Julie Hrušková – Věznění

Jak se k vám chovali v kriminále v Českých Budějovicích?
Přišla jsem tam v květnu 1949. Byla jsem obrovsky vyhladovělá, snědla jsem asi dva litry dobré polívky a stejně tak špenátu s knedlíky, všechno mi donesla jedna moravská bachařka, která mě taky dala dohromady s holkou, kterou jsem převáděla. Když nás pak v Budějovicích předvolali před StB, začali na mě křičet. Já jim ale řekla: „V Linci jste moc dobře známí tím, jak tady zacházíte s lidmi.“ Velitel pak řekl, že na mne nikdo nesáhne, a co jim řeknu, to platí. Takže výslechy byly dobré, bez násilí. Já jsem říkala pořád to samé, že jsem domů šla pro požehnání, a můj případ uzavřeli během čtrnácti dnů. Řekli, že dostanu asi osmnáct měsíců. Pak si mě překvapivě vyžádalo Brno. V Budějovicích si mysleli, že tam mám asi známého, jenže já věděla, že kontráš Eichler pracuje pro Brno a že to tam bude mnohem horší než v Budějovicích.

V Brně pak výslechy pokračovaly?
Chtěli mě usvědčit ze špionáže a chtěli znát další jména. Klečívala jsem na židli, měla jsem vyzuté boty a když přišel Horák[1], jeden z vyšetřovatelů, tak mi po nich párkrát praštil obuškem. Když jsem je měla nateklé, tak jsem si na ně dala večer hadr a do rána mi to přešlo. Kolikrát na mě šly mdloby. Ten, který se mnou psal protokol, když viděl, že na mě jdou mdloby, tak mě nechal sedět na židli. Jenomže pak přišel Horák, který byl výše postavený a ptal se: „Mluví, vypovídá, prozrazuje lidi? Ne? Tak klečet!“ Já jsem se ani tolik nebála bití, jako spíš toho, že mi dají injekci a že budu mluvit. Proto jsem se nenapila vody, kterou by mi přinesli z jiné místnosti, jídlo jsem taky odmítala, takže jsem několik dní nejedla. Někdy mi holky v cele nechaly něco od oběda. Bylo nás tam šest až osm. Tam mně začali říkat Komáre, protože prý jsem na to okno lítala jako komár. Přezdívka mi zůstala do dneška. Tam bylo totiž okno, které bylo nad stolem. Já jsem se vždycky pověsila na okno a dívala se, koho zase přivezli. Tuto přezdívku začali používat i bachaři a mám ji vlastně až dodnes.

Byly výslechy v Brně daleko tvrdší?
Tam si s námi vůbec nehráli. Zažila jsem jeden tvrdý výslech, kdy mě bili hlavou do stolu, smýkali se mnou a mlátili mnou o skříň, co jim přišlo pod ruku. Snažila jsem se neupadnout. Zachránil mě nakonec telefon. Museli rychle nastoupit k novému zatýkání. Poskok mě odvezl na Orlí[2], kde mě dali do korekce. K ránu jsem zjistila, že krvácím. Hlásila jsem se k lékaři, ale estébáci na mě neměli čas, aby mě odvezli do porodnice, jak nařídil vězeňský lékař. Byla jsem těhotná s mým americkým vojákem. Byla jsem už ve třetím měsíci a potratila jsem. Nechali mě tři dni krvácet do úplného vysílení. Celé oddělení věznice se bouřilo a žádalo pro mě pomoc. Pomohl mi až jeden starý dozorce, který mě na své triko nechal převézt do brněnské porodnice. Tam mi zachránili život, jenže plod už se zachránit nedal. V nemocnici se ke mně tak pěkně chovali, že všechno, na co jsem si vzpomněla, to mi přinesli. Lékaři řekli, že musím mít klid. Vyměnili pak všechny vyslýchající. Vyslýchal mě úplně jiný chlapík, který se mnou sepsal protokoly, ve kterých bylo jen to, co jsem řekla. Pak mě předali do soudní vazby.

Jak probíhal soud?[3]
Já říkám, že to byla fraška, protože de facto tresty už byly určené od estébáků. Můj advokát mi vůbec nepomáhal, byl mi přidělen ex offo. Odsoudili mě k patnácti letům za špionáž. V soudní vazbě jsem si ještě před soudem dopisovala s jedním muklem[4] a zjistila jsem, že jsme v jednom případě. On byl řidič Avie a obvinili ho, že předal Frantovi, se kterým jsem přecházela hranice, nějaké papíry. Z toho důvodu ho obvinili ze špionáže. S jeho advokátem jsem se domluvila, že když na to u soudu přijde řeč, tak mu pomůžu. U soudu, když se obhajoval, že o ničem nevěděl, tak jsem se přihlásila a řekla jsem, že se Franta, agent-chodec, chlubil, že nějaké papíry z Avie ukradl a tím pádem, on o ničem nemůže vědět. Soudce se na mě podíval a zeptal se, proč jsem to neřekla při vyšetřování. „On se mě na to nikdo neptal. Já jsem toho pána neznala, tak mě s ním nikdo nespojoval,“ odpověděla jsem. Do vyšetřovatelů tenkrát jako když střelí. Nakonec dostal jen tři roky.

Kam vás potom po soudu odvezli?
Po soudě mě odvezli do Znojma, kde byl velký hlad, a ze Znojma mě odvezli na Karlovo náměstí do Prahy. Odsud jsem se dostala na Kladno[5], kde jsem vážně uvažovala nad útěkem. Byla tam se mnou i Rudova dívka, kterou jsme převáděli a která byla zatčená se mnou. Ale ona nechtěla jít. Nevím, jestli to zradila ona nebo někdo, kdo nás náhodou slyšel, ale zavolali si mě a říkali: „Vy chcete utéct a přemlouváte k tomu i ostatní.“ Samozřejmě, že jsem chtěla, ať mi to dosvědčí. Jenomže oni ji zavolali a dosvědčila mi to. Proto mě odvezli do Ruzyně. Nikdo se mnou nemluvil, nebyla jsem vůbec u výslechu. Tam jsem byla asi deset dní, do papírů mně dali útěk a dali mě na Pankrác na transportní celu, odkud mě transportovali do Jičína. Tam jsem byla asi čtyři měsíce. Mezitím mě dali do Theresienthalu[6] na komando. Po čtrnácti dnech zjistili, že mám útěk, a tak mě poslali zpátky do Jičína. Z Jičína nás dali do Lomnice nad Popelkou[7], odkud těsně, než jsme tam dorazily, utekla jedna horolezkyně. Uprchla záchodovým okýnkem z druhého patra a dostala se prý až za hranice. V Lomnici jsme tkaly plátna. Tam jsme byly zase asi čtyři měsíce a pak nás transportovali do Hostinného, kde byla přádelna. Pracovaly jsme tam na mokrém sále a střídaly jsme se s civilkami. Byla to těžká práce, ale měly jsme dobrého velitele. Při návštěvách nám dovolil balíčky a zároveň jsme si tajně vzaly peníze. Velitel chodil dennodenně ještě s jednou retribučkou[8] do města nakupovat a retribučka nám všechno koupila. Odsud nás odvezli do Hradce Králové. To už byl rok 1952, kdy začaly vznikat Pardubice, kam mě na jaře převezli a byla jsem tam až do propuštění.

Jak vypadal příjezd do Pardubic?[9]
Vězeňkyně sváželi autobusem z Litoměřic, České Lípy, z Chrudimi a nás z Hostinného nejdříve dovezli do Hradce Králové a odsud do Pardubic. Tam jsme poznaly, že se něco děje, protože čůzáci[10] se k nám chovali docela pěkně a říkali nám: „Holky, vy nejdete do dobrého.“ My jsme byly vlastně druhý transport, který přijel do Pardubic. První přijel z Pankráce. Byly jsme zvyklé na bachařské výložky, a najednou vidíme červené výložky a hlídali nás estébáci.[11] Soustředili nás na nádvoří, kde nám dávali čísla. Já jsem dostala číslo 176. Dali nás do jedné cely, to byla velká místnost a v ní dvojáky. Bydlely jsme v prvním patře, protože v přízemí byly kanceláře. To bylo tzv. áčko, protože na béčku byli ještě chlapi. Pak nás nahnali před áčko, dovezli slámu, musely jsme si nacpat slamníky, rozdělili nám deky, ešusy, musely jsme odevzdat civil a dostaly jsme vězeňské mundúry. Tenkrát jsme ještě neměly pracoviště, to teprve chlapi stavili, a tak jsme ze začátku chodily na brigády nosit chlapům cihly. Kromě toho jsme drhly podlahy, které byly úplně černé. Byl tam jeden šílený kapitán, který vždycky přišel v zablácených vysokých holínkách a řekl: „Znovu drhnout!“ My jsme to drhly sklem a slámou a studenou vodou. První čas nás tam bylo asi 80. Když byl volný čas, tak za apelplacem[12], kde rostla tráva a jabloňky a pěstovala se tam i zelenina, jsme si chodily líhat a tam jsme si vykládaly. Trvalo to asi měsíc. Prvně volali někoho, kdo chce na zahradu, ale to jsem já nechtěla. Já jsem prvně pracovala na káblárně, pak na švadlárně a na střihárně.

V září roku 1955 proběhla v Pardubicích hladovka, jak jste ji prožívala?
Já jsem tenkrát pracovala na švadlárně, a ta hladovka vznikla původně na pletárně. My jsme nevěděly, kdo to začal nebo proč to je. Až později jsme se dozvěděly, že dozor nad pletárnou měla vyloženě sadistka, ale my jsme s ní nepřišly do styku. Pak nás nahnali na dvůr, obstoupili nás estébáci se samopaly a přijela ministerské komise. Ty, které to začaly, odvezly na StB do Pardubic. To se tenkrát měnil ve vedení Sultán[13] s Huňáčkem[14]. My s Merinou[15], mou nejbližší přítelkyní ve vězení, jsme si řekly, když odvezli některé ženy na StB, tak na protest proti tomu začneme hladovku. Dali nás do toho rozbořeného baráku, který se začal bortit po velkém stěhuňku z léta roku 1955. Hladovějící rozdělili třeba po třech do cel. Ty, které začaly hladovku, se pak vrátily z pardubické StB zpátky. Všechny ženy pak přestaly hladovět, ale já jsem se rozhodla pokračovat dál. Na cele jsme byly tři, bylo to už sedm dní a oni se usnesli, že nás nakrmí. První šla Božka Tomášková, která když se dozvěděla, že všechny přestaly hladovět, tak s hladovkou skončila. Pak šla Vendula Švecová, která se s nimi prala, ale nakonec ji stejně nakrmili, a já jsem šla jako poslední. Oni mě začali držet a já jsem jim na to řekla: „Podívejte se, je pod moji důstojnost, abych se s vámi prala. Vy máte nařízeno mě nakrmit, tak mě nakrmte.“ Tak oni do mě strčili ten šlauch, hodili do mě ten bujon, jenomže jak mně ho vytahovali, tak jsem celý bujon vyhodila přímo na Ruzyňáka – na dozorce, který byl vždycky úzkostlivý na svou uniformu. Odvedli mě vedle Venduly do cely. Celkem jsme hladověly 14 dní a ťukaly jsme si morseovkou. Vendula mi už psala, že jí není dobře. Tenkrát nám řekli, že další den nás povezou do Pardubic do nemocnice nakrmit nosem, a ne pusou. Já jsem se na to těšila, protože jsem si říkala, že před doktorama vykřičím, co se děje. Ale Vendula mi pořád psala, že jí není dobře. Tak jsem jí říkala, ať začne jíst, že mně je zatím ještě dobře a že do nemocnice pojedu sama. Jenomže ona večer zkolabovala a beze mě nechtěla začít jíst. Tak jsem musela hladovku ukončit.

Jaká byla možnost hygieny ve vězení, například praní prádla nebo koupání?
Na Kladně byla velká špína, takže jsme si to vždycky praly, a to tím způsobem, že jsme to namočily ve studené vodě, namydlily, srolovaly a druhý den jsme to zase vymáchaly. Hlavně na návštěvy jsme chtěly být čisté. Žehlilo se to na kavalci, lehlo se na to a ráno byly puky vyžehlené, sukně i halenky. Všude byla jenom studená voda. Pokud se sehnala nějaká teplá, tak jsme byly rády, že se v tom můžeme umýt. V Pardubicích jsme chodily jednou za týden nebo za čtrnáct dní do koupelny, ale já jsem tam nikdy nechodila, protože záleželo, jak kdo měl službu. Když to byla nějaká potvora, nechala nás namydlit a řekla končit a zastavila vodu nebo pustila studenou. A dodatečně jsem zjistila, že nás tam pozorovali čůzáci. Tak jsem si říkala, že se tam nebudu předvádět. V koupelně jsem byla za celou dobu asi jen dvakrát.

