nacházíte se zde:  home  /  příběhy  /  Příběhy politických vězňů  /  Jozef Kycka
 

Přidejte se k nám...

Sledujte nás na Youtube
 

Sdílejte tuto stránku ...

 
 

Obrázky

JK při natáčení v Jáchymovském muzeu v r. 2008
JK při natáčení v Jáchymovském muzeu v r. 2008
JK při natáčení v Jáchymovském muzeu v r. 2008
Mapa československých věznic a táborů
 
 
 
JK při natáčení v Jáchymovském muzeu v r. 2008
Foto
Video

Jozef Kycka

Jozef Kycka se narodil na 23. února 1928 na Slovensku. Jeho otec emigroval ve 30. letech za prací do USA, matce s bratrem se za ním už nepodařilo vycestovat, a tak prožili druhou světovou válku doma na jižním Slovensku. Od roku 1948 pracoval v uranových dolech na Jáchymovsku a Slavkovsku. Jelikož se po nástupu KSČ k moci několikrát sešel s kamarádem z dětství, později zatčeným agentem-chodcem, byl v roce 1952 zatčen. Mladý otec 1,5ročního syna byl odsouzen k 18 letům těžkého žaláře, 10 letům ztráty občanských práv a zabavení veškerého majetku. Fáral mj. ve stejných dolech, kde před uvězněním pracoval jako civilní zaměstnanec. Byl propuštěn v roce 1960 na amnestii. Zemřel v roce 2008.

 

Největší zadostiučinění by bylo, kdyby se bolševici opravdu omluvili."

 

 

Rozhovor s Jozefem Kyckou

 

Tazatel: Tomáš Bouška

 

Kdy a kde jste se narodil?

Narodil jsem se 23. února 1928 v Opatové na jižním Slovensku, okres Levice. Táta příležitostně pracoval u sedláků nebo u lidí, kteří měli pozemky. Žil jsem tam od února až do září 1928, pak celá rodina odjela do Ameriky, kde se táta nechal zaměstnat v továrně na výrobu baterek. Bylo to v Clevelandu, v Ohiu. Asi po třech letech jsme se vrátili s maminkou a se starším bráchou zpět na Slovensko kvůli majetkovým nedorozuměním. To se vyřešilo až v roce 1937 a pak jsme měli jet zpátky do Ameriky. Už si to moc nepamatuju, ale vím, že v tom odjezdu figurovaly dvě společnosti Brehmen a Loyd a jedna z nich zkrachovala. Přišel za námi agent, který nám nabídnul jinou společnost, ale nakonec se to protahovalo, až už jsme z Hamburku cestovat nemohli. To bylo v roce 1938 a měli jsme vyjíždět asi z Turecka a přes Suezský průplav, kolem Afriky do Ameriky. Z toho potom sešlo, takže jsme zůstali tady. Brácha narukoval jako voják do slovenské armády, byl poslán v rychlé divizi na východní frontu do Ruska. Když ustupovali, najednou se brácha ztratil. Přišlo vyrozumění, že umřel, ale já jsem tomu pořád nevěřil. Chodil jsem do gymnázia v Trnavě, protože Maďaři zabrali Levice. V naší vesnici byla jedna žena jako řádová sestra u vincentek v Trnavě a ta nám nabídla, že bychom mohli v Trnavě bydlet v sirotčinci jako chovanci a chodit do školy. Do gymnázia v Trnavě jsme pak chodili do roku 1944, než bylo Slovenské národní povstání.

 

Vzpomenete si na průběh Slovenského národního povstání a na chování sovětské armády?

U nás se to neodehrálo. Bylo to rychlý, v noci 28. to hlásili v rádiu a už 29. u nás byli Němci. Osvobodili nás 20. prosince 1944. Obsadila nás sovětská armáda a byli u nás až do konce března, kdy dobyli Budapešť. Za ty tři měsíce jsme poznali jejich bratrskou lásku. Byla to druhá ukrajinská armáda Malinovského a byli to většinou lidé z gulagů. Co nám vyprávěli, to jsme jim nechtěli věřit. Šest šestnáctiletých kluků včetně mě vybrali – no vybrali, přišli a řekli, že zítra nastoupíš – a museli jsme chodit do týlové pekárny pomáhat jako pomocníci. Pomáhal jsem tam tři měsíce. Pracovali tam s námi tzv. trestanci a mezi nimi byli vojáci, kteří na pravé straně měli takový kardový znak. To byla elita, protože to byli vlastně hlídači. U nás v baráku přímo bydlel náčelník nebo velitel tohohle úseku fronty a každých čtrnáct dní nebo jednou za měsíc zasedal soud. Vždy odsoudili někoho k trestu smrti a likvidovali ho u nás na dvoře za studní. Jednou babička, když vynášela slupky od brambor, viděla, jak někoho takhle zastřelili do týla, a proto je pak začali střílet kus dál, u nás v zahradě.

 

Měli jste možnost si s vězni z gulagu o jejich osudu popovídat?

Kozáci vykládali takové věci, které byly neuvěřitelné. Jako třeba: parta běhala po lágru. Křičeli po gulagu, že nesplnili a že zaslouží trest smrti. Udávali sami sebe, žádali smrt. Já jsem nechápal proč. Říkal jsem si, to není možný. Tam byly případy, že vězeň řekl, že ani nevěděl, za co tam je, a vůbec se to nedozvěděl. Až potom, když tam přišel jeho soused, který se přiznal, že on ho udal, ale že pak zase jeho udal někdo jiný. Já jsem si představoval, že vyhnanství nebo gulagy bylo něco podobného, jako vyhnanství za cara. Ale pak po dalším vyprávění jsem zjistil, že to byly prakticky likvidační lágry a tábory, kde rozházeli třeba celé rodiny, manželky jinam, děti jinam a ty lidi tam mřeli v hladu a v bídě. Museli si sami vykopat zemljanky a takhle se tam ubytovávat, já nevím, třeba při čtyřicetistupňovým mrazu. To my jsme si nedovedli představit. A my jsme je podezírali, že to vykládají proto, abychom jim nechali napít, abychom jim dali víno, protože oni když byli střízliví, tak o tom vůbec nechtěli vyprávět. To vždycky jenom vojna, vojna. To byla jejich odpověď.

 

Kdo vám konkrétně vyprávěl tyhle příběhy?

