nacházíte se zde:  home  /  historie  /  Komunistický pracovní tábor Nikolaj na Jáchymovsku a jeho pozůstatky  /  Pozůstatky pracovního tábora Nikolaj
 

Přidejte se k nám...

Sledujte nás na Youtube
 

Sdílejte tuto stránku ...

 
 

Obrázky

Tábor Nikolaj 09
Tábor Nikolaj 10
Tábor Nikolaj 11
Tábor Nikolaj 12
Tábor Nikolaj 13
Tábor Nikolaj 14
Tábor Nikolaj 15
Tábor Nikolaj 16
Tábor Nikolaj 18
Tábor Nikolaj 19
Tábor Nikolaj 20
Tábor Nikolaj 21
Tábor Nikolaj 22
Tábor Nikolaj 23
Tábor Nikolaj 24
Tábor Nikolaj 25
Tábor Nikolaj 26
 
 
Tábor Nikolaj 09
Foto

Pozůstatky pracovního tábora Nikolaj

Bývalý pracovní tábor Nikolaj se nachází přibližně dva kilometry na sever od horního Jáchymova. Leží v nadmořské výšce 935 metrů nad mořem. Prochází jím žlutá turistická trasa, kterou od roku 2000 kopíruje Naučná stezka Jáchymovské peklo. Okraj někdejší příjezdové cesty do tábora dnes označuje právě panel této naučné stezky.

 

Prostor bývalého pracovního tábora Nikolaj můžeme rozdělit na tři části. První je areál dolu Nikolaj (A), ve kterém pracovali chovanci v době, kdy byl Nikolaj ještě táborem nucených prací (TNP). Po vzniku pracovního tábora začali vězni pracovat na nedalekém dole Eduard (B). Samotný tábor Nikolaj se pak dělil na část určenou dozorcům (C, ubikace, garáže aj.) a na samotný tábor pro vězně se zázemím (D, ubikace, dílny, kuchyně, kulturní dům, korekce aj.). Oba prostory byly zabezpečeny proti útěku, vězeňská část však byla mnohem střeženější, včetně vybudování zadrátovaného ostřelovaného pásma se strážními věžemi. Utéci z takto chráněného prostoru bylo téměř nemožné.

 

„Napravo ubíhalo mírně se svažující nástupiště, rozdělující tábor na dvě nestejné části. Ve větší se nacházely ubikace vězňů, kuchyně, korekce, sušárna fáracích obleků a latríny, v menší několik kanceláří velitelství, kulturák, marodka a trestní barák.“ – Oldřich Klobas[1]

 

Podrobný popis tábora vznikl na základě leteckých snímků, archivních pramenů, odborné a lágrové literatury i vzpomínek pamětníků. Vzhledem k velkému časovému odstupu a nedostatku pramenů je to však velmi obtížné. Například nemáme k dispozici dobové fotografie, pouze několik leteckých snímků různé kvality. Podoba tábora se navíc časem měnila a k využití archeologických postupů zatím nedošlo. Proto jsem se snažil vše ověřovat s využitím všech dostupných podkladů.

 

LRG Tábor Nikolaj 10

 

1) Šachta Nikolaj

Šachta Nikolaj stála v bezprostřední blízkosti tábora Nikolaj. Když byl Nikolaj ještě táborem nucených prací, tamní chovanci v dole pracovali. Po přeměně Nikolaje v trestanecký tábor již na šachtě Nikolaj nepracovali vězni, ale civilisté. Těžní zařízení bylo po uzavření šachty demontováno a vstup do dolu zazátkován. Na místě dodnes stojí dvě z původních budov. Slouží k rekreaci.