Jaké jste měla zkušenosti s dozorci a dozorkyněmi?
Nás na švadlárně hlídal Permoník, ten byl dobrý. On třeba viděl, jak jsem byla otočená k řádové sestřičce, a povídá: „Hrušková, vy tady už půl hodiny povídáte s Hubertou!“ „Já jí jenom vysvětluju, jak to má šít, ona to pořád nedokáže pochopit.“ Ten nikdy nikoho neposlal k raportu. Nejvíce nás honila Suchá Anka, pak jedna, kterou jsme přezdívaly Rozšlápnutý kunerol, to byla bývalá prostitutka, pak nás honil Škrhola. Jednou mě dal k raportu Jáno, který mě pořád honil na brigády. Pak tam byl jeden, který pocházel kousek odsud, kde nyní bydlím. My jsme mu říkaly princ Bajaja. Byl jednou filcuňk a já jsem si zapomněla schovat angličtinu, tak jsem se s ní už rozloučila. Za několik dní jde Bajaja naproti mně a říká: „Tu angličtinu jsem vám hodil za skříň.“ A já jsem ji tam opravdu našla! Nikomu jsem o tom ale neřekla.

Měly jste nějakou možnost využívat volný čas?
Byl tam kroužek výtvarného umění[16], jenomže to tam pak začala řídit Potůčková-Taussigová[17], čili komunistka, tak jsem tam přestala chodit, protože mně to vadilo. Byla jsem zásadová. Jeden čas mi ji dali na celu, když byly maďarské události, tak měla strach, abychom jí nic neudělaly. Byla ve vězení osamocená, musím říct, že neměla dobrý kriminál. Na céčku jsem se seznámila s Ninou Svobodovou[18], spisovatelkou, která psala básně, a já jsem se je učila nazpaměť. Na její popud jsme tam hrávaly divadlo. Po pracovní době jsme si dělaly takové krátké hry a já jsem jí obstarávala různé masky, namalovala jsem holky, které hrály, prostě všechno, co bylo potřeba. Pak jsme se například bavily i tím, že nám tam pouštěli v sedm hodin večer zprávy rozhlasem. Já jsem vypsala nejdůležitější zprávy a své poznámky a připomínky a v deset hodin večer přišla z práce odpolední směna, a tak jsem jim je přečetla. Někdy nám v rozhlase pouštěli i vážnou hudbu. Rozhlas nám ale pouštěli až v posledních létech kriminálu. Totéž bylo i s novinami, jenomže to přišly jedny noviny na celý barák. A jednou jsme dělaly ples[19]. My jsme na koupelně začaly hrávat – jedna holka hrála na hřebínek, jedna zpívala, já hrála na bubínek a holky tancovaly. Nina Svobodová to viděla a moc se jí to líbilo. To tenkrát byla ještě zima, rok 1953. Nině se to tak líbilo, že napsala program a holky se převlékly za různé postavy, jak historické, tak pohádkové. Bylo tam sedm trpaslíků, admirál Nelson, princezna s hvězdou na čele, havajská tanečnice, Hadrián z Římsů a jiné, které si už ani nepamatuju. A my muzikanti jsme měli být jako broučci. Udělaly jsme si tykadla, jenomže mně to pořád nedrželo, protože jsem se na podzim ostříhala do hola, tak jsem se na to nakonec vykašlala. Nakonec to dopadlo tak, že kdo byl v masce, tak šel do korekce. Protože já jsem masku neměla, tak jsem do díry nešla. Náčelníkovi věznice to bylo prý strašně líto, že nás neviděl. Přišel tam zástupce, kterému jsme říkaly Pepánek. V korekci byly holky asi 14 dní. Pár dní před tím přišla Jiřina Štěpničková[20], která z toho byla naprosto unešená, hlavně z našich masek.

Dostala jste ve vězení někdy moták nebo někomu poslala?
Jejej, já jsem ve vězení poslala motáků. V každé věznici jsem si s někým motákovala, především s chlapama. I moje matka mi posílala motáky. Zapékala je vždycky do buchet, které oni neprohlíželi. Rozřezávali jenom bábovky. Komu jsem věřila, tak jsem říkala, dej pozor, možná tam bude zapečený moták. Dřív jsem buchty nemohla rozdávat, než se našel moták. Já jsem taky předávala motáky v Pardubicích při návštěvách. Přilepila jsem si to vždycky na dlaň a podala jsem ruku, tak jsem vždycky stiskla ruku. Máma věděla, že tam něco mám, vzala si moták a při tom vždy dělala, že pláče a utírá si slzičky. Tímto způsobem si dala moták do kapsy. Ale to bylo až v poslední době, asi od roku 1958, kdy nám dovolili, abychom seděly za stolem. Předtím jsme měly návštěvy vždycky za mřížemi. Chtěla bych říct jen malý příběh. V roce 1956 napsaly ženy z „Hradu“[21], což bylo uzavřené oddělení, dopisy Hammarskjöldovi, tajemníku OSN.[22] V roce 1958, když je odvezly z Prahy z trestu, tak Zenáhlíková, Dáša Šimková[23] a Irenka Vlachová[24] napsaly opět Hammarskjöldovi podobné dopisy a já jsem se k tomu dopisu taky připojila. Dopisy ve formě motáku jsem předala matce. To už tenkrát moji rodiče nebydleli blízko hranic, bydleli už ve Věstonicích a neměli příležitost dopisy nějak ilegálně poslat do zahraničí. Moje matka měla strach, tak to zašila do křesla. Když jsem se vrátila z vězení, tak jsem už na to dávno zapomněla a matka se o tom nezmínila. V roce 2006 jsem to křeslo chtěla vyhodit, ale nějak mi to nedalo a rozhodla jsem se to křeslo rozpárat. Najednou mi něco zabalené ve staniolu vypadlo. Nakonec jsem zjistila, že jsou to ty dopisy z roku 1958.

