Příběh příslušníka SNB Františka Vrkoče

Rodina, dětství…

Dne 25. listopadu 1901 se v kostele sv. Jana Evangelisty v Blovicích[1] konal svatební obřad. Své ano si zde řekli zámečnický pomocník Jan Vrkoč a jeho o sedm let starší snoubenka Marie Rousová. Svědky se stali Josef Rous, zámečník t. č. ve Vídni a Jan Strejc, zedník z Chocenic[2] č. 57. Obřad vedl kaplan František Humpál.

 

Jan Vrkoč[3], v době sňatku zaměstnán jako zámečnický pomocník, se narodil 8. dubna 1877 v Želči[4] jako syn Josefa Vrkoče[5], domkáře v Želči č. 18 a Barbory rozené Procházkové (nar. 20. března 1833, odd. 7. 2. 1860 Želeč) ze Želče č. 16. Dne 4. května 1901 zemřela na zánět plic v Želči č. 18 Barbora Vrkočová.[6] Josef Vrkoč přesídlil k rodině svého syna do obce Chocenice, kde zemřel ve věku 72,5 let dne 30. června 1907. Jako příčina smrti je v matrice uvedena „samovražda oběšením ve stavu pomatenosti“.

 

Marie Rousová se narodila 21. září 1870 v Chocenicích rodičům Václavu Rousovi (nar. 1829), domkáři v Chocenicích č. 58 a Marii rozené Polívkové původem z Libákovic[7] č. 23 (nar. 2. května 1832).[8] Václav Rous zemřel v Chocenicích několik měsíců před svatbou, 11. dubna 1901, ve věku 72 let na zánět plic.[9] Marie Rousová roz. Polívková, zemřela v Chocenicích ve věku téměř 81 let dne 29. srpna 1912 na sešlost věkem. [10]

 

Marie Vrkočová si do manželství přivedla své čtyři nemanželské syny, Josefa Rouse, nar. 20. dubna 1891, Václava Rouse, nar. 19. října 1893, Jaroslava Rouse, nar. 27. listopadu 1895 a Jana Rouse nar. 20. června 1898. Josef se později vyučil uzenářem, Václav kočím a Jaroslav se vyučil zámečníkem.[11] Další syn, František Rous, zemřel krátce po svém narození 18. listopadu 1900.[12]

 

Manželům Vrkočovým se po svatbě narodila dcera Barbora, nar. 17. května 1902, syn Bohuslav, nar. 11. února 1904, a dcery Božena, nar. 21. září 1905, Marie, nar. 14. srpna 1907, Růžena, nar. 25. října 1908 a Emílie, nar. 22. prosince 1910.[13] K 1. lednu 1911 se zachoval i záznam o stavu hospodářství manželů Vrkočových, které zahrnovalo jednoho býčka, dvě krávy, kozu, husu a devatenáct slepic.[14] Dne 2. ledna 1912 přibyl do rodiny syn Alois[15] a jako poslední potomek manželů Vrkočových se narodil 14. prosince 1913 syn František[16].[17]

 

Na počátku 30. let 20. století přišla část rodiny, nejméně Jan a Marie Vrkočovi, do Plzně z obce Osvračín, kam se přestěhovali po roce 1918. Jan Vrkoč brzy opustil zámečnické řemeslo a stal se obchodním zástupcem.[18] Manželství Vrkočových po letech získalo nějaké trhliny, neboť v listopadu 1932 byli rozsudkem příslušného soudu sp. zn. Nc III 288/32 rozvedeni.[19] V roce 1935 však zřejmě našli opět společnou řeč (možná to byla nutnost ekonomická), neboť od ledna toho roku se Jan Vrkoč přistěhoval ke své bývalé manželce do bytu na adrese Plovární 7 v Plzni.[20] Více jak rok nato zemřel v plzeňské nemocnici, konkrétně 17. dubna 1936.[21] Datum úmrtí Marie Vrkočové se nepodařilo zjistit. V roce 1935 však trpěla srdeční vadou a žlučovými kamínky. V jejím bytě, v Plovární ulici č. 7, s ní žila dcera Božena, která se o matku, která již nebyla schopna práce, starala.[22]

