nacházíte se zde:  home  /  historie  /  Úvodní studie  /  Hledání nepřítele – politické procesy v Československu
 

Přidejte se k nám...

Sledujte nás na Youtube
 

Sdílejte tuto stránku ...

 
 

Obrázky

Uvod 04
 
 
Uvod 04
Foto

Hledání nepřítele – politické procesy v Československu

Od roku 1948 se začalo roztáčet kolo různých politických procesů, monstrprocesů s politickými elitami, duchovními, ale také s komunistickými funkcionáři.[1] Ty zajišťovala především státní bezpečnost. Připravovala je důkladně, přímo je vyráběla, konstruovala obvinění, nutila oběti fyzickým i psychickým násilím, aby se naučili nazpaměť „scénář" procesu. Obvinění měla být co nejtěžší, protože se mělo jednat o co nejvyšší tresty. Šlo především o upevnění komunistického režimu a o zastrašení obyvatel Československé republiky. Na hlavních procesech se podíleli sovětští poradci, kteří je vytvářeli a radili vyšetřovatelům, jakými způsoby mají docílit doznání. Kromě rad však poskytovali jakousi „psychologickou" pomoc. Legitimovali násilné počínání vyšetřovatelů a pokud se u nich projevily známky nedůvěry k politickým procesům a k formě výslechu, pak jim bylo řečeno, že sovětští poradci mají informace, které oni nemají, a možná právě z tohoto důvodu se jim zdá postup nesprávný. Jeden z hlavních vyšetřovatelů, který se podílel na významných procesech, ve svých pamětech napsal: „Pamatuji se na jeden rozhovor s příslušníkem lidových milicí Brůhou, který mně krátce po svém nástupu do bezpečnosti řekl: ,Víš, kdyby tu nebyli poradci, tak bych tomu ničemu nevěřil a myslel, že je to lumpárna. Ale takhle je to jiné. Oni přece vědí, co mají dělat."[2]

 

Hlavní vlna politických procesů trvala pět let. Státní soud, který byl pro tyto účely zřízen, vynesl 232 trestů smrti, z nichž 178 bylo vykonáno. Šlo o nejvyšší počet poprav v evropských zemích patřících do sovětského bloku. K hlavním procesům patřil soud s generálem Heliodorem Píkou[3], který za druhé světové války pracoval v zahraničním odboji. V lednu 1949 byl odsouzen k smrti a popraven.[4] Generál Heliodor Píka byl mimo jiné spolužákem francouzského prezidenta de Gaulla. Když byl popraven, byl ve Francii vyhlášen jednodenní státní smutek.

 

Pozornost světa připoutal v červnu roku 1950 proces s bývalou národně socialistickou poslankyní Miladou Horákovou[5] a dalšími dvanácti politiky, publicisty a veřejnými činiteli. Příprava procesu probíhala zcela pod vlivem sovětských poradců, kteří mimo jiné zavedli i speciální přípravu obžalovaných, kteří se museli svá vystoupení před soudem donekonečna učit. To, jak vypadaly výslechy a to, že vše bylo už předem rozhodnuté, ilustrují slova Antonie Kleinerové, jedné z třinácti obžalovaných v procesu s Miladou Horákovou: „Třikrát se zúčastnil mého výslechu i Šváb. Při každé návštěvě mi do krve rozbil obličej. Při posledním setkání na mne řval: Jestli se přiznáte nebo ne, tím se na věci nic nemění. Rozsudky pro vás stejně máme ..."[6]

 

Průběh vlastního procesu byl poznamenán tehdejší propagandou. V továrnách, úřadech a dokonce i ve školách byly rozdávány vstupenky do soudní síně a pracující tam byli sváženi autobusy.[7] Proces byl výjimečný i svým ohlasem. Po prvních třech dnech byl soud doslova zaplaven rezolucemi z továren, úřadů a obcí, které volaly po přísném potrestání a většina po trestu smrti. I na některých základních školách byly žáky odhlasovány podobné rezoluce. Situace došla tak daleko, že děti obžalovaných byly nuceny k tomu, aby se zřekly svých rodičů.[8]

 

Přes pečlivou přípravu procesu se však jeho průběh občas vymkl z režie organizátorů a alespoň někteří z obžalovaných se před soudem bránili a pokoušeli se vyvracet některá obvinění. Proces probíhal devět dní. Každý den po ukončení jednání se scházeli pracovníci státní bezpečnosti s prokurátorem a hodnotili průběh procesu. Ten skončil čtyřmi tresty smrti a ani protesty mnoha zahraničních státníků popravy neodvrátily.[9]