Pak bych ještě měla říct, že jsem si s Merinou, se kterou jsem si ve vězení asi nejvíc rozuměla, také motákovala. Už nevím proč, ale dali ji na „Hrad“. Nebrala si v ničem servítky a všem řekla všechno přímo do očí. To, že jsem si s ní motákovala, náčelník, kterého jsme přezdívaly Sultán, věděl, jenom netušil, jak si motáky předáváme. Pracovala jsem ve střihárně, kde byly lepší platební podmínky a měly jsme možnost dostávat balíček jedenkrát za šest neděl nebo za dva měsíce. Jednou jsem na Vánoce dostala balík a předával mně ho osobně náčelník. To byl tenkrát ještě Sultán. Druhý den šel na „Hrad“ a Merina tam měla rozložené cukroví ode mě na dece. Sultán se jí tenkrát ptal: „Jandová, já vás nepotrestám, ani Hruškovou ne, jen mi řekněte, jak to sem dostala?“ Pořád pátral, jak to tam dostávám. Já jsem totiž v noci šla na záchod a tam jsem prolezla mříží. S Merinou jsme byly vždycky domluvené, v kolik hodin prolezu, ona čekala na signál a po niti mi pak pustila balíček s motákama nebo já jsem jí poslala balíček do druhého patra, kde byl „Hrad“.

Věděly jste ve vězení o ženách, které se rozhodly spolupracovat a donášet?
Člověk nikdy nevěděl, která se dá zlákat ke spolupráci. Některým slibovali, jiným zase vyhrožovali, že dají děti do děcáku. Bylo jasné, že každá matka dělala všechno možné, aby si zachránila rodinu. U mě se o to nepokoušeli, protože věděli, že jsem měla velkou šanci u Rusáků, kteří mě taky lákali ke spolupráci, ale já jsem jim to odmítla. Pamatuji si na jednu, která taky podepsala spolupráci. To už bylo za Huňáčka, kdy v roce 1958 proběhl filcuňk, při kterém mi našli moji angličtinu. Den před tím jsem se ji učila, vytáhla si škatuli, která měla dvojité dno, a tam jsem měla angličtinu schovanou. Jedna spoluvězeňkyně se mě zeptala: „Komáre, jak jsi dopadla?“ A já jsem jí odpověděla: „All right.“ A dívám se při tom do škatule. Tak jsem nad tím přemýšlela a vzpomněla jsem si, že tam byla Věra. Její manžel byl zavřený, její otec byl za hranicema, pocházela z vážené rodiny na Hradecku. Vyhrožovali jí, že jí dají dítě do děcáku.

Nejdřív jsem si to chtěla ale ověřit. Když jsme byly jednou samy na cele, tak jsem začala psát moták chlapům. Ona přišla a ptá se: „Komáre, co píšeš?“ „Ale píšu chlapům, jednomu muklovi.“ Byla to na ni léčka. Za pár dní jsem letěla dopředu k politickému: „Vy si píšete s chlapama!“ A hned mi začal říkat první řádek motáku. Tak jsem mu říkala: „A jak vy to tak můžete vědět? Vy jste to našli? To je zajímavé.“ Já jsem to samozřejmě neposlala a spálila jsem to. Ale dělala jsem úplně blbou. „Vy jste ho našli? A potrestali jste ho?“ „Samozřejmě, že jsme ho potrestali. A vás potrestáme taky.“ „A za co? Víte, že já jsem nikomu žádný moták neposlala, já jsem si udělala jen důkaz a následky uvidíte za chvíli.“ Druhý den jsem napsala na ministerstvo dopis, že nutí lidi fízlovat, vyhrožují, že děti dají do děcáku, zkrátka stížnost na ministerstvo na poměry. Že nás buzerujou, za každou maličkost jdeme do díry, že je tam jídlo jen jednou za dva dny, je tam zima, ležíme na betoně atd. Dala jsem to Škrholovi, ať to předá náčelníkovi, a že začínám hladovku. Odvezli mě na StB do Pardubic, kam za mnou chodila doktorka, která mě každý den kontrolovala a sedmý den mi řekla: „Radím vám, dopis je už na ministerstvu, přijdou to vyšetřovat, ale pro vás už je hladovka zdravotně riskantní.“ Tak jsem nakonec přerušila hladovku a vrátili mě zpátky na tu samou celu. To jsem se ale dozvěděla, že večer přišel náčelník na celu nás sčítat a říkal: Věro, Hrušková o vás tvrdí, že jste fízl.“ Ona zčervenala. Já jsem to nikomu neřekla, ale on jí to řekl veřejně před celou, protože už ji nepotřebovali. Já jsem přišla zpět na celu, ale ona se mnou nemluvila. Říkala jsem si: „Podepsala jsi to v tísni, já tě neodsuzuju, ale chtěla jsem ti pomoct. Já jsem to nedělala ze msty, proto jsem tak i psala ten dopis na ministerstvo.“ Asi za měsíc to přišli vyšetřovat z ministerstva, tak jsem jim říkala, jak to tam je, a oni dostali nějaké pérka, že nás nechávají na betoně, protože pak už tam byl vždycky slamník. A byly Vánoce a já jsem šla všem po cele gratulovat. Na Vánoce jsme dělaly radostnější program, aby ty matky nebyly smutné, že tam nemají u sebe děti, a dělaly jsme estrádu. Každý rok jsem dělala betlém z papíru a každý rok mi ho vyfilcovali. A šla jsem i za Věrou a říkala jsem: „Věruško, já jsem ti nechtěla ublížit, já jsem ti chtěla pomoct.“ A ona mě tahle chytla: „Komáre, já ti děkuju, já mám konečně pokoj.“

Před chvílí jste zmínila filcuňky, jak většinou probíhaly?
Ty se většinou dělaly, když jsme byly na pracovištích. A někdy to opravdu stálo za to, házeli na jednu hromadu cukr, marmeládu se slámou ze slamníků. Jedenkrát jsem byla nemocná a přišli dělat filcuňk. Jenomže já jsem měla plnou postel věcí od holek, které se mnou bydlely. Přišel tam Ruzyňák, kterého se všechny bály. „Jak to, že ležíte? My tady jdeme dělat filcuňk.“ „Já jsem nemocná, a musím vylézt z té postele?“ Mně se totiž nechtělo jít z té postele, protože jsem měla pod peřinou všechno schované, fotky, svetry atd., co se všechno chránilo. A on mi řekl: „Ne, nemusíte lézt z postele, my budeme slušní.“ Tak jsem se přikryla, abych se na to nemusela koukat a za chvilku byli hotoví.

