nacházíte se zde:  home  /  příběhy  /  Příběhy pracovníků pomocných technických praporů (PTP)  /  Miroslav Šlechta
 

Přidejte se k nám...

Sledujte nás na Youtube
 

Sdílejte tuto stránku ...

 
 

Obrázky

Miroslav Šlechta
Křest knihy XIV.
Křest knihy XV.
 
 
 
Miroslav Šlechta
Foto
Audio

Miroslav Šlechta

Miroslav Šlechta se narodil 2. srpna 1928 do rodiny drobného živnostníka – obuvníka. Ještě před druhou světovou válkou se celá jeho rodina přiklonila k Církvi adventistů sedmého dne. V roce 1951 byl odveden na vojnu, kde však chtěl pokračovat ve svěcení soboty. Když odmítl účast na sobotním cvičení, byl vojenským soudem za odmítnutí vojenské povinnosti odsouzen k 18 měsícům vězení. Převážnou část trestu strávil v uranových dolech na Jáchymovsku. V roce 1953 byl propuštěn a záhy obdržel druhý povolávací rozkaz, tentokrát do Pomocných technických praporů. Ve svěcení soboty pokračoval i v PTP, a byl tedy podruhé odsouzen vojenským soudem, tentokrát na 21 měsíců odnětí svobody. Z druhého trestu byl propuštěn 1. listopadu 1955. Mimo Jáchymova (tábory Bratrství, XII, Nikolaj, šachta Eduard) byl vězněn také v Českých Budějovicích, na Borech pak v Plzni, v Opavě či Brně. Po propuštění se živil jako kopáč a později jako opravář pneumatik. Špatný kádrový profil poznamenal i život jeho rodiny. Jeho manželka Hana byla v roce 1991 spoluzakladatelkou a dlouholetou ředitelkou pardubické neziskové organizace Středisko křesťanské pomoci.

 

 

Věděl jsem, že v okamžiku, kdy přijdu za velitelem tábora a řeknu, že od zítřka budu sloužit i v sobotu

a nebudu v sobotu odmítat rozkazy, tak mě v tom okamžiku propustí na svobodu.

Ale já byl v odporu vůči tomu."

 

 

Rozhovor s Miroslavem Šlechtou

 

Tazatel: Michal Louč

 

Jaké jsou vaše vzpomínky na dětství a rodiče?

Moje dlouholeté soužití a zkušenosti s komunismem mělo svou prehistorii. Jako dítě jsem měl ještě možnost velmi intenzivně vnímat ukončení úřadu a nakonec i života výjimečné osobnosti – prezidenta Masaryka. Čapkovy fenomenální Hovory s TGM mne už jako kluka uváděly do světa politiky, etiky a filozofie. Pídil jsem se po dalších knihách, jichž byl autorem. Lze jenom litovat, že taková příkladná osobnost Masarykova formátu dnešní mládeži chybí. Mohl jsem později svým synům vyprávět, že za počátky formování mé osobnosti vděčím právě příkladu a myšlenkám TGM – a Bibli. Vzor Masarykovy čestnosti a poctivosti mne při kritické četbě Bible přivedl k přesvědčení, že jako věřící křesťan bych měl světit jako sváteční den nikoliv neděli, ale biblickou sobotu. Tak se i stalo. Samozřejmé bylo, že jsem se připojil ke stejně orientovanému společenství.

 

Tatínek pocházel z České Třebové a byl tam majitelem dílny na opravy pneumatik. Pracoval tam sám a později se mnou a s bratrem. Nikdo z nás v letech 1945 až 1949 neměl představu o tom, co se děje v politice. Žili jsme si vlastní omezené životy.

 

Pro malého chudého podnikatele byly vždycky problémem daně, které chápal jako ochuzování. Jako dnes si pamatuji, jak tatínek zajásal, když dostal z berňáku oznámení, v němž bylo uvedeno, že dík úřednímu zásahu podle programu komunistické strany, která má údajně zájem o rozvoj malých podnikatelů, mu jsou neprodleně sníženy předepsané daně o dvě třetiny, aby bylo podpořeno také jeho podnikání. Něco takového se mu ještě nikdy nepřihodilo. To oznámení dostal tři měsíce před prvními iluzorně svobodnými volbami.[1] Hádejte, koho můj prostý tatínek volil? Jaký byl výsledek? Za další tři měsíce po volbách dostal nový daňový výměr; byla mu tentokrát bez skrupulí a bez odvolávání se na KSČ vyměřena daň ve výši trojnásobku původní daně. To ho mělo přesvědčit, že lépe se mu bude žít jako zaměstnanci než jako zaměstnavateli. Tatínek také byl za první světové války jako zajatec v Rusku a zažil tam ty sedláky. Oni to byli dobří lidé. Ochotní a humánní. A on si myslel, že ten bolševismus byl to, co zažil na ruské vesnici. Navíc nás komunisté osvobodili, proto jim asi také dal svůj hlas. No a i takovým podvodem tedy dosáhli toho, že jim asi 45 procent voličů dalo své hlasy. Získali tedy se sociálními demokraty volební většinu a dnes říkají, že se dostali k moci legálně. Pochopitelně pomocí takovýchto podvodů se dostali k moci „legálně".

 

Uvědomil jsem si, že mi budoucnost jako soukromému podnikateli nepokvete. Rozhodnul jsem se, že budu volit jinou cestu životem, cestu studia. Jako zaměstnanec svého otce jsem si našetřil prostředky, které mi mohly umožnit financovat školné za mé budoucí studium. Mé církevní společenství v té době, po válce, zřídilo teologický seminář, na nějž jsem se přihlásil a byl jsem přijat. Dostal jsem vojenský odklad a rok studoval. Ten rok studia mi umožnil do té doby pro mne netušený intelektuální rozvoj osobnosti.

 

Studium mělo být tříleté. Po absolvování prvního ročníku jsem nastoupil na prázdninovou teologickou praxi v terénu, ale nebylo mi již umožněno navázat na další rok studia. Vláda byla přesvědčena, že bude snadné vypořádat se s malými církvemi, jako je ta naše[2]. Církev zakázala, zrušila, rozpustila a zkonfiskovala. U bývalého semináře bylo jako součást výuky zřízeno zemědělské hospodářství. Protože jsem měl ještě odklad nástupu vojny, přihlásil jsem se do tohoto teď už zkonfiskovaného hospodářství jako manuální brigádník. Takže teprve po dalším roce, 1. listopadu 1951, už třiadvacetiletý, jsem rukoval jako nováček na vojnu.

 

Co následovalo po vašem nástupu na vojnu?

Upřímně jsem věřil tehdejší politické propagandě, že socialistická armáda je nejdemokratičtější a nejhumánnější armáda na světě. Takže v důvěře v tuto propagandu můj první počin po ubytování v kasárnách vedl mé kroky za velitelem roty a požádal jsem ho, že bych si přál, aby mi bylo umožněno z důvodů mého svědomí nebýt v sobotu zařazován do služby. Může mi být vydán rozkaz, abych každou sobotu prožíval o samotě na kulturní místnosti se svou Biblí. To je směšné, že!

 

Velitelem roty byl podporučík Miloš Noll, civilním povoláním vzdělaný výtvarník – grafik. Krásný člověk. Protože jsem nastupoval s odkladem, byl mladší než já. Upřímně věřil marxismu a jeho bůh byl Stalin. Ve mně viděl svého úhlavního nepřítele. Skřípal zuby, když zjistil, že nikdo z celé roty nedovede při školení číst tak plynně a s takovým přednesem z propagandistických brožurek jako já. Běsnil, když na otázku, která kniha je na světě nejrozšířenější, jsem neodpověděl podle jeho víry, že to je Marxův Kapitál, ale podle skutečnosti, že to je Bible. I když jsem byl v podstatě neohrabaný a nešikovný, podařilo se mi v tělocvičně při šplhání na volném laně bez přírazu být nejrychlejší z celé roty. Měl jsem být vycvičen na kulometčíka. Při nácviku rozborky a sborky samopalu jsem měl při měření stopkami nejkratší čas z celé roty. To vše vyvolávalo u mého velitele hluboké zarputilé mlčení a cílevědomou nevšímavost.

 

Svým počínáním jsem na sebe trvale soustřeďoval pozornost velitele. Když mi přidělil službu jako dozorčího světnice, měl jsem dohlížet, aby každý v družstvu měl své věci v dokonalém pořádku. Pokud by kdokoliv selhal, odpovědnost byla na mě. Do toho patřilo, že kamínka, v nichž se ještě před večerkou topilo, budou tak vyčištěná, že neumažou velitelovu bílou rukavici. Protože jsem kamínka vymyl, rukavice zůstala čistá a velitel se vztekem odešel.

 

Můžete mi přiblížit okolnosti vašeho uvěznění?