Ty příběhy nám vyprávěli kozáci, kteří byli ubytovaní u nás doma. A pak když jsme pracovali v týlové pekárně, kde jsme pomáhali mísit těsto, vyklepávat chleba, nosit chleba, takové ty pomocné práce. A tito pekaři nám to vyprávěli. Tam byl – on říkal, že je kněz a my jsme si mysleli, že je kněz, až později, když jsme se trošičku poučili rusky, tak jsme si uvědomili, že to je kníže – Sokolovsky. Byl to kapitán druhé námořní třídy a byl od jednadvacátého roku na Sibiři. Prošel spoustou gulagů a říkal, že ho zachránilo to, že uměl péct. Náčelníkovi nebo náčelníkům táborů vždycky pekl nějaké pečivo a prakticky tím se zachránil. Už mu bylo přes šedesát let, asi šedesát sedm. Hluchej byl strašně, protože někde u něj vybuchla mina nebo něco podobného.

 

To bylo ještě před příchodem komunismu v roce 1948. Měl jste nějaké povědomí o tom, co komunismus znamená?

Měl, protože u nás byl takovej starej pan poštmistr. On byl demokrat a já jsem k němu chodil, bavili jsme se, on mně vysvětloval, co to ta demokracie je, a dal mi např. tři knihy. Ty knihy se jmenovaly Velká októbrová revolúcia (říjnová). To napsal Trocký. To nebylo nějaký zábavný nebo románový čtení. Bylo to psáno chronologicky, třeba: město Carycin, sedmého listopadu v sedm hodin nebo osm hodin, za městskými garážemi byla popravena rodina nějakého profesora. Nebo zase třeba Leningrad osm hodin, z mostu někdo shodil nějakého lékaře s rodinou do Něvy. A takovýhle příběhy, které se dály v určité hodiny a určité dny v některých městech. Byli tam popisovaní komisaři, kteří se toho zúčastnili a tak.

 

Povídal jste, že váš bratr se ztratil někde na ruské frontě a že přišlo oznámení, že zemřel. Dozvěděl jste se později, co se s ním stalo?

Můj brácha se po válce vrátil domů. Vykládal, že když ho zajali někde u Oděsy, tak šel pěšky až někam do Jekatěrinodaru. Hnali je po svejch. Když pak Svoboda začal organizovat svou armádu, tak do ní vstoupil. Moc o tom nemluvil. Až když jsme si popili, tak se rozpovídal. To bylo hrozný.

 

A jak to na Slovensku vypadalo po válce? Dokončil jste školu?

Po válce jsem znovu přešel na gymnázium do Levice. Měl jsem tam jeden průšvih. Jeden kamarád, jmenoval se Palán, si zlomil nohu a byl v nemocnici, a tak jsme se dohodli, že ho půjdeme navštívit. Abych nedělal ostudu, tak jsem si vzal kravatu, kamarád Stano si vzal taky kravatu, a šly s námi ještě dvě holky. Když jsme přišli do školy a přišel najednou profesor a ukázal prstem na Standu a na mě, a pak na nás uhodil, proč jsme takhle oblečený. Řekl jsem, že jdeme za kamarádem do nemocnice, ale on nám nevěřil. Prý je 14. marca1, a to býval štátny slovenský svátek. Hnali nás do ředitelny, pak pozvali matku do školy. Pak mě nakonec pro „špatný prospěch" vyhodili ze školy se zákazem dostudovat v Československu na střední škole. Musel jsem jít do těžkého průmyslu do Ostravy. Bylo to v roce 1947, a to už začínali demokraty pronásledovat. V Ostravě jsem byl zrovna při únorových událostech. Tam vyfasovali dělníci pušky a rozestavěli je kolem vrat, třeba k benzole, k takovým těm důležitým objektům.

 

Ale na severní Moravě jste dlouho nezůstal?

Ne, odtamtud jsem odešel, protože po Únoru utekl za hranice můj kamarád Pius Mesiár z vesnice. Nechal si u mě kufr s tím, že jede k strejdovi do Prahy, aby se tam zaměstnal. Jeho strejda byl primář. Chytli ho při přechodu hranice. Čtrnáct dní byl zavřený v Chebu. Odtamtud jsem dostal dopis, že se omlouvá, že mi neřekl, kam jde a že mě oklamal. Ale že až se vrátí, že mi všecko vysvětlí. Ale on se nevrátil. Pustili ho, tak utekl.

 

Pak se už mu povedlo utéct za hranice?

Povedlo. Asi za měsíc přišli ke mně estébáci na ubytovnu. Ptali se na něj. Já říkám, že je v Praze a že si nechal u mě kufr. Ten kufr jsem vyndal, byl neotevřený. Oni to otevřeli, prohrabali, vzali to s sebou a mě taky na estébárnu v Ostravě. Pustili mě. Musel jsem ale podepsat, že nebudu nikde vykládat, co se tam dělo a na co se mě vyptávali. Ale už jsem viděl za sebou někoho takového pořád nenápadného, až byl nápadný. Tak jsem odjel domů na Slovensko a náhodou byl doma bratr. Ten pracoval v Jáchymově. Tam už začali dělat v pětačtyřicátém nebo šestačtyřicátém zajatci. A oni tyhle svobodovce zverbovali, aby je šli hlídat. Tak brácha taky šel hlídat. Říká mi: „Hele, pojď do Jáchymova. Tam jsou Rusáci, tam si tě nikdo nevšimne." Tak jsem přijel. Na podzim nebo koncem léta v roce 1945 přijelo do Jáchymova šedesát ruských vojáků s jedním důstojníkem a obsadili šachtu. Byly tři šachty: Svornost, Rovnost, Bratrství. Ti tady zůstali a nikoho už na šachtu nepustili mimo lidí, co dělali na šachtě. Pak asi někdy v říjnu se udělala dohoda o tom, že Sověti by chtěli dolovat. Tak já jsem tedy přijel do Jáchymova, kde mě skutečně zaměstnala nějaká inženýrka Pusíková v laboratoři číslo jedna. Pracoval jsem na silné rudě. Měřil jsem rudu, která byla na třídírně. A tak jsem tady vegetoval. Přijel jsem tam v červnu 1948.

 

Vy jste se tady už setkali s politickými vězni?