V roce 1955 proběhl v Pardubicích velký stěhuňk, jak takový stěhuňk probíhal?
Jednou nám řekli, že se musíme stěhovat. Všechny, co byly na áčku, se musely přestěhovat na béčko a opačně. To bylo ještě za Sultána, kdy začal chodit za Janou[25], doktorkou z ordinace. A bylo také řečeno, že musíme přestěhovat i různé typy skříněk. Stěhoval se vlastně celý lágr. My jsme se měly stěhovat z třetího patra, a ty skříně jsme spouštěly po schodech. Celý barák se otřásal. Najednou někdo zjistil, že ve třetím patře se udělala škvíra, která se začala zvětšovat. Tak se to nahlásilo a v tu ránu skočilo stěhování. Pozvali ministerskou komisi, která přijela druhý den, a nám řekli, ať si jdeme lehnout, kde je místo, a že do třetího patra nikdo nesmí. Tak si každý šel lehnout ke svým známým. Nakonec se zjistilo, že se třetí patro musí sundat, protože je porušená statika. Později nás nahnali do konírny, kde bývalo skladiště látek. Ty pak všechny převezli do kasáren v Pardubicích. V konírně se Vlastě Nováčkové[26] narodily v kapse od kabátku myši. Myši nám vždycky lezly do našich věcí, jak jsme si to věšely na háky na zdi.

Ve vězení jste potkala různé typy lidí, mohla byste mi o nich něco říct?
Bydlely jsme například s retribučkama, které vždycky říkaly: „My bysme nejradši dláždily Václavák vašima hlavama.“ Ony nás totiž nenáviděly. Dokonce tam byly dozorkyně z koncentračních táborů a potkaly se tam se svýma bývalýma vězeňkyněmi. Retribučky v roce 1955 poslali do Německa. Do roku 1955 jsme v Pardubicích byly samy státní, a pak tam postupně začali dávat kriminální vězeňkyně. Vražednice říkaly: „My jsme zabily jen jednoho, ale vy jste chtěly zabít celý národ.“ Takže zkrátka některé byly s námi a některé byly proti nám. Ale kdo byl nejhorší, to byly ostravské prostitutky. Mluvily neomaleně o všem možném, až se z toho někdy člověku zvedal žaludek. Ale ty přijely až v poslední době, až ke konci 50. let. Pak tam byly ty, které měly manka, některé i nevinně, ale i podvodnice. Bydlely tam i cigánky. Dozorci mezi ně nikdy nešli, když se praly mezi sebou. I kudlama se praly. Ale cigánky si nikdy proti nám nic nedovolovaly.

A vy jste měli při sobě nože?
Já jsem měla taky svůj, se kterým jsem vyřezávala různé věci. Já jsem většinou všechno porozdávala. Vyráběla jsem předměty ze zubních kartáčků a potom i z odpadních trubek. To než udělali Hrad, tak nám udělali takový filcuňk, že z áčka nás vyhnali ven na apelplatz, tam nás jednu po druhé šacovaly čůzy a v baráku byli chlapi. Říkám Vám, boží dopuštění. Sláma, cukr, marmeláda, všechno v jednom. A na to potom udělali Hrad. Tam dali poslankyně, ty které měly vysoký tresty, pak sestřičky, protože nechtěli aby nás vedli k víře, protože ony si dělali mše. Já jsem se potom setkala s holkou, která byla z Katolické akce[27], a ta uměla celou mši nazpaměť. Takže jsme chodili při procházce a modlili jsme si to, i jsme si zazpívali písničku a nikdo nás nerušil. Ty sestřičky, než je dali na Hrad, tak si dělaly mše a holky tam chodily a koho tam chytili tak dostal třeba tři měsíce zaražený výhody, protože jsme nesměli za nima chodit.

Jak se zdá, vy jste se ve vězení nikdy nedala a všem jste řekla své. Kromě hladovky z roku 1955, kterou jste držela až jako poslední, zažila jste i jiné způsoby odporu?
Mám jednu veselou příhodu z Kladna. Tam jsme se odmítly stěhovat kvůli prdu. Bylo nás tam na cele asi 32 a vedle nás bydlela velitelka. Jako jediný nebyl ten barák štěnicový. Naproti nám bydlely retribučky. Velitelka si tam zvala svého milence. Jedna vězeňkyně je vždycky pozorovala, protože to byla dřevěná budova. A on si tam jednou při milování prdl. Ona se zapomněla a začala křičet: „Holky, on si při tom prdnul!“ Samozřejmě to velitelka slyšela a na sobotu a neděli odjela domů. Přišel velitel, to jsem tenkrát byla velitelkou cimry, a řekl: „Hrušková, tady máte seznam, jak se rozstěhujete. Tady se to musí vyklidit, paní velitelka z toho udělá skladiště.“ A já jsem mu řekla: „Pane veliteli, kvůli prdu se stěhovat nebudeme.“ Velitel mi dal facku, za kterou jsem mu poděkovala. Otočil se a odešel. Za ním šel druhý velitel a dal mi pěstí do nosu. Začala jsem z nosu krvácet, a tak jsem odešla do umývárny toto krvácení zastavit. On tam pak všechny vězeňkyně na cele pomlátil. Měla jsem přeraženou nosní přepážku. V roce 1962 se mi udělal u nosu nádor, který mi na plastice vyoperovali, a snažili se přepážku spravit, ale nešlo jim to. Byla špatně srostlá a bylo to zastaralé. Často se mi pak spouštěla krev, především když byla vedra. Tyto pozůstatky mě někdy trápí dodnes, hlavně při rýmě.

Zpátky ale ke vzpouře. Tenkrát jsme se odmítly stěhovat a v pondělí přijel náklaďák a odvezli nás všechny na Karlák[28]. Tam nás vrazili do jedné velké světnice a brali nás jednu po druhé na vyšetřování. Já, jako velitelka cimry, jsem šla první. Tak jsem jim to řekla, jak to ve skutečnosti bylo. A když už tam byla pátá, křičeli: „Nechceme nic slyšet o prdu!“ a nechali vyšetřování. My jsme si píchly do prstu, sehnaly jsme si papír a hrály jsme tam karty. Za 14 dní jsme jely zpátky do Kladna. A to už jsem věděla, že nás rozstěhují. Velitelce jsme ale udělaly útrum, měla zakázané si tam brát svého milence. Jenomže nás nastěhovali do štěnicového baráku. Já jsem s nimi měla velké problémy, protože na mě moc šly.