 

K vysokým trestům byli odsuzováni i církevní hodnostáři a katoličtí intelektuálové. Katolická církev byla od jara 1949 postupně předmětem řady perzekučních opatření. V prosinci 1949 se v malé obci jménem Čihošť ve východních Čechách stal údajný zázrak, kdy se při mši, právě při kázání faráře Josefa Toufara, pohnul půlmetrový kříž umístěný na hlavním oltáři několikrát ze strany na stranu. Tato událost se zapsala do dějin pod jménem „Čihošťský zázrak". Státní bezpečnost zatkla v lednu 1950 tamního faráře Josefa Toufara. Během výslechů, při kterých se měl „přiznat" k inscenování pohybu křížku byl mučen a na jejich následky 25. února 1950 zemřel.

 

Hned po této události byl připraven proces s představiteli mužských církevních řádů, mezi nimi byl i opat želivského kláštera Bohumil Vít Tajovský. Státní soud odsoudil 4. dubna 1950 deset obžalovaných za údajné rozvracení republiky k trestům v rozsahu 2 roky až doživotí. V noci z 13. na 14. dubna 1950 byly nečekaně obsazeny Sborem národní bezpečnosti a lidovými milicemi mužské kláštery. Tato kampaň je známa jako „Akce K". Bylo zlikvidováno 219 řeholních domů a internováno 2376 řeholníků. Stejný osud pak čekal i ženské představitelky církevních řádů.

 

Pronásledování se nevyhnulo ani vysokým školám, na kterých vyrůstala budoucí československá inteligence. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze se konalo 4. března 1948 zasedání profesorského sboru. Na něm došlo k vyloučení tzv. reakčních profesorů a studentů. Na obranu vyloučených vystoupila jediná historička umění profesorka Růžena Vacková[10], která za svou odvahu zaplatila patnácti strávenými lety za mřížemi.

 

Politické procesy byly namířené proti všem složkám společnosti a nevyhnuly se ani vedoucím představitelům komunistické strany. Státní bezpečnost se od roku 1950 soustředila na hledání „nepřítele ve vlastních řadách". Hlavním obviněným byl nakonec vybrán generální tajemník komunistické strany Rudolf Slánský.[11] Tento proces nebyl ve východním bloku ničím ojedinělým. Své politické procesy měli i v jiných státech. V Maďarsku byl odsouzen ministr zahraničních věcí László Rajk, v Bulharsku Trajčo Kostov, v Polsku Władysław Gomułka. Po měsících fyzického nátlaku a nekonečných výslechů se obžalovaní sešli u soudu konaném v hlavní pražské soudní síni na Pankráci. Soud se konal od 20. listopadu do 27. listopadu 1952. Všichni obžalovaní se museli naučit nazpaměť své výpovědi které jim byly napsány jejich vyšetřovateli a byli z nich několikrát zkoušeni, než nastalo hlavní soudní líčení. Proces měl v Československu velký ohlas, kde přes 8500 peticí podporovalo rozsudky, z nichž většina žádala smrt pro všechny obžalované.

V procesu bylo souzeno celkem čtrnáct osob, kromě generálního tajemníka Rudolfa Slánského, také Vladimír Clementis – ministr zahraničních věcí, Artur London[12] – náměstek ministra zahraničních věcí a Karel Šváb – náměstek ministra národní bezpečnosti. Byly to osoby vysoce v komunistické hierarchii postavené. Bylo nakonec vyneseno jedenáct rozsudků smrti, které byly v ranních hodinách 3. prosince v pankrácké věznici vykonány. Popel odsouzených byl rozmetán příslušníky Státní bezpečnosti na silnici kousek za Prahou.

 


[1] Příprava řady z nich však začala už dříve. Například v roce 1947 se olomoucká KSČ angažovala v pokusu o atentát na tří ministry československé vlády, což vyústilo v tzv. Krčmáňskou aféru. V severočeském Mostu byla provedena provokace vůči straně národně socialistické, jež přerostla v tzv. Mosteckou aféru. Všechny případy měly soudní dohru ve zmanipulovaných procesech konaných až po únorovém převratu. Dokonce před volbami v roce 1946 se představitelé KSČ pokusili zdiskreditovat předního politika národně socialistické strany a hrdinu druhého odboje Vladimíra Krajinu tak, že do vyšetřovacího spisu K. H. Franka vložili smyšlenou výpověď o Krajinově spolupráci s nacisty.

