nacházíte se zde:  home  /  příběhy  /  Další příběhy  /  Naše dětská zkušenost s komunismem
 

Přidejte se k nám...

Sledujte nás na Youtube
 

Sdílejte tuto stránku ...

 
 

Obrázky

Our childhood experience with communism I.
Our childhood experience with communism II.
Our childhood experience with communism III.
Our childhood experience with communism IV.
Our childhood experience with communism V.
Our childhood experience with communism VI.
Our childhood experience with communism VII.
Our childhood experience with communism VIII.
 
 
Our childhood experience with communism I.
Foto

Naše dětská zkušenost s komunismem

Vzpomínky dcer politického vězně komunistického režimu v Československu

 

Mária Jurčovičová

 

Komunistický režim, jako institucionalizované násilí, je totalitní režim, jež si vytvořil velice důmyslný systém kontroly jedince. Tento systém potlačoval základní lidská práva, svobodu projevu, omezoval přístup ke vzdělání a perzekvoval odlišně smýšlející osoby.

 

Demokratické volby v roce 1946

První volby v poválečném Československu se konaly v květnu roku 1946. Tehdy nemohl nikdo tušit, že to byly poslední svobodné volby na celých následujících 42 let.

 

Takto volby dopadly na Slovensku:[1]

Demokratická strana (DS) s programem založeným na křesťansko-demokratických hodnotách............................................................................... 61,43 %

Komunistická strana Slovenska (KSS) ............................ 30,48 %

Strana slobody (SSL)...............................................................4,20 %

Strana práce (SP)......................................................................3,11 %

 

Ačkoli na Slovensku zvítězila demokratická strana, po sečtení hlasů z celého státu poprvé v evropské historii tak komunistická strana zvítězila ve svobodných volbách.[2]

 

V této chvíli se začal odvíjet náš příběh

Náš otec Ferdinand Jurčovič se narodil ve slovenské obci Vištuk. V roce 1936 dokončil studium národohospodářské fakulty na pražské Karlově univerzitě a poté se vrátil na Slovensko, kde pracoval v administrativní pozici v zemědělství a výživě. Za druhé světové války pracoval jako úředník ve vedení mlynářství v Nitře. Po válce byl jedním ze skupiny mladých katolických demokratů, kteří se aktivně zapojili do činnosti demokratické strany, zejména do  předvolební kampaně. V té době byl také jmenován ředitelem Slovenského národního potravinového průmyslu.

 

Oženil se s Marií Höckovou, studentkou Filozofické fakulty Univerzity Komenského  v Bratislavě, jejíž rodina pocházela v Čech. Společně pak žili v Bratislavě v domě jejích rodičů. Narodily se jim dvě dcery – Marie a Jana.

 

1946–47: Zatím ještě  léta „demokracie"

Poté, co demokratická strana vyhrála ve volbách na Slovensku, začali komunisté pracovat na oslabení jejího vlivu a celkové diskreditaci.[3] V červnu 1947 komunisté veřejně obvinili Demokratickou stranu z podpory protistátních živlů, což však nebylo nikdy prokázáno. Extrémně suché léto a katastrofální neúroda vedly k potížím v zásobování a přispěly tak k blížící se politické krizi. V září téhož roku ministerstvo vnitra prohlásilo, že na Slovensku odhalilo protistátní konspiraci.

 

Jaké byly důsledky těchto vykonstruovaných obvinění? Státní bezpečnost (StB)  zatkla  707 osob, které byly podle své činnosti rozděleny do tří skupin. Nejmenší z nich tvořili lidé, považovaní režimem za nejnebezpečnější. Tvořilo ji 17 osob, pracujících na klíčových pozicích v politické i obchodní sféře. Mezi nimi i náš otec.

 

Dne 9. října 1947 se  nevrátil z práce zpět domů. Byl totiž zatčen Státní bezpečností, převezen na její vyšetřovnu, kde byl držen a vyslýchán. Nikdo z rodiny o něm po několik dní neměl žádné informace. Křížové výslechy, které měly zatčené donutit k přiznání ze zločinů jež nespáchaly, se konaly pod silným fyzickým a psychickým nátlakem. Toto trvalo sedm měsíců. Vykonstruovaný politický proces začal 15. května 1948, tedy krátce po komunistickém převratu. Ferdinand Jurčovič byl, bez práva na odvolání, odsouzen k sedmi letům vězení.[4] Verdikt soudu zněl:protistátní spiknutí a vlastizrada". Má matka tehdy měla těsně před zakončením studia na univerzitě, byla však ze školy vyloučena, což se stalo v rámci programu tzv. „demokratizace školství". Protože v té době již měla dvě mladé dcery, byla její rodina zcela závislá na podpoře jejích rodičů.