 

2) Cesta na důl Eduard

Vězni z tábora Nikolaj těžili uran na přibližně jeden a půl kilometru vzdáleném dole Eduard. Protože mezi táborem a šachtou vedla frekventovaná silnice, vězni na rozdíl od jiných táborů nemohli do práce procházet oploceným koridorem. Chodili proto po této silnici v lidském balíku svázaném ocelovým lankem, kterému se říkalo „ruský“, „jáchymovský“ nebo také „muklovský autobus.“[2]

 

„Recept na muklovský autobus nebyl nijak složitý, což bylo pro bachařský intelekt velice důležité: když se podařilo vězně připravené k odchodu na šachtu spočítat, velitel eskorty kývl na brigadýra. Ten zařval: ‚Pochytat‘! Pětice se musely srazit co nejtěsněji k sobě a každý vězeň uchopit toho, co stál před ním, kolem pasu. Sevřený celek obtočil brigadýr ve výši pasu lankem a to vzadu uzamkl. Klíč odevzdal veliteli ozbrojeného doprovodu. Takto připravená směna v počtu dvou až čtyř set lidí se na povel dala na pochod. Všichni museli vykročit naráz a stejnou nohou, jinak nastal zmatek. (…) Malér nastal, když někdo klopýtl a vypadl z rytmu. Než se eskortu podařilo zastavit, padl na zem a ostatní po něm šlapali.“ – Oldřich Klobas[3]

 

3) Brána tábora

Hlavní brána do tábora Nikolaj se nacházela asi sto metrů od silnice a byla přístupná po nezpevněné cestě. Tvořila ji mohutná brána s menší brankou pro jednotlivce. V blízkosti brány byly ubikace dozorců, velitelství tábora a jedna ze strážních věží. Brána byla odstraněna po zrušení tábora.

 

4) Ostřelované pásmo

Tábor Nikolaj byl velmi pečlivě střežen a obehnán pásmem ostnatých překážek. Jeho nejpřísněji hlídaná centrální část byla obehnána dvojitým třímetrovým plotem, jehož součástí byl pás ze sypaného písku, který byl uhrabáván a zbavován plevele.[4] V rozích stálo celkem šest strážních věží.

 

„Tábor dokola ohraničuje dvojitý plot z ostnatého drátu, nejméně tři metry vysoký, mezi ploty je asi dva metry široký tzv. koridor, vysypaný pečlivě uhrabaným bílým pískem. V rozích stojí vysoké věže se strážnými budkami – špačkárnami, pro strážce se samopaly. Od plotu do vzdálenosti tří metrů je ostnatým drátem ještě vyznačeno ostřelované pásmo s upozorněním, že v něm může být na každého bez vyzvání stříleno.“ – Miroslav Šlechta[5]

 

Oplocení bylo po zániku tábora odstraněno, při pozorném pohledu na letecké snímky je však obrys ostřelovaného pásma stále patrný. V určitých ročních obdobích je patrnější, že v prostorách tábora rostou i odlišné druhy stromů.

 

5) Ubikace dozorců

Trojice prefabrikovaných dřevěných baráků stojících podél příjezdové cesty sloužila jako ubikace velitele (5a) a ostatního personálu (5b). Jejich rozměry byly stejné jako u vězeňských baráků. Před pohledy vězňů ubikace na straně přivrácené k táboru chránil dřevěný plot. Soudě dle leteckého snímku měl prostor před budovou velitele jakousi parkovou úpravu. Po budovách dnes zůstaly viditelné jen části základů.

 

„Paleček byl proslulý velitel. Malý postavou, velký činy, vždy s lehkým úsměvem ve tváři. Když se vydal na obchůzku tábora, svíral v pěsti svazek klíčů. Vězňové kameněli v pozoru, pokud se jim nepodařilo někam zalézt, když je míjel. A Paleček usměvavě kývl na prásknutí čepicí o stehno. A pak neočekávaně, nevypočitatelně a stále v dobrém rozmaru udeřil, přitom otevřel pěst a obtiskl některému z vězňů klíče do tváře, aby s neměnným výrazem pokračoval k další, libovolně vybrané oběti.“ – Karel Pecka[6]

 

6) Apelplac

Prostor pro nástupy (tzv. apelplac) se nacházel hned za vstupní bránou, na mírném svahu mezi kulturním domem a kuchyní. Třikrát denně se zde konaly nástupy a přepočítávání vězňů, kteří i v silných mrazech museli na místě stát celé hodiny. „Když jsme měli ranní nástup, často nás nechali stát na 32stupňovém mraze i půldruhé hodiny a naši strážci hráli karty na vrátnici.“[7] Zároveň byl konečnou stanicí vězeňského „ruského autobusu“ z dolu Eduard. V době odmítání brigádnických závazků politickými vězni se nástupiště stalo místem otevřené šikany politických vězňů. Vedením tábora organizovanou násilnou „hru na třídní boj“ později Karel Pecka ironicky nazval „pašijovými hrami.“

 

„To bylo na Nikolaji. Lágr s dvanácti sty lidmi, střední lágr. Bylo tam zpočátku necelých sto státních. A byl tam šílený osvěťák, který například pořádal třídní boje. V neděli, když náhodou nebylo co dělat, na jednom konci lágru nastoupilo těch sto státních a nesli hesla jako ‚Smrt komunismu!‘ a tak a na druhém konci byl zbytek tábora, to byla jako dělnická třída. On zavelel a pochodovalo se proti sobě. (…) Prostě bylo jedenáct set lidí proti stu, srazili se na tom apelplacu, ten velitel na to koukal jako z tribuny, jako divák z ochozu, a povzbuzoval své mužstvo… Někteří to brali ze srandy, někteří ale vážně. Nu a tak je porazili, oni padli, ta reakce, roztrhali jim ty transparenty. A aby poražení třídní nepřátelé napravili své zločiny, byla tam halda kamenů ze staré šachty a oni to kamení přenášeli na druhou hromadu. A zase zpátky.“ – Karel Pecka[8]

 

Násilnosti trvaly až do srpna 1952. K jejich ukončení paradoxně přispěly stížnosti sovětských poradců, kterým se nelíbilo, že šikanovaní političtí vězni měli na šachtě špatné pracovní výkony.

 

Prostor apelplacu lze na Nikolaji dodnes rozeznat podle přilehlých pozůstatků kulturního domu.

 

7) Kulturní dům

Kulturní dům sloužil pro pravidelná politická školení, schůze táborové samosprávy i různé kulturní akce (filmové projekce a koncerty táborového orchestru). V budově byly také kanceláře vedení tábora. Občas kulturní dům sloužil také jako nouzová ubytovna. V době určitého zlepšení poměrů po smrti Stalina byla v kulturním domě zvolena samospráva z řad politických vězňů. Vedení tábora však dle vzpomínek pamětníků její existenci dlouho netolerovalo.

 

„Promítlo se to záhy i v pokusech o vytvoření vězeňské samosprávy. Pokud existovala už předtím, tvořila ji štráfkomanda velitelství, která vykonávala v noci po barácích zmíněné trestné výpravy. Teď přišel na Nikolaj nový osvětový důstojník a ten to ve své naivitě myslel naprosto vážně. Dokonce proběhly volby, myslím první svobodné volby za železnou oponou od roku 1948 – a hned na Nikolaji, jednom z nejhorších lágrů. (…) Nakonec při hlasování z osvěťákových poskoků neprošel nikdo, ale byla zvolena samospráva z lidí, kteří měli důvěru tábora. To se stalo asi v srpnu 1953 a 9. září nadešly oslavy Dne horníků, kdy se nefáralo. () Ráno zavolali zvolenou samosprávu, nastoupili jsme v domnění, že bude schůze – a napochodovali jsme rovnou do korekce jako rukojmí. Aby byl na táboře klid, jak nám vysvětlili. – Karel Pecka[9]

 

Za kulturním domem je na leteckých snímcích vidět kruhová vyšlapaná cestička. Jeden čas prý byla z iniciativy vězňů osázena květinami. Polohu kulturního domu lze dnes určit podle betonových patníků, které pravděpodobně tvořily jeho přední hranu. V místě samotného kulturního domu stojí několik smrků.

 

8) Korekce

Na přelomu podzimu a zimy roku 1955 byla v těchto místech postavena zděná korekce. Korekce sloužila jako tzv. kriminál v kriminále, vězni do ní byli zavíráni za různé prohřešky, často to však byl spíše prostředek šikany. Starší korekce byla pravděpodobně v jiné části tábora.

 

„Tehdy jsem se ocitl v právě dostavěné korekci, baráčku bez podsklepení, ve kterém bylo asi pět a pět cel. Xylolitové podlahy, úplně hladké stěny, žanek, armované sklo v okně s venkovním plechovým krytem, nade dveřmi v nedosažitelné výši světlo, to bylo veškeré zařízení prostoru asi třikrát necelé dva metry. A pak už jen vlhkost a zima – největší problém. Po zdech kanuly krůpěje vlhkosti, které tvořily na zemi louže, všude syrovost novostavby. Den jsem strávil pochodem po cele: odebrali nám vrchní oděv, byl jsem jen ve spodním prádle a bagančatech bez tkaniček, takže bylo třeba se zahřát.“ – Karel Pecka[10]

 

9) Vězeňské baráky

Vězni na Nikolaji bydleli ve čtyřech typizovaných dřevěných barácích, stojících na cihlových pilotech. „Jako každý takový vězeňský tábor byl vybaven řadami dlouhých dřevěných baráků. Středem baráku vede dlouhá chodba a po obou stranách jsou světnice s patrovými lůžky pro 20 až 30 obyvatel.[11] Domy byly označeny čísly 1–4, nebo písmeny A–D. Škvírami v podlaze dovnitř táhlo a v zimě se tudy do ubikací dostával sníh. Po roce 1954 byly v zadní části baráků zřízeny umývárny a záchody.[12] První vězeňský barák stál hned u brány tábora naproti kulturnímu domu. Směrem k bráně tábora byl u jeho čelní stěny přístavek s vrátnicí[13] a naopak na zadním konci byla truhlářská dílna. V prostoru mezi druhým a třetím barákem bylo volejbalové hřiště.

 

Z historie prvního baráku je znám případ napadení v něm žijících politických vězňů. Na Svátek práce roku 1952 vedoucí tzv. táborového bicího komanda Břetislav Jeníček shromáždil své muže v kulturním domě a ujal se vedení schůze: „Vysvětlil jsem táboru, co to je táborová reakce, vyzval jsem tábor, aby byl loajální k lidově demokratickému zřízení, a přitom jsem jim ještě znázornil některé typy reakce, která se vyhýbala práci. (…) Potom jsem vyzval odsouzené, abychom prošli celým táborem s transparentama, které jsme si předtím udělali. (…) Potom byl dán rozchod a přitom přiběhl někdo od prvního baráku, že byl někdo od reakce bit. Začalo se proto po táboře křičet na reakci, na sto lidí vpadlo do prvního baráku a zde začala řežba. Vyházeli jsme je z oken, vyházeli i jejich věci a v chodbě se to začalo bít.[14]

 

Jiná vzpomínka se váže ke čtvrtému baráku, stojícímu v nejzazší části tábora. Katolický aktivista a politický vězeň Václav Vaško v něm prožil svou první mši ve vězení. „Starší tábora mi určil čtvrtý barák dole vlevo, předposlední cimra vlevo. (…) ‚Generálním vikářem‘ tábora byl slovenský redemptorista Augustin Krajčík. Nejistě jsem vešel do jeho světnice. ‚Václav, si to ty?‘ radostně mě vítá přítel z Bratislavy a Kolakovičovy ‚Rodiny‘ Gažo Fronc. Objali jsme se. Přišel jsem právě včas na mši. Představil mě pateru Krajčíkovi a začala mše, moje první ve vězení. Kapličkou byla ulička mezi dvojáky. Za oltář sloužil slamník na horním kavalci. Kalichem byla ampulka od léků, patenou čistý kapesník, víno a hostie propašoval někdo z civilů na šachtě. Pater stál, Gažo mu ministroval, někdo dělal stěnu do uličky, tři ‚hutoráci‘ z východního Slovenska a já jsme seděli na spodním kavalci.“[15]

 

Po zániku tábora byly domy zbourány. Při pátrání v místě prvního baráku jsme pod porostem nalezli zbytky základů patek, na kterých byl dům postaven. Lze předpokládat, že obdobné pozůstatky se dochovaly i v místě ostatních baráků. V blízkosti někdejších baráků dodnes zůstaly kanalizační vpusti.

 

10) Tunel

V roce 1955 se v zadní části prvního baráku nacházela malá truhlářská dílna, ze které skupina politických vězňů prokopala přibližně dvacetimetrový tunel. Ten vedl pod ostřelovaným pásmem a ústil do mělkého příkopu v blízkosti ubikací dozorců. V neděli 6. listopadu 1955 byla v kulturním domě, za obrovského zájmu obyvatel tábora, promítána komedie Cirkus bude. Toho k útěku tunelem využilo deset politických vězňů. Přestože získali několikahodinový náskok, časem byli všichni pochytáni. Útěku se účastnil Anton Tomík, který s námi prostor tábora Nikolaj navštívil. Vstup do tunelu byl ukryt pod dnem skříně. Vytěženou zeminu vězni ukládali na střechu domu. Tunel byl zajištěn improvizovanou výdřevou z rozbitého stolu, židlí apod.[16] Byl to jediný úspěšný útěk tunelem na Jáchymovsku.

 

11) Kuchyně

Uprostřed hlavní části tábora se nacházela kuchyně s jídelnou, kantýnou a knihovnou v zadní části. Původní dřevěný typizovaný dům byl nejspíše v roce 1956 ve své přední části přestavěn a rozšířen. Dle vyprávění Karla Pecky byly podzemní prostory táborové kuchyně jeden čas využívány jako provizorní korekce. „Na Nikolaji, v té horší, ale nikoli kritické etapě přivezli transport jehovistů, sekty, která odmítá zbraně. Byli odsouzeni právě za to: chtěli jako dnes třeba obsluhovat nemocné, ale zbraň do ruky odmítali vzít. Tehdy hrozný zločin, takže každý dostal od deseti do patnácti let. Následoval transport a měli jít kopat uran! Nastoupili, ale pochopitelně na směnu odmítli jít. Celá parta asi dvaceti lidí se tak vzápětí ocitla v korekci, celkem legrační, protože než postavili novou, tvořilo ji sklepení přehražené dřevěnou přepážkou, za kterou bylo skladiště brambor. Seděli tam a zpívali své písně, jejichž melodie se nesly nahoru. (…) Díky těm syrovým bramborám neumřeli hned, ale jak jsme den za dnem chodili okolo, jejich zpěv slábl. Až po takových deseti, dvanácti dnech už byl velice slaboučký a jednou jsme přišli ze šichty a bylo ticho. Pak přijel náklaďák, naházeli je na něj, většinou v bezvědomí, a odvezli je pryč.“ – Karel Pecka[17] 

 

V místě táborové kuchyně jsou dodnes patrné základy a podzemní prostory, včetně malých místností se zamřížovanými okénky. Dle vzpomínek Miroslava Kopta byla budova zčásti podsklepena a vězni do ní v rámci brigád ukládali brambory, nelze tedy vyloučit, že šlo o stejný prostor.

 

12) Sušárna a sklad

Přibližně roku 1953 byla postavena sušárna fáracích obleků s koupenou a skladem výstroje. Předtím měli vězni obleky pověšeny na chodbě svého baráku.[18] Pracoval v ní holič. Na základě některých pramenů lze usuzovat, že se jí říkalo „E“ („éčko“).

 

13) Příjezdová cesta

Spojovala silnici s bránou tábora. Dodnes vede ve stejných místech a je hlavní přístupovou cestou k pozůstatkům tábora Nikolaj.

 

14) Strážní věž

Strážní věže stály v rozích ostřelovaného pásma obklopujícího nejstřeženější část tábora. Po zániku tábora byly odstraněny.

 

15) Velitelství tábora

Táborové velitelství stálo u přístupové cesty těsně před bránou tábora naproti ubikacím dozorců. Hned vedle budovy velitelství byla garáž pro vozidla a blíže silnici také parkoviště.