[2] StB o sobě: výpověď vyšetřovatele Bohumila Doubka. Připravil Karel Kaplan. Praha: Úřad

dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2002, s. 61 an.

[3] Heliodor Píka (1897–1949) – československý voják a legionář. Za druhé světové války zformoval jednotku československé armády z československých vojáků v  zajateckých táborech. V květnu 1945 se H. Píka vrátil do Prahy, kde byl jmenován náměstkem náčelníka generálního štábu Československé armády. V květnu 1948 byl  zatčen a 28. 1. 1949 ve vykonstruovaném procesu odsouzen Státním soudem v Praze k trestu smrti. V roce 1968 byl jeho proces obnoven a byl plně rehabilitován.

[4] Historici jsou dnes přesvědčení, že komunisté generála Heliodora Píku popravili i proto, že měl jako šéf československé vojenské mise v Moskvě dokonale zmapované desítky sovětských koncentračních táborů a hlavně nelidské poměry, které v nich panovaly. In Proces s Heliodorem Píkou. První poúnorová justiční vražda. In http://www.totalita.cz/proc/proc_pikah.php. Poslední shlédnutí 3.11.2008.

[5] Milada Horáková (1901–1950)  byla česká politička. Za druhé světové války pracovala v odboji, byla zatčena a krutě vyslýchána gestapem. Byla odsouzena k trestu osm let káznice. Zbytek války strávila v ženské káznici Aichach v Německu. Po druhé světové válce se znovu zapojila do politiky v rámci Československé strany národně socialistické (ČSNS). Po komunistickém převratu v únoru 1948 se angažovala v protikomunistické opozici. V roce 1949 byla zatčena a ve vykonstruovaném soudním procesu odsouzena k trestu smrti. V roce 1990 byla plně rehabilitována.

[6] In http://www.totalita.cz/proc/proc_horakovam.php, poslední nahlédnutí 29.11. 2008.

[7] Na tyto „divadelní" monstrprocesy si pamatuje i Josef Čech: „Třeba zde v Pardubicích se konaly monstrprocesy v Grandu. To už dneska není. To byl tehdy největší sál v Pardubicích. Asi pro 400 nebo 500 lidí. A na procesy se dostávaly vstupenky. Lidi na procesy chodili a byli tak zfanatizovaní, že v těch lidech opravdu viděli zločince. To byli třeba obchodníci, kteří si ukryli sukna nebo látky a oni je později odhalili, že jsou to ‚zazobanci‘, kteří chtějí vydělávat na tehdejší situaci. Oni ty látky museli zaplatit a jen je prodali, když k tomu viděli nejvhodnější dobu."

[8] Příběhy dětí, jejichž rodiče byli v době komunismu zavřeni viz webové strany:  http://www.dcery.cz/.

[9] Na tento proces pak navazovala spousta menších procesů po celé republice. V 35 procesech bylo souzeno 639 osob a uděleno 10 trestů smrti a 48 doživotních trestů. Viz Karel Kaplan – Největší politický proces. M. Horáková a spol.

[10] Růžena Vacková (1901–1982) – profesorka klasické archeologie, estetička teatrologie a historička umění. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudovala klasickou archeologii. Za války se zapojila do ilegální činnosti. Po válce přednášela na Univerzitě Karlově. V únoru 1948 se jako jediná z profesorského sboru Univerzity Karlovy účastnila protikomunistické demonstrace studentů pochodem na Hrad, v zimním semestru roku 1950/51 už nesměla přednášet, v únoru 1952 byla zatčena a odsouzena k trestu 22 let odnětí svobody. Propuštěna byla až na jaře roku 1967, v létě 1969 byla rehabilitována, ale v roce 1971 opět derehabilitována. V lednu 1977 patřila mezi první, kdo podepsali Chartu 77. Dne 28. října 1992 jí byl posmrtně udělen Řád Tomáše Garrigue Masaryka II. třídy.

[11] Rudolf Slánský (1901–1952) – český komunistický politik, dlouholetý člen Ústředního výboru Komunistické strany Československa a generální tajemník KSČ (1945–1951).

[12] Artur London sepsal své vzpomínky na dobu vyšetřování a na proces v knize Doznání.

Datum poslední úpravy: 15.12.2012 16:42:44

 
© 2008 - 2021 Političtí vězni.cz | webmaster: Nebrat s.r.o.