Vyhledával jsem v paměti všechny možné rady, které jsem slýchával od zkušenějších spoluvěřících o tom, jak lze na vojně sobotu světit. Vyměňoval jsem si služby se spoluvojáky. Asi třikrát mě ze sympatií přijal v sobotu na ošetřovnu posádkový lékař. O sobotách jsem nenastupoval do služeb, ale nedalo se to ani s pomocí sympatizujících spoluvojáků nijak utajit. Krize nastala, když byl jednou v pátek, po začátku soboty, kolem půlnoci vyhlášen celoútvarový cvičný poplach s okamžitým nástupem všech v plné polní ke služební pohotovosti a následujícímu nočnímu pochodu. Já jsem odmítnul účast. Můj velitel mé počínání kvalifikoval jako vzpouru a odvedl mne do basy. Proto jsem byl po Novém roce eskortován do vojenské věznice v Českých Budějovicích, s obviněním z odmítnutí rozkazu pro náboženské přesvědčení.

 

Můžete mi situaci v Budějovicích blíže popsat?

V Budějovicích byly vojenský soud, prokuratura a vězení v jedné budově. Dodnes si pamatuji, že to bylo v Lidické ulici. Věznice představovala několik cel samotek pro individuální násilnické vězně a velkou hromadnou celu pro pokojné vězně a mezi ně jsem byl zařazen. Byli tam tři strážní – staršinové, kteří se po osmi hodinách střídali, a jejich velitel – poručík – všichni relativně korektní. Velitel si opravdu upřímně vzal za úkol i takového nešiku, jako jsem byl já, naučit hbitosti při volejbalu. Skoro by se mu to i povedlo.

 

Cítil jsem jako úlevu, když jsem se vyčerpaný z výcviku a z vymrzlých kasáren dostal do pohodlí vyhřáté věznice. Musel jsem si jen zvyknout, že se v cele celou noc svítí a na lůžku se spí v pozoru s rukama viditelně na dece. Pokud kdokoliv ruce pod deku schoval, bouřil strážný na dveře, dokud nedošlo k nápravě. To proto, aby si někdo pod dekou tajně nepodřezal žíly. V noci izolovaný ode všech na svém lůžku jsem o samotě rozmlouval se svým Bohem. Protože jsem byl přesvědčen, že můj život řídí On, vyčítal jsem mu, jak nešetrně a neurvale se mnou zachází. Z maminčiny rozmazlující náruče rovnou do surové, mrazivé reality. Teprve později, když jsem musel prožívat mnohem těžší zkoušky, jsem si začal uvědomovat a oceňovat, jak ve skutečnosti pozvolna a obezřetně jsem byl k jejich překonávání adaptován.

 

Po několika měsících velitel věznice vytušil, že jsem navázal mimo věznici příliš přátelské vztahy. Aby to přerušil, nechal mne převelet do věznice na Bory v Plzni. Tam vojenským vězňům patřilo celé jedno poschodí jednoho křídla budovy. Nevadilo mi, že jsem na samotce. Při čekání na soud jsem tam přečetl dost solidních knih, které dvakrát týdně vyměňovali. Jinak nás také někdy ve skupině vyváděli na těžkou práci za zdi věznice, do vojenské nemocnice, skládat ručně lopatami uhlí z vagonů, stěhovat těžký nábytek, dokonce k práci na poli.

 

Po několika měsících vazby jsem byl vojenským soudem v Plzni podle paragrafu 270, odstavec 1, písmeno b – za „odmítnutí vojenské povinnosti pro náboženské přesvědčení" – odsouzen k 18 měsícům vězení. Ihned po vynesení rozsudku jsem byl upozorněn, že v kterýkoliv den podepíšu prohlášení, že se vzdávám svěcení soboty a začnu plnit vojenské povinnosti, bude můj trest bez prodlení přerušen a budu vrácen ke svému útvaru dosloužit povinnou vojnu a na svobodu. Při žádném jiném trestu tato možnost okamžitého přerušení trestu neexistovala. Jako jediný vězeň jsem měl privilegium být ve vězení dobrovolně.

 

Kam jste byl po odsouzení zařazen?

Ozbrojená eskorta mě přepravila do vojenského vězeňského pracovního tábora – kamenolomu na jižní Moravě. Na místě jsme se dověděli, že tábor byl právě zrušen a pravomoc nad vojenskými vězeňskými útvary převzala civilní vězeňská správa. Potřebovali hodně zdravých pracovníků pro rozvíjející se uranové doly. Následovalo další vězeňské cestování: zastávky v Brně na Cejlu, v Praze na Pankráci a posléze Ústřední tábor Bratrství u Jáchymova.[3]

 

Byl to můj první nástup do Jáchymova a dostal jsem tam své první evidenční číslo. Už jsem se nesměl představovat jménem, ale pouze jako odsouzený A06622. Dodnes si to první evidenční číslo pamatuji. Dostali jsme pokyny, jak se chovat na táboře. Pokud při chůzi po táboře budeme míjet strážného v uniformě, tři kroky před ním se postavíme do pozoru, smekneme čepici a tvář obrátíme směrem k němu. V chůzi budeme pokračovat, až nás přejde. Za neuposlechnutí tohoto pravidla je neodvratná korekce.

 

Jakou práci jste v Jáchymově vykonával?

Byl jsem zařazen do stavební čety. Naučil jsem se tam stavět cihlové zdi, příčky a dokonce i komíny. Tyto znalosti jsem ocenil později, když jsem vlastními silami budoval pro rodinu svoji starou polorozpadlou rekreační chalupu. Několik měsíců jsem také opravoval jako gumař vězeňské gumové pracovní holínky. V sobotu jsem do práce nenastupoval. To mne odvedli do tzv. korekce, to je vězení ve vězení. Tam jsem trávil bez jídla a tepla na holé podlaze dobu až do pondělního nástupu do práce. Ale časem si na mě zvykli a nechávali mne relativně na pokoji.

 

V roce 1953, po smrti Stalina a Gottwalda, byla vyhlášena amnestie a mě odpustili asi 6 týdnů vězení. Byl jsem v civilu a začal jsem pracovat v cihelně. Asi po dvou měsících jsem dostal další povolávací rozkaz, tentokrát k PTP[4]. Byl jsem přidělen na výstavbu vojenského letiště pro trysková letadla v Čáslavi.[5] Tam mi dali za úkol zřídit dílnu na opravy pneumatik pro nákladní auta stavební firmy. Tu dílnu jsem vedl. V sobotu jsem prostě zmizel do polí a velitel nad tím zamhouřil oči, protože měl z mé práce také prospěch. Koncem toho roku mne přeřadili na výstavbu letiště v Pardubicích[6] jako dělníka bez kvalifikace. Velitel roty dostal informace o mém odmítání sobotní práce, a proto si dal tu práci, aby mne v sobotu vyhledal, odkrokoval na trávníku plochu a dal mi rozkaz v tom místě vykopat zbytečnou jámu pro latrínu s výhrůžkou, že mne jinak nechá uvěznit. Osobně mne odvedl do posádkové basy. Tam mne nechal celý týden nic nedělat, ale v sobotu jsem od něho dostal rozkaz jít mu uklízet kancelář. Nabídnul jsem, že to udělám jindy. Jasně, že nešlo o úklid, ale o zlomení mého odhodlání.

 

Odtud jsem byl eskortován do okresní věznice v Chrudimi a později do městské věznice v Plzni, kde jsem čekal na soud. Na cele se mnou byl zubní lékař, otec několika dětí, obžalovaný za účast na známých plzeňských demonstracích proti měnové reformě. Na cele nám nechali jedinou četbu – učebnici zubního lékařství. Měl jsem dost času si ji pečlivě přečíst a od té doby nemám strach ze zubních zákroků. Plzeňský vojenský soud mi tentokrát vyměřil vězení na 21 měsíců.

 

Do které věznice jste pak byl převezen?

Odtud jsem byl eskortován opět na Pankrác. Zde sestavili skupinu asi 15 „sobotářů"[7] a 20 svědků Jehovových a poslali nás společně opět na tábor Bratrství a odtud na pověstný tábor XII. Už cestou jsme se rozhodli všichni bez rozdílu kolektivně odmítnout dobývat uran na výrobu atomové bomby. Své rozhodnutí jsme nahlásili okamžitě při příchodu na tábor s požadavkem nezařazovat nás na práci v šachtě.