 

16) Fotbalové hřiště

Hřiště se nacházelo v prostoru mezi velitelstvím tábora a hlavní silnicí: „Taky vpravo od cesty bývalo fotbalové hřiště, kde ‚páni velitelé‘ zkoušeli své umění s kulatým míčem. Vzpomínám si na nejhorší ‚brigádu‘ ve svém životě. Jako politický vězeň komunistického režimu Gottwalda, Zápotockého a Novotného jsem tu ještě s dvaceti jinými spoluvězni uklízel půlmetrovou vrstvu sněhu ze hřiště, za silného lijáku s doprovodem ledového větru. Byli jsme oblečeni jen v lehkém cvilinkovém oděvu, bez kabátu a bez rukavic, v chatrných botách. Velitel směny se často chodil dívat, jak práce pokračuje. Vůbec mu nevadilo, že jsme po těžké práci v šachtě a že nám v žaludku kručí hlady. On byl dobře oblečen a syt.“ – Josef J. Staněk[19]

 

17) Strážnice

Strážnice, zvaná též „brána“, stála u vstupní brány do tábora. Byla nalepena na krajní budovu ubikací pro dozorce.

 

18) Marodka a trestní barák

Typizovaný dřevěný dům se dle vzpomínek pamětníků dělil na trestní barák v přední části a marodku v zadní. Do marodky se přitom vcházelo z boku. V trestním baráku byli například shromažďováni vězni neplnící výkonové normy, kteří měli nejen snížené příděly jídla, ale byli využíváni na trestné pracovní brigády.

 

„Na Nikolaji jsem měl dva úrazy. Jeden z nich byl takový dost mizerný. Nesl jsem nějaké věci z pracoviště, prasknul pode mnou žebřík a já jsem spadl. Letěl jsem po zádech asi takové čtyři metry a rozsekl jsem si loket a vykloubil rameno. Slezl jsem dolů k těžní věži, tam jsem vzkázal, ať řeknou Husníkovi, že mám zranění, a vyvezli mě nahoru. V táboře na ošetřovně mně to ošetřili, sešil mně to doktor. To se stalo v pátek a už v pondělí jsem musel jít do znovu do práce.“ – Zdeněk Kovařík[20]

 

19) Toalety

Na tomto místě se nacházelo skladiště odpadků a latríny, ze kterých byly splašky vyvedeny pod ostřelovaným pásmem mimo tábor. Táborové latríny nejsou příliš často zmiňovány ve vzpomínkách politických vězňů. Například hrdina knihy Motáky nezvěstnému Svoboda na latríně ze svého konečníku vyjímal pouzdro obsahující lágrovou poezii.[21] V méně známém příběhu figuruje pes velitele tábora: „Jeden náčelník Nikolaje měl foxteriéra; chodil s ním po lágru a pes provokoval a dorážel na mukly. Někdy běhal i bez pána. To neměl. Skončil s přeraženým hřbetem v tom dvanáctisedadlovém hajzlu. Přišlo se na to náhodou, když za půl roku jeho mrtvolka ucpala hovnocuc – pardon, fekální vůz. To bylo ovšem kruté. Pro psa i pro nás. Celý tábor měl za čokla na měsíc zaražené výhody.“[22]

 

Po zániku tábora zanikla i tato budova a v její blízkosti vyrostl les zakrývající hezký výhled, který z tohoto místa býval. Například Miroslav Kopt vyprávěl, že podél plotu v této části tábora chodil na „meditační procházky“, během kterých pozoroval krajinu směrem ke Klínovci.

 

20) Cesta

Od brány tábora vedla pěšina vedoucí směrem k Městskému rybníku. Dle vzpomínek pamětníků po stezce chodili pohraničníci, jejichž rota sídlila v domě na břehu rybníka. Tento dům stojí dodnes a slouží k rekreaci.

 



[1] KLOBAS, Oldřich. Jak se chodí v laně: svědectví politického vězně z padesátých let o jáchymovském táboře Nikolaj. Dobrý důvod, 2008. s. 168.

[2] MUKL – Muž určený k likvidaci.

[3] KLOBAS, Oldřich. Jak se chodí v laně: svědectví politického vězně z padesátých let o jáchymovském táboře Nikolaj. Vyd. 2. Telč: Dobrý důvod, 2008. s. 170.

[4] ŠEDIVÝ, František. Legie živých, aneb, Jáchymovské peklo: [autobiografický příběh politického vězně]. 2. vyd. Praha: EVA – Milan Nevole, 2008. Svědectví (Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu). s. 11.