Co se dalo všechno v kantýně koupit?
Hlavně toaletní věci – toaletní papír, pasta, vložky. Jeden čas jsme dělala na střihárně, tam jsem mívala vyšší platy, tak to jsem se mívala dobře, dávali nám také častější balíčky, protože jsme dělali těžkou práci. Také se některý balíček vracel, protože byl těžší než 2 kg.

Jak často jsme měly ve vězení jídlo?
Tři krát denně – ráno kafe, meltu a krajíc suchého chleba. V poledne byl oběd, to byla polívka, my jsme říkali, že to jsou vyvařený fusekle. Jeden čas vařili docela dobře. První čas nám vařili chlapi a ti teda vařili hrozně, to byla opravdu šlichta. My jsme byli druhý transport. První transport přišel z Pankráce, asi 50 lidí, ze kterého vybrali lidi do zahrady. Já jsem do zahrady nechtěla jít. Tenkrát jsme ještě neměli práci, protože chlapi nám stavili baráky, kde jsme pak dělaly. My jsme byly jen na áčku a chlapi byli na béčku. A když to potom stavili, tak jsme jim pomáhali na stavbě nebo jsme drhli tu podlahu.

Když jste přijela do Pardubic, tak jste dostala číslo 176. Dostala jste to číslo jen v Pardubicích nebo jste to dostala už někde dříve?
Ne, nikde jinde jsem ho nedostala. Tam nás hlídali už estébáci a musela jsem se pod tím číslem hlásit. Na adresu jsme nemohly psát jméno, všechno muselo být skryté v obálce.

A když jste chtěla psát dopis, musela jste si o to zažádat?
My jsme mohly psát podle toho, jaká byla nálada. Někdy nám povolovali každých 14 dní někdy každý 3 měsíce. První čas jsme neměly ani rozhlas ani noviny. Potom když Gottwald umřel a i když potom byla v Maďarsku revoluce, nic jsme nevěděly. Ještě za Sultána nám dali mikrofon, a já jsem si z recese zažádala, aby nám do baráku dali ještě jeden navíc. To už jsme byli tenkrát na céčku a po hladovce, dostali jsme jedny noviny. Rudé právo a jeden mikrofon na barák a to bylo přes celou chodbu.

A co Vám v tom rozhlasu pouštěli?
Podle toho, jaká byla služba. Někdy pouštěli i hudbu, někdy zprávy, ty nám pouštěli každý den. Já jsem si říkala, že musím ten lágr tak nějak pozvedat, protože když byly Vánoce, tak ženy, které měly děti doma nebo v děcácích nebo je vychovávali komouši, byly smutné. My jsme jim dělali takovou estrádu. Každý Vánoce jsem malovala Betlém, a vždycky mi to vyfilcovali. Potom jsem si z recese jsem si napsala o další rozhlasový mikrofon a čekala, jsem, že mě náčelník zeřve, že si z něho dělám srandu. A představte si on mi ho náčelník povolil. A přinesl ho dozorce, kterého jsme přezdívali Škrhola a říkal: „Hrušková, kde chcete ten amplion? Pan náčelník Vám ho benevolentně povolil.“ Tak já jsem mu říkala: „Pane veliteli, dejte nám ho tady na chodbu“.

Když už jste zmínila náčelníka Sultána, zmínila jste, že měl poměr s Janou Hánovou, jak jste se o tom dozvěděly?
Věděli, šuškalo se to, protože on chodil vždycky s kytkou. Ordinace byla na béčku, někdy se mu připletly holky do cesty a on je zeřval. Nakonec se opravdu se svou ženou rozvedl a zažádal si o propuštění. Jana Hánová neměla vysoký trest, asi jen 7 roků, tak jí zažádal o polovičku, kterou ona dostala a odešel. Když přišel Huňáček, tak tam dostaly na pletárnu mladou holku a to byla ludra, ta je tak sekýrovala. Já jsem byla na švadlárně a představte si, než on odešel, tak tu Merinu pustil z Hradu.

Jaký vy na něho máte názor?
On za mnou chodil do střihárny a měl se mnou debaty. „Hrušková, já až Vás chytím, že s tou Merinou šmejdíte, tak Vás zavřu do díry až z černáte.“ Já jsem mu na to řekla: „Pane náčelníku, až mě chytíte.“ Já jsem mu neříkala, že s ní nešmejdím. A on neměl ani rád ty fízle. A neměl rád, kdo se ho bál. Já jsem mu řekla, co jsem si myslela, protože mě to bylo jedno. A on si mě kvůli tomu vážil.

Měla Jana Hánová z toho měla nějaké výhody?
On jí sliboval, že jí pustí na půlku domů.

A byly nějaké další vztahy mezi jiným dozorcem a vězeňkyní?
Tam se vykládal o jedné, že se zapletla s jedním čůzákem, kterýho potom propustili. Já jsem je neviděla, to se tak povídalo. To opravdu nemůžu říct s jistotou, jestli to byla pravda. Jen vím, že ho buď propustili nebo převeleli. A ona byla státní.

Vzpomínáte si na Jarmilu Taussigovou ve vězení?
Jednou se mnou jeden čas bydlela, zrovna byly maďarské události a my jsme nevěděli, co se děje, protože oni nás nedali vůbec do práce, zavřeli nás na barákách. Bydlela se mnou tenkrát na cele a viděly jsme, že má strach, protože si říkala, že ji tam zbijeme. Věděly jsme od Fráně Zemínové[29], že jí nemáme nic udělat. Že si jí nemáme všímat, ale že jí nemáme nijak pronásledovat. Fráňa Zemínová byla mezi náma taková autorita.

Byly tam ještě nějaké jiné komunistky?
Jedině tato. Jinak si další komunistky nepamatuju.