 

Přivezli nás tam asi tři měsíce po dramatickém útěku několika vězňů, kolem jejichž prostřílených pozůstatků musel celý tábor pro výstrahu defilovat.[8] Kolektivně jsme celá skupina odmítli nechat se zařadit na dobývání uranu na atomovou bombu. Velitel si od každého z nás vyžádal individuální odmítnutí a víc se s námi nepáral. Druhého dne nás vrátil na ústředí. Odtud nás všechny přepravili do vojenské věznice v Opavě. Stalo se nám poprvé, že nás při nástupu všechny zvážili. Teprve později jsem usoudil, že to byla pravděpodobně součást ověření experimentu – výchovy hladem podle I. P. Pavlova. Práce pro nás nebyla, a kdo nepracoval, měl nárok jen na poloviční dávky jídla. Jen třikrát až čtyřikrát denně jsme museli drhnout podlahy svých cel. Protože jsme v sobotu odmítli drhnout, dostali jsme všichni korekci. Patnáct mužů v cele 2 krát 4 m. V sobotu jsme nedostali jíst, protože se světí, v neděli jsme nedostali jíst, protože se také světí. Poloviční dávku jídla jsme dostali až v pondělí. Potom každý druhý den půst a znovu půst v sobotu a neděli.

 

Nudu jsme zaháněli zpíváním, pokud nám to nezatrhli. Učili jsme se navzájem biblické texty, které nám z minulosti uvízly v paměti. Já tam měl ještě zvláštní roli. Protože jsem býval v životě veliký čtenář, celé hodiny jsem převyprávěl obsahy různých dobrodružných příběhů, které jsem v životě přečetl. Ještě po letech mně bývalí spoluvězňové připomínali, jak mně byli vděční, že jsem je bavil. Z hladu jsme rovněž dlouhodobě básnili o jídlech, na něž se těšíme, až budeme na svobodě. Dodnes, kdykoliv jsem přítomen společenské debatě o jídle, napadá mne, že se při tom cítím jako v korekci v Opavě.

 

Moji rodiče neměli v té době ponětí, kde jsem a co se se mnou děje. Během doby pobytu v Opavě měl zákonný výstup na svobodu náš souvěrec Alex Wieder. Protože jeho cesta domů povede přes Českou Třebovou, domluvili jsme se, že navštíví moje rodiče a poví jim vše, co je bude zajímat. Nikdy na tuto jeho službu nezapomněli.

 

Protože v nás měli jistotu, že jim neprchneme, občas nás v pracovní dny vyváděli přehazovat uhlí na skládce uhelných skladů společně s chovanci místního blázince. Asi dvakrát jsem byl vyvážet strusku od pecí opavských pekáren. Zaměstnankyně, která naši práci dirigovala, byla celá udivená, jak se divoce vrháme na těch pár kousků pečiva, kterými nás někdy obdařila. Netušila, že to není z mlsnoty, ale z krutého hladu.

 

V Opavě jste již zůstal?

Asi po šesti týdnech pobytu v opavské věznici jsme měli být znovu přesouváni eskortním autobusem. Před odchodem jsme byli opět váženi a tím jsem zjistil, že jsem za šest týdnů pobytu v Opavě ztratil na váze asi 15 kg. Opět jsme cestovali přes Pankrác a na tábor Bratrství u Jáchymova. Zde naši skupinku rozdělili a po jednom či po dvou umístili na různých jáchymovských táborech. Zůstal jsem na Bratrství přidělen na různé příležitostné práce a po čase jsem byl opět převelen, tentokrát na tábor Nikolaj.

 

Tábor Nikolaj byl v té době pověstný tvrdým režimem. Jako každý takový vězeňský tábor byl vybaven řadami dlouhých dřevěných baráků. Středem baráku vede dlouhá chodba a po obou stranách jsou světnice s patrovými lůžky pro 20 až 30 obyvatel. Tábor dokola ohraničuje dvojitý plot z ostnatého drátu, nejméně 3 metry vysoký, mezi ploty je asi 2 metry široký tzv. koridor, vysypaný pečlivě uhrabaným bílým pískem. V rozích stojí vysoké věže se strážnými budkami – špačkárnami, pro strážce se samopaly. Od plotu do vzdálenosti tří metrů je ostnatým drátem ještě vyznačeno ostřelované pásmo s upozorněním, že v něm může být na každého bez vyzvání stříleno.

 

Jak to v táboře vypadalo?

V táboře bylo ubytováno několik stovek vězňů na hornické práce na šachtě Eduard. Třikrát denně byly kontrolní sčítací nástupy, v 6 hod., ve 14 hod. a ve 22 hodin. Ke sčítání všichni vězňové museli opustit baráky a postavit se v zákrytech do pětistupů na táborové nástupiště a bez ohledu na počasí tam stát, dokud je strážní nespočítali, jestli počet souhlasí, někdy to trvalo hodiny. Rovněž třikrát denně nastupovali vězňové – horníci na své směny na šachtu. Celá směna se seřadila do pětistupu těsně jeden na druhého, kolem dokola zástupu bylo nataženo ocelové lano, které krajní pochodující drželi pod paží, a takto spoutaní do vězeňského autobusu pochodovali pod strážemi na sebe namačkaní po silnici asi kilometr na šachtu Eduard. Toho jsem byl ušetřen.

 

U nejvýše položeného městečka v Čechách, u Božího Daru, měla být vybudována sypaná přehrada k zadržování vody jako rezervoár pro pitnou vodu pro okolí. Jak jinak v té době, prací vězňů. Na stavbu nás vozily autobusy. Dostal jsem lopatu, abych s ní pracoval. Byla však taková zima, že jsem toho nebyl schopen. Neměli jsme žádné teplé oblečení, a tak jsem měl jediný zájem – najít si prázdný pytel od cementu a jeho papír si nacpat do rukávů ubohého kabátku, do nohavic a do bot. A pokud možno co nejméně se v té zimě pohybovat. Když jsem před několika lety s výpravou bývalých spoluvězňů opět Boží Dar navštívil, ptal jsem se na osud té nádrže. Je z toho zabahněná mokřina. Když jsme projížděli po silnici, která pamatovala „muklovský autobus", tak na místě bývalého tábora Nikolaj jsme uviděli paseku vzrostlého mlází. Zvolil jsem si osobní úkol – získat nůž. Našel jsem pilku na železo, zlomil ji v půli, část obalil hadrem a zbytek jsem celý den brousil na plochém kameni, abych měl použitelné ostří. Nůž jsme samozřejmě mít nesměli, takže jsem ho do tábora propašoval přes očekávaný filcunk ukrytý pod chodidlem v botě. K čemu jsem ho potřeboval?

 

Dostávali jsme pravidelné příděly potravin. Asi 15 kostek cukru na týden a asi tříkilový bochník chleba, který nám měl vystačit na 8 dní. Musím přiznat, že chleba to byl na tu dobu vynikající. Měl jsem to pěkně rozdělené na osminky, jenže hned první den mi někdo celý schovaný zbytek bochníku ukradl, přece jen jsme byli mezi zloději. Proti takové krádeži byla pouze jediná ochrana. Prostě celý bochník sníst hned první den. A zbývající dny hladovět, jinak to nešlo. Dnes si nedovedu představit, jak jsem mohl přes noc sníst celý tříkilový bochník chleba, ale bylo to tak. Hlad zbývajících dní jsem zaháněl brigádou na loupání brambor v táborové kuchyni, za což se nám kuchaři odměňovali darováním zbytků jídel. Brambory ovšem mohl loupat jen ten, kdo kuchařům ukázal, že má nůž, a k tomu jsem si ten nůž vyrobil.

 

Tehdy ještě žil Stalin a ten svou filozofií ovládal politiku celého východního bloku. Byl už starý a já jsem měl dojem, že má v úmyslu, ještě než zemře, zapsat se do historie tím, že rozpoutá třetí světovou válku. Všechno k tomu nasvědčovalo směřovat. Jeho zbožnění. Všechen průmysl orientovaný na válku. Pro všechny autobusy a všechna nákladní auta v celém státě neexistovala jiná barva než vojenská khaki, aby mohly být okamžitě k disposici ve válce. Kdo si kupoval automobil či motocykl podepisoval slib okamžitě stroj předat, bude-li o to armádou požádán. I můj trest se odehrával ve vztahu k válce.

 

Jak vzpomínáte na politická školení?

To nahnali celý tábor vězňů do kulturního sálu a tam nám politický důstojník přednášel politiku. Dodnes si pamatuji s jakým odhodlaným nadšením blouznil o blížící se válce: „Nebude dlouho trvat a okovaná bota rudoarmějce bude dupat po va al stre etu" (Wall streetu). Jeho výslovnost říkám přesně foneticky k posouzení jeho intelektuální vybavenosti četbou politických brožůrek. Aby k válce nedošlo, zemřel Stalin v nejvyšší čas.

 

Na Nikolaji jsem měl možnost všimnout si zajímavého fenoménu. Neděle bývaly přece jenom méně hektické. Kterýsi strážný obsluhující táborový rozhlas se zajímal i o vážnou hudbu a tak nás svou zálibou o nedělích obšťastňoval. Na jednu neděli ohlásil, že bude z desek přehrávat celou Smetanovu Prodanou nevěstu. Protože to je odjakživa mé nejzamilovanější hudební dílo, těšil jsem se na to. Protože to je tak česká hudba, byl jsem přesvědčen, že poslech vzbudí zájem mnoha Čechů. Reproduktory byly pouze na chodbách baráků a nelitoval jsem sednout si k poslechu na chodbě pod reproduktorem na podlahu. Jaké bylo mé překvapení, když vedle mne pod reproduktorem na podlaze seděli jen samí Němci a já mezi nimi jediný Čech. Češi místo poslechu Prodané nevěsty mastili karty.

 

Co následovalo po vašem propuštění?

Prvního listopadu 1955 mne propustili z vězení. Pro propuštěného vězně nebylo snadné najít práci. Nakonec jsem našel práci u firmy, která kopala vodovod pro Pardubice. Někde za Kunětickou horou[9] jsou prameny, z nichž se čerpala voda. Od těchto pramenů jsme kopali rýhy pro potrubí až ke Kunětické hoře. Málokdo ví, že na Kunětické hoře je obrovský rezervoár na pitnou vodu. Od tohoto rezervoáru jsme přes pole a kolem vesnic kopali až do třímetrové hloubky rýhy pro potrubí. Mechanizace byla v plenkách, téměř všechno jsme museli dělat ručně. Technicky zajímavý byl výkop pod dnem Labe mezi dnešním zdymadlem a soutokem s Chrudimkou. Zůstává mi vzpomínka, jak jsme na dně Labe v opukové skále vylamovali rýhu pro položení potrubí. Dodnes velice lituji, že jsem si nevzal zkamenělinu trilobita, jichž tam bylo tolik, že si toho nikdo nevážil. Dnes by to pro mne byla vzácnost jednoho vlastnit.

 

Někdy v šedesátých letech mě z práce kopáče „vyreklamovala" jedna místní firma zabývající se opravami pneumatik. Měla málo odborníků, a proto mě jako odborníka na opravu pneumatik zaměstnala. Byla to nelákavá, špinavá práce – opravovat pneumatiky pro těžké nákladní automobily. Dělal jsem kolem toho všechny pracovní operace a tam už jsem zůstal až do důchodu. Tato práce mi umožňovala relativní svobodu v nesvobodě. Nikdo se do té práce nehrnul, nikdo mi ji nezáviděl, nemusel jsem se o ni prosit. Pracoval jsem v úkolu, a protože jsem práci ovládal, měl jsem lehce nadprůměrné příjmy. Pracoval jsem individuálně, a tak když se můj plat zvedl víc, než bylo pro oddělení PaM[10] žádoucí, tak mi úkolář speciálně naúkoloval, abych za více práce dostával jen to, co se jim zdálo pro mne dostačující. Úkolář plnil zadání komunistické strany, jejímž byl členem. Získával za to zásluhy. Jakmile v roce 1989 všechno skončilo, ze strany rychle vystoupil.

 

Na pracovišti jsem měl kolegu komunistu. Ten třebas týden nechodil do práce a všichni věděli, že jeho absence kryju. Nemělo smysl, abych to hlásil, protože aby si nekomunista stěžoval na komunistu, to bylo nepřijatelné. Strana vydala zákaz vyhodnocovat mne jako nejlepšího pracovníka. To vyhodnocení dostal on. Nabídli mu třebas za odměnu zdarma dovolenou v Bulharsku. Na mne se taková odměna nevztahovala. Ale lhal bych, kdybych tvrdil, že na mě úplně zanevřeli. K životnímu jubileu jsem třebas dostal nástěnné hodiny, které mi dodnes slouží, a snažili se ke mně i jinak slušně chovat. Byl jsem rád, že mě nechali v klidu pracovat. A protože jsem svoji práci dělal dobře, tak i moji zákazníci ke mně měli důvěru a z jejich strany jsem měl uznání. Ale skutečnost je taková, že dnes je můj důchod, pokud jde o nominální hodnotu, trojnásobek mého dřívějšího platu.

 

Jak byla vaším vězněním postižena vaše rodina?

V padesátých letech po propuštění z vězení jsem začal pracovat v Pardubicích a také se zúčastňovat života v místním církevním společenství. Tam jsem se seznámil se svou nynější manželkou. Byli jsme spolu půl roku oficiálně zasnoubeni, když se o tom dověděli i v jejím zaměstnání. Manželka pracovala jako kreslička ve státním podniku, kde se zpracovávaly státní zakázky (projekty mlýnů a obilních sil). Jelikož pracovala na zakázkách, které údajně měly být utajeny před možností prozrazení, sdělili jí, že svým zasnoubením se mnou se připravila o jejich důvěru, a je proto bezodkladně propuštěna. Takové tenkrát byly poměry.

 

Brzy nato jsme byli svoji. Manželka začala umývat nádobí v jedné cukrárně, protože jinak neměla jinou kvalifikaci než kreslička. Dostávala za to 400 korun měsíčně. To by dnes nebral ani učedník. Protože její výdělek nebyl pro nás přínosem, navrhnul jsem jí, ať vůbec nechodí do práce. Pak byla nějaký čas bez zaměstnání. Jednou jí její kamarádka navrhla, aby nastoupila jako náhrada místo ní na její místo kresličky u nestátní firmy. Ta projektovala a vyráběla konzervační a mrazicí zařízení, automatické provozy drůbežáren a pod. Protože to nebyl státní podnik, mohla tam opět pracovat ve svém oboru.

 

Když se nám narodil syn, zůstala s ním doma. Po narození i druhého syna, manželka zůstala se syny doma celých deset let. Když si potom hledala práci, zaměstnal ji jako kresličku podobný podnik, který měl hlavní sídlo v Chocni. Ten jí umožnil zvýšit si kvalifikaci, takže do důchodu odcházela jako technická konstruktérka. Brzy nato přišel rok 1989 a ona mohla pracovat už jako důchodkyně přes deset let jako ředitelka Střediska křesťanské pomoci, organizace poskytující v Pardubicích sociální služby lidem na okraji společnosti. Asi jedenáct let organizaci řídila a před dvěma lety předala svou práci svému nástupci.

 

V době, kdy jsem pracoval jako dělník, jsme měli problémy se školní docházkou našich dětí. Mohl jste si všimnout, že v naší rodině světíme sobotu, a to opravdu důsledně. Vždy jsem si vybíral zaměstnání, ve kterém jsem nemusel v sobotu chodit do práce. Sobotní pracovní dobu jsem si napracovával v neděli nebo jako přesčasy v týdnu. Ty podniky mi to umožňovaly. A podobné problémy měly i naše děti. Pokud se chodívalo každý den včetně sobot do školy, tak moji synové do školy v sobotu nechodili. Ovšem věděl jsem, že to mohu ospravedlnit jedině tím, když dokážu, že sobotní absence výuce mých synů neškodí. Po studijní stránce byli vždy mezi nejlepšími žáky ve škole a nikdo nemohl mít námitky, že děti poškozuji, když jim chybí týdně den studia ve škole.

 

Ale měli jsme i jiné problémy. Dával jsem najevo přání, aby mé děti dosáhly nejlepší možné vzdělání. Proto můj syn nastoupil na pardubické gymnázium, kde měl stejné potíže ještě znásobené výběrovostí školy, dokud soboty nepřestaly být pracovní. Potom zůstaly pouze dvě nebo tři takzvané pracovní soboty v roce, a to jsem vždy poslal profesorce omluvenku, že syna omlouvám z rodinných důvodů. Většinou mi to omlouvali. Ale protože jsem byl znám svým náboženským postojem, tak se vždy našli kovaní komunisté, kteří si mysleli, že si mohou politicky šplhnout, když se budou stavět proti tomu, aby moje děti dále studovaly. Ale zase jiní komunisté nám to pomohli překonat.

 

Můj starší syn hlásil ke studiu a zvolil si vysokou stavební v Brně, kam ho kvůli nedostatku zájemců o obor přes všechny výhrady přijali. Stal se inženýrem. Tam se objevily problémy s vojnou, jaké jsem míval před lety já. Vždy jeden den v měsíci museli povinně absolvovat vojenský výcvik. To absolvoval dobře, ale pak byl pozván na prázdninový celoměsíční výcvik do nějakého vojenského tábora, a tak se stalo, že na vojně žádal volnou sobotu. Sdělili mu, že jako voják musí sloužit v sobotu, ať chce, nebo nechce, a on to odmítl. Z výcviku ho vyhodili, poslali nazpět a výcvik mu anulovali.

 

Znamenalo to pro něj nějaký postih ve škole?

Zaslouží si uznání, že jeho profesoři měli odvahu přijmout ho nazpět ke studiu i s tím, že měl z vojny tento škraloup. Nechali ho dostudovat i promovat. Problém nastal, až když ho po studiu pozvali na vojnu. Tehdy vojenská správa umožňovala těm, kdo nechtěli na vojnu, zažádat si o práci do hlubinných dolů a zavázat se, že do třiceti let tam zůstane pracovat. On skončil vysokou školu v 23 letech a měl tedy dalších sedm let pracovat v dole. Syn se tedy rozhodl přihlásit do dolů, a přesto s tím byly dost značné komplikace. Přišel k nám do rodiny vyšetřovat i policista, jak je možné, že je syn jako vysokoškolák nábožensky založen. Divil se: „Jak jste ho vychovali. On ještě dneska věří na Pána Boha. A to se za něj nestydíte?" Řekl jsem, že ne, že jsem na něj hrdý. Nakonec potřeboval protekci, aby se vůbec mohl dostat do dolů.

 

Známá mé manželky měla příbuzného sekretáře ministra národní obrany. Zajely za ním. Ten nás varoval, že se máme snažit, aby se syn opravdu dostal do dolů, protože jak zjistil, na vojně by mu mohla hrozit fyzická újma. I na toto se možná chystali. Naštěstí se tedy protekcí přece jen dostal do dolů. Nic jsme zato nezaplatili. Bylo to jen z přátelství a lidské solidarity. I mezi komunisty se našli lidé, kteří měli svědomí, a i když riskovali vlastní kádrový škraloup, udělali něco lidského, ne jen stranického.

 

Syn tedy začal pracovat v dolech. Když odtamtud přijel na dovolenou domů, říkal: „Táto, ty jsi mě nic nenaučil. Oni mi tam řeknou: ‚Popadni tu hajcnu! Vezmi tu stojku!‘ A já si s tím nevím rady." Byla to pro něj opravdu obrovská oběť i životní škola, že šel místo práce u rýsovacího prkna do dolů. Asi po třech letech práce v dolech přišel rok 1989. Syn se postavil do čela skupiny lidí, kteří kvůli odmítnutí vojny pracovali v dolech. Tehdy jich tam byly desítky. Hlavně svědkové Jehovovi, adventisté, ale i katolíci. Společným úsilím prosadili, že byli osvobozeni od této práce. Byl prosazen zákon umožňující lidem nesloužit na vojně z důvodů svědomí. Každý ještě dostal finanční odškodnění – odchodné. Odchodné synovi umožnilo absolvovat v Brně kurz se státnicí z angličtiny, která mu později docela pomohla. Díky znalosti jazyka má solidní postavení ve firmě, kde pracuje.

 

Druhý syn byl v té době už na vysoké škole. Předtím chodil do základní školy v Polabinách[11]. Nebyl nejlepším žákem ve třídě, byl nejlepším žákem na celé škole. Přesto se tam vyskytla předsedkyně strany ve škole, jinak naše sousedka, která ho ani neučila, a ta prohlásila, že se postará, aby se tenhle kluk na žádnou školu nedostal. Chtěla se zasloužit, aby ho na žádnou školu nepřijali. Moje omluvenky jeho sobotní absence o pracovních sobotách odmítli a zhodnotili jako nezákonné porušování školního řádu s návrhem snížit mu i ostatní známky tak, aby byl z dalšího studia vyloučen. Byl jsem varován, že když do školy v sobotu nepřijde, tak ho nepustí na vysokou školu. Znovu se opakoval pokus zlomit mou lidskou integritu, tentokrát tou nejodpornější vyděračskou pákou přes ohrožení syna.

 

V té době nastala situace, že jsme dostali dekret na tento byt v ulici Závodu míru. Rozhodli jsme se toho využít a přihlásit syna do jiné, k novému bydlišti příslušné, školy. Poradili jsme se s přáteli učiteli a on nastoupil na školu v Polabinách III. Tam jsem ho přihlásil s tím, že jsme se přestěhovali, a neprozradil, že hlavní důvod jsou volné soboty. Oni souhlasili, a tak syn v pátek skončil v jedné škole a v pondělí jsme zavolali řediteli, že syn bude chodit jinam.

 

Syn tedy začal bez problémů navštěvovat novou školu a o pololetí dostal nejlepší známky, včetně vyznamenání. O pololetí byla opět pracovní sobota a syn nepřišel do školy, načež si mě ředitel zavolal. Ředitel byl komunista (na takové pozici musel být) a zajímal se, co s tím má udělat. Později jsem zjistil, že předsedkyně z minulé školy za tím ředitelem osobně zašla a přesvědčovala ho, že tohoto kluka nesmí pustit na žádnou další školu. Do konce jeho docházky scházelo jen půl roku a ředitel říkal: „Příchod tohoto chlapce do této školy je pro naši školu přínos, je to nejlepší žák na naší škole." Syn se ani nemusel příliš učit. Posílali ho se vzkazy po celé škole. Učitelé věděli, že nic nezamešká a všechno dožene. Vyhrával jim všechny možné školní soutěže.

 

Dá se říci, že to vypovídá o té době?

Ano, je to symbolika té doby... Někdo říká: „Mně nebylo zle." Nám také nebylo zle. Ale byli komunisté, kteří viděli příležitost si po nás šplhnout. A byli jiní komunisté – jako ředitel této školy a později i ředitel gymnázia, kteří riskovali své postavení, když si řekli: „Ano, toho musíme pustit."

 

Říkali jsme si: „Jeden Šlechta na pardubické gymnázium je dost." Tak jsme ho přihlásili na gymnázium do Holic. Ještě než náš syn nastoupil, ředitel gymnázia z Holic mne požádal, abych ho navštívil. Dozvěděl jsem se, že výše zmiňovaná stranická předsedkyně si zašla i za ním a trvala na tom, že mého syna nesmí přijmout. Ale mezitím také ředitel, poslední synovy školy navštívil svého přítele ředitele tohoto gymnázia v Holicích a řekl: „Kamaráde, tohle je nejlepší žák ze třídy a znemožnit mu studium by byl zločin." Tak tedy tito dva komunisté dali hlavy dohromady a náš syn nastoupil do Holic.

 

Přišla pracovní sobota, já poslal omluvenku, a ředitel mé soukromé důvody neuznal, jelikož dle zákona musí syn jít do školy. Zůstává mu to neomluvené. Za neomluvenou absenci mu měla být snížená známka z chování. Tak došlo k paradoxní situaci; v pololetí jsem dostal doporučeným dopisem písemnou ředitelskou důtku s napomenutím za synovo nezákonné chování a na konci školního roku dostal vyznamenání a veřejné uznání, že byl nejlepší a nejlépe se chovající student ze třídy. Takový to byl paradox. Ale ředitel mu musel dát důtku, aby měl alibi pro úřady, které tyto věci sledovaly, aby nevyhodily jeho, a přesto to zařídil tak, aby synovo hodnocení nebylo poškozeno.

 

Jako jediný z celého gymnázia dostal syn doporučení ke studiu na lékařskou fakultu do Olomouce. Říkali jsme si, že na Karlovu univerzitu ho asi nepřijmou, tak je přijatelná i Olomouc. Vystudoval lékařskou fakultu. Chtěl být vždy doktorem na vesnici. To se mu splnilo, je doktorem na vesnici. A vidíte, co provádí... Toto je jeho dílo: časopis Naše obec, v němž syn shromáždil a zveřejnil osudy politických vězňů z okolí Semil.[12]

 

Podobné to měla i moje dcera. Ta je podstatně mladší. Narodila se asi 12 let po druhém synovi. Udělala si maturitu na rodinné škole, pak si udělala druhou maturitu na sociálně právní škole. Jelikož jsme k branným složkám státu nikdy neměli příliš vřelý vztah, tak je trochu paradox, že se přihlásila na brigádu k bezpečnostním agenturám. Zde se seznámila s příslušnými předpisy. Když skončila studium, šla se zeptat na městskou policii, jestli by ji nepřijali a jestli by jim nevadilo, že světí sobotu. Oni se nad tím zamysleli a ona tam dodnes pracuje. Myslím si, že svou práci dělá skutečně dobře. Není to jednoduché, protože tam dělají různí lidé s různými zájmy, ale je tam celkem spokojená. Myslím, že její práce je této společnosti prospěšná.

 

Můžete mi povědět více o represích vůči adventistům po roce 1948?

Za první republiky církev teprve vznikala. I za první republiky měli adventisté problémy, když na vojně nechtěli v sobotu sloužit. Setkal jsem se s jedním souvěrcem, který také nechtěl ustoupit. V roce 1945 dostal milost podepsanou prezidentem Benešem, že nemusí jít sloužit na vojnu. To se potom po osmačtyřicátém změnilo. Tady v časopise vidíte seznam vězněných adventistů. S většinou z nich jsem se setkal ve vězení.

 

Nějaký čas po únoru 1948 byli adventisté povoleni. V roce 1949 zjistili komunisté, že adventisté mají americký původ. Snad první organizaci, které tehdy zakázali fungovat, byla Armáda spásy.[13] Byla zakázána a její bohoslužebné objekty konfiskovány, rozprodávány, rozdávány, prostě likvidovány... Pak následovaly další společnosti. U nás hrálo roli to, že máme ústředí v Americe, a tím byl odůvodněn zákaz.

 

Když k zákazu došlo, byl jsem už na biblickém semináři pro vzdělávání kazatelů. Církev byla asi šest let zakázána. Komunisté však přišli na to, že pokud jsme zakázání, strana o nás nic neví. V době zákazu nastala taková situace, že jsme měli větší příliv příznivců, než když jsme byli povolení. Zakázali nám veřejné shromažďování, a tak jsme se shromažďovali v rodinách. Nemohli bránit tomu, aby se nás sešlo v rodině pět nebo deset a drželi normálně bohoslužby. Církev se nesmírně rozrostla. Lidé se přidávali k projevu odporu a oni zjistili, že když jsme zakázaní, tak o nás nic neví a nemohou nás řídit. Asi po šesti letech přišli na to, že bude lepší nás jako církev nechat existovat, ale formálně nás držet pod kontrolou. V každé společnosti – jak u katolíků, tak i u nás – byli lidé, kteří byli ochotni na toto přistoupit. Stali se poté pod patronátem adventistů kazateli a začali pracovat pod kontrolou církevních tajemníků. Tak nějak církev přežívala až do revoluce.

 

Dá se říci, že jste za minulého režimu byli jako adventisté pronásledováni?

To pronásledování mělo zvláštní charakter. Jednalo se o to, že státní úřady potřebovaly, aby jednotlivé sbory měly své kazatele. Kazatelé měli za své sbory ručit a měli podávat hlášení, pokud se ve sboru dělo něco, co se dít nemělo. Adventisté měli kdysi takovou zásadu, že kazatelem je každý člen, a stát chtěl toto omezit a určit jen kazatele, kterému by dal souhlas.

 

V případě, že by ve sboru byl někdo, kdo nesouhlasil s režimem, tak kazatel neměl tohoto člověka pustit kázat a měl mu bránit v aktivní činnosti. Navíc si církev zavázala kazatele, že pokud mají děti, tak budou muset chodit v sobotu do školy. To byl problém, protože to víra zakazovala. Spousta kazatelů tedy říkala, že je to v zájmu církve, že budou své děti obětovat a posílat do školy, aby měl sbor svého kazatele a mohl se scházet. Pak tam ale nastal ten rozpor, že pokud kazatel své děti do školy poslat odmítl, tak mu bylo státem znemožněno být kazatelem. Takovým způsobem byla pronásledována církev. Jelikož já také neposílal své děti v sobotu do školy, tak církev mě v tomto nijak nepodpořila, a já byl v této věci úplně individuálně osamocený.

 

Ta osamocenost byla relativní. O mých dětech dobře věděli rodiče jejich spolužáků. Za synem přišel jeho kamarád a šuškal mu: „Táta mně zakazuje s tebou kamarádit, abych si tím nepokazil kádrový posudek, ale stejně s tebou budu kamarádit." Když v nové době si mohli rodiče zvolit, koho by si přáli mít jako učitele náboženství pro své děti, mnozí do dotazníků napsali kazatele adventistů.

 

Tyto záležitosti byly v Pardubicích speciálně hlídány. Protože pardubický sbor odmítal přijmout kazatele, který by posílal děti v sobotu do školy a jiného nám nenabídli, tak proto byl tento sbor dlouhá léta bez kazatele. Patronát nad námi měl kazatel z Hradce Králové, který měl toto se státem vyřešené. Kdykoliv k nám do shromáždění přišel na návštěvu, tak ale nikdy nebyl vyzván k tomu, aby kázal. My jsme si ty pobožnosti řídili sami. Kázal-li někdo z lidí ze sboru, tak on tam seděl a poslouchal, a nebyl vyzván k tomu, aby svou roli kazatele plnil. V současnosti je to církev poměrně aktivní. Se mnou se ovšem v této době církev rozešla. Politické osvobození jsem chápal i jako osvobození duchovní. Nepřestal jsem být ortodoxní, ale netajil jsem se tím, že odmítám být konformní a fundamentalisticky bigotní. Říkal jsem veřejně: „Budu ortodoxní, ale nebudu bigotní." Nutili mě k bigotnosti, a moje ortodoxie je nezajímala. Že nejsem bigotní vadilo, a tak se se mnou rozešli. To se stává. Tímto jevem jsou více méně poznamenány všechny církve.

 

Se svou ortodoxností jsem se nerozešel. S mnoha lidmi, které jsem potkal ve vězení a mnoha dalšími jsem i přes tuto záležitost nadále v důvěrném vztahu. Nepřestali jsme si sebe navzájem vážit.

 

Pamatujete si například jméno toho kazatele?

Jeho jméno bych nechtěl tímto způsobem zveřejňovat. Vypadalo by to jako jakýsi druh pomsty, a to mi je cizí. Mně osobně nijak neublížil. Teď si právě uvědomuji, že v našem seznamu vězněných adventistů, s nímž jsem se také ve vězení setkal, je jméno jeho bratrance. Ten již dávno zemřel. Ten byl zásadní, radikální a on sám povolný. Kdyby neposlal děti v sobotu do školy, nemohl by být kazatelem a nemohl by být lehce a snadno živ. To se odehrává v mnoha společnostech... Už v nové době se ke mně při náhodném setkání rád přihlásil a docela dobře jsme si bez hořkosti a výčitek pohovořili.

 

Kdybych se vrátil k některým historickým událostem, pamatujete si na rok 1968 v Pardubicích?

Tenkrát to vypadalo, že se to u nás změní. Tenkrát jsem to viděl i na pracovišti. Najednou ti kovaní komunisté se ke mne začali chovat trošičku uctivěji. Oni z toho byli celí vyjevení. Chruščovův projev se tedy tajně distribuoval.[14] Spousta komunistů byla překvapena, že by tatíček Stalin mohl být krvavý zločinec a že by tu mohly být takové nezákonnosti. Ten komunismus byl ve skutečnosti víra. Byla to taková forma náboženství, a najednou se lidem to jejich náboženství hroutilo a byli velice rádi, že přijely ty jejich tanky, napravily to, a oni se zase mohli vyjevovat tím svým způsobem. Mohli si žít a kdo byli dost kovaní komunisté tak tu měli speciální prodejny se zahraničním zbožím, kde mohli vybraní lidé nakupovat na kupony. To, co si dnes můžeme koupit v každém supermarketu, si oni mohli koupit na legitimaci a bylo to pro ně privilegium a jim se to pochopitelně hrozně líbilo.

 

Vzpomínám si na tu dobu i na pracovišti. Byl tam jeden soudruh, co tomu ohromně fandil, ohromně tomu věřil. Když jsem dostal zánět do kolena, který lékař označil jako pracovní úraz a nemoc z povolání, tak jsem si zažádal, aby to bylo jako nemoc z povolání uznáno a mně byla doplacena mzda a nemocenská. To by rozdíl asi 10 až 15 procent. Ale byl tam se mnou na pracovišti tento člověk, který byl zároveň i předsedou odborové organizace, a když dostali můj lékařský posudek, tak i když věděl, že to je nemoc z povolání, tak to neuznali, jelikož jsem nebyl komunistou. Krom toho mi do nároku na důchod a dovolenou nezapočítávali léta strávená ve vězení. Počítalo se, kolik jsem měl odpracovaných let, ale dobu věznění nikoliv. Měl jsem právo po 10 letech práce dostat místo 3 týdnů 4 týdny dovolené. Protože se mi do toho nepočítaly 3 roky ve vězení, tak jsem získal právo na tuto delší dovolenou až o tři roky později než ostatní lidé mého věku. Takže mi dávali mé věznění tímto způsobem najevo.

 

V tu chvíli, kdy jsem byl vězněn, tak jsem ani netušil, že si vydělávám na důchod. Když jsem potom byl rehabilitován, tak jsem získal právo žádat si o příplatek k důchodu a odškodné za věznění. Za toto odškodné jsem si koupil počítač. To jsem také netušil, že budu mít vlastní počítač, a nebýt odškodného, tak bych se na něj asi nikdy nezmohl. Takže v tom vězení jsem si na ten počítač vydělal. Takové komplikace se děly. Nikdy jsem nepočítal s tím, že bych mohl mít nějaké výhody. Až po roce 1989 mi režim nějaké peníze vrátil. Mohl jsem jezdit zdarma veřejnou dopravou a nějaké další výhody jsem měl.

 

Co si myslíte o postoji společnosti vůči politickým vězňům?

Na to si političtí vězňové stěžují trvale, protože z většinové společnosti by je třeba sociální demokraté radši ani neviděli. Sociální demokracie pokud nám nějakou výhodou poskytne, je to spíše alibistické, než že by s touto věcí souhlasila. U komunistů je to jasné. Političtí vězňové si stěžují na to, že nejsou respektováni.

 

Například můj syn dělal do časopisu rozhovor s Janem Srbem, mluvčím ÚDV[15]. Tam zjistíte, jak se úřad pro dokumentaci k těmto lidem chová. Jak se starají, aby se lidé, kteří se vysloveně těch kriminálních zločinů vůči lidem dopouštěli ... aby to omluvili, aby to zahráli do autu, aby se to nedostalo na světlo, aby to nebylo projednáno. Takže bývalí estébáci, kteří nás vyšetřovali, mají dnes větší důchody než my, jejich oběti. To je celkem běžná záležitost a těžko se s tím asi dnes dá něco udělat.

 

Například v Německu existuje tzv. Gauckův úřad[16], ve kterém byly zpřístupněny archivy Stasi...

Archiv tohoto typu byl v Pardubicích.[17] Svého času jsem šel kolem (bylo to někde u Fučíkových kasáren)[18] a nakoukl jsem tam. Vyšel vrátný a řekl mi, ať se klidně přihlásím. Podal jsem jim moje údaje, zdali nemají nějakou složku, která by o mě pojednávala, ale po nějakém čase mi oznámili, že nemají žádnou složku na moje jméno.

 

Pro zajímavost mohu uvést jednu věc. V 70. letech, to už jsem byl ženatý, měl jsem dvě dospívající děti a bydlel jsem v tomto bytě. Přišel ke mně na návštěvu jeden souvěrec, který byl v té době důstojníkem v hodnosti poručíka. On se stal naším souvěrcem už jako voják. U nás se vstupuje do církve křtem v dospělosti. Nechal se tedy pokřtít a vstoupil do církve. Souhlasil tedy i s naší ideologií, měl slavit soboty, ale tehdy už se to asi smělo. Chtěl mi ukázat, v jakém žije ovzduší. Tehdy jsem měl už 20 let modrou knížku a nebyl jsem už vojákem. On mne navštívil po těch 20 letech a řekl mi, že si ho pozval zástupce vojenské kontrarozvědky a upozornil ho na to, jestli ví, koho navštěvuje. Že jsem byl ve vězení. Oni mě i po těch 20 letech, i když jsem nebyl už vojákem, ani ve straně, stále sledovali! Řekli mu, zdali ví, že jsem byl ve vězení, že jsem byl proti státu, a já se jen divil, co že vojenské rozvědce záleží na nějakém nevojákovi. Dvacet let mě ještě vedli v evidenci.

 

Tehdy bylo možné být armádní důstojník a zároveň člen církve?

To bylo možné. V době, kdy někteří byli zavření, jsem měl známého. Byl to spolužák z biblického semináře a ten měl vojnu úplně báječnou. On byl grafikem. Strčili ho do nějaké kanceláře, kde maloval nějaké plány a obrázky. Dělal, kdy chtěl a jak chtěl. V sobotu měl volno, protože si četl Bibli. Nechali ho tam. Někteří měli úplně růžovou vojnu. Na mě to padlo jinak, nikomu to nevyčítám. Bylo to tedy různé.

 

Slovensko nedávno zákonem potvrdilo existenci třetího odboje...[19]

Zde se jedná o jednu věc. Političtí vězni se snaží, aby byl uznán takzvaný třetí odboj proti komunismu. Tak jak říkáte, já to tak nesleduji, vypadá to, že Slovensko je v této věci před námi a uznalo existenci třetího odboje, zatímco u nás v uzákonění této činnosti jako třetího odboje jsou potíže. U nás je silná prokomunistická lobby a fungují tam i lidé, kteří se ke komunismu oficiálně nehlásí, ale ve skutečnosti ho svou činností podporují. To můžete vidět i mezi poslanci, u policie, u soudců, kteří často ideově žijí v duchu komunismu a podle toho se chovají. Minulý týden jste mohl sledovat proces s Vladimírem Hučínem. Oni mu nic dokázat nemohou, ale přesto ho díky různým machinacím 4 nebo 5 let tahají po soudech a za každou cenu se z něj snaží udělat člověka, který se dopustil kriminálních činů.

 

Počítáte se vy sám mezi příslušníky třetího odboje? Na začátku rozhovoru jste se charakterizoval nikoliv jako bojovník, ale jako člověk, který trpěl za svou víru...

Já jsem do toho spadl jako slepý k houslím. Nejsem bojovníkem proti režimu... My jsme do tohoto byli zařazeni až s ročním zpožděním. O tom se muselo jednat na ministerstvu, zdali lidé, kteří odmítali vojnu, také mají nárok na rehabilitaci. Když jsem se dozvěděl, že političtí vězňové mají být odškodněni, tak jsem poslal žádost o rehabilitaci na vojenský soud, který mě kdysi odsoudil, a dostal jsem tehdy odpověď, že prozatím se na mě tento požadavek nevztahuje, ale že se o tom teprve jedná. Po projednání této záležitosti se mi slíbili ozvat a upozornit mě, že se mohu k rehabilitaci přihlásit. Později proběhl normální soud, který mě rehabilitoval. Pokud jde o zařazení, zdali byl ten můj čin odbojem vůči režimu, nebo nebyl, tady jde spíše o formální záležitost. My jsme byli už odškodněni. Je to spíše úřední záležitost, v tom smyslu se komunisté proti tomu brání. Kdyby to bylo uznáno jako třetí odboj, byli to komunisté, vůči komu byl tento odboj veden.

 

Ale pokud vím, historikové tento termín poměrně běžně používají...

Jistě, ale co je platné pro historiky, není platné pro zákonodárce a soudy, že. Setkal jsem se se zajímavým osudem – rodinkou bydlící nad námi. Skoro polovina obyvatel našeho domu byli dozorci z věznic nebo policisté, a do toho jsme se přistěhovali my. Paní pracovala jako psycholožka v pardubické věznici. Tam už tehdy byla potřebná tato profese. Měla manžela, který měl komunismus jako náboženství, pro které žil. Byl policistou a chtěl komunismus prosazovat v policii. Mě zajímala psychologie té situace. Ta paní mi půjčovala odborné knihy, které mě zajímaly. Velice sympatická paní. Ale když jsem k nim chodil na návštěvu, s jejím manželem jsem nikdy nenašel společné slovo. Před koncem režimu jsem ho jednou slyšel – běhal nepříčetný po bytě a křičel: „Já jsem komunista, a oni se mnou takhle zacházejí a oni mi provedli tohle a tohle." Bylo tam jasně vidět, jak on lpí na tom, že je komunista, a co to pro něj znamená. Že oni se dotkli něčeho, co bylo přímo jeho podstatou... Když přišla změna režimu, tak ten muž zůstal zticha a za tři roky zemřel. Ztratil smysl života. Nebylo mu ani 50 let.

 

Měl jste tedy pestré sousedství...

K tomu je taková epizodka z jiného soudku. Měli jsme tu jednu sousedku s kočkou. Říkali jsme si: „To je nádhera, máme tady takovou starou babičku, tak se o ní budeme starat. Má kočku, naše dcera má ráda zvířata..." Těšili jsme se, jak s ní budeme vycházet. Chodila k nám na návštěvu. Já jí pomohl s nějakou chlapskou prací. A jednou si mě pozvala domů a posadila do křesla, něco mi vyprávěla a najednou mě objala kolem krku a začala mě líbat a vyznávat lásku. Mě to úplně vyděsilo. Jestli si snad myslela, že se stanu na stará kolena jejím milencem. Začala mi tedy projevovat sympatie tohoto druhu a pochopitelně jsem byl rád, když jsem utekl, a od té doby jsme začali mít problémy.

 

Celý život byla kuřačka a najednou si vymyslela, že se ji snažíme otrávit, že se ji snažíme vykouřit z bytu, aby se odstěhovala a ten byt dostala naše babička. Jednou v noci třeba vyběhla na balkon, bubnovala na zábradlí a začala křičet: „Pane Šlechta, nekuřte mi tady, vy mě chcete vyhubit!" Zavolali jsme na ni policii. Policie přišla, zatloukla a bylo ticho jako po pěšině. Chodila pak po domě a říkala: „On je to nějakej adventista, oni říkaj, že nekouřej, a on doma tajně hulí a chce mě vykouřit." Chodila po partajích odshora dolů, navštěvovala i členy naší církve a chodila dokonce i na magistrát na bytový odbor a tam je přesvědčovala, že u nás kouříme a nějakou škvírou jí foukáme kouř do bytu. Trvalo to dva nebo tři roky, co sem chodily kontroly, než ji umístili na psychiatrii.

 

Ještě jako ilustraci. Já šel na odbor péče o mládež, že nás ta paní nenechá spát, že naše dcera je ještě malá a také ji to budilo. Na péči o mládež mě znali jako nábožensky založeného. Měli pro mě málo sympatii. Místo aby zasáhli, mi poradili, ať se přestěhuji někam jinam, pokud se mi to tam nelíbí. Ono jim to dělalo dobře že mám takové potíže.

 

Vedoucí péče o mládež hrozně hlídala, aby děti v rodinách nebyly nábožensky vychovávané. Měla takové výhrady a moc jí zaleželo na tom, aby ani její děti nebyly nábožensky vychované. Náš syn s jejím synem nesměl kamarádit, aby se asi od něho nenakazil. Když došlo ke změně režimu, tak jsem na její úřad napsal dopis, že žena, která tolik sloužila komunistické ideologii, by neměla sloužit v oddělení péče o mládež. Oni mi odpověděli, že je velmi aktivní v Občanském fóru, které tam založili. To se zapojoval kdekdo, ale nakonec za rok tam opravdu skončila. Její otec byl živnostníkem. Pochopitelně to byli typičtí maloměšťáci a některým těmto lidem to jejich maloměšťáctví posilovalo to, že se stali členy komunistické strany. Mohli pak pohrdat některými lidmi, mít pocit, že jsou víc než ti druzí. Maloměšťáctví u nich nabralo komunistické manýry. Pochopitelně toto vše bychom nemohli zažít, pokud by tu nebyla komunistická ideologie, o kterou se mnozí opírali a kterou využívali k tomu, že mohli něco provádět.

 

Adventisté tedy odmítají násilí. Když jsme se bavili o odporu vůči režimu, tak do jaké míry podle vás bylo legitimní použít násilí?

Tak to ne, to bylo vyloučené. Mezi adventisty byli lidé, kteří vůbec odmítali vzít zbraň do ruky. Nebojovali by se zbraní vůči komukoliv. Já byl osobně ochoten jít na vojnu. Dokonce jsem byl zařazen do kulometné čety, i když to byl pro mne paradox. Když se mě potom ptali, jestli budu střílet na nepřítele, tak jsem jim řekl, že na žádného nepřítele střílet nebudu. To mi přitížilo u soudu.

 

Když jsem byl ve vězení, měl jsem tak naivní rodiče, že pro mne žádali milost. Já jsem byl vlastně prominentní vězeň. Věděl jsem, že v okamžiku, kdy přijdu za velitelem tábora a řeknu, že od zítřka budu sloužit i v sobotu a nebudu v sobotu odmítat rozkazy, tak mě v tom okamžiku propustí na svobodu. To nebylo u žádného jiného provinění, jen u tohoto. Okamžitě by mě propustili, dosloužil bych si vojnu, vše ostatní by mně odpustili a žilo by se mi bez pardonu dobře. Ale já byl v odporu vůči tomu. Oni mně ty soboty nikdy neodpouštěli, protože to znamenalo, že si zachovávám svou vlastní identitu a suverenitu. Že chci být samostatný a že si nenechám nic namluvit.

 

Když potom vybírali nějaké dary... v 70. letech vybíralo ROH humanitární dary pro Vietnam, bylo nám jasné, že ta humanitární pomoc jsou samopaly a děla. Odmítl jsem tedy přispět ze své mzdy na tuto „humanitární pomoc". Pochopitelně se za to už nezavíralo, ale dívali se na mne skrz prsty. Provedl jsem něco, co se nedělá a co by se nemělo, ale v té době už to pochopitelně byla maličkost.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 


[1] Volby v roce 1946 – první volby v poválečném Československu se konaly v květnu roku 1946. Tehdy nemohl nikdo tušit, že to byly poslední svobodné volby na celých následujících 42 let. V Čechách volby dopadly takto: KSČ 40,3 %, Československá strana národně socialistická (ČSNS) 23,8 %, Československá strana lidová (ČSL) 19,9 %, Československá sociální demokracie (ČSD) 16 %.

[2] Církev adventistů sedmého dne vznikla v 60. letech 19. století v Severní Americe. První sbor církve v českých zemích byl založen roku 1902 v Praze. Po únorovém převratu se adventisté, podobně jako další církve, stali objektem perzekuce. Režimu vadila zejména jejich celková odlišnost a důsledné dodržování biblických zásad. Například světí sobotu, a proto o sobotách odmítali pracovat a posílat děti do škol. Církev byla roku 1952 zakázána, adventisté však pokračovali v činnosti v ilegalitě. Režim proto roku 1955 povolil obnovení církve, čímž zlepšil své možnosti její kontroly. Za normalizace byly vztahy státu a Církve adventistů sedmého prakticky bezproblémové. KUČERA, Matěj. Církev adventistů sedmého dne v Československu v 50. letech 20. století na příkladu moravskoslezského regionu. Brno, 2009. Bakalářská diplomová práce na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně na Historickém ústavu. Vedoucí práce Mgr. Tomáš Dvořák, PhD.

[3] Jáchymov je lázeňské město v okrese Karlovy Vary, nedaleko hranic s Německem. V místních dolech byly za dob socialismu zřizovány trestanecké pracovní tábory, kterým političtí vězni říkají koncentrační. Vězni pak těžili uran pro sovětský jaderný program.

[4] Pomocné technické prapory (PTP) československé armády byly zřízeny v roce 1950 pro tzv. politicky nespolehlivé osoby podléhající tehdejšímu brannému zákonu. Lidé v PTP pracovali v dolech, na vojenských i obytných stavbách či v zemědělství. Od posledních měsíců roku 1953 do konce května 1954 byly postupně rušeny. Dle Jiřího Bílka jimi prošlo asi 60 000 osob. Okolo 25 000 do nich bylo zařazeno z politických důvodů. Viz BÍLEK, Jiří. Pétépáci aneb Černí baroni úplně jinak. Plzeň: NAVA, 1996.

[5] Vzdušné síly Armády České republiky čáslavskou leteckou základnu používají dodnes.

[6] Letiště v Pardubicích existovalo už za první republiky. Dnes je regionálním letištěm se smíšeným civilním a vojenským provozem.

[7] Sobotář – světitel soboty.

[8] Tento útěk je popsán v knize Karla Kukala Deset křížů. Rychnov nad Kněžnou: Ježek, 2003.

[9] Kunětická hora – 307 metrů vysoký vrch poblíž Pardubic, na němž stojí stejnojmenný hrad.

[10] Oddělení personální a mzdové.

[11] Polabiny jsou čtvrť v Pardubicích.

[12] V dvojčísle časopisu Naše obec z prosince 2005 Vít Šlechta zmapoval osudy více než stovky lidí z Pojizeří, kteří se stali oběťmi komunistického režimu.

[13] Armáda spásy – křesťanská charitativní organizace založená roku 1865 ve Velké Británii. V Československu začala fungovat v roce 1919. Po komunistickém převratu zde musela až do roku 1989 ukončit svou činnost.

[14] Nikita Chruščov přednesl roku 1956 na XX. sjezdu KSSS projev O kultu osobnosti a jeho důsledcích, ve kterém pojmenoval a kritizoval zločiny Josifa Stalina, čímž zpochybnil kult jeho osobnosti.

[15] Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) vznikl v roce 1995. Vyšetřovací pravomoci mu umožňovaly odhalovat a stíhat trestné činy z období let 1948–1989, u kterých nedošlo z politických důvodů k pravomocnému rozhodnutí. Měl také roli dokumentační, spočívající zejména ve shromažďování a vyhodnocování materiálů, informací a dokumentů dokládajících zločinnost komunistického režimu a jeho represivního aparátu. Od roku 2008 některé jeho funkce, především historické bádání, převzal nově vzniklý Ústav pro studium totalitních režimů.

[16] Gauck Behörde, v současnosti BStU.

[17] V době nahrávání rozhovoru byl tento archiv v Pardubicích v budově na Zborovském náměstí. Centrální badatelna je nyní v Praze v Archivu bezpečnostních složek.

[18] Vojenské objekty sousedící se Zborovským náměstím v Pardubicích.

[19] Jde o zákon č. 219/2006 o protikomunistickém odboji. Zákon morálně oceňuje ty, kteří s nasazením života a osobní svobody bránili hodnoty svobody a demokracie. Protikomunistický odboj je v zákoně ohraničen obdobím 6. října 1944 až 17. listopadu 1989. Účastníkům odboje, politickým vězňům, osobám z politických důvodů internovaným, zařazeným do vojenských táborů nucených prací či odvlečeným do gulagu zákon přiznává postavení veterána protikomunistického odboje. O přiznání veteránského postavení rozhoduje Ústav pamäti národa (ÚPN).

 

Datum poslední úpravy: 12.10.2012 14:54:04

 
© 2008 - 2018 Političtí vězni.cz | webmaster: Nebrat s.r.o.