Julie Hrušková – Dospívání za světové války

Paní Hrušková, nejdříve bych se vás chtěla zeptat na vaše dětství, kde jste vyrůstala, jaké máte na první léta svého života vzpomínky?[1]
Narodila jsem se 18. května 1928 v Boskovštejně, to je malá obec nedaleko Znojma. Můj otec byl hajný u hraběte Trautsmandorfa, který měl zámek v Hostimi, dále měl Jevišovice, Újezd, Boskovštejn, Jiřice, Blané a ve Zvěrkovicích měl rybník. My jsme z jeho rybníku každý Vánoce dostávali kapra. Měli velice dobře, protože mýmu otci hrabě platil hrabě penzijní připojištění měsíčně 100 korun. Jenomže v roce 1952 penzijní zrušili a mého otce po mým zavření přeložili na špatný úsek, a tak potom dostal malej důchod, jen 400 korun.

Bydleli jsme na takové samotě, na hájovně asi půl hodiny od vesnice, kam jsme chodili do školy. Já jsem byla levačka, a snažili se mě přeučit a po levé ruce mě bili. Proto jsem do školy moc ráda nechodila. Měli jsme ale dobré učitele, naučili jsme se pěkně psát, číst a milovat i literaturu. Měla jsem dvě sestry a bratra. Společně s bratrem jsme měli pást krávy, ale můj brácha chodil rád za klukama do vsi a říkal mi: „Budeš hlídat krávy.“ Já jsem mu na to odpověděla: „Ano, ale doneseš mi čtení.“ Protože jsem bývala velká čtenářka. Někdy jsem zapomněla na krávy a ty mi utekly. Mládí jsem tam měla docela krásné, do měšťanky jsem chodila do Jevišovic, to bylo od nás hodinu cesty, ale většinou mě vozili mlékaři.

Vzpomenete si na to, jak se měla vaše rodina za války?
Za války přišel na správu hraběte landrát, německá správa. Dostal se tam chlapík – Čech, který se chtěl Němcům zalíbit a chtěl na panství zřídit gymnázium. To my už jsme tenkrát chodívali do měšťanky a otec se nás zeptal: „Chcete chodit do německého gymnázia?“ Jenomže my už jsme z obecné školy byli vychováváni masarykovsky a vlastenecky, takže jsme mu odpověděli, že do toho gymnázia chodit nechceme, a otec to pak odmítl. Jenomže otec měl pod sebou dřevaře, kteří káceli stromy, a jamkařky, které sadily stromky a nebo chodily na jahody a maliny pro zámek. Ti nakonec řekli, že když Hruška nedá děti do gymnázia, tak oni taky ne. Ten chlapík si na otce zasedl a nakonec jsme se v roce 1939 dostali na statek do Blaného, kde byl otec správcem nad obilím. Pěstovala se tam mrkev a další věci. Samozřejmě, že deputátníci, kteří pracovali pro hraběte, si nakradli mrkve. Můj otec za to zodpovídal. Mojí matce deputátnice donesly taky mrkev a když přišla kontrola, prohledali sklepy a u nás ji taky našli. Pak je soudili a všichni dostali deset dní. Moje matka si řekla, že při odvolačce by to mohlo dopadnout hůř, tak to přijala. Deputátnice to ale nakonec nepřijaly, odvolaly se a oni jim to odpustili. Takže moje matka si šla odsedět za války do Moravských Budějovic deset dní kriminálu, čili poznala, jak to tam chodí. Ale ona se tam neměla špatně. To víte, tam byli bachaři, kteří byli naklonění Čechům, tak ju brávali do kuchyně. Vždycky jí řekli: „Hajná, pojďte umývat nádobí.“

Kdy se tohle stalo?
To bylo v roce 1941. Můj otec byl vyhozen, deputátní byt v Blaném jsme museli opustit, proto jsme si najali barák v Černíně u Jevišovic, kam jsme se přestěhovali. Pronajali jsme si tam barák i se zahradou od jednoho učitele, který ze Znojma odešel do Moravských Budějovic učit. V Černíně vedle mlýna bydleli usedlí cikáni, kteří z vrbiček dělali košíky. My jsme s jejich holkama kamarádili. Mé matce vžycky jedna cikánka, jmenovala se Cílka, pomáhala na zahradě okopávat, trhat jablka a maminka jí vždycky něco dala. To byli slušní cikáni, ale v roce 1943 šli všichni do plynu. Po roce 1945 se vrátil jedinej cikán v 18 letech, který jako děcko šel s nima taky. Sedl si na mez , plakal a říkal: „Všichni tam zůstali.“ Bydlelo tam pět rodin se spoustou děcek. Moje matka mu donesla chleba a sádlo, ale my jsme se potom odstěhovali, tak nevím, jak to s ním pak dopadlo.

Otce nasadili totálně do Znojma, aby tam vedl pekárnu za Rakušana, který byl na frontě. Znojmo už bylo tenkrát zabrané území. Otec pracoval v pekárně až do konce války. Po válce se mohl vrátit do Boskovštejna, jenomže za války tam byl mladý hajný se dvěma dětma a otec si řekl, že ho nebude vyhánět. Všechny příbuzné jsme měli ve Znojmě, jak z matčiny strany, tak z otcovy strany, proto tatínek bydlel ve Znojmě. Za války jsme tam se sestrou pořád něco příbuzným pašovaly, protože moje matka pracovala u sedláků, aby něco od nich dostala. Vždycky jsme si se sestrou vycpaly prsa a tak jsme pašovaly sádlo, salámy, mouku, mák atd. Protože moji příbuzní optovali pro Československo[2], tak dostali poloviční příděl, takže se měli co ohánět, aby uživili své děti.

V Černíně jsme zažili konec války. Zažili jsme tam řádění Rusů. Šla tudy Malinovského armáda a její vojáci po celé jižní Moravě znásilňovali. Proto nás rodiče se sestrou zavřeli do sklepa, kde jsme konec války strávily. Doktor, u kterého jsem pracovala, mi potom říkal, že 60 ženských bylo kolem Jevišovic znásilněných a 7 z nich na ty nemoce zemřelo. Jednoho muže Rusáci zastřelili, když se snažil bránit své dcery, a jeden se musel dívat, jak mu znásilňují ženu. Bylo to hrozné, proto jsme nebyli Rusům naklonění.

Jak to vypadalo po válce?
Hraběte odsunuli a z jeho zámku udělali domov důchodců, ale to až v roce 1948. V roce 1945 mu všechno konfiskovali, protože byl Rakušan. Ona ale nebyl nacista. Jeho syn padl někde u Stalingradu. Byl odsunut a ve Vídni si zařídil puškařský závod a prodával tam zbraně a střelivo. Hraběnka šla k dceři do Itálie a manželství se asi rozpadlo. Otec dostal nabídku do pohraničí do Vranova nad Dyjí, aby se tam stal hajným. Dostal krásný revír, krásnou hájenku, ve které bylo hodně místností. Moje matka tam ale nechtěla jít, protože to bylo na stráni a do chlívku a do kůlny se chodilo po schodech. Dům byl pod zámkem, kde už byla cesta k hranicím. Můj otec se tam stýkal s rakouskýma financema, protože uměl dobře německy. Já jsem za války vychodila školu, a tak mi rodiče sehnali místo u doktora, kde jsem hlídala dítě a uklízela ordinace. On byl doktor a měl i zubaře. Po válce jsem chtěla jít na malířskou školu, ale rodiče mě tam nechtěli dát, tak mě nakonec dali na tzv. knedlíkárnu – to byla škola pro ženská povolání. Nakonec jsem tam byla rok, zamilovala jsem se tam do jednoho vojáka, který byl už zadaný, a tak jsem si říkala, že na něho musím zapomenout.

Moje starší sestra se zamilovala do estébáka, byl to bývalý partyzán. Abych na toho vojáka zapomněla, tak jsem si našla práci až v Aši, až na konci republiky, a od 1. září 1946 jsme tam i s mladší sestrou nastoupily. Tam jsme byly až do roku 1948, a protože jsem se tam s jedním chlapem pohádala, přestěhovala jsem se do Brna. Tam jsem pracovala u jednoho advokáta, kde jsem hlídala jeho dva syny a uklízela. Hodně jsem tam četla. Chodila jsem do kurzu malování a chtěla jsem si udělat ročník. Jednou se mnou šel jeden profesor, který vedl kurz malování, aby se mnou vyřídil sociální věci, abych mohla dostat stipendium jako talent. Jenomže oni řekli: „Jste v KSČ? Jste ve Svazu mládeže? Ne? Tak na to mají nárok jedině svazáci.“ Já jsem musela pak ukončit práci u advokáta, protože služky byly zakázané. Nakonec jsem si našla místo ve fabrice, byl to tenkrát Matador. Dělaly se tam pogumované pláště.


[1] Příběh paní Julie Hruškové se objevil také v knihách: KUKLOVÁ-JÍŠOVÁ, Božena. Krásná němá paní. Příběhy vězněných žen z padesátých let. Praha: ARSCI, 2007; VRKOČOVÁ, Ludmila. Svědectví. Osudy politických vězňů 1947–1976. Praha: Ludmila Vrkočová, 2007; ŠMELOVÁ, Ivana. Osudy politické vězeňkyně Julie Hruškové v letech 1948–1960. Bakalářská práce, Brno, 2005; ŠMELOVÁ, Ivana. Osudy politických vězeňkyň v letech 1948–1960. Magisterská diplomová práce. Vedoucí práce: PhDr. Libor Vykoupil, PhD., Brno, 2007.
[2] Optování proběhlo po podepsání mnichovské dohody v září 1938, kterou československý stát postupoval Německu část svého území v příhraničí, mj. i Sudety. Češi, kteří zůstali v Sudetech, i ti, kteří se odstěhovali, se měli vyslovit, jestli chtějí českou, nebo německou národnost. Kdo se však přihlásil k české národnosti, ztratil ve svém původním bydlišti domovské právo. Naopak těm, kdo si zvolili německou národnost, hrozilo, že narukují do wehrmachtu.

Fotogalerie