 

1948–52: Počátky výstavby ideálního společenského zřízení

Matce se podařilo nalézt práci v jedné chemické laboratoři. Naše neúplná rodina žila v domě  jejích prarodičů, kteří se také starali o mě a moji sestru. V té době bylo v Československu okolo 30 hlavních věznic a koncentračních táborů. Náš otec byl vězněn v některých z nich – Ilava, Nový Jičín, Plzeň, Leopoldov a také v uranových dolech na Jáchymovsku. Nejhorší podmínky přitom byly na Jáchymovsku, kde vězni, často představitelé intelektuální elity a kněží, dolovali uran.[5] Dělo se tak v hloubce až 100 metrů a s použitím velice primitivních nástrojů. Vytěženou rudu pak vězni, holýma rukama a bez jakékoliv ochrany proti radiaci, třídili v tzv. věži smrti.

 

Návštěvu vězeň mohl mít až dvakrát ročně. Jednu o Vánocích a druhou z případě dobrého chování. O Vánocích mohl dostat fotografii a balíček povolené hmotnosti. Zabalili jsme do něj jídlo bohaté na živiny – slaninu, suchý salám čokoládu, koláče, cukr a nějaké cigarety. Někdy bylo možné poslat i knihu, ta ale musela projít cenzurou. Čas od času bylo povoleno vyměnit si dopisy – slova a často i celé věty v nich však cenzory začernili. Teprve poté byly označeny razítkem „cenzurováno" a doručeny. Balíček byl také okamžitě po předání otevřen, aby bylo zkontrolováno, zdali neobsahuje nepovolené předměty. Návštěva trvala 15 minut a vždy jí byl přítomen dozorce. Děti mohli otce navštívit jen na speciální žádost.

 

Pamatuji se na jednu z návštěv. Procházeli jsme koridorem a na obou stranách stáli vězni v šedých uniformách a čepicích. I jejich tváře byly šedé. Na zádech měl každý z nich bílý kříž – jako cíl pro dozorce pro případ, že by se pokusil o útěk. S otcem jsem se setkali v přítomnosti dozorce – stále nás přitom dělil pult a vysoká bariéra. Její spodní část byla z perforovaného plechu a ta horní ze speciélního skla. Mohli jsme se tedy buď vidět, anebo slyšet. Podaly jsme otci balíček, který dozorce ihned otevřel. Byl v něm koláč z vlašských ořechů. Dozorce ho rozlomil a rozdrobil na malé kousky na kus papíru, který pak otci podal.

 

1952: Budování dokonalé společnosti, očištěné od svých nepřátel

Jedním z cílů Komunistické vlády bylo zničení zázemí vůči němu negativně naladěné střední třídy, jejíž nepřátelé byly přímo označeni jako „nepřátelé státu". Tento program byl znám jako Akce B (B = byty) V praxi to znamenalo to, že lidé byli nuceni v krátké době na základě vystěhovacích dekretú opustit své domovy a přestěhovat se daleko do oblastí, obvykle velmi nevlídných k životu. Mnoho krásných a dobře udržovaných domů a bytů si pak mohla pro sebe zabrat nová komunistická honorace. V říjnu 1952 naše rodina dostala příkaz, vystěhovat se během 5 dnů ze svého domu. Na nádraží nám byl přidělen vagón, ve kterém jsem si mohli odvézt věci nejnutnější k přežití. Vlak nás odvezl daleko na sever do obce Jasenová na dolní Oravě.

 

1952–64: Náš život v novém domově

Tohle byl náš nový domov v Jasenovej, která zůstala naším domovem po celých následujících 12 let. Tahle malá romanticky vypadající dřevěná chalupa, která nám byla přidělená, byla zcela opuštěná, bez vody, elektřiny, sporáku či toalety a s děravou střechou. V domě byla pro naši pětičlennou rodinu pouze kuchyň a jedna místnost. Když lidé z okolí zjistili, kdo jsme a z jakého důvodu jsme přišli, obrovsky nám pomohli, abychom přečkali první tuhou zimu.

 

V Jasenové byla malá základní škola – jednotřídka. Děti z pěti ročníků, staré 6–11 let, se zde společně učili v jedné místnosti. Naše matka tou dobou po večerech učila cizí jazyky v okresním v městečku, vzdáleném od Jasenové šest kilometrů. Protože veřejná doprava téměř nebyla, jezdila nejprve na bicyklu a později na malém motocyklu.