Ona vedla výtvarný kroužek...
Výtvarný kroužek prvně vedla jedna malířka Olina Keithová[30]. To bylo oficiální, tam jsme si mohly malovat, dělat různý věci. Jenomže, když ona přišla, tak ji dali jako vedoucí a Olinu odsunuli. A já jsem tam přestala chodit, protože jsem si říkala, že nejsem zvědavá na její kecy.

Byly tam nějaké další oficiální kroužky, jako divadlo...
My jsme si divadlo udělali sami. Udělali jsme si bál, ale o tom jsem Vám už povídala.

Když se bavíme o divadle, dříve jste hovořila o Nině Svobodové.
To byla spisovatelka a byla katolická akce, byla poslankyně, takže byla potom i na Hradě. A i ve vězení ona psala básně, které jsem se učila z paměti. Dneska už ale nevím nic.

A vyšly ty básně později někde?
Já nevím. Ona potom vyšla z kriminálu, šla taky domů v roce 1960, začali scházet ve Slávii, nebo v nějaké kavárně v Praze, a pak nevím, jak se to stalo, znovu je chytili, celou partu 5 holek a řekli, že tam zakládaly nějakou stranu. A zavřeli je, takže se dostaly znovu do kriminálu. A odseděla si nevím jak dlouho. Když se potom moje neteř dostala do Prahy na vysokou školu ekonomickou a byla jsem na její promoci, tak jsem byla u ní na návštěvě. Dlouho jsem si s ní také psala, ale všechno už jsem nedávno spálila, když jsem začala dělat pořádek.

Ona vždycky udělala nějakou hru. Napsala třeba pohádku, kterou jsme potom hrály. Já jsem jí vždycky sháněla různé věci, jako masky, nebo jsem malovala holky. Já jsem totiž neuměla hrát. Já když jsem hrála, tak jsem se tomu vždycky smála. To nebylo oficiální, to jsme si hrály ve volným čase, třeba v neděli odpoledne. Hrály jsme to i pro další vězeňkyně. Kdo měl zájem, tak přišel. To víte, oni nechtěli, aby jsme se stýkaly dohromady, takže to bylo trestný. Když jsme ale byly potom na tom céčku, když Hrad zrušili, viděly, že někdo jde, tak jsme se odmaskovaly nebo zavřely na záchod, kde za náma chlapi nemohli, teda nechodili. Hrály jsme tak jednou za 14 dní.