[5] LOUČ, Michal. Rozhovor s Miroslavem Šlechtou. In: Političtí vězni.cz [online]. Praha: Spolek Političtí vězni.cz, 2017 [cit. 2017-07-12]. Dostupné z: http://www.politictivezni.cz/miroslav-slechta-pracovnici-ptp.html

[6] PECKA, Karel. Motáky nezvěstnému. Brno: Atlantis, 1990. s. 226.

[7] [ZODPOVEDNY D. GREGOR]. Otvorené oči: spomienky politických väzňov. Čadca: OP KPVS ČADCA, 1990. s. 53.

[8] BARTOŠEK, Karel. Český vězeň: svědectví politických vězeňkyň a vězňů let padesátých, šedesátých a sedmdesátých. Praha: Paseka, 2001. Literární klub (Paseka). s. 27.

[9] LUKEŠ, Jan a PECKA, Karel. Hry doopravdy: rozhovor se spisovatelem Karlem Peckou. Litomyšl: Paseka, 1998. s. 96.

[10] LUKEŠ, Jan a Karel PECKA. Hry doopravdy: rozhovor se spisovatelem Karlem Peckou. Litomyšl: Paseka, 1998. s. 118.

[11] LOUČ, Michal. Rozhovor s Miroslavem Šlechtou. In: Političtí vězni.cz [online]. Praha: Spolek Političtí vězni.cz, 2017 [cit. 2017-07-12]. Dostupné z: http://www.politictivezni.cz/miroslav-slechta-pracovnici-ptp.html

[12] ŠEDIVÝ, František. Legie živých, aneb, Jáchymovské peklo: [autobiografický příběh politického vězně]. Praha: EVA – Milan Nevole, 2008. s. 12.

[13] „Hned vedle ‚brány‘, opřen o čelní stěnu baráku číslo 1, stál přístavek, kde kralovali ‚šichtmajstři‘ gróf Mikuláš Péchy zvaný Miky a Jarda Plotěný z Brna.“ KLOBAS, Oldřich. Jak se chodí v laně: svědectví politického vězně z padesátých let o jáchymovském táboře Nikolaj. Telč: Dobrý důvod, 2008. s. 168.

[14] BAŠTA, Jan. „Boj proti reakci v NPT Nikolaj“. In: Securitas imperii: Sborník k problematice bezpečnostních služeb. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2005, s. 283–284.

[15] VAŠKO, Václav. Moje první mše v komunistickém vězení. In: Pastorace.cz: Podklady pro pastoraci a duchovní život [online]. 2012 [cit. 2017-07-25]. Dostupné z: http://www.pastorace.cz/Clanky/Moje-prvni-mse-ve-vezeni.html

[16] ROTTENBORN, Oldřich a BOBEK, František. Skauti za mřížemi totality. Praha: Ostříž, 1993. s. 53.

[17] LUKEŠ, Jan a Karel PECKA. Hry doopravdy: rozhovor se spisovatelem Karlem Peckou. Litomyšl: Paseka, 1998. s. 92.

[18] ŠEDIVÝ, František. Legie živých, aneb, Jáchymovské peklo: [autobiografický příběh politického vězně]. Praha: EVA – Milan Nevole, 2008. s. 72.

[19] STANĚK, Josef J. Potrestaní. Haarlem: Czechoslovak Cultural Club, 1976. s, 27.

[20] TOMÁŠ, Bouška. Rozhovor se Zdeňkem Kovaříkem. In: Političtí vězni.cz [online]. Praha: Spolek Političtí vězni.cz, 2017 [cit. 2017-07-12]. Dostupné z: http://www.politictivezni.cz/rozhovor-se-zdenkem-kovarikem.html

[21] PECKA, Karel. Motáky nezvěstnému. Brno: Atlantis, 1990. s. 289.

[22] SVĚTLÍK, Jiří. Paměti starého kriminálníka. Druhé rozšířené vydání. Plzeň: Ing. Petr Mikota, 2015. s. 48.

 

Datum poslední úpravy: 24.10.2018 20:59:56

 
© 2008 - 2018 Političtí vězni.cz | webmaster: Nebrat s.r.o.