 

Vykročení do života, zaměstnání, vojna, manželka, I. republika…

František Vrkoč vychodil v letech 1919–1924 obecnou školu v Osvračíně a následně dvě třídy měšťanské školy ve Staňkově. Poté se vyučil zámečníkem. První zaměstnání, coby tovaryš, našel v dílně svého otce. Jako žák cvičil v DTJ v Chocenicích. Později se stal cvičitelem Sokola v Osvračíně.[23] Zřejmě krátce po vyučení, ve svých 16 letech, odešel s rodiči z tehdejšího bydliště v Osvračíně do Plzně. V Plzni se k pobytu přihlásil poprvé současně s rodiči ke dni 16. srpna 1930 na adrese Purkyňova 3.[24] V první polovině 30. let se Františku Vrkočovi zřejmě moc nedařilo. Svou vinu na tom mohla mít i hospodářská krize, která se v té době prohnala světem, a jeho relativní mládí a nedostatek zkušeností. Nedařilo se mu najít stálé zaměstnání ani bydliště. První práci si našel od 11. května do 22. září 1931 u stavební firmy K. Brunát, Plzeň. Později u téže firmy pracoval ještě v období od 30. září do 14. listopadu 1931 a od 26. listopadu do 24. prosince 1931. V roce 1932 se mu podařilo nalézt stálou práci na dobu od 4. července do 19. září u společnosti Alricet Plzeň. V následujícím roce 1933 si našel práci u stavební firmy Müller a Kapsa, kde byl zaměstnán od 29. září do 13. října, od 17. října do 7. prosince a naposledy a nejdéle od 20. března do 27. září 1934. Před tím krátce, od 12. února do 24. února 1934 pracoval jako zámečník u stavitele Hegnera z Plzně.[25] Stejně tak jako zaměstnání, střídal i místo svého bydliště. Z policejních přihlášek je zřejmé, že jej jeho práce často odvedla z Plzně na různé stavby či montáže. Potom se nejčastěji přihlásil k pobytu u své matky nebo otce. Naposledy a nejdéle bydlel u své matky na adrese Plovární 7.[26] V době, kdy zrovna neměl stálé zaměstnání, tak se živil jako obchodní cestující. Tak jako v březnu 1933, kdy to uvedl do policejního protokolu, který s ním byl sepsán na základě jeho oznámení o odcizení kabátu v průběhu taneční zábavy v podniku Tivoli na Klatovské třídě. Tehdejšímu obchodnímu cestujícímu, bytem u matky na Palackého nám. 1, byla způsobena škoda 500,- Kč.[27]

 

K 1. říjnu 1934 nastoupil dvouletou prezenční vojenskou službu a to nejprve u pěšího pluku č. 41 v Žilině. V průběhu vojenské služby zřejmě hledal cestu, jak se dostat blíže domovu, neboť v únoru 1935 zpracovávalo příslušné oddělení Policejního ředitelství v Plzni pro Okresní úřad v Plzni šetření k rodinným poměrům Františka Vrkoče v Plzni z důvodu jeho žádosti o přemístění k pěšímu pluku č. 35 v Plzni. Svoji žádost o přemístění zřejmě odůvodňoval nutností postarat se o tehdy již nemocnou matku. Policisté však zjistili, že té vede domácnost svobodná a nezaměstnaná dcera Božena. Přemístění žadatele nepovažovali za nutné.[28] Přesto k němu došlo a vojenskou službu ukončil František Vrkoč v hodnosti četaře u pěšího pluku č. 35 v Plzni. Z vojska byl propuštěn 15. září 1936.

 

Brzy po skončení vojenské služby se podařilo Františku Vrkočovi nalézt si první stálé zaměstnání. K 9. říjnu 1936 nastoupil do Škodových závodů v Plzni.[29] V té době bydlel u své matky na adrese Plovární 7 a to až do června 1938.[30] Dne 4. června 1938 se totiž v Plzni oženil se slečnou Zdeňkou Matouškovou, nar. 29. ledna 1915 v Plzni. Nevěsta, dcera obchodního cestujícího Antonína Matouška z Plzně a Růženy rozené Rauchové, původem ze Žacléře, byla v době sňatku zaměstnána jako dělnice ve Škodových závodech. Svědky se stali Gabriel Plekan, dělník Škodových závodů a Martin Repčík, svrškař z Plzně a manžel Františkovy sestry Emilie. Sňatek se konal v arciděkanském chrámu sv. Bartoloměje.[31] Půl roku po svatbě se novomanželům narodila první dcera.[32] Novomanželé se odstěhovali do bytu v Plzni, Doudlevecké třídě č. 7.[33]

 

Škodovák, odbojář, politický vězeň…

Nacistická okupace v březnu 1939 zastihla Františka Vrkoče jako dělníka v pérovně Škodových závodů. Politická situace před druhou světovou válkou se jej dotkla tím, že v době od 25. července 1938 do 21. srpna 1938 se účastnil vojenského cvičení.[34] Na konci července 1940 se jeho rodina přestěhovala do novostavby domu v ulici U Rolnické č. 26.[35]

Dne 25. října 1941 byl František Vrkoč zatčen plzeňským gestapem za činnost proti Říši. Vězněn byl ve věznici plzeňského gestapa na tehdejším Německém nábřeží[36], později ve věznici na Borech, kde mělo gestapo své vlastní oddělení. Dne 20. ledna 1942 byl přemístěn do věznice v Praze-Pankráci a již 26. ledna téhož roku byl transportován s dalšími vězni do Drážďan. Zde byl Vrchním zemským soudem odsouzen pro přípravu velezrady k trestu odnětí svobody na dobu 31 měsíců. Trest si odpykával v káznici v Bayreuthu. Z této káznice byl dáván na různé práce do táborů Münschberg, Ramsentahl a Greussen, odkud byl nakonec také propuštěn. Do Plzně se vrátil po odpykání trestu 26. května 1944. Činnost, pro kterou byl zatčen, měla spočívat v pravidelném odebírání ilegálních tiskovin, placení příspěvků a provádění sbírek na rodiny již zatčených zaměstnanců Škodových závodů. Vedoucím odbojové skupiny, ve které byl zapojen, měl být Josef Babor. Činnost skupiny měla být prozrazena v září 1941. Jak se podařilo gestapu její činnost rozkrýt, zůstalo neosvětleno.[37] Sám Josef Babor, narozený 11. prosince 1891, byl zatčen již 11. října 1940 (?) a odsouzen byl k trestu šesti a půl roku káznice. Trest si odpykával, podobně jako František Vrkoč, v Plzni, Drážďanech, Ebrachu a Bayreuthu. Do vlasti se vrátil až 15. května 1945.[38] Po návratu z vězení se František Vrkoč vrátil zpět do svého zaměstnání do pérovny Škodových závodů. Po propuštění mu byla stanovena povinnost pravidelného hlášení (každý třetí den) na gestapu. Při tom měl údajně donášet zprávy o náladách českého obyvatelstva, což však nečinil. V době květnové revoluce se podle vlastních slov zapojil s dalšími občany do osvobozování Plzně od nacistické nadvlády. Společně s dalšími civilisty vnikl do tzv. Malých kasáren v Kroftově ulici, kde se zmocnili zbraní. Tyto byly potom dále rozdělovány civilním obyvatelům.

 

Dne 21. září 1945 si František Vrkoč podal přihlášku do Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých po obětech nacismu v Praze, odbočka v Plzni. Krajskou vyšetřovací komisí byl přijat ke dni 22. února 1946. Jeho legitimace nesla evidenční číslo 53.440.[39]

 

V roce 1947 si zažádal o vydání osvědčení dle zákona č. 255/1946 Sb.[40] o účasti na národním boji za osvobození. Ministerstvo obrany žádost Františka Vrkoče přijalo a tomu byl ve smyslu ustanovení citovaného zákona vydán status československého politického vězně. Osvědčení žádal vydat pro účely započtení této doby do výsluhy příslušníka Sboru národní bezpečnosti.

 

V květnu 1971, tedy v době, kdy již byl František Vrkoč v důchodu, zažádal ministerstvo obrany o rozšíření osvědčení o dobu od počátku okupace do doby zatčení pro odbojovou činnost ve skupině Josefa Babora. Poprvé zmiňuje, že se mělo jednat o činnost ilegální skupiny KSČ. Svou ilegální činnost rozšířil o účast na schůzích, samotné provádění sbírek na morální podporu rodin zatčených a rozsáhlou letákovou akci. Na této činnosti se měl podílet až do doby svého zatčení v říjnu 1941. O vyjádření byl ze strany ministerstva obrany požádán i příslušný stranický orgán. Zpráva Městského výboru KSČ Plzeň, podepsána tehdejším vedoucím tajemníkem RSDr. Josefem Mevaldem, zní velice stroze a odměřeně: „…u jmenovaného nebyl prokázán odboj KSČ.“ Příslušné oddělení ministerstva obrany tak žádost Františka Vrkoče o rozšíření osvědčení dle z. č. 255/1946 Sb. zamítlo s konstatováním, že jeho činnost byla sice vlastenecká a záslužná, nicméně dle dikce zákona jí nelze považovat za odbojovou. Šlo spíše o činnost podpůrnou. Pokud šlo o rozšiřování letáků, nebyla tato činnost dostatečně, co do rozsahu, prokázána. Lze se oprávněné domnívat, že smysl žádosti Františka Vrkoče o rozšíření osvědčení tkvěl v úmyslu nechat si daná léta započítat do důchodového výměru a trochu si tak přilepšit.[41] 

 

Znovu vojákem, příslušník Sboru národní bezpečnosti…

Dne 30. dubna 1945 odešel z nezjištěných důvodů František Vrkoč ze Škodových závodů. O jeho novém zaměstnání nejsou dochovány záznamy, nicméně nebyl zaměstnán nikde, kde by se mu praxe započítávala do důchodového výměru.[42]

 

Dne 7. června 1945 nastoupil četař v záloze František Vrkoč výjimečnou činnou službu[43], která trvala do 10. září téhož roku.[44] Výjimečnou vojenskou službu konal u 10. roty pěšího pluku č. 18 v Boru u Tachova.[45]

 

Žádost o přijetí do služebního poměru příslušníka bezpečnostního sboru[46] si podal František Vrkoč dne 24. května 1945. Svou žádost adresoval tehdejšímu Policejnímu ředitelství v Plzni, které žádal o přijetí do „čsl. uniformovaného sboru stráže bezpečnosti“. Žádost byla postoupena Zemskému velitelství SNB v Praze k vyřízení. Žádost byla vyřizována s největší pravděpodobností v průběhu jeho výjimečné vojenské služby, neboť po jejím skončení, ke dni 5. říjnu 1945, byl přijat do služebního poměru příslušníka Sboru národní bezpečnosti jako čekatel SNB, kdy byl jmenován do poslední dosažené vojenské hodnosti – četaře. V době od 18. října 1945 do 18. dubna 1946 absolvoval nástupní kurz pro příslušníky SNB ve výcvikovém středisku v Herlíkovicích. Dne 28. října 1945 zde složil služební přísahu: „Přísahám při všem, co jest mi svato a v plné shodě se svým svědomím a přesvědčením, že budu vždy věren a oddán Československé republice, jejímu presidentu a vládě, že budu jejich zákony a nařízení mně nadřízených činitelů a rozkazů svých velitelů ochotně poslušen, že budu přísně zachovávati úřední tajemství, a že při svém jednání budu míti vždycky na zřeteli jen zájem služby, prospěch Československé republiky a jejího lidu. Přísahám, že povinnosti strážce národní bezpečnosti, jež jsou nebo budou mi zákony a nařízeními nebo rozkazy mých představených pro zachování veřejného pořádku, klidu a bezpečnosti stanoveny a povinnosti vojína, jež mně zákony a předpisy vojenskými jsou nebo budou uloženy a jež jsem vojenskou přísahou na sebe vzal, budu svědomitě a nestranně plniti. Tak přísahám!“. Kurz ve výcvikovém středisku SNB absolvoval s prospěchem „dobrý“ v pořadí 79. z celkového počtu 220 frekventantů. Kurz byl rozdělen na dva učební bloky, z nichž v bloku A absolvovali frekventanti přednášky z politické výchovy, dějepisu, jazyka služebního, jazyka ruského, zeměpisu a zdravovědy. Blok B obsahoval přednášky o zákoně o četnictvu, organizačním předpisu a služební instrukci, obecném trestním zákoně, ústavním a správním právu, o službě pátrací a daktyloskopické, o praktické bezpečnostní službě, vojenském trestním zákoně a vojenském trestním řádu, obecném trestním řádu, kasárním předpise, dále o nauce o zbraních a střelbě a součástí byl i vojenský výcvik. V závěrečném hodnocení dosáhl František Vrkoč celkem 159 bodů. Jeho chování ve službě i mimo službu bylo hodnoceno jako „vzorné“, tedy nejvyšším kvalifikačním stupněm. Ke dni ukončení nástupního kurzu byl František Vrkoč povýšen do hodnosti rotného SNB. Současně byl zařazen k Velitelství stanice SNB Křimice v plzeňském okrese a to s nástupem služby 19. dubna 1946. Krátce předtím se manželům Vrkočovým narodila druhá dcera.

 

Dne 6. srpna 1946 se rodina přestěhovala do nového bydliště na adrese Plzeň, Roosveltova 7. Dne 8. října 1946 byl čekatel SNB rotný František Vrkoč povýšen do hodnosti strážmistra a bylo mu propůjčeno definitivní služební místo v příslušné platové stupnici gážistů mimo hodnostní třídy Sboru národní bezpečnosti v osobním stavu Zemského velitelství SNB v Praze. Ke dni 1. září 1946 skončilo jeho zařazení na stanici Křimice a nově byl zařazen na stanici SNB Bolevec, kde setrval až do 1. října 1946, kdy byl přemístěn k Velitelství stanice SNB Plzeň – Anglické nábřeží. Na stanici vykonával obchůzkovou a dopravní službu. Svými nadřízenými byl hodnocen jako ukázněný, spolehlivý a snaživý. Pro své služební zařazení byl hodnocen jako dobře upotřebitelný, ovšem s nutností dalšího výcviku a školení. Jeho chování a vystupování jak ve službě tak i mimo ní bylo hodnoceno jako slušné. Přímý nadřízený jej v únoru 1947 hodnotil následovně: „Jest pevného charakteru, vážný, družný, ve službě pohotový, pro další povýšení nutná služební průprava a školení. Znalost předpisů dobrá. Jeho vztah k lidové demokratickému státnímu zřízení kladný.“.

 

V březnu 1947 byl povýšen do hodnosti štábního strážmistra. Nejspíše vzhledem k osobní zálibě v jízdě na motocyklu byl František Vrkoč k 20. červenci 1947 přemístěn k Velitelství motorizované a dopravní stanice Plzeň-město, opět jako podřízený příslušník. Služba zde mu však zřejmě nevyhovovala, neboť již 15. října 1947 si podal žádost o přemístění zpět na stanici Anglické nábřeží. Žádost odůvodňoval zdravotními problémy psychického rázu, které utrpěl následkem věznění za nacistické okupace. Žádost byla vyřízena kladně a již za necelý měsíc se mohl vrátit na své předchozí zařazení.

 

Únorový komunistický převrat se jej téměř nedotkl.[47] Snad jen tolik, že dne 3. března 1948 se stal členem Komunistické strany Československa. Ve straně zastával funkci zapisovatele při závodní organizaci KSČ SNB Plzeň, skupina C. Mimo to byl v té době ještě členem Svazu přátel SSSR, ROH, Sokola, sportovního klubu SNB v Plzni a Svazu osvobozených politických vězňů v Plzni. V listopadu 1948 byl nucen vyplnit dotazník, kterým bylo prováděno šetření k jeho osobě z hlediska dalšího setrvání ve službě. Mimo svých osobních poměrů, stranickým a lidovládným funkcím a průběhu své kariéry a minulých zaměstnání, byl nucen se vyjádřit i ke svému poměru k reakci: „Můj postoj k reakci jako bývalého politického vězně je nekompromisní a tuto se snažím vždy potírati. Na všesokolském sletu v Praze jsem nebyl, ale odsoudil jsem jednání reakčních kruhů, které všesokolský slet chtěly využít ke svým účelům.“ Dále uvedl, že na brigádách od 1. ledna 1948 strávil 40 hodin na stavbě domu mládeže v Plzni-Doubravce. Na otázku politických školení, znalosti marxismu-leninismu a poměru ke straně uvedl: „Politické školení navštěvuji. Můj poměr ke straně KSČ je kladný, neboť vyhovuje plně mému přesvědčení.“ Závěrečné hodnocení nadřízených orgánů (konkrétně podepsané okresním velitelem SNB npor. Součkem), které rozhodovalo o jeho dalším setrvání ve Sboru, znělo: „Strážmistr František Vrkoč jako podřízený se od únorových událostí vyvíjí slibně, alibismus neprojevil, je svědomitý, snaživý, vážný, zdvořilý, ochotný, schopnost a chápavost dobrá, chování ukázněné. V politickém ohledu však potřebuje dalšího školení.“ Dne 17. prosince 1948 podepsal nově znějící přísahu příslušníka SNB ve znění dle předpisů vydaných v roce 1947[48]. Slova přísahy zněla následovně: „Přísahám na svou čest a svědomí při všem, co je mi svaté, že vždy budu věren a oddán Československé republice, jejímu lidově demokratickému ústavnímu zřízení, jejímu presidentu a vládě; že vždy budu dbáti zákonů a nařízení republiky; že budu ochotně poslušen nařízení a příkazů svých představených a rozkazů svých velitelů; že budu přísně zachovávati úřední tajemství a že při veškerém svém jednání budu vždy míti na zřeteli jen zájem služby a prospěch republiky a jejího lidu. Přísahám, že své služební povinnosti budu plniti svědomitě a nestranně i s nasazením života. Tak přísahám!“. V té době se však již kariéra Františka Vrkoče, coby příslušníka Sboru národní bezpečnosti, pomalu chýlila ke konci.

 

Dne 23. ledna 1949 orgány plzeňské státní bezpečnosti začaly prověřovat podezření ze spáchání trestného činu, kterého se měl dopustit nezjištěný příslušník této složky na jedné z žen, nacházejících se v listopadu 1948 v zajištění ve věznici KV SNB v Plzni na Anglickém nábřeží. Orgány KV StB Plzeň zahájili ve věci šetření, kdy byla zjištěna poškozená, která byla k věci vyslechnuta. Dalším šetřením byl zjištěn jako možný pachatel šstržm. František Vrkoč ze stanice SNB Plzeň – Anglické nábřeží. Věc byla následně předána k dalšímu šetřením KV SNB v Plzni. Vyšetřování vedl sám krajský velitel mjr. Hůlka s okresním velitelem, a tedy přímým nadřízeným šstrm. Vrkoče, npor. Bejčkem. Ve věci byl vyslechnut MUDr. Němeček a poškozená Karla Grollová. V průběhu vyšetřování se přihlásily další poškozené ženy a to Růžena Kozáková a Vladimíra Kalábová.[49] Po skončení vyšetřování, 25. ledna 1949, byla věc předána vojenskému prokurátorovi v Plzni, který dne 26. ledna 1949 podal ke Krajskému vojenskému soudu v Plzni[50] na šstrážm. Františka Vrkoče obžalobu pro zločin svedení ke smilstvu podle § 411/III vojenského trestního zákona (v. tr. z.), kterého se měl dopustit tím, že: „1/ dne 28. 11. 1948 jako strážný určený ke střežení vyšetřovanců ve věznici KV SNB v Plzni svedl, k trpění soulože na chodbě uvedené věznice vyšetřovankyni Karlu Grollovou; 2/ dne 9. prosince 1948 při provádění eskorty vlakem z Plzně do Chebu svědl k trpění soulože v oddělení vagonu vyšetřovankyni Růženu Kozákovou, tedy v obou případech svedl k vykonávání nebo trpění nějakého smilného jednání osobu svěřenou mu k dohledu.“ Obžalobu podával náměstek vojenského prokurátora mjr. just. JUDr. Alois Valach. Další jednání Františka Vrkoče, které bylo orgány SNB prověřováno a které mělo spočívat v tom, že v blíže nezjištěné době v prosinci 1948 vešel do cely na Anglickém nábřeží, kde byla umístěna Vladimíra Kalábová z Prahy a tuto objal kolem krku patrně v úmyslu, svádět jí ke smilstvu, nebylo v obžalobě zahrnuto.

 

Dne 25. ledna 1949 byl František Vrkoč v 16.00 hodin zatčen a dodán do vazby vojenského prokurátora v Plzni. K témuž datu byl zproštěn služby a to z důvodu uvedeným ve výměru, kterým byl zproštěn služby: „protože jste byl zatčen pro čin, jehož povaha nepřipouští, abyste nadále konal službu. S tímto opatřením je spojeno zkrácení Vašich služebních příjmů o 50 % podle ust. § 14 vl. nař. č. 380/38 Sb. Zároveň Vám zakazuji nositi stejnokroj a v případě propuštění z vazby i zbraň. Svému osobnímu úřadu musíte býti kdykoliv k dispozici. Porušení těchto omezení mělo by za následek Vaše další stíhání.“ Dne 8. února 1949 se konalo ve věci šstrážm. Františka Vrkoče hlavní přelíčení před vojenským soudem v Plzni.[51] Téhož dne byl vynesen rozsudek, kterým byl František Vrkoč uznán vinným, že: „(…) dne 28. listopadu 1948 jsa ve strážní službě, ve věznici krajského velitelství SNB Plzeň svedl vyšetřovankyni Karlu Grollovou k trpění soulože, tedy svedl k vykonání neb trpění nějakého smilného jednání osobu svěřenou dohledu, čímž zároveň porušil povinnosti ve strážní službě avšak méně významnějším způsobem.“, čímž se dopustil: „zločinu svedení k smilstvu podle § 411/III v. tr. z. v jednočinném souběhu podle § 100 v. tr. z. s přečinem porušení povinností ve strážní službě podle § 230 v. tr. z. a 242 bv. tr. z.“ a byl odsouzen: „(…) podle §§ 412, 100, 125, 92 v. tr. z k trestu žaláře v trvání 10 /deseti/ měsíců, zostř. (eného) v prvