické strany. To byla nejtěžší naše činnost, to byla, jak to estbáci nazvali, akce Petarda. S tím si rok a půl lámali hlavu, kdo to byl, kdo to udělal, než to právě tenhle dobrák na nás řekl.

 

Co se tedy pak stalo, když vám přinesli ukázat protokoly vašich kolegů?

Stalo se to, že jsem si ty protokoly přečetl a zjistil jsem, že tam je můj komplic Ctirad Andrýs a můj komplic Lubka Škaloud. Tak jsem si říkal: „To je fajn, tak jsme v tom jenom tři." Oni tam prakticky vypsali ty věci, které už zatlouct nešly. Tak jsem říkal, že s tím souhlasím, podepsal jsem to a tím to skončilo. Pak se jim to nezdálo a volali mě asi za čtrnáct dní. To se už konaly výslechy přímo ve věznici v Hradci. Já jsem byl na cele kousek od vyšetřovací kanceláře. To bylo asi deset metrů daleko, takže jsem slyšel výslechy, které se tam konaly. V noci to bylo brečení a nebo nějaké bití. Nebylo to nic příjemného, když najednou v jednu hodinu slyšíte ukrutný řev.Jednak řvali oni a pak řval ten postižený, který naříkal, jak ho tam tloukli.

 

Tam mě přivedli a říkali: „Ty jsi nám neřekl všechno." Já jsem říkal, že jsem řekl všechno. Tak se prý otoč ke zdi, dřepnout, natáhnout ruce. Dali mi pravítko na ruce a já jsem se podíval pod sebe a tam jsem viděl zaschlou krev. Tak si říkám: „Tak kamaráde, tady už přestává legrace, tady už jde opravdu do tuhého." To jsem opakoval asi třikrát. Občas mě praštili přes ruce tím dřevěným pravítkem se zesílenou linkou. Ale nic víc ze mne nedostali. Pak nás nechali být a najednou v lednu, po Novém roce, mě zavolali znova k výslechu a: „Neřekl jsi nám všechno." Tak se to zase opakovalo. Později jsme se dozvěděli, že Zbyněk Škaloud si popustil uzdu fantazie a začal jmenovat. Nevím proč, jestli se jim chtěl zavděčit. To znamená, že on dostal do kriminálu Květu Pilmanovou, to byla kamarádka jednoho z těch našich, Radka Brože, Jirku Paštu, Bohouše Marka, Karla Havránka.

 

Víte, jestli to udělal chtěně, nebo nechtěně?

Já mám dojem, že chtěně. Pak jsem se přesvědčil o tom, že on to byl zbabělec. Rád se ukazoval, co všechno dokáže, a rád se vytahoval. Tím, že si pustil ústa na špacír, přived prakticky do kriminálu dalších osm lidí.

 

Jak jste prožíval váš soud? Tušili jste, že můžete dostat tak vysoký trest?

14. a 15. března 1951 jsme stáli před soudem. Byl to monstrproces, veřejný proces, kam sezvali ze všech hradeckých škol a ze všech závodů mladé zástupce, mladé lidi. V hradecké soudní síni nás soudili jako odstrašující případ, proto nás soudili za to, že jsme dělali skautskou činnost. Přestože už byl skauting zakázaný, tak jsme dělali skautskou činnost dál. Tohle nám pochopitelně přiřknuli, protože nám hned dávali velezradu, k tomu špionáž a já nevím, těch paragrafů bylo asi šest, takových těch závažných. Nazvali nás „skupina JU1". Nevím proč JU, asi jako junácká skupina a jednička. Bylo nás tam devět. Největší trest dostal Lubka Škaloud. Ten dostal čtrnáct let, ten Zbyněk Škaloud dostal dvanáct. Já jsem dostal třetí největší trest, jedenáct roků. Za mnou byl Ctirad Andrýs, to jsou všechno ti, kteří už zemřeli: Ctirad Andrýs deset roků, Radek Brož devět let, Bohouš Marek sedm roků, Pašta sedm roků, Havránek čtyři roky a Květa Pilmanová, které v den soudu bylo osmnáct roků, tak ta dostala rok.

 

Byli tam i vaši rodiče?

Rodiče tam byli. Byla tam moje matka, můj otec a byla tam dokonce moje slečna, se kterou jsem už tenkrát chodil. Ta slečna na mě potom čekala, až budu propuštěn a žijeme spolu dosud.

 

Co se pak dělo po soudu?

Po soudu to bralo ukrutně rychlý spád, protože jsme byli pár dní v Hradci a hned nás odváželi na Pankrác. Tam byla přestupní stanice a z Pankráce nás vezli do Jáchymova. Tam jsem přijel někdy kolem pětadvacátého března, to znamená zhruba tak za deset dní už jsem přijel na Bratrství, na Ústřední tábor. Tam jsme přespali a pak nás odvezli. Tři z naší skupiny jsme se dostali na tábor L, kde byla úpravna rudy. Tam nás oblíkli do trestaneckých mundúrů. Převážně tam byli zaměstnaní mladí lidé. Nebyla to jednoduchá práce, byla to dřina, a nebylo to zdraví zrovna prospěšné.

 

Co to bylo za práci, z čeho sestával váš den?

To byla takzvaná úpravna rud OTK4. To bylo pracoviště, které bylo v Horním Žďáru, v obci Vykmanov. Vedle byl jeden starý tábor, takzvaný céčko, a my jsme byli na tom novém táboře, to bylo „eLko". Říkalo se mu likvidační, což bylo celkem dost výstižné pojmenování. Když jsem tam přišel v březnu v padesátém prvním roce, tak tam stál jeden barák, respektive dva baráky, jeden barák byl ubytovací a druhý barák – společný, kde byla kuchyň, kantýna, ošetřovna a lékař a další hospodářské vybavení, které bylo nutné u každého tábora. Zajímavé bylo to, že tam nebyly sprchy. Pokud jsme si nevyjednali nějaké umytí na pracovišti, které bylo vedle, tak jsme se prakticky neměli kde osprchovat. Přesto jsme nějak tu hygienu dodržovali a udržovali jsme se tak, abychom byli čistí, abychom to celé přežili.

 

Teprve potom, na podzim roku 1951, se postavil další barák, protože se rozšířilo pracoviště a začali tam vozit rudu ze všech pracovišť, které v té době v Československu byly. Ten druhý barák jsme museli stavět my po odpolednech, respektive po dopoledních směnách jako brigádu. Za to jsme taky nic nedostali, akorát, že to bylo na úkor našeho volného času. Stoupnul tam pak počet lidí ze sto padesáti na tři sta. Rudný materiál, který se odvážel do Ruska, respektive do Čierné při Čope, to byl celý vlak, tzv. věrtuška. Když jsme tam přišli v roce 1951, tak jezdily dva vlaky za měsíc. Pak se to stupňovalo, pak už jezdily vlaky každý týden. V roce 1953, když já jsem odtamtud odcházel, prakticky každý druhý a až třetí den se odvážel jeden vlak. Jeden plný vlak, to znamená, že se tam odváželo pětadvacet až třicet vagonů, zhruba po pětadvaceti až třiceti tunách. Taková kvanta toho byla. To byl kvalitně zpracovaný granulovaný materiál. Byly tam totiž dva druhy materiálů. Ten, který byl silně aktivní, ten se zpracovával na drtičích a v takzvané Věži smrti a ten druhý, který byl méně kvalitní, ten se vozil volně naložený v dobytčích zaplombovaných vagonech, takže to nebyl žádný otevřený vagon. To byl všechno strategický materiál, který měl s sebou doprovod. Vepředu a vzadu byly hlídací vagony – eskorta, asi o osmi lidech, kteří vlak doprovázeli přes celou republiku.

 

Co konkrétně jste vykonával za práci?

Já jsem tam prakticky prošel všechna pracoviště mimo těch, kde se dělaly chemické vzorky. Jinak jsem skládal materiál z nákladních vozů, tehdy ještě neexistovaly sklápěčky, tak to se všechno nakládalo a skládalo ručně. Každý jsme musel složit minimálně čtyři náklaďáky a k tomu jsem musel naložit za směnu ještě minimálně dvanáct tunových vozíků. To nebyla žádná legrace, ale říkám, zaplať pánbůh, že jsem byl mladý, že jsem to všechno vydržel. To bylo to pracoviště venku. Pak druhé pracoviště, to už byla právě ta kvalitnější ruda, ta se vozila v bedýnkách. Ty bedýnky měly od čtyřiceti až do devadesáti kil váhu. Ta bedýnka měla obsah pětačtyřicet na pětačtyřicet centimetrů, všechny byly se zavřeným víkem. Zpočátku je plombovali, pak už na to neměli čas, takže byly jenom na petlice, aby se bedýnka neotevřela. Bedýnky se potom zpracovávaly tak, že se změřily v radiometrii, vysýpaly se do takzvaných boxů, a ty boxy byly vždycky z jedné šachty. To se vozilo třeba čtyři dny z jedné šachty, až byl ten box plný. V tom boxu bylo kolem pětačtyřiceti až šedesáti tun materiálu. Tam byly velké kameny a dole z těch boxů se to nakládalo. Když už byl box plný a měl požadovanou tonáž, tak se materiál nakládal na průběžný dlouhý pás. To byl asi sto padesát metrů dlouhý pás, široký asi osmdesát centimetrů. Ten box byl úzký a muselo se nakládat ručně. Rukavice jsme neměli, takže jsme o tu zeď měli odřené klouby. Po tom pásu to šlo do prvního drtiče, kde nad tím drtičem bylo síto a ten drobnější materiál propadnul, a ten větší materiál uvázl na sítě a spadl do toho drtiče. Tam se to rozdrtilo na menší granulace a odsud to šlo dalším pásem, který byl asi čtyřicet, padesát metrů dlouhý, do věže, kde se to zase dělilo, separovalo přes síto. To už bylo síto hustší, ten zbytek zase propadl, ty větší kusy, to už byly kusy kolem pěti centimetrů, tak ty se zase daly do drtiče, prošly drtičem a drtilo se to až na granulát pět milimetrů. To se vyvezlo, sypalo se to do bunkru, z toho bunkru se to potom sypalo do vozíku, který se vyvezl vrátkem do posledního patra. Ta věž byla vysoká asi sedmadvacet metrů. Dodneška tam stojí, jenomže je prázdná bez vybavení. Tam se to vysýpalo na takzvané děličky a samospádem se to rozdělovalo. Když tam zůstal nějaký větší granulát, tak ten šel zase zpátky do drtiče. A tak se to točilo, dokud ty granuláty nebyly všechny kolem pěti milimetrů. Ty se potom sesypaly dolů do posledního bunkru a z toho bunkru se plnily barely. Barel byl zhruba padesát centimetrů vysoký a padesát centimetrů v průměru. Otvor měl kolem patnácti centimetrů a do toho barelu se muselo vejít minimálně šedesát kilo granulátu. Ony některé materiály z některých šachet, zvlášť ze Slavkovska, byly lehké. Dostat tam těch šedesát kilo, byla opravdu nádeničina. Příbram ta byla těžká, tak ta se plnila celkem slušně. Stálo šest lidí, z té násypky to naplnil jeden pracovník do barelu a šest lidí s palicemi barely dotloukali. Pak se barel naložil, zvážil se a potom šel dál do takzvaný víčkárny, kde se zapertloval. Na každém víčku bylo vyražené ocelovou raznicí, ze které šachty to bylo, kolik toho celkového materiálu tam bylo, jaká váha barelu a ještě nějaké specifické značení. Barely se zapertlovaly a ukládaly se ve skladu. Sklad byl dlouhý asi sto padesát metrů. Ta pertlovna byla vprostředku a rozváželo se, respektive rozkopávalo se to nohou na jednu nebo na druhou stranu toho skladu. To bylo zhruba kolem tři sta barelů, aby se to naštosovalo na sebe. No a pak, když přijel vagon, otevřely se dveře skladu a barely se kulily a nakládaly do vagonů. Nakládala se ta takzvaná věrtuška. Tak to bylo zpracování smolincové – uranové rudy ve věži.

 

Byly tam pak ještě nějaké další způsoby zpracování rudy?

Jak jsem mluvil o tom dvoře, tak tam byla takzvaná chudá drobilka nebo drobilka trojka. Tam se zase velké balvany rozdrtily a následně se všechen materiál nakládal do vozíků a vyvážel se do betonových bunkrů. Při příjezdu vagonů se materiál do nich nakládal. Pak se to nakládalo ručně lopatami do vagonů. Vůbec nejkvalitnější ruda, která se na úpravně zpracovávala, byla na takzvané druhé drobilce a tam byla opravdu nejkvalitnější ruda. To už byl skoro čistý smolinec. To také bylo jedno z nejhorších pracovišť, protože tam se to vyloženě všechno zpracovávalo ručně. Pro zpracování tam přišlo asi takových čtyřicet bedýnek. Ty se musely vysypat na hromadu, ta hromada se musela proházet mezi sebou, pak to šlo přes síto, zase ručně naházet na síto, to, co zůstalo, ten velký granulát, tak ten se házel ručně do drtiče. To, co byl už drobný granulát, tak ten šel po pásu. Dávalo se to na takovou kupu, když se to potom všechno dodrtilo zhruba na granulát pěti milimetrů, tak se to muselo sedmkrát přeházet ven, udělat homole. Tak jsme to proházeli, udělali jsme takovou kružnici z toho materiálu, když se ten materiál ze vnitřku všechen naházel do toho kruhu, tak se zase z toho kruhu házel na hromadu, tak se to muselo sedmkrát, aby to bylo dokonale promísený, aby tam nebyly nějaký místa, kde by bylo třeba té kvalitní rudy víc, nebo té kvalitní rudy míň, takže tohle se muselo sedmkrát opakovat a to drcení, tak to bylo nějakého prachu. Tam se na jedné straně drtil tenhle prach a hned vedle toho, pět metrů od toho jsme házeli ten materiál na kupy. Žádné odsávací zařízení, žádné respirátory, žádné dýchací přístroje, nic takového jsme neměli, takže jsme vycházeli z práce šediví nebo červení. Podle toho, jaká se tam zpracovávala ruda. To bylo vždycky vidět na té věži. Když se třeba jela Příbram, takzvaně, tak ta věž byla zahalená prachem. Valil se z ní červený prach, protože veškerý ten materiál na Příbrami byl převážně červený. Když jsme zpracovávali Slavkovsko, tak to bylo takový šedozelený, taková divná barva. Když se zpracovávalo Jáchymovsko, tak to zas bylo šedomodré, šedotmavé. Tak to jsme věděli, že jede Lužnice, jede tahle a tahle šachta. To už jsme za půl roku, co jsme tam přibyli, perfektně znali.

 

Pamatujete si na nějaká jména bachařů nebo lidí, kteří tam na vás dohlíželi?

Vesměs to byly přezdívky, protože jsme jejich jména neznali, ale na eLku byl velitelem tábora Píbil5. Ten byl potom jako major v Pardubicích. Já jsem tam třeba poznal, bohužel už na tom eLku, jednoho bachaře. Říkal jsem si: „Hergot, toho znám." A on to byl Josef Kulek! To byl jeden ze skautů. Byl členem Válečné dvojky a dal se k estébákům. Tam nás oslovil a navrhl, že bychom se mohli přátelit a že kdybychom něco chtěli, tak že nám to zařídí. Já jsem říkal: „Josefe, nech toho a vůbec o tom nemluv. Tady je plot, ty jsi na jedné straně plotu, já jsem na druhé a ten plot je ostnatý, tak na to musíš dávat vždycky pozor." Ale zřejmě se mně trošku mstil, protože já jsem se dostal už v tom padesátém prvním roce do korekce. Nevím proč, o Vánocích nás sedmačtyřicet lidí z toho eLka sebrali a dali nás do korekce. Já jsem byl mezi těmi dvanácti, kteří byli v korekci na eLku, a zbývající odvedli na vedlejší tábor, na to céčko. Tam jsem byl zhruba od dvacátého prosince až do dvanáctého ledna. Proč a zač, jsem se dodneška nedozvěděl.

 

Mohl byste korekci trochu blíže popsat?

Korekce, to byla místnost, respektive dřevěná bouda, která měla dvě takové králíkárny. Zhruba metr třicet široké, asi dva a půl metru dlouhé a metr sedmdesát pět vysoké. Já jsem měl metr sedmdesát osm, tak už jsem musel být celý den přikrčený. Tam nás nacpali šest a dali nám na noc dvě deky. Jednu deku jsme si dali pod sebe a spali jsme: hlava nohy, hlava nohy. Takhle jsme tam byli v šesti až do toho dvanáctého ledna. Ráno nám dali akorát jeden ešus nějaké melty, každému krajíček chleba, opravdu malý krajíček chleba. V poledne jsme dostali polévku, řídkou, zase s krajíčkem chleba, k večeři zase nějakou tu řídkou polévku s krajíčkem chleba, to bylo všechno. Umýt jsme se nemohli, na záchod tam byl žanek (to byl barel bez horního plechu), takže ty potřeby jsme dělali do toho žanku. Ten žanek se na noc musel pověsit na dveře, protože bychom si tam nemohli jinak ani lehnout. Horší bylo, když potom tam v noci třeba přilítl bachař a jak to otevíral, tak z toho žanku to stříkalo. Nebylo to nic příjemného. Těžko se to vysvětluje. Věřím tomu, že tomu většina lidí nebude moc věřit, že si řeknou: „Ten člověk si vymýšlí." Ale bohužel to byla skutečně pravda.

 

Potkal jste potom někdy v civilu ještě Josefa Kulka?

Potkal jsem ho v civilu. Asi rok poté, co jsem se vrátil, tak se mnou chtěl mluvit. Tak jsem mu říkal: „My se spolu nemáme o čem bavit." Potkal jsem se s ním ještě asi v sedmdesátém osmém nebo sedmdesátém devátém roce. Byl jsem zaměstnán v cukrovarech, v před kampaňovém provozu v závodě v Českém Meziříčí. Pracoval jsem tam jako projektant a konstruktér. Dávali jsme tam do provozu nová zařízení a najednou tam koukám, že tam pode mnou někdo je, a říkám si: „Toho chlapa znám." A on to byl pan Kulek. Za týden na to už mě volali estébáci, a co prý dělám a jak to dělám a jestli se chovám slušně a tak dále. Takže on si nedal pokoj ani do poslední chvíle svého života.

 

Jak dlouho jste byl na eLku a kdy jste byl převelen?

Na eLku jsem byl dva a půl roku a zbývající dva roky jsem byl na táboře Nikolaj, šachta Eduard. To byla taková rarita mezi tábory, protože z tábora Nikolaj na Eduard se chodilo koridorem, asi jeden a půl kilometru po veřejné silnici. Když jsme ráno vstávali, šli jsme na ranní směnu, tak ten celý koridor osvítili. Svázali nás ocelovým lanem – asi tři sta lidí. To lano vzadu zamkli. Byla to taková fraška, říkalo se tomu ruský autobus. Horší to bylo v zimě, když se muselo ráno prošlapávat 20 až 40 centimetrů napadaného sněhu už ve čtyři hodiny a i ve dne to nebylo jiné, když přes den napadlo. Nebylo to nic veselého. Také se často v zimě stalo, že někdo uklouznul a potom ti ostatní po něm šlapali, než se celý transport zastavil. Policajti řvali: „Zastavit!" a tak podobně, ale rychle to nešlo. Takové příhody se tam stávaly velice často.

 

A takovým způsobem se chodilo na šachtu Eduard?

Přesně tak. Jeden den jsme se tam šli seznámit s tím, že tam budeme fárat, a druhý den jsem nastoupil do šachty a už jsem musel dělat normálně jako horník, přestože žádné zaučení nebylo. Tak mi řekli, že půjdu dělat stružkaře. Čistil jsem stružky, aby odtékala voda. Pak jsem dělal důlního tesaře – tesařské práce v komínech, žebříky a tak dále. Pak jsem dělal u zedníků. Zdil jsem komíny. Pak mně můj kamarád Husník říká: „Pojď se mnou, půjdeme na dílo." Tak jsem šel na dílo a dělal jsem lamače. To už je takový vrchol toho hornického řemesla. My jsme ještě oproti jiným lamačům nevrtali vodorovně, ale vrtali jsme do stropu. Nechtěli jsme mít na díle žádnou rudu. Jenže za rudu byly procenta, za rudu byly prémie navíc. Tak jsme chodili krást rudu na civilní díla, kde dělali civilové. Tam jsme ukradli do chlebníku na jídlo rudu, tu jsme potom rozdrtili a rozsypali do vozíku s materiálem. Okamžitě to ukázalo radioaktivitu a my jsme dostali k dobru vozík rudy. Takže jsme měli nějaké to procento navíc a bylo to zase lepší, že jsme nedělali jenom kamenolom, ale měli jsme i rudu. Ale z té rudy nemohli nahoře v třídírně nic mít, to byla hlušina.

 

Říkal jste, že po dvou a půl letech vás přesunuli na Nikolaj. Sdělili vám nějaký důvod, proč jste byl takhle přesunut?

Ne. Nikdy nikomu žádný důvody nedávali. Já si vzpomínám, že mnoho spoluvězňů vystřídalo za pět roků věznění tři, čtyři až osm táborů nebo věznic podle toho, jak ho potřebovali umístit. Ke konci, respektive v druhý polovině 50. let, rozdělovali i podle profesí, protože třeba v Opavě si zřídili projekční kanceláře a tam někteří ti, kteří byli jako študovaní na různé technické obory, jako projektanti, byli potom převezeni a prakticky projektovali pro ministerstvo vnitra důležité státní zakázky. A tak třeba někdo, když se pokusil o útěk, tak byl pochopitelně převezen buď na jiný tábor, nebo do pevné věznice.

 

Vzpomínáte si na nějakého komunistu, který tam s vámi byl taky zavřený?

Byl tam nějaký Pepík Just, ten dělal na nějakém ministerstvu a byl v nějaké podskupině ze Slánského procesu6. Pak jsem se tam setkal s Gustou Husákem7. Projel na chvíli Jáchymovem. Byl tam asi tři dny. Slováci ho chtěli zlynčovat. Říkali jsme jim, že to nemá smysl, akorát by z toho měli malér a tak byl hned zase pryč.

 

Jak jste byl nakonec propuštěn? Původně jste byl odsouzen na 11 let, ale už v roce 1955 jste mohl odejít domů. Jak k tomu došlo?

Výnosem tehdejšího prezidenta Zápotockého někdy v roce 1954 mi přišlo sdělení, že se mi snižuje trest o šest roků na délku zbývajících pět let.8 Kamarádi – spoluvězni mi sice říkali, abych si požádal o podmíněné propuštění. To jsem ale odmítl, protože kdybych býval souhlasil s odmíněným propuštěním, tak by to asi bylo podmíněno spoluprací s StB, protože tak to StB a komunisté rádi dělali. Tak jsem to zásadně prvního dne, co mi to řekli, odmítl.

 

Kolikrát vás mohli rodiče navštívit během věznění?

No to si vzpomínám, že za celou tu dobu to byly tři návštěvy. První byla po soudu v Hradci Králové a jedna na eLku a jedna na Nikolaji. A víc jich nebylo.

 

Během čtyř a půl roku?

Během čtyř a půl roku. Měli jsme teoretickou možnost požádat si o návštěvu jednou za půl roku. Vždy když jsem si požádal o návštěvu, tak buď jsem šel do korekce, nebo si vymysleli nějaký kázeňský trest. Anebo třeba, když jsem byl na Nikolaji, tak ty první měsíce, než jsem se pořádně zapracoval, měl jsem pracovní výkon buď pod sto procent, nebo sto procent a takoví vězňové byli automaticky z možnosti návštěv, psaní dopisů a tak dále vyloučeni. Takže více méně návštěvy a dopisy byly umožněny jako odměna za práci. Stal se třeba na eLku i takový případ, že před Vánocemi přinesl velitel Šlachtecký na takovém velikém tácu moře dopisů, zrovna chumelilo a foukal vítr. Fouknul vítr a ty dopisy se rozletěly směrem k drátům oddělujícím tábor od okolí. A on říkal: „Jestli chcete dopisy, tak si pro ně klidně dojděte." Jenže to hrozilo tím, že u koridoru na věžích spustí esenbáci palbu z natažených kulometů. I to byl jeden z takových možných důvodů represe, abychom měli z domova co nejméně zpráv.

 

Ale já měl i černé spojení s domovem. Přes paní Štěpánku Balouškovou. Když jsem napsal dopis, tak do 14 dnů, někdy i dříve, naši věděli, co jsem napsal. Ten dopis dostali a zase poslali zpátky odpověď. Takže já jsem měl celkem slušné informace o tom, co se děje doma, a oni měli informace o mně. Já jsem se přátelil se současným generálem Husníkem. Spolu jsme strávili ty dva nebo tři roky na táborech „L" i na Nikolaji. A on měl zkušenosti – za války byl vězněn a měl zkušenosti z vězení, jak se dá navázat nějaký styk s civilisty apod. Právě přes tu Štěpánku Balouškovou, jejíž manžel byl štábní kapitán Baloušek, se kterým se Husník znal už před vězněním, jsme měli kontakt s vnějškem. Zprostředkovávala nám to jedna civilní zaměstnankyně a Štěpánka to pak zařizovala tady dál do vnitrozemí. A ve skupině, pro kterou Štěpánka zařizovala poštu, bylo dokonce až 47 lidí. Řídili jsme to my s Husníkem. Já jsem s tím pomáhal, distribuovali jsme a sbírali dopisy. Šlo to přes civilní zaměstnance, jak na eLku, tak na Nikolaji.

 

Jak konkrétně probíhalo takové tajné psaní dopisů?

Muselo se psát na co nejslabším papíru, aby se těch dopisů dalo pronést víc. Pak se to muselo nějakým způsobem sebrat a říct konkrétním lidem, kteří byli na řadě. Musel v tom být nějaký řád. Nemohlo přijít 30 dopisů najednou. Mohlo přijít dejme tomu každý týden takových pět až osm dopisů. Dopisy se posílaly do Prahy, odkud se to potom distribuovalo dál, jak do Čech, tak na Moravu. To nebyly jen dopisy. My jsme tam měli možnost přikoupit si přes civily nějaké jídlo, které bylo nedostatkové. Rodina nám tak posílala i civilní peníze a nebo taky někomu i balíčky takových těch nejnutnějších věcí. Týkalo se to hlavně prádla nebo obutí, protože to tam totálně chybělo.

 

Jakým způsobem jste kontaktovali civilní zaměstnance?

Hlavní kontakt na eLku držel Husník s paní skladnicí. Tak tu já jsem znal podle vidění – jinak já jsem s ní nikdy nemluvil. Na Nikolaji to už bylo snazší. Husník navázal kontakt s civilními geology a civilními měřiči. To byli lidé, co se mohli pohybovat volně po šachtách, a my jsme se zas na druhou stranu mohli přiblížit k nim. Takže já jsem tam znal konkrétně civila, geologa Mílu Novotného, ten už je po smrti. A pak druhý, to byl Mirek Mikšovský. Dodnes s ním udržuji přátelství a kamarádství. Když jsem se potom vrátil z vojny, tak jsme spolu asi 25 let jezdili na dovolenou na naši chalupu do Říček. To je přátelství, které trvá dodneška prakticky.

 

Když se podíváme na vaše rodinné vztahy nebo aspekty toho vašeho věznění, jak to rodina brala, jak to prožívala, že měla 19letého syna za mřížemi?

No nebylo to jednoduché, protože máti dělala jako uklízečka na krajském národním výboru a okamžitě po mém zatčení byla vyhozena z práce a nechtěli ji vzít nikam jinam. Táta jezdil u Dopravního podniku jako řidič trolejbusů a autobusů a byl taky asi na měsíc vyloučen z práce. Musel projít novým kádrovým řízením. Ale nejhorší bylo to, že sourozenci – dvě sestry a brácha – byli šikanováni, měli zákaz do vyšší školy. Musely se obě dvě učit, brácha se taky musel jít učit řemeslo. On tehdy chodil ještě do obecné školy, respektive potom do měšťanky. Byla tam jedna paní učitelka,Višňáková, která na něj byla ukrutně vysazená. Já vím, že jednou musel stát na stupínku celou vyučovací hodinu. A ona se vždycky otočila a řekla: „Tak tohle je bratr zrádce národa, velezrádce a špiona."

 

Tenhle typ pronásledování pokračoval i po našem propuštění. Všichni jsme měli po návratu z vězení problémy se zaměstnáním. Na bývalá pracoviště nás z mnoha důvodů nevzali, a tak bez ohledu na profesi jsme museli nastoupit, kam se to komunistům hodilo. V té době převažovaly práce ve stavebnictví, zemědělství a v hornictví. Takže právníci, inženýři, studenti bez praxe, řemeslníci i duchovní byli opět nuceni pracovat jako otroci bez možnosti si zaměstnavatele a práci svobodně vybrat. Po návratu z vězení mnohdy nejméně pět až deset let. Převážná část bývalých politických vězňů byla po celou dobu po propuštění neustále sledována – pod dozorem StB, kam na ně museli jejich zaměstnavatelé podávat pravidelná hlášení, a často byli bezdůvodně vyslýchání. Např. při emigraci jejich přátel, při různých haváriích na pracovišti, jestli se nejedná o sabotáže a podobně. Ten život až do roku 1989 nikdy nebyl v klidu. Po návratu opět perzekvovali celou rodinu každého bývalého politického vězně.

 

Zachovaly se vám nějaké „suvenýry" nebo fyzické předměty, které jste si z doby věznění odnesl? Třeba kousky stříbra nebo nějaké upomínkové předměty, které jste posílal rodině?

Něco se zachovalo. My jsme takovéhle předměty sami s Husníkem vyráběli. Jak pro nás, tak pro ostatní vězně. A já mám od svého spoluvězně Bohouše Šestákového takové dvě krásné vyřezávané věci. Jednak celou vyřezávanou šachovou hru. To jsou figurky pionů asi 2 centimetry vysoké, královna byla asi 4 cm. A pak mám ještě takový vyřezávaný trojhranný popelník. Na tom je vyřezaná symbolická skautská lilie a k tomu byl udělán takový permoník. Trojúhelník jako známka života, permoník to jsme byli jako my muklové a ta lilie byly ty skautské ideály, kvůli kterým jsem prakticky byl v kriminále. Taky jsem zavářel do plexiskla fotografie. Zavařil jsem si tam fotografie celé naší rodiny, které jsem pak poslal domů. Moje sestra ještě jednu takovou fotografii má. Vyřezávali jsme taky různé předměty z kostí, dělali jsme z plexiskla srdíčka a jiné věci. Těch jsem nadělal desítky i pro ostatní spoluvězně. Byla to taková zábava pro odreagování. Byla to i dost titěrná a hodinářská práce, protože to všecko bylo maličký. Třeba v tom srdíčku byl zavařený malý křížek. Nebo někdo dělal, že se užvýkal chleba a z toho potom dělali takový pantoflíčky a sáňky. Bylo tam různých nápadů. Já mám taky schovaný zapalovač, který dělali muklové.

 

Když jste uslyšel svůj rozsudek, měl jste před sebou potenciálně 11 let žaláře. Co vám pomohlo přežít tu dobu, když jste ještě nevěděl, že v roce 1955 budete moci jít domů?

(lehký smích) To byla naše všeobecná víra, že to neodsedíme. Že se něco stane, že to, co my jsme načali, tak že to svět takhle nenechá. Zvlášť po popravě dr. Horákové9 nebo generála Píky10. Tak jsme nevěřili tomu, že toto může být trvalá záležitost, že to bude trvat těch skoro 40 roků, jak to dlouho trvalo. To nás drželo všechny při takový síle a vědomí, že ven bychom se měli dostat dříve. Podstatná část si ten trest neodseděla; byli nějakým způsobem podmíněně propuštěni, i když tam byli třeba těch 10 nebo 14 roků. Ale ty doživotní tresty, nebo těch 20 nebo 15 roků, to je pár jedinců, co si tohle odseděli.

 

Jak proběhla vaše rehabilitace a odškodnění?

Po roce 1989 jsme okamžitě zakládali Konfederaci politických vězňů. Měli jsme první zprávy z Prahy, kde se připravovaly kroky pro ustavení K-231, protože jsem byl členem zakládajícího výboru pobočky, dnes jsem jejím předsedou. Když se v roce 1990 mluvilo o rehabilitacích, tak jsme okamžitě připravili rehabilitaci pro všechny členy hradecké konfederace a i pro další pobočky v kraji. V Hradci nás bylo více než 350 bývalých politických vězňů a navíc ještě rodinných příslušníků, které jsme osobně každého informovali o podmínkách pro rehabilitaci. V dalších letech to v Hradci proběhlo všechno v pořádku. Já osobně a všichni rehabilitovaní členové pobočky dostali všechna odškodnění, na která měli nárok.

 

Co se vám dnes vybaví, když uslyšíte jméno Jáchymov?

Běhá mně mráz po zádech. Já to mám zafixované. Bohužel se mi stává to, že se v noci probudím nebo mám sen, že jsem ve vězení v Jáchymově. Je to takový nepřekonatelný zážitek, který nemůžu z paměti a z podvědomí vymazat. Zvlášť třeba teď, když se dozvídám, že můj kamarád, který tam se mnou byl, tak má těžkou leukemii, prakticky je na pokraji života a smrti. A to jsou takové vzpomínky a takové červený nitě, které se v tomhle táhnou. Tehdy byl mladý člověk a dnes je odepsaný, kvůli leukemii z ozáření.

 

Odnesl jste si vy nějaké trvalé poškození, nějakou újmu na zdraví, nebo jste měl to štěstí, že se vám to vyhnulo?

Já jsem měl několik drobnějších úrazů. To byly polámaný prsty nebo ztrhaný nehty. To se stávalo na pracovišti na eLku s manipulací s barely. Pak jsem měl dva úrazy na Nikolaji a jeden ten úraz byla takový dost mizerný. Nesl jsem nějaké věci z pracoviště a prasknul pode mnou žebřík a já jsem spadl. Letěl jsem po zádech asi takové čtyři metry a rozsekl jsem si loket a vykloubil rameno. Slezl jsem dolů k těžní věži, tam jsem vzkázal, ať řeknou Husníkovi, že mám zranění, a vyvezli mě nahoru. V táboře na ošetřovně mně to ošetřili, sešil mně to doktor. To se stalo v pátek a už v pondělí jsem musel jít do znovu do práce. Přestože jsem tam měl asi sedm centimetrů hlubokou tržnou ránu. Tak to je takový ten rub péče o pracující, který byl v tom jáchymovském prostředí.

 

Jak jste se díval na změnu režimu v roce 1989?

Byl jsem rád, že je tomu konec. Od toho 17. listopadu jsem si sliboval více. Když jsem slyšel, že se někdo vzdal členství v KSČ, tak jsem si myslel, že je to všechno, že se to tím všechno vyřeší. Zpočátku to vypadalo, že se bude opakovat rok 1969, že se komunistická strana bude reformovat. Ale brzy se ukázalo, že komunistická strana není reformovatelná, že komunisté jsou stejní a jen touží po moci. A později jsem viděl, kolik lidí s bývalým členstvím v KSČ je ve vládě nebo v poslaneckých funkcích, tak jsme z toho žádnou radost neměli a věděli jsme, že tohle by se mělo napravit, a proto jsme dělali všechno proto, aby platil lustrační zákon, aby byl tvrdě respektován a uznáván. To je naše starost, náš problém dodneška, protože jak to vidíme, tak lustrační zákon se obchází a obchází se úplně hrubě a sprostě. Když můžou být na vedoucích místech a volených místech bývalí příslušníci StB nebo udavači a podobně, tak to je věc, se kterou my nemůžeme souhlasit. Pokud máme jakékoliv veřejné vystoupení, protože nás zvou i kandidáti do voleb, ať to jsou komunální nebo i do parlamentu a europarlamentu, tak jsme museli vědět, že nikdy nebyli v partaji a nebyli spolupracovníci StB. Jinak bychom se s nimi vůbec nebavili. A nebavíme se s nimi. Aspoň v Hradci Králové ne.

 

Je něco, co byste chtěl dnešním mladým lidem vzkázat?

Najděte si v životě cíl – životní cíl – a za tím cílem běžte do posledního dechu. Jeden cíl stačí, ony ty další jistě ke každému v jeho životě ještě přijdou, i s nimi se musíte naučit žít. Nic víc. A ať vám k tomu slouží zdraví, vytrvalost a přátelství s dobrými lidmi.

 

Mockrát vám děkuji za rozhovor.

Děkuju vám, a hlavně aby tohle pochopili i ti mladí, pro které to děláme. Nechceme brečet, protože když už jsme to vydrželi až do teď, tak to musíme vydržet i ten zbytek našeho života. Ale pokud budeme moci, tak tu informaci, kterou jim už potom nikdo nedá, autentickou informaci, tu od nikoho jiného než od politického vězně nedostanete. Film je buď něčím zkreslený, nebo to nepodává skutečně. Některé filmy byly natočeny opravdu dobře, ale chybělo tam třeba to přemýšlení, ty duševní pocity, které můžeme mít akorát my. Ten pocit rodinné sounáležitosti, že rodina byla relativně postižena v tom civilu daleko víc, než jsme byli postiženi my v dolech. Nebyli zavření, ale měli finanční, pracovní a zdravotní problémy. Problémy vůbec se uživit, uživit rodinu a děti, mít kde bydlet, protože je v mnoha případech vystěhovali z bytů do neznámého prostředí – a do vyprázdněného zemědělského pohraničí. Mít kde pracovat a překonat nepřízeň a šikanování komunistických moci pánů, moci posílat děti do školy a následně do zaměstnání, a přesto s námi v duchu vydrželi. Kdybychom toto vědomí neměli, tak nevím, jak bychom to jako tehdejší vězni režimu vydrželi.

 

 


1 V květnu roku 1938 vojenská zpravodajská služba získala informace o masivním soustřeďování německé armády podél československé hranice v Sasku a ve Slezsku. Tyto informace byly vyhodnoceny jako přímé přípravy na útok proti ČSR, proto bylo rozhodnuto plně mobilizovat jeden ročník záložníků a pět ročníků záloh technických jednotek. Nešlo však o mobilizaci v  pravém slova smyslu, protože nebyly aktivovány rezervní jednotky podle platných nástupních plánů a záložníci pouze posílili stávající útvary. Přesto se však pro ostrahu hranic v květnu 1938 vžilo označení „malá mobilizace". 23. září 1938 byla vyhlášena všeobecná mobilizace a v tento den vstoupilo Československo do branné pohotovosti. Po mnichovské dohodě však byly vojenské jednotky rozpuštěny.

2 V parlamentních volbách v roce 1946 vyhrála v Československu Komunistická strana Československa.

3 Konfederace politických vězňů České republiky (KPV) je dobrovolná organizace, která sdružuje bývalé politické vězně komunistického režimu někdejšího Československa. Byla založena v listopadu-prosinci 1989.

4 OTK – oddělení technické kontroly.

5 Miroslav Píbil (1921). Syn rolníka, po vychození školy pracoval jako dělník v továrně. Do KSČ byl přijat v roce 1950. Od června 1949 sloužil v útvaru Jeřáb. Takřka celou první polovinu padesátých let strávil ve funkci velitele trestaneckého pracovního tábora Vykmanov II (tábor „L"). Na Jáchymovsku působil v různých funkcích až do roku 1959. Političtí vězni jej znali i pod přezdívkou Šlachtecký. Poté se v rámci služby přesunul na Pardubicko. Do důchodu odešel v roce 1976. V průběhu své kariéry byl několikrát vyznamenán. Srovnej: BURSÍK, Tomáš. Trestanecké pracovní tábory při uranových dolech v letech 1949–1961. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2009, s. 138.

6 Proces se Slánským, známý pod delším úředním názvem Proces s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského, byl vykonstruovaný politický proces, konaný na nátlak Stalina roku 1952 proti členům komunistické strany ve vedoucích pozicích. Bylo vyneseno 11 rozsudků smrti. Hlavním obviněným byl Rudolf Slánský.

7 Gustáv Husák (1913–1991). Československý komunistický politik a prezident Československé socialistické republiky v  letech 1975–1989. V roce 1950 byl s V. Clementisem, L. Novomeským a mnoha dalšími obviněn z tzv. buržoazního nacionalismu. V  únoru 1951 byl zatčen a v dubnu 1954 byl pak ve vykonstruovaném procesu s tzv. buržoazními nacionalisty odsouzen na doživotí. Byl jedním z mála, kteří při procesu nedoznali žádnou vinu, což mu pravděpodobně zachránilo život. V roce 1960 byl po rozsáhlé amnestii prezidenta A. Novotného propuštěn a v roce 1963 plně rehabilitován. V roce 1969 se Husák dostal do čela KSČ – do května roku 1971 byl jejím prvním tajemníkem. V roce 1975 se stal prezidentem ČSSR.

8 V květnu roku 1953 bylo na základě amnestie z československých vězeňských zařízení propuštěno 15 379 odsouzených. Amnestie se rovněž týkala 4035 vězňů z ostrovských uranových trestaneckých pracovních táborů.

9 JUDr. Milada Horáková (1901–1950) byla česká politička. Za druhé světové války pracovala v odboji, byla zatčena a krutě vyslýchána gestapem. Byla odsouzena k trestu osm let káznice. Zbytek války strávila v ženské káznici Aichach v Německu. Po druhé světové válce se znovu zapojila do politiky v rámci Československé strany národně socialistické (ČSNS). Po komunistickém převratu v únoru 1948 se angažovala v  protikomunistické opozici. V roce 1949 byla zatčena a ve vykonstruovaném soudním procesu odsouzena k trestu smrti. V roce 1990 byla plně rehabilitována.

10 Generál Heliodor Píka (1897–1949). Československý voják a legionář. Za druhé světové války zformoval z československých vojáků v zajateckých táborech jednotku československé armády. V květnu 1945 se H. Píka vrátil do Prahy, kde byl jmenován náměstkem náčelníka generálního štábu československé armády. V květnu 1948 byl zatčen a 28. 1. 1949 ve vykonstruovaném procesu odsouzen Státním soudem v  Praze k trestu smrti. V roce 1968 byl jeho proces obnoven a byl plně rehabilitován.

Datum poslední úpravy: 9.10.2012 23:13:43

 
© 2008 - 2018 Političtí vězni.cz | webmaster: Nebrat s.r.o.