Pracovní útvar ve Varnsdorfu – pracoviště odsouzených žen 50. let minulého století

Stopy těchto časů přežívají dosud v paměti – i když ve Varnsdorfu jsou právě stopy dávno  zahlazeny.

Pracovních útvarů pro tisíce vězňů totalitního systému po únoru 1948, bylo na našem území nespočet, podléhaly jednotlivým nejbližším věznicím, byly produktivní pro zaměstnavatele – národní podnik – ale také pro mateřskou věznici, protože si vězeň zpočátku vydělával denně pouze jednu korunu čsl. a nebyl pojištěn.

Na konci ledna 1953 jsem nastoupila do označeného autobusu „ZÁJEZD" s dalšími vězeňkyněmi v Jilemnici, kde jsme také pracovaly na pracovním útvaru, přísně střeženy bachaři... jsme jely neznámo kam. Každý cíl takové cesty byl víceméně překvapením. Sledovaly jsme velice pozorně okny trasu cesty, jenže tenkráte nebylo až tak perfektní značení pro motoristy – nakonec jsme zjistily, že jsme ve VARNSDORFU.

V devastované budově s malým dvorem a několika nižšími přístavky, byly cely v prvém patře, uprostřed místnosti kamna na tuhá paliva, pamatuji, že tam byl luxusní předmět u dveří, malé zrcadlo...skutečně jen a jen na onu krátkou dobu právě ve Varnsdorfu.

Nikde se nám bachaři či bachařky jménem nepředstavili, zde jsme věděli, že silná, statná bachařka se jmenuje Siručková – naše nové pracoviště, továrna ELITE, pracovaly jsme pouze na nočních směnách  na dlouhých strojích kde se navíjel  SILON, hit tehdejší doby. Civilní zaměstnankyně nás zaučily, samy odmítly pracovat v noci.

Tento malý pracovní útvar byl natolik soběstačný, v malé kuchyni pro nás vařily – myslím dvě vězeňkyně – pamatuji jednu jedinou návštěvu své babičky za širokým stolem pod přísnou kontrolou bachařek. Také do práce a z práce nás doprovázely  ozbrojené ženy zákona.

Vzpomínám s láskou a přátelství na Věnceslavu Gollovou z Klatov, Věnceslavu Klímovou a Ludmilu Krupičkovou z Českého Brodu, Květoslavu Vosádkovou z Malína, Žofii Slováčkovou z Otrokovic, Jiřinu Fárkovou z Horní Bečvy a další a další ženy, odsouzené z politických důvodů podle komunistického § 231 za velezradu a špionáž, ztrátě veškerého majetku, peněžitému trestu a mnohdy i zákazu vrátit se do bývalého bydliště.

Zažila jsem na tomto pracovním útvaru několik kuriózních situací – při jedné z nočních směn jsme viděly naproti v kasárnách v osvětlené místnosti stát celou noc vojáka....nahlásily jsme toto nelidské jednání bachařce...Ráno, když jsme opouštěly továrnu, bachařka se zastavila u stráže kasáren, vše nahlásila...srdečný smích byl odpovědí, maketa vojáka stála ve střelnici, jen zapomněli zhasnout světlo. Soudružka Siručková se kvůli nám zesměšnila, což nám tak hned nezapomněla.

Každý vězeň – vězeňkyně – si našli během dlouhého pobytu za mřížemi různé zakázané rozptýlení. Nosily jsme si pod kabátem zbytky silonu, barevných tenkých vláken, s menší či větší fantasii vznikly ruční práce, panenky, záložky – ale běda! Když přišla náhle kontrola z liberecké věznice, tak zvaný filcung, silon letěl do kamen, aniž jsme znaly technické složení, plameny se jen dotkly umělých vláken, v kamnech výbuch jako u Verdunu...na štěstí se nikomu nic nestalo.

Jednoho dne defilovali vojáci před okny našeho útvaru, že zemřel Stalin... o týden později se situace opakovala, že zemřel Gottwald, cesta do práce vedla krátkodobě jinudy, abychom nekráčely kolem tryzny. – Bachařky si kryly doslova záda, jakoby z nás měly strach, s okamžitou platností byly zakázané návštěvy, korespondence event. balíčky na dobu tří měsíců.

Aby doma neměly strach co se se mnou děje, tužku ani papír jsme nevlastnily – tyto poklady jsem někde vyšmelila, napsala pár řádků mamince, babičce – riskovala jsem mnoho... „škrabku" jak se říká ve vězeňské řeči, jsem položila na konec mašiny, kde mne střídala civilní pracovnice, s kterou jsme nesměly mluvit – paní sebrala lísteček – a já čekala...nic se nedělo, tudíž jsem doufala, že poštu odeslala. – Po mnoha letech jsem se dozvěděla, ANO, mé řádky došly – příjemce pošty měla takový STRACH, že písmo odnesla oklikou, schované na těle, k mé mamince a babičce.

Ve Varnsdorfu se mne snažila přemluvit Slávka Gollová, abychom utekly přes Východní Německo někam na Západ....nenašla jsem v sobě sílu, myslela jsem na maminku, babičku, které měly beztak jenom starosti, že bych jim pouze přitížila.

Politická situace byla pro komunisty vážnější než jsme tušili, ve všech věznicích se zpřísnily podmínky, z pracovních útvarů jednoho dne eskortovali všechny vězeňkyně, které měly tresty nad deset let do pevných věznic, v tomto případu do Pardubic, to bylo přesně 19.května 1953.

Vzpomínala Hana Truncová, rozená Johnová, Odsouzena v roce 1951 na 13 let odnětí svobody za velezradu a špionáž podle §231, propadnutí veškerého majetku, peněžitému trestu. Propuštěna v roce 1960 na podmínku dalších osmi let. /18. 4. 2010

Předáno p. starostovi Ing. Josefu Poláčkovi, MěÚ Varnsdorf – 16. 06. 2010