nacházíte se zde:  home  /  příběhy  /  Další příběhy  /  Josef Vašek: Vzpomínky vězně 08121
 

Přidejte se k nám...

Sledujte nás na Youtube
 

Sdílejte tuto stránku ...

 
 

Obrázky

Josef Vašek
 
 
 
Josef Vašek
Foto
Ostatní dokumenty

Josef Vašek: Vzpomínky vězně 08121

Jsem jedním z Vás, pocházím z horského městečka Skutče, kde jsem prožil kus svého mladého života do svých 26 let. Dnes již patřím k těm dříve narozeným, s kloubovým revmatismem a nemocným srdcem. Za svůj život jsem stačil prožít dva totalitní režimy: Jeden za války-nacistický, který měl ve své ideologii boj proti rase.... Vše co nebylo arijské bylo špatné a bylo určeno k likvidaci.

 

Všichni, celý český národ čekal s netrpělivostí na konec války. Vítali jsme Rusy s kyticemi šeříků, vítali jsme svobodu. Začínal nový život a ještě jsme se ani nestačili nadechnout té rodící se svobody a demokracie a již tu byl ÚNOR 1948 a s ním KLÉMA, obklopený svými důvěřivými s puškami v rukou a uniformách milicí.


Začínal nový režim, režim oné druhé totality, které jsem se dožil. Tento režim měl pro změnu ve své ideologii, místo boje proti rase, boj proti třídnímu nepříteli. Kdo nejde s námi, jde proti nám! Kupředu levá, zpátky ni krok!

 

Začala likvidace sedláků, rolníků, živnostníků, továrníků...... a kdo se nevešel ani do jedné z těchto tříd, měli jednu rezervní-reakcionáři! Začali krást, znárodňovat, zabavovat majetek, zavírat lidi, pronásledovat jejich rodiny, zkrátka l i k v i d o v a t. Strach se začal šířit po celé československé republice.

 

Byli však lidé, které onen bolševický strach nezastrašil. Tiskli letáky, informovali okolí o tom, co jim hrozí komunizmem, pomáhali pronásledovaným, schovávali je po jejich domovech: pomáhali pronásledovaným k útěkům do zahraničí, pomáhali finančně, prostě pomáhali, jak se dalo. A najednou přišel DEN kdy si pro Vás přijelo, pro změnu NE GESTAPO, ale něco podobného – STB. U mne to bylo v noci 27. záři 1948...  To kalné ráno, to si pamatuj mé dítě!"

 

Dostal jsem náramky, prohlédli celý dům a na ulici mne přivázali k mému kamarádu. Autem nás odváželi přes městečko LUŽE, kde pokračovalo zatčení do Chrudimi, do věznice. Začaly dlouhé výslechy v místnostech STB, kde nám svítilo ostré světlo do očí, abychom své dobrodince neviděli. Protokoly, dlouhé hodiny duševního a fysického mučení. Jedni fackovali a ti druzí, ti byli milosrdnější, ti nás dávali změknout. Dávali nás do kobek na 24–48 hodin, kde bylo po kotníky vody, tak že v ní musel stát a oni čekali až změkneš a budeš vypovídat a nebo souhlasit s tím, co potřebovali jako senzaci pro tisk a rozhlas. Ti, kteří nás vyslýchali byli naprostí primitivové, bez vzdělání, tupci. Pří psaní protokolů neznali pravopis. Byly to první dělnické kádry komunistické strany, kteří se hlásily do řad bojovníků za lepší a spravedlivý řád.

 

Na celách jsme byli původně po jednom, ale jak se stále zatýkalo, přibývalo nás i na celách. Byla to Chrudim, Pardubice, Praha-Pankrác. V padesátých letech nás bylo na cele až 6. Spalo se na směny. V hod. byl budíček.a na povel se muselo lehnout v 21 hod. Během dne se muselo stát nebo chodit. Lehnout ani sednout si nikdo nesměl. Na slamníku se leželo na zádech se zkříženýma rukama a jestli se někdo během noci otočil na bok, bachař ho s ohromným řevem vzbudil. Na cely nám schválně dávali vrahy a zločince, kteří nám ujídali tu naši ubohou stravu. Když jsme protestovali, říkali nám, že jsme horší než ONI. Voda se pila ze záchodů, skleničky ani plechovky nám nedali. Jeden splachoval a druhý chytal vodu rukama. Po deseti měsících vazby jsem vážil 38 kg, když jsme odjížděli na tábory. Měl jsem také obhájce pana Dr. Hlouška – ex offo, kterého jsem uviděl až dva dny před soudem. Přišel se na mne podívat na celu s odznakem KSČ na klopě a tak jsem ho poslal domů. Nikdy za celou dobu mé vazby mne nevyslýchal soudce nebo člověk s titulem jurius utrius doktor, pouze dělnické kádry STB. U hlavního přelíčení se můj Dr. Hloušek omluvil, že má důležitou práci a poslal za sebe náhradníka, který během procesu začal studovat moje spisy.

 

Za toto zastupování vyúčtoval mému otci bez deseti korun osm tisíc. Soudní proces konaný ve Frankově síni v Praze, to byla fraška, trvající dva dny. Pamatuji se na slova prokurátorky Bartošové: „Slavný soude, suďte tvrdě i když obžalovaným nebyla vinna plně prokázána." Byli to zrádci dělnické třídy! Rozsudek můj zněl TŘINÁCT let těžkého vězení, z čehož jsem si odpracoval SEDMDESAT měsíců jako novodobý otrok v uranových dolech na šachtách a koncentrácích Ležnice, Rovnost I a na Bytízu. Po úrazech na šachtě jsem přišel o zrak na pravém oku – vyhnisaná sítnice, protože mně byla odmítnuta pomoc v nemocnici od velitele tábora soudruha kpt. Fulína.

 

Ihned po vynesení rozsudku jsme byli spoutáni a odvezeny cca třiceti autobusy na slavkovsko. Zavezli nás kamsi do lesa kde nás STBáci a křikem nás vyhnali z autobusů, obklíčili nás s automaty a museli jsme se odstrojit do naha. Také nás ostříhali. Nevěděli jsme, co s námi bude, nevěděli jsme proč tento cirkus. Potom přijela nákladní auta, fasovali jsme kalhoty, podvlíkačky, onuce, vestičky, bagány, krátký kabátek, Čapku, lžíci a dvě deky. A to bylo vše z výbavy komunistického otroka dvacátého století na léto i zimu.

 

Odvezli nás na tábor Ležnice. Byli jsme první státní vězni, jak se jim tehda říkalo, protože na táborech byli němci odsouzeni malým i velkým dekretem, příslušníci SS atd. Nade mnou spal tehda Sturmbandfihrer Lotharbej velitel Hitlerovy stráže v Berchtesgadenu. Tábor byl velký asi pro tři tisíce osob, obehnaný ostnatým drátem do výše tři metrů s osvětlenými koridory ve třech řadách a s kulometnými věžemi. Cosi mně to připomínalo, chyběl tam jenom nápis „Arbelit macht Frei!"a nebo Gorkého: „ ČLOVĚK, TO ZNI HRDÉ".

 

Samozřejmě, že nás hlídali věrní synové dělnické třídy: SNB v uniformách. Vyprávět o životě na táborech, to by byla celá kniha. Bydleli jsme na dřevěných barácích po třiceti až čtyřiceti lidech.. Uprostřed místnosti byla malá kamínka-dědek. Fasovala se jedna uhelka uhlí na celý den. Když si někdo přinesl trochu dříví ze šachty, byl trestán. Pracovalo se na tři směny sedm dní v týdnu a to do konce roku padesát tři, kde na zákrok Mezinárodního červeného kříže jsme nemuseli v neděli fárat. Naši dobrodinci nám na táboře obstarali brigády, abychom se nenudili. Práce na šachtách byla velmi těžká zvláště pro starší lidi, nebo ty, kteří manuálně nikdy neopracovali: studenti, lékaři, profesoři, učitelé, kněží, důstojníci západní armády. Tento přechod byl pro ně velmi tvrdý. Pamatuji se jak jsem začínal na prvním patře s hercem ostravského národního divadla panem Procházkou. Měli jsme po dvou směnách ruce rozedrané do krve a zhnisané, ale muselo se Naši komunističtí otrokáři si na nás vymyslili další fígl.

 

Strava byla ve třech druzích:
I. pro ty kteří pracovali pod 100% normy
II. pro ty kteří splnili normu na 100%
lIt pro ty kteří pracovali nad 120 %

 

Kvalita a množství se lišila o trochu masa a nějaký ten knedlík či brambor navíc, chtěl-li žít‚musel dřít, protože doma na něho čekala máma s tátou a děti. My všichni jsme pevně věřili, že tato otrokárna musí jednou skončit a za to jsme se i modlili. Práce byla těžká: 10,12 až 19 vozíků 0,6m3 jsme museli naložit – vyfedrovat. Navrtat, připravit dílo k odstřelu pro střelmistra – civilistu. Dále se dřevilo, pokládaly koleje atd. Veškeré prostředí bylo silně aktivní – radioaktivní. V tomto prostředí jsme žili celých 24 hod. denně, protože jsme měli jedny šaty ve kterých jsme fárali i žili na táboře. Nikdo se nikdy nestaral o naše zdraví!

 

Bezpečnostní předpisy nebyly. Práce se musela vždy dokončit, třeba i za více hodin. Vždyť na rudu čekali naši bratři Rusové. Na tábor jsme se vraceli s rukama vytahanýma až na zem, ale vždy s myšlenkou na domov, na své drahé. Nejhorší to bylo v zimě. Třikrát denně se stálo na apeláku, provádělo se sčítání stavu vězňů a odcházeli směny a přicházeli ze směn. byl-li útěk, stálo se několik hodin v zimě, v promočených šatech, které musely na nás uschnout.na barácích bývala zima, ohromným majetkem pro vězně bylo, když si sehnal z kuchyně papírový pytel od luštěnin. V noci si do něho lehl, přikryl se jednou dekou a alespoň se trochu ohřál. Byl to krásný pocit.

 

Nás však hřála jediná myšlenka nato, že snad budeme jednou zase žít jako lidé, že snad toto otroctví jednou skončí..... Bohužel, mnozí se toho nedočkali a mnozí museli na propuštění Čekat 5, 10 a i více let. Dával jsem si často otázku: Jak může toto všechno dělat ČECH ČECHU, SLOVÁK SLOVÁKU, člověk ve 20. století?


A dnes
nám komunisté připomínají éru Masaryka a jeho režimu, kdy se do lidí střílelo!!!

 

Za komunistického režimu u nás zemřelo a bylo umučeno ve vězeních a v koncentračních táborech:

8.000 lidí, 178 lidí bylo odsouzeno a popraveno.

 

Odvezeno bylo z naší vlasti tisíce tun uranu za který jsme mohli získat velké peníze a výhody. Neviděl jsem žádného komunistu, který by se zastal vdov a sirotků po vězněných. Dnes jsou jen nevinní.

 

President Reagan kdysi řekl o komunismu:

Komunismus na zemi nelze uskutečnit,

 jedině v ráji a tam ho už mají

a v pekle, tam ho už nepotřebují!

LIDÉ, PROSÍM VÁS, NEZAPOMÍNEJTE !!!!!!!!

Buďte vždycky lidmi!! Snad jsem nežil zbytečně !!!!

 

Datum poslední úpravy: 15.10.2012 22:25:42

 
© 2008 - 2021 Političtí vězni.cz | webmaster: Nebrat s.r.o.