 

Říjen 1953: Návrat

Otec se vrátil z vězení v říjnu 1953. Setkání to bylo šťastné, ale obtížné časy jím neskončily. Bylo mu tehdy 42 let a jeho zdravotní stav byl špatný. Jeho kostní dřeň byla poškozena, zejména díky vysokým dávkám radioaktivního záření gama kterému byl vystaven v uranových dolech a také podvýživou. Namísto pro dospělého muže běžných 5,5 milionů červených krvinek měl jen 1,5 milionu. Trpěl anémií, nespavostí a celkovou slabostí. Na váze ztratil 20 kilogramů. Přes svůj vážný zdravotní stav mu byla povolena pouze fyzická práce. Pracoval tedy jako dělník ve stavebnictví. V době, kdy pracoval jako zedník, se jeho zdraví dokonce natolik zhoršilo, že musel být na několik měsíců hospitalizován v nemocnici. Po návratu mu bylo umožněno, aby ve stejné firmě přešel na pozici pokladníka. V roce 1955 pak otec získal dobrou práci ve Výzkumném ústavu lesnictví, v oddělení dokumentace zahraniční odborné literatury.

 

1954–58: Komunistický systém chrání ideální společnost před zahraničním vlivem

Věci se mírně zlepšovaly. Se sestrou jsme začaly chodit do školy do blízkého městečka a reputace matky, která stále učila ve večerní škole, se den ode dne zlepšovala. Přesto ji však nebylo umožněno učit v běžné škole. Musím však zdůraznit, že přes určité uklidnění poměrů, naší rodinu neustále sledovala StB.

 

V listopadu 1956 vypuklo v Maďarsku protikomunistické povstání, které vyděsilo komunistické představitele v okolních zemích. Strach režimu ze ztráty moci vedl v Československu ke zvětšení represí ve společnosti. Všechny společnosti a instituce byly opět čištěny od nepohodlných osob. Ferdinand Jurčovič tak byl, jako nedůvěryhodná osoba, propuštěn z práce. Ve stejné době má sestra dokončila základní školu a přirozeně chtěla i nadále studovat na místní střední škole. Jako dceři nepřítele státu ji však bylo povoleno pouze vyučení a jako profese jí bylo přiděleno vyučení na zedníka. Naštěstí díky pomoci odvážných přátel, kteří riskovali svou pozici v zaměstnání jí nakonec bylo umožněno nastoupit na střední školu.

 

1958–64: Komunistický režim se snaží ukázat lidskou tvář

Poté, co byl náš otec vyhozen z výzkumného institutu, musel opět vykonávat manuální práci. Nastoupil proto do místního zemědělského družstva, kde se staral o mláďata skotu, chovaného na maso. Zvířata byla vykrmována po 6 měsíců a poté poslána na porážku. Jejich váha byla pečlivě kontrolována. Na základě těchto údajů pak byl náš otec oceněn jako nejlepší chovatel skotu na okrese.

 

1964: Návrat do Bratislavy

Po dvanácti letech strávených v Jasenové se celá rodina konečně  vrátila zpět do Bratislavy ale každý jinou cestou. Nemohli jsme se však vrátit do našeho domu, který si komunisté ponechali, ale bylo nám dovoleno zakoupit si malý družstevní byt. Otec se z dlouholetého věznění nikdy zcela nezotavil. Jak jednou řekl:

 

„Vězení bylo jen z části vězení, protože jsem měl sny o svobodě,

ale svoboda je jen z části svoboda, protože mívám sny o vězení".

 

 

 


[1] V Čechách volby dopadly takto: KSČ 43,25%, Československá strana národně socialistická (ČSNS) 25,20%, Československá strana lidová (ČSL) 16,27%, Československá sociální demokracie (ČSD) 14,96% a 0,31% bílých lístků. Viz http://www.totalita.cz/volby/volby_1946_07.php  (pozn. překl.)

[2] Ovšem už tehdy mohl kandidovat pouze omezený počet stran sdružených v Národní Frontě. Například agrárníci, nejsilnější meziválečná politická strana, byly po válce zakázáni. (pozn. překl.)

[3] Dlužno zde poznamenat, že se tak dělo i s tolerancí řady představitelů demokratických stran. (pozn. překl.)

[4] Například Ľudovít Obtulovič byl odsouzen na osm let, Peter Maxoň na sedm let, Jozef Staško a Ján Kempný na šest let. (pozn. překl.)

[5] Uran byl určený pro sovětský jaderný program. Československé zásoby uranu byly tajnou smlouvou podřízeny SSSR už v roce 1945. Jediné další tehdy Sovětům dostupné zásoby byly v NDR. Viz např. František Bártík – Tábor Vojna ve světle vzpomínek politických vězňů. (pozn. překl.)

 

Datum poslední úpravy: 15.10.2012 22:22:42

 
© 2008 - 2021 Političtí vězni.cz | webmaster: Nebrat s.r.o.