Ti tady ještě tolik nebyli. Ti sem přijeli až v devětačtyřicátém, když střídali německé zajatce. Já jsem byl v Horním Slavkově, kam začali taky přicházet vězni. Bylo tam mezi nimi i pár politických, ovšem oni o tom nemluvili. Některý, když jste se ho přímo zeptal, za co sedí, tak vám řekl třeba, že ho chytli číst Politiku v cizím bytě. Takhle si dělali legraci. Nechtěli o tom mluvit. Až si vás oťukali. Pak jsem se seznámil s pár klukama ze Slovenska. Tam byl nějaký Kanys. Víc jich tam bylo a ti mně vykládali, co se vlastně děje, za co seděli, a jak to vypadá. Takže trošku informací jsem měl už tenkrát.

 

Pracoval jste celou dobu v laboratoři?

Později jsem pracoval jako technický kontrolor. To spočívalo v tom, že když korektoři objevili rudu a objevily se aktivní vozejky, ale špatně tuto rudu vybírali, tak jsme tam měli jít a měli jsme na to dohlídnout. Já jsem na to dohlídnul docela jednoduše, řekl jsem: „Chlapi, vy jste sami proti sobě, když ty velký kameny, na kterých vidíte, že nic není, odhodíte a na ty drobnější dáte lístek A jako aktivní vůz. Když tam nic nebude, tak ho vyklopí, ale když bude, tak dostanete padesát korun za kilo." A tak to taky dělali (smích). Pak se najednou objevil u mě ten kamarád, který emigroval. My jsme spolu rostli odmalička, hned jak jsem přišel z Ameriky, tak jsme byli furt spolu. A já mu říkám: „Co tady děláš?" A on říká: „Tak jsem se vrátil. Kde robíš?" Ukázal mi legitimaci, že pracuje na šachtě Ludvíka Svobody v Ostravě, ale měl tam jiné jméno. Já říkám: „Hele, hraj to na někoho jiného." Tak mi řekl, co tady vlastně dělá, přespal tady pak ještě asi dvakrát nebo třikrát. V Jáchymově udělali zakázané pásmo. Všichni, kdo bydleli v Jáchymově, měli v občance vyznačeno, že žije v Jáchymově. Potom toho kamaráda chytli u nás ve vsi na Slovensku. Zatkli ho, protože se tam byl podívat za matkou. Nechtěl ale zůstat u matky, a tak přespával u bývalé grófky, které zabavili majetek a nechali ji přespávat v klášteře. Představte si, že ona umřela. Svítilo se u ní a chlapi, jak šli z hospody, tak byli zvědaví, co paní grófka dělá. Házeli na ni přes gauč kamínky. Nereagovala, tak tam vlezli, ale přišel tam zrovna okrskář-policajt. Můj kamarád byl zamčený v druhé místnosti, ale nemohl utéct, protože okno bylo zamřížované. Měl u sebe dopis pro mě. Sice nezávadný, ve kterém stálo jenom to, že jede do Mariánek přes Karlovy Vary a rád by se se mnou setkal. Tak jestli bych nemohl přijít na nádraží. Celkem takový nezávazný dopis. Pak mě asi měsíc sledovali. Zatkli ho v březnu a mě za měsíc.

 

A jak vypadalo vaše zatčení?

Zatkli mě 25. dubna v roce 1952. Určitě mě pozorovali. Bylo zajímavé, že ze Slavkova mě nejprve přeložili na Rovnost. Dali mě tam zřejmě na pozorování, protože tam byli dva jejich spolupracovníci. 25. dubna 1952 po odpolední směně jsme vyfárali. Přišli jsme na bránu, na které nemohli najít moji legitimaci. Vrátný mi říká: „Pojďte dovnitř." Tak jsem šel dovnitř. Jak jsem byl uvnitř, tak zezadu mi někdo dal prsty na záda: „Jménem Československé republiky dejte ruce do pozoru, jménem Československé republiky jste zatčen!" Pak mě vyvedli. Naproti bráně stál tatraplán, do toho mě šoupli. Před tatraplánem stáli už estébáci. Kolona se rozjela a vezli mě do Jáchymova, dolů na Lužici. To je lázeňský dům. Tam mě šoupli do sklepa na celu. Už tam byli čtyři lidi. Byl tam takový výstupek z prken, taková palanda, na tom hozená sláma a deka. Tam jsme vegetovali. Byli tam dva východní Němci z Johanngeorgenstadt a dva naši kluci. Já jsem byl pátý. Tam jsem byl jednadvacet dní. Vyfotili mě zprava, zleva, zepředu a začaly výslechy, vyšetřování. O tom mém kamarádovi věděli, to nešlo zatajit. Já říkám: „Byl tady jednou, na den horníků se přišel podívat z Ostravy. V Ostravě dělal na Ludvíkovi Svobodovi a ukazoval mi průkazku a od té doby jsem ho neviděl." Představte si, že to řekl i on! My jsme se vůbec neviděli. Pak mě odvezli do Klatov na vyšetřovanku, kde se nacházely vyšetřovací cely Jeřábu2. To byla jáchymovská kontrarozvědka. Tam vozili všechny útěkáře. Všechny, co měli pokus o útěk nebo úmysl utéct, vozili tam a vyšetřovali. Když mě zatkli, měl jsem 92 kilo. To vím, protože jsem byl týden předtím na preventivní lékařské prohlídce. Za necelé tři měsíce jsem šel k doktorovi, a to už jsem měl 61 kilo. To byla dieta!

 

A jaké podmínky panovaly v Klatovech?

Na oběd nebo ráno vám dali takový krajíček chleba asi 12,5 deka a trochu černého kafe. My jsme tomu říkali nafta, taková žbrnda. Na oběd byla polívka, takový smaltovaný hrníček. Měl jsem na něm číslo 49 někdy 47. Víte, aby člověk v kriminále nezblbnul, tak se snaží mysl nějak zaměstnat. Já jsem třeba počítal suky v prknech a snažil jsem se zapamatovat, kolik má suků třetí prkno nebo páté prkno od zdi. Tak jsem počítal: bylo devatenáct a půl lžic, někdy devatenáct, někdy i dvacet lžic polívky. To byl oběd a k večeři zase ta žbrnda, ta nafta. Jen v pátek byly tři malé vařené brambůrky ve šlupce a kafe.

 

Jaká byla v Klatovech hygiena?

Hygiena... tam nebyl hřeben, tam jste neměl kartáček na zuby. Na smetání podlahy byl takovej hadrovej mop. Hadr asi třicet krát třicet centimetrů na vytírání podlahy. Do toho jste se musel umýt, poutírat a teprve pak se vytírala podlaha. V Klatovech vám ráno dal k mytí vodu, co se myla i podlaha. Dal vám hadřík, kterým se vytírala podlaha a v té vodě jste se musel umýt, tím hadříkem utřít a pak vylít vodu a tím hadříkem to stírat. To byla celá hygiena, která tam byla.