[1] Celým jménem Jaromír Horák.
[2] Věznice místního velitelství Národní bezpečnosti v Orlí ulici v Brně. Věznice měla kapacitu 80 míst. Byli zde umisťováni vězni Státní bezpečnosti, Národní bezpečnosti i vězni finančních úřadů.
[3] Soud se konal 16. a 17. ledna 1950 v Brně. Trestní oznámení bylo podáno 10. 10. 1949 a to na skupinu Vošický a spol. Jmenovitě zde byli uvedeni: František Vošický, Rudolf Honek, Julie Hrušková, Ladislav Krška, Jan Vašek, Anatolie Friedlová, Ladislav Vašek, František Bahr, Libuše Galová, Ing. Jaromír Mazel, Josef Friedl, Raimund Čejda, Kurt Furthner, Marie Zobková a Gustav Žitný. Soud přitom probíhal v trestní věci Ladislav Krška a spol. Odsouzena byla nepodmíněně k „těžkému žaláři v trvání patnácti roků, zostřeného jedním tvrdým ložem pololetně“ a samozřejmě byla nařízena konfiskace celého jejího majetku.
[4] MUKL – zkratka vzniklá spojením počátečních písmen slov: Muž Určený K Likvidaci (někdy taktéž Muž Určený K Lopatě). Označovali se tak vězni, kteří neměli být propuštění a měli ve vězení zemřít. Političtí vězni pak toto slovo sami přebrali a sami se tak nazývali.
[5] Na Kladně pobývala od 7. 3. 1950 do 1. 6. 1950.
[6] Pracovní útvar Terezín u Hostinného u Hradce Králové, kde ženy pracovaly pro firmu České hedvábí. Do Terezína u Hostinného dorazila J. Hrušková 18. 4. 1951.
[7] Pracovní útvar Lomnice nad Popelkou u Jičína, kde ženy pracovaly pro firmu Technolen. Do Lomnice nad Popelkou dorazila J. Hrušková 18. 12. 1950.
[8] Retribuční vězni – vězni, kteří byli odsouzeni podle tzv. retribučních dekretů za kolaboraci, udavačství a další spolupráci s nacistickým režimem. V roce 1955 byli retribuční vězni německé národnosti po propuštění odsunuti do Německa a Rakouska.
[9] Do Pardubic přijela v únoru 1952.
[10] Čůzáci – dozorci.
[11] 1. července 1952 předalo ministerstvo spravedlnosti věznici Pardubice ministerstvu vnitra. Ostrahu věznice od té doby nezajišťoval Sbor vězeňské stráže ministra spravedlnosti, ale složky Národní bezpečnosti. Vězni se shodují v tom, že jakmile byla vězeňská zařízení předána ministerstvu národní bezpečnosti, následovalo zostření vězeňských podmínek, nárůst násilí a zvýšené vyžadování kázně.
[12] Apelplac – nástupiště pro nástup a sčítání vězňů.
[13] Vlastním jménem Bohumil Mikovec (1919). V roce 1950 vstoupil do Sboru vězeňské stráže. Náčelníkem uzavřeného útvaru nápravných zařízení Pardubice se stal 1. prosince 1952. Ze služeb ministerstva vnitra byl úředně uvolněn k 31. březnu 1955. Hlavním důvodem byl intimní poměr, který udržoval s vězeňkyní-lékařkou Janou Hánovou, se kterou se po svém propuštění oženil.
[14] Jaroslav Huňáček (1924). Do služeb ministerstva národní bezpečnosti nastoupil v roce 1951 a v říjnu 1955 byl jmenován do funkce náčelníka věznice Pardubice (NPT č. 1 Pardubice). Odvolán z této funkce byl v červnu 1964, údajně kvůli nedostatkům v „agenturně-operativní práci" a chybám v hospodaření. K tomuto datu odešel na vlastní žádost i ze služeb ministerstva vnitra.
[15] Merina Jandová.
[16] Paní Hrušková v dopise z 28. února 2012 doplnila, že výtvarný kroužek byl zřízen v roce 1953.
[17] Jarmila Taussigová-Potůčková (1914-2011). Členka komunistické strany, jedna z vedoucích představitelů Komise stranické kontroly, odpovědná za politickou a kádrovou činnost v KSČ. Byla odsouzena v jednom z následných vykonstruovaných procesů s Rudolfem Slánským v roce 1952 a propuštěna na amnestii v roce 1960.
[18] Nina Svobodová (vlastním jménem Antonie Malvína) (1902–1988). Spisovatelka a překladatelka. V roce 1931 vstoupila do Čs. strany lidové, od roku 1945 byla poslankyní Zemského českého národního výboru, od roku 1946 do února 1948 místopředsedkyní krajského výboru Velké Prahy. V únoru 1948 ji tzv. akční výbor vyloučil z obchodní komory. 23. 12. 1949 byla zatčena a odsouzena k 15 letům těžkého žaláře. V roce 1960 byla propuštěna na amnestii s desetiletou podmínkou. 6. 6. 1961 byla opět zatčena, v dalším vykonstruovaném procesu s Křesťansko-demokratickou stranou (Ing. Cuhra a další) odsouzena na 2,5 roku a zároveň k dopykání 4,5 roku z podmínečného propuštění. Z vězení se dostala 6. 7. 1967 – opět na podmínku. Plné rehabilitace se dočkala až v roce 1974.
[19] Na stejný ples si vzpomíná a vypráví o něm i V. Jakubová.
[20] Jiřina Štěpničková (1912–1985). Československá divadelní a filmová herečka. Její syn je herec Jiří Štěpnička. V době první republiky hrála v Osvobozeném divadle, Národním divadle a v Divadle na Vinohradech. Na filmovém plátně se zviditelnila v roce 1935 ve filmu Maryša, kde ztvárnila hlavní postavu. Po válce žila krátce v zahraničí, ale vrátila se do Československa. Stala se obětí jedné z akcí StB, kdy byla při pokusu o emigraci přistižena a v roce 1952 odsouzena k 15 letům odnětí svobody. Několik jejích kolegů pro ni při procesu žádalo dokonce trest smrti. Byla propuštěna v roce 1960 a o devět let později získala titul zasloužilé umělkyně.
[21] Zvláštní oddělení „Hrad" bylo vybudované v listopadu 1953 pro „nejnebezpečnější" politické vězeňkyně. Bylo zde umístěno 64 žen, které byly izolované od ostatních vězeňkyň. Na tomto oddělení se nacházely například Růžena Vacková, profesorka Karlovy univerzity, Dagmar Skálová nebo Vlasta Charvátová. Oddělení bylo zrušeno roku 1956. Kromě tohoto oddělení vzniklo oddělení pro řádové sestry zvané „Vatikán" a oddělení „Podsvětí", kam byly umisťovány pohlavně nakažené ženy, prostitutky, ženy s duševní poruchou nebo recidivistky.
[22] V červnu roku 1956 napsalo 12 žen z oddělení „Hrad" generálnímu tajemníkovi OSN Dagu Hammarskjöldovi dopisy, ve kterých byly popsány důvody a způsoby zatčení, a taktéž podmínky v československých věznicích a pracovních táborech. Dožadovaly se práv politických vězňů. Dopisy byly doplněny překlady, vždy podle jazykových možností autorky. Dopisy nebyly samozřejmě nikdy odeslány a dodnes leží v osobních vězeňských spisech jejich autorek.
[23] Dagmar Šimková (1929–1995). Dcera bankéře Jaroslava Šimka. Ve školním roce 1948/1949 se zapsala na pražskou filozofickou fakultu a zvolila si dějiny umění a anglistiku, avšak pro svůj „buržoazní" původ musela vysokoškolská studia opustit. Po Písku roznášela a rozmnožovala protikomunistické letáky, za což byla odsouzena k patnácti letům vězení. Její matka byla odsouzena k jedenácti letům odnětí svobody a veškerý majetek jim byl zabaven. V roce 1955 byla poslána do věznice Želiezovce, odkud se neúspěšně pokusila o útěk. Z vězení byla propuštěna až v roce 1966. V roce 1968 emigrovala do Austrálie. Své vzpomínky na věznění popsala v knize ŠIMKOVÁ, Dagmar. Byly jsme tam taky. Praha: Karavana, 2007.
[24] Irena Šimonová-Vlachová (1929). Před zatčením pracovala jako sekretářka v hotelu Flora. Byla zatčena v roce 1949 a odsouzena k 25 letům odnětí svobody, propuštěna v roce 1960. V roce 1968 legálně odjela do Holandska. Životní příběh Ireny Šimonové-Vlachové viz VRKOČOVÁ, Ludmila. Svědectví, c.d., s. 85–102.
[25] S Janou Hánovou, kvůli které nakonec odešel ze služeb ministerstva vnitra a vzal si ji za ženu.
[26] Vlasta Jakubová.
[27] Katolická akce byla sdružením katolických kněží a laiků, které v Československu soustředilo velkou část veřejných aktivit katolických laiků. Jednalo se standardní součást celosvětové Katolické akce. V červnu 1949 byla násilně rozpuštěna a její majetek byl předán organizaci založené na popud komunistické strany a za účasti tzv. vlasteneckých kněží. Pro větší efekt a zmatení veřejnosti byla tato rozkolnická organizace rovněž nazvána Katolickou akcí. Představitelé skutečné katolické akce byli vystaveni těžkým perzekucím ze strany státu.
[28] Věznice na Karlově náměstí v Praze.
[29] Fráňa Zemínová, rozená jako Františka (1882–1962), byla česká politička národně socialistické strany a představitelka ženského emancipačního hnutí. V letech 1918–1939 a 1945–1948 byla poslankyní československého parlamentu za národní socialisty, kde působila také jako místopředsedkyně. Po Vítězném únoru odešla z politického života, přesto byla na podzim roku 1949 zatčena a následujícího roku ve, ve svých 68 letech, odsouzena k 20 letům vězení ve vykonstruovaném soudním procesu s Miladou Horákovou. Po jedenácti letech ve věznicích v Praze, Jihlavě a Plzni jí byl zbytek trestu prominut při velké amnestii A. Novotného v roce 1960. Částečně se zachovaly její listy z vězení, plné životní moudrosti a smíření.
[30] Oldřiška Keithová (1921–2003) významná malířka, výtvarnice a restaurátorka.

Fotogalerie