 

Celou dobu jste byl v Klatovech?

Ne. Pak mě vezli do slovenské Nitry na konfrontaci. Tam mě vezli spoutaného v tatraplánu. V Nitře mě šoupli do tmavé cely a pak mě předvedli k referentovi. Byl to ostrý chlap. Odmítal jsem jíst, protože jsem byl v „tmavý". Říkal jsem si: „Já jsem v tmavý, a nevím proč!" Tak si mě nechal referent předvést a říká, proč jsem odmítl jíst? A já říkám: „Protože jsem tady, jsem v tmavý, nic se se mnou neděje." Poslal mě zpátky, ale už mě nedali na „tmavou", ale dali mě vedle. Tam už byli dva další vězni. Byl tam nějaký doktor Homola a ještě jeden, účetní z družstva. Po asi pěti nedělích mě odvezli na konfrontaci s mým komplicem, který seděl v Nitře. Ovšem jeden snaživý bachař ho přivedl k nám na celu. Já jsem tam s ním seděl celou noc, takže jsme si všecko řekli.

 

A víte, co všechno váš kamarád dělal, pro koho pracoval?

On byl u Francouzů. Dělali nábor mezi utečenci. Měl jít buď do legie a nebo do nějaké společnosti. Měl taky otce v Americe, ale to byl nevlastní otec a on ho do Ameriky nevzal. Myslel si, že ho vezme, nevzal. Zůstal v Německu a dělal pro Francouze. Chodil do Československa a vracel se zpátky. Na Slovensku ho nakonec chytli. Byl souzený s nějakou skupinou lidí na Slovensku, protože vytvořil asi dvě nebo tři skupiny, dohromady asi padesát lidí. Já jsem byl tady souzený úplně sám a z Nitry mě přivezli do Bratislavy. Byly tenkrát strašný hice, naložili mě do škodovky, musel jsem si tam lehnout. Naházeli na mě nějaký kožichy, které bachaři nosili v zimě. Vyndali mě pak z auta. Byl jsem zpocený, to si nedovedete představit! Vedli mě po točitých schodech nahoru, tam mě šoupli na celu. Byl jsem úplně vyčerpaný a v hlavě mně hučelo, tak jsem si lehl. Najednou bachař otevřel dvířka, kterými se dává jídlo, a říká: „Co je vám, je vám špatně?" Já jsem neodpověděl. Otevřel dveře, přišel ke mně a říká: „Nechcete se osprchovat?" Já říkám: „Ani ne." „Vážně?" „Vážně." „Pojďte se vysprchovat." Zavázal mně oči a šli jsme. Jednou jsme šli po schodech nahoru, jednou dolu, točil se mnou.

 

Já jsem tomu nechtěl věřit, protože jsem měl špatné zkušenosti z Klatov. Tam se mi stalo, že přišel bachař a prý, jestli se nechci taky vykoupat. Dovedl mě do umývárny. Nechtěl jsem věřit. To byla krásná vana, čistá, teploučká. To bylo blaho. Svlékl jsem se, vlezl do vody a najednou to se mnou začalo cvičit. Oči mně jenom třeštěly. Elektrika! Já jsem z té vany doslova vypadl a on se řehtal. Koukal tím kukátkem a řehtal se: „Tak co, už jste se vykoupal?" Ani jsem se neutíral, oblékl jsem se. Zavázal mně oči a poslal mě poslepu po chodbě. Zavolal: „Hele, posílám ti ho tam." Já jsem cestou do něčeho narazil a teď se ozval strašný rachot. Na něco jsem šlápl, spadl jsem přes to. Byly tam narovnaný umyvadla, lavory. Shodil jsem je na beton. V tu ránu byli u mě a odvedli pryč. Pak už jsem se nechtěl koupat.

 

Ale právě v Bratislavě jsem si říkal, že ten bachař vypadá dobře. Šel jsem se osprchovat. „Nastavte si vodu, jakou chcete." Nastavil jsem si vodu, dal mně mýdlo, kartáč a říká: „Klidně se vysprchujte, pořádně se umyjte." Tak jsem se umyl, otřel. Přišel jsem na celu a on říká: „Lehněte si, já mám až do večerky službu, tak můžete spát." Zeptal se mě, jestli mám hlad. Řekl jsem, že ano. Přinesl kafe, ale sladký kafe, takový vojenský a kus chleba. Tak jsem to snědl a v tu ránu jsem usnul. Víte, jak mi bylo?! Ráno jsem se vzbudil. Zase tam byl, nastoupil a říká mi: „Dneska jdete pryč, vezou vás do Čech." A jel jsem do Klatov.

 

Znovu jste se ocitl v Klatovech, na které jste měl takové špatné vzpomínky. Změnilo se tam něco?

Zlepšilo se tam jídlo k nepoznání. Byl oběd. Podávali tam jídlo tím způsobem, že pootevřel dveře a nohou vám přitlačili hrníček s polévkou. Koukám najednou jeden hrníček, druhý hrníček a ten chlap to odebíral. Pak taková piksla od konzervy a já říkám: „Co je?" Polívku jsme snědli a zase tam bylo jiný jídlo, brambory s nějakou omáčkou a kousek masa, Říkám: „Prosím tě, jsem v Klatovech dobře?" A on říká: „Jo jsi v Klatovech." „A tohle žrádlo?" „Jo kamaráde, tak tohle žrádlo tady máme asi čtrnáct dní." A já říkám: „Jak to?" Prý tam byl zajištěný nějaký člen vedení Mezinárodního červeného kříže, kterého si k nám pozvala naše republika jako odborníka na hadí farmy. Nějakého důstojníka StB – špiona chytli ve Švýcarech. Pochopitelně ho chtěli vyměnit a tohohle odborníka zatkli, aby mohli výměnu uskutečnit. Odmítnul jim prý mluvit. Jídlo jim prý vůbec odmítal. Za dva dny přijel švýcarský konzul, který pak vyhrožoval šťárou z Mezinárodního červeného kříže. Šťáru neudělali, ale jídlo se zlepšilo. I v poledne bylo jídlo i k večeři, tak to bylo trochu lepší.

 

Zažil jsem tam ještě jednu příhodu. V cele se mnou byl Pepík Fořt. Toho jednou zavolali. Najednou slyším pod okny takový řev a křik. Za chviličku vrátili Fořta a šoupli ho na celu, bez ručníku. Ten chlap byl bílej jak stěna. Říkám mu: „Co je?" Klepal se, říká: „Člověče, to je strašný. Představ si, vyvedli nás ještě s jedním na dvůr a pustili na nás psi. Ti psi ale trhali bachaře." Mezitím jsme zaslechli: „Vidíš, dobře ti tak, takhle jsi to neměl dělat. Proč si je dráždil v muklovském? Myslel jsi, že půjdou na uniformu, ale jdou po pachu." Tenhle bachař trénoval psy na mukly. Přišel, oblékl si muklovskou uniformu a ty psy týral. Dráždil je v kleci. Jak viděli, že se blížil, tak dělali „grrrr". Myslel, že je to na tu uniformu. Psi ale poznají po zvuku a pachu. Pak je pustil a stál u těch muklů bokem. Ti psi toho bachaře strhli na zem. Potom si strhl Pepík Fořt z očí ručník. Jeden ten pes ho prý držel za nohu a ten druhý za rameno a nemohli ho od něj odtrhnout. Tak se Pepík vrátil. Takové věci se tam děly.

 

Mohl byste přiblížit, jak probíhalo vyšetřování?

Vyšetřování probíhalo tak: vzali vás na vyšetřování a nejdříve takové to běžné, slaďárna a domlouvání, že máte rodinu, syna a že budete dlouho sedět atd. Syn se narodil v prosinci roku 1950. Pak jednou přišla jedna ženská, která přinesla jen nějaké papíry. Ta mě tak praštila, že jsem spadl ze židle. To byla rána jako z děla. Měl jsem vyvrácené zuby, přeražené, úplně zlomené. Vyplivnul jsem zuby. To mě tak nechali. Nechtěl jsem stále vypovídat, jak oni chtěli, tak jsem si nesměl sednout. Musel jsem pořád chodit, jakmile jsem se zastavil, tak už mlátili do dveří. V noci mě pořád budili, i když jsem nebyl na vyšetřování. Třeba vás vyšetřovali tak, že jste tam seděl, třeba pět, šest se jich vystřídalo. Takhle to šlo dokola, jeden vám dal otázky a ten druhý zase jiné otázky, aby člověka zblbli. To už potom prakticky spíte a třeba mluvíte, a najednou zjistíte, že už nevíte, co jste povídal. Tak to byly dost nepříjemné věci. Jak jsem musel pořád chodit a měl jsem takové pantofle, ze kterých jsem měl oteklé nohy. Bylo to, jako kdybyste stál na jehlách. Měl jsem jakoby oteklé podrážky. Tak jsem si na to stěžoval. Vymýšleli si pořád něco. V noci kopl do dveří. Musel jste vyskočit a hlásit se každou čtvrt, půl hodinu. Neustále nad vámi svítila žárovka, leželo se v pozoru. Musel jste ležet na zádech a ruce na dece položené. Jakmile jste se otočil, už kopal do dveří. Musel jste vyskočit a hlásit se. To se stávalo, že si třeba někdo podřízl žíly, tak ruce musely být venku. Muselo se ležet na znak a nad hlavou svítila žárovka, ale i tak člověk usnul únavou.

 

Jednou si mě pozval jeden vyšetřovatel, postavil mě ke zdi. Tenkrát existovaly jako platidlo papírové koruny, musel jsem mít ruce za zády a držet je na zdi. Mně ta koruna spadla, dostal jsem facku a nos se mně rozprskl na zeď. Různě se bavili. Posadil vás do rohu a teď vás šavlí ohrožoval. Nejhorší ale byly psychické nátlaky, víte. Když začal, že vám zavřou manželku, když nebudete mluvit, nebo že už je zavřená, že děcko někam dali. Řekl mi: „Co si myslíte, že nám můžete udělat? Z vás uděláme mrtvoly, z manželek kurvy a děti dáme do ústavu a vychováme je tak, že se vám ani na hrob nepůjdou podívat."

 

Jaké doznání po vás chtěli, co konkrétně bylo jejich cílem?

Chtěli vědět, co jsem kamarádovi prozradil. Říkám: „On po mně nechtěl nic vědět." Když jsem mu řekl, že ze mě nic nedostane, tak on mně řekl, že oni to znají z jiných míst. V Klatovech jsem byl asi tři neděle, čtrnáct dní. Pak mě naložili do tatraplánu a vezli mě na Pankrác. Ráno mě vzbudili, musel jsem se svléknout do naha, přejít na druhou stranu dveří, udělat úkrok do zadu a opřít se o zeď. Zespoda se zaprášilo, v podpaží se zaprášilo. Foukali nám DDT. Byl to takový klystýr. To bylo smradu a štípalo to jak potvora. Přišel jsem na celu a tam už byl chlápek. Když jsem přišel, říkal: „Hele, já ti budu splachovat." A tak jsem se ze záchodové mísy umyl. Na Pankráci se umyly misky v záchodě a vodu jsme pili taky ze záchoda, protože tam nic jiného k pití nebylo. Tam jsem byl asi pět týdnů, nevím jak dlouho. Odvezli nás v antoně3 do Chebu. Celkem nás tam přivezli osm nebo devět.

 

Přiznal jste se k něčemu?

Ne. Já jsem se neměl k čemu přiznat. Probíhal soud. Samo sebou, obhájce mě obhajoval krásně. Oslovil slavný senát, státní senát a řekl, že ví, že jsem mu byl přidělen ex offo, z moci úřední, aby senát nebral jeho obhajobu jako sympatii se mnou, ale jako úřední povinnost, a aby senát byl vůči mně přísný, ale nanejvýš spravedlivý, s ohledem na můj věk. To bylo všecko. Pak ten prokurátor do mě řezal, ten ze mne dělal špatného člověka, ožralu a nezodpovědné individum. Že jsem byl prý narušenej už v mládí, protože jsem byl vychovávanej v klášteře.

 

Kdy jste byl souzen?

Byl jsem souzený v říjnu 1952. Dostal jsem 18 let takzvaného těžkého žaláře, deset let ztráty občanských práv a zabavení veškerého majetku. Rozsudek zněl tak, že státní senát zasedáním v Chebu došel k názoru, že jsem mohl z titulu své funkce prozradit nanejvýše důležité věci pro obranu vlasti, a proto se odsuzuji na osmnáct let těžkého žaláře. Navrhovali mně trest smrti. Člověk byl rád, že dostal těch osmnáct let. Nevěřil jsem ovšem, že režim vydrží čtyřicet let. Já jsem tomu dával tak nanejvýš pět, šest let.

 

Když vynášeli rozsudek, obžaloba byla, nevím kolik listů dlouhá. Na konci byl navržený absolutní trest. To mně přečetl tři dni před soudem předseda senátu. Pak na druhý den přišel nějaký pán. Ten říkal, že je můj obhájce ex offo. Představil se mi jako nějaký Dominik Skutecký nebo tak nějak. Ten mně řekl, abych se ke všemu přiznal, jinak že mně hrozí trest smrti, a odešel.

 

Kam vás pak po soudu převezli?

Byl jsem převezen na ústřední lágr. To ještě bylo v Jáchymově u Bratrství. Tam nás ostříhali, převlékli, nafasovali jsme věci. Dostali jsme dvě deky, ešus, lžíci a oblečení – halinu. Každého tam rozdělili, mě dali na Vršek a pak mě odvezli na Nikolaje. Z Nikolaje zase po čtyřech letech na Rovnost. Celkově jsem si odseděl 8 let, na amnestii 1960 jsem šel domů.

 

Jaké byly vztahy na lágru, měl jste tam nějaké známé nebo kamarády?

Kamarádi tam byli. Když jsem přišel, tak třeba ze Slavkova přišli najednou dva starší chlapi. Vím, že dělali na šachtě jedenáct, několikrát jsem jim s něčím vyhověl, protože jsem na Slavkově ještě v civilu fáral jako důlní kontrolor. Přinesli mi cukr a tabák. Ovšem pro ně za to hrozil kriminál.

 

Jaký to byl pocit, když jste se původně jako civilní zaměstnanec jáchymovských dolů najednou ocitnul na tomtéž místě jako mukl?

Nedalo se nic dělat. Musel jsem tam být, věděl jsem prakticky, proč tam jsem. Byla to taková bezmocnost. Viděl jsem, jak se civilové, kteří mě znali, jak se ke mně hrnuli. Já jim říkám: „Hele, jdi dál, pokračuj, nevšímej si mě." Protože jsem měl zase obavy, že mě určitě sledovali a byli by bývali další lidé nešťastní. Moje manželka bydlela v Jáchymově, ale já jsem za ní nikoho neposlal, protože bych ji jednak vystavoval nebezpečí a jednak taky toho člověka, protože ona byla pod drobnohledem určitě také. Několikrát taky přišla, když jsme jeli v ruském autobuse. Víte, co to je?

 

Ne. Mohl byste to upřesnit?

To muselo za sebou nastoupit třeba dvě stě padesát lidí. Vždycky podle toho, kolik šlo na směnu. Odpočetli nás na apelplacu a pak jsme se museli srazit tak, že jsme se dotýkali i bokama i tělama. Pak nás omotali ocelovým lanem, asi pět milimetrů silným. To zamkli visacím zámkem a takhle ten balík pochodoval. Tedy pochodoval, kolíbal se a šel na šachtu, protože ze šachty Eduard na Nikolaj bylo asi osm set až devět set metrů. Museli jsme jít taky po hlavní cestě, kde nebyl koridor, kde nebyly dráty, až k hlavní šachtě, tak to trvalo někdy i hodinu, než jsme se tam takhle dokolíbali.

 

Jaké panovaly podmínky na táboře Nikolaj, kam jste byl pak převezen?

Tábor Nikolaj byl považován za jeden z nejhorších lágrů. Tam vládl nějaký Schamberger.4 Bylo tam komando, které nutilo vězně odsouzené Státním soudem – neříkalo se politické, ale říkalo se státní –, tak je nutili podepisovat socialistické závazky. Člověk se zavazoval, že splní nějaký nadprůměr, nad sto procent. Když to nepodepsal, tak ho to komando zmlátilo.

 

Víte, kdo tvořil toto komando?

Komando vedl nějakej Jeníček5. Bylo jich tam asi dvanáct, co si tak pamatuju. To byl Baxa, Kužela, Jirka, Grygar. Poslední jejich čin byl, když někdo přiletěl na barák a zařval, že bijou Honzu Mátla a Sošenkeho. Nevím, kdo to zakřičel, ale řekli jsme, že si to nenecháme líbit. Tak jsme na ně vtrhli do vrátnice a ti z ní skákali strachy oknama. Vždycky si totiž lidi zavolali na vrátnici. Tak tam dostalo to komando parádní výprask. To si je tam odnesli všecky na marodku a pak toho Jeníčka odsunuli dolů na tábor „L".

 

Říká vám něco pojem „vězeňská univerzita"?

Ano. Dvě věci: oni nás totiž nejdřív školili bachaři. Tam byl třeba tzv. Hnusák. To byl osvěťák6. Ten noční směnu vzbudil třeba v jedenáct hodin večer na nástup na kulturák7. Všichni i s odpolední směnou, a pak nás hodinu školil. Vždycky říkal: „Hnusáci, je to tak?" Ti v první řadě museli kývat hlavou. „Je to tak, hnusáci?" Proto se mu říkalo Hnusák. Pak měl přednášku „Stalin vzkázal". To nám celou hodinu vykládal o tom, co vzkázal Stalin. Pak tam byl také Sedmilhář, taky osvětář. Ten zase říkal: „Co vám říkám, nejsou fakta, to se skutečně stalo." Teď se nikdo nesměl zasmát. Nebo nám vysvětloval, jaký je rozdíl mezi socialismem a kapitalismem. Prý abychom se dobře podívali, za jak dlouho vykopali v Sovětském svaze kanál Volha-Don. To bylo v socialistickém táboře. A abychom se podívali na kapitalisty, jak dlouho trvalo Francouzům a Angličanům, než vykopali kanál La Manche. To jste se nesměl zasmát.

 

Pak jim ale někdo navrhoval, že bychom si mohli dělat sezení na barákách. Když se na ně šlo šikovně, oni přikývli. Vždycky byl někdo, kdo něco vykládal. Třeba baťovci8 o Baťovi, o tom jeho systému a tak. Pak tam byli různí profesoři, kteří zase měli kroužky, ve kterých vykládali třeba filozofii nebo chemii, nebo podle toho, o co měl ten který zájem. Tak tomu se říkalo jáchymovská univerzita. Ona to vůbec byla dobrá škola, víte? Tam člověk poznal jednak spoustu dobrých lidí a pak, kdo chtěl, ten se dozvěděl ohromný věci.

 

Máte z vězení nějaké zdravotní následky nebo problémy?

Nepozoruju, že bych měl nějaké následky, ale např. pořád mně ještě praskaj prsty tady na rukou. Takový drobný prasklinky. To je od toho, jak jsme přebírali smolku. Já jsem celé čtyři roky dělal na smolce, která se přebírala rukama. Žádný rukavice jsme nedostali. Dost dlouho jsem měl azoneurózu. Ještě dnes, když je trošičku chladněji, tak mně zbělají prsty.

 

Když bychom se podívali na váš příběh z pohledu vaší ženy, jak ta prožívala to odloučení, vy jste byl přece otec od rodiny?

Já tvrdím, že naše manželky, rodiče a rodiny na tom byli psychicky hůř než my, protože my jsme byli mezi svýma. My jsme byli všichni jednoho ražení; my jsme byli prakticky jedna krevní skupina, jak jsme říkali. Ale oni doma – vždyť lidi se od nich odvraceli, byli škodolibí, dělali jim jen naschvály. Třeba přišli k manželce v půlnoci se psy, vzbudili ji, rozházeli celý byt a řekli, že jsem utekl a že kdybych se objevil, že je povinná to hlásit, nebo že ji jinak zavřou a děcko dají někam na výchovu. A pak za čtrnáct dní přišli a řekli, že jsem byl chycen! Mamince doma řekli to samý a za čtrnáct dní jí přišel okrskář zase říct, že jsem byl postřelen, že mě chytli. Matka zrovna měla povolenku k návštěvě, tak přišla na návštěvu a já shodou okolností jsem měl takový úraz. Spadlo trochu kamení seshora a utrhlo mi to obočí. Byl jsem asi trošku bledej a matka říká: „Chlapče, proč to robíš, veď máš rodinu?" Já jsem nevěděl co. „Veď oni ťa zabijú," tak zase bachař vyskočil. Já jsem říkal: „Jaký zabijú?" Matka říká, kde že som bol postrelený? Tak jsem takhle roztrhl košili a říkám: „Tak kde som bol postrelený?" A ten bachař ukončil návštěvu, že se smí mluvit jenom o rodinných záležitostech. Já říkám, vždyť to je rodinná záležitost, když matce dáte vědět, že jsem byl postřelen, a teď ona žije s tím, že jsem skutečně byl postřelen a že utíkám! Takže je pronásledovali, kde se dalo. Nutili ženský, aby se rozvedly. Pořád chodili, šoupali ji ze zaměstnání do zaměstnání, a že když se rozvede, tak že dostane zaměstnání lepší.

 

Vy jste si tu dobu odloučení krátil výrobou takových drobných předmětů, které jste potom tajně manželce posílal, je to tak?

Posílal jsem to nejenom manželce. Dělali jsme to pro všecky kamarády. To víte, dělalo se to, protože každý chtěl něco návštěvě šoupnout. Nebo když jste měl nějakého civila, který zprostředkovával styk, tak se posílaly různý věci. Třeba na Vánoce se malovaly přáníčka, vyřezávali se trpajzlíci nebo se dělaly srdíčka, křížky a takový ty upomínky.

 

Jaký byl váš návrat do civilu?

Člověk byl takový strašně nejistý. To trvalo dost dlouho, než jsme se civilizovali. Já jsem udělal dobře, že jsem si udělal měsíc dovolený. Měli jsme se do týdne hlásit na pracáku. Ale já jsem odjel na Slovensko. Říkám, osm let jsem neměl dovolenou, tak proč bych si neodpočinul. Nechal jsem se pořádně vyšetřit od doktorů a ty mě poslali zpátky. Řekli mi, abych se vrátil do toho prostředí, nebo že jinak je to špatný.

 

Z jakého důvodu?

Z toho ozáření. Já jsem měl asi čtrnáct tisíc bílých krvinek. Míla Adámek, to byl lékař, vězeň, který pracoval a šetřil působení radioaktivity. To byla snad naše největší kapacita v tomto oboru. Ten mně dával dva až tři roky života, když prý odejdu z toho prostředí. My jsme se potkali po devětaosmdesátém roce a říkám mu: „Miloši, hele ty neumíš počítat." On říká: „Jak to?" Já jsem říkal: „Vždyť jsi mi dával dva, tři roky života!" A on říká: „Buď rád, že neumím počítat..."

 

Kam jste se vydal, když jste se vrátil z vězení? Co jste hledal za práci?

Mohl jsem jít dělat do lomu. Tam byl totiž v Levici onyxový lom a byla tam fabrika, která se jmenovala Onyx. Tam z toho točili různý těžítka, na stoly, různý šachový figurky a vytáčeli další kamenické věci. Chtěli mě tam do učňáku jako učitele – učit písmo. Protože mi doktoři řekli, že se mám alespoň načas vrátit k radioaktivitě, tak jsem se vrátil. Už mě ale nemohli použít v šachtě, protože jsem byl tak nemocný, že už jsem do šachty nesměl. Ale do toho května jsem fáral, statečně.

 

Jak se díváte na Chartu 77 a vůbec na disidenty a rok 1989?

Můj názor je, že oni nechtěli, aby komunismus nebyl. Oni jenom chtěli, aby komunisti plnili to, co podepsali v Helsinkách. Proč z nás neudělali disidenty? Proč nás popravovali a dělali z nás zločince? Dvě stě čtyřicet lidí popravili, kolik jich umlátili, kolik jich zahynulo v šachtách, kolik na hranicích. Kolik lidí je takzvaně nezvěstných, ale někde jsou jejich kosti? A tohle byli disidenti. Na Rovnost přivezli Goldstückera9, Hromádku. Ale Goldstücker na Rovnosti dostal nakládačku; toho ztřískali jako koně. Protože on prohlašoval v OSN, že u nás neexistují ostnaté dráty.

 

Jak myslíte, že by bylo nejsnazší informovat mladou generaci o nedávné historii?

Říci jim pravdu. Je o tom třeba mluvit. Svoboda není to, že si můžu dělat, co chci. Svoboda je zodpovědnost, aby se to zase nezvrhlo. Tolerance. Já tvrdím jedno, mně je to jedno, kdo si třeba je dneska komunista, to je jeho věc. Dokud neškodíš. Nebo ať má jaké chce vyznání, to je jeho osobní záležitost, ať je v partaji, jaké chce. Já si představuji, že v té vládě nebo v parlamentu je ta opozice proto, aby se neškodilo národu. Opozice i koalice musí být zajedno, aby dělaly ve prospěch národa. Když dokázali Němci denacifikovat úřady, tak proč to nešlo tady?

 

Co se vám vybaví, když se řekne jméno Jáchymov?

Jáchymov. Víte, na to špatný se radši zapomíná. Nebo nezapomíná, ale přestává se tím člověk nějak zaobírat. To je, jako když vám někdo něco udělá, tak mu to třeba odpustíte, ale nezapomenete. Tak je to asi s tím Jáchymovem. Když se řekne Jáchymov, tak mně se vůbec nevybaví lágry. Když se o nich mluví, tak se mně vybaví všecko o nich, ale takhle když slyším Jáchymov

tak vůbec ne.

 

Setkal jste se poté v civilu s někým, kdo vám ovlivnil životní osud na takovou dobu? Se svými dozorci či prokurátorem?

Potkal jsem se s nimi. Například jsem si podal žádost o rehabilitaci. V devětašedesátém. Paní prokurátorka to vzala a říkala: „To je jasný." Dala mi přečíst obžalobu, a jestli jsem to četl? Já říkám, že ne. „Proč jste to podepisoval." Já na to: „No protože mi to strčili a musel jsem to podepsat. Když ne, tak by bylo zle." Tak je to prý jasný a v pořádku. A to se táhlo, táhlo, až pak jsem dostal pozvánku na poslední stání. Jel jsem do Plzně na krajský soud, kde seděl soudce, který mě soudil. To byl předseda senátu, který mě měl rehabilitovat. Tak jsem si říkal, že je to hotový. Zavolal mě ke konferenčnímu stolku a on mi říkal: „Víte, co se stalo v Chile?" Já říkám: „Vím, tam byl puč. Pinochet udělal převrat." A on: „No vidíte to, tak nemůžete být rehabilitován." Tak protože Pinochet udělal puč v Chile, tak mě nemohli rehabilitovat. Já povídám: „Co já mám co dělat s Chile?" A on říká: „No, my jsme přece ve stejném táboře." Takže jsem nebyl rehabilitován.

 

Byl jsem rehabilitovaný až po roce 1989. Napsal jsem jim žádost a za týden už jsem měl doma vyrozumění, že jsem rehabilitován.

 

Jak myslíte, že to je s morální rehabilitací? Dostává se politickým vězňům dostatečná pozornost?

Víte, já nejsem pro to, aby se nějak glorifikovali lidi nebo se dělaly nějaký trachtace, ale myslím, že by bylo takový největší zadostiučinění, kdyby se bolševici opravdu omluvili. Když už někoho ty vězni obžalují, aby se to dotáhlo do konce. Nemusí ho odsoudit, nemusí jít sedět. To už jsou starý lidi. Ale aby se ten národ dozvěděl, že se to skutečně stalo. Vždyť já nejdu nikomu po krku, ale byly případy, co byli ve vykonstruovaných procesech lidi popravení. Ani těm pozůstalým po popravených se nedostalo zadostiučinění. Penězi jim to nikdo nenahradí. Aby si těch lidí někdo všímal, vždyť ty lidi třeba žijí v bídě. Komunisti se smějí, zvedají ruku, jestli se má někdo odškodnit nebo jestli se mu má vrátit majetek, který mu oni ukradli. Co jsou to za zákony? Taková je doba, takový je zákon, my už s tím nic neuděláme. My staří. Škoda, že nám není o dvacet míň.

 

Mnohokrát vám děkuji za rozhovor.

 

 


1Březen – slovensky „marec".

2Útvar SNB Jeřáb. Viz BURSÍK, Tomáš. Trestanecké pracovní tábory při uranových dolech v letech 1949–1961, c.d., s. 63.

3Anton – uzavřený policejní vůz pro převoz zadržených osob.

4Ladislav Schamberger (1923). Do služeb ministerstva vnitra vstoupil hned v červnu roku 1945. Kariéru na ministerstvu ukončil v roce 1978 jako příslušník SNB v Sokolově v hodnosti nadporučíka. V roce 1957 obdržel medaili Za službu vlasti. Je také nositelem Čestného odznaku SNB. Srovnej: BURSÍK, Tomáš. Trestanecké pracovní tábory při uranových dolech v letech 1949–1961, c.d., s. 127.

5Břetislav Jeníček (1902–1970) byl starším tábora Nikolaj (nejvyšší funkce ve vězeňské samosprávě). Od 9. 1. 1940 členem Vlajky, za okupace členem Werkschutz ve Škodově továrně v Hradci Králové a důvěrnické sítě gestapa „Hauskapelle" (působící v Brně a poté v Praze), 1946 odsouzen za udavačství jako aktivní spolupracovník gestapa na 20 let nepodmíněně. Spolupracovník odboru StB Jáchymov, 9. 7. 1953 žádal o amnestii, tehdy měl odpykáno 8 let a byl zařazen v Příbrami, 5. 3. 1954 mu byla amnestie udělena. Na táboře Nikolaj znepříjemňoval život především politickým vězňům organizováním různých bicích komand.

6Osvětový důstojník – organizoval pro vězně různé politické a  ideologické přednášky.

7Kulturák – kulturní dům, respektive táborový barák, kde probíhaly ideologické přednášky a školení.

8Baťovci byli nazýváni ti vězni, kteří prošli školami, které založil ve Zlíně podnikatel Tomáš Baťa, jeden z nejschopnějších obuvníků první republiky (1918–1938). V dějinách podnikání a managementu byli uznávaným fenoménem.

9Eduard Goldstücker (1913–2000) byl slovenský germanista a  překladatel. Po německé okupaci v roce 1939 musel opustit Československo kvůli židovskému původu. Pracoval pro československou exilovou vládu v Londýně. V roce 1948 byl jmenován československým velvyslancem v Izraeli, v roce 1951 se však stal obětí politických čistek a strávil tři a půl roku ve vězení. V roce 1955 byl rehabilitován a začal přednášet na Univerzitě Karlově v Praze. Specializoval se na studium a  překlad německých židovských autorů 20. století. V 60. letech se stal poslancem Národního shromáždění. Ostře kritizoval invazi sovětských vojsk v roce 1968 a byl donucen emigrovat. Odešel do Velké Británie, kde začal vyučovat německou literaturu. V roce 1990 se vrátil do vlasti.

Datum poslední úpravy: 15.10.2012 22:09:01

 
© 2008 - 2018 Političtí vězni.cz | webmaster: Nebrat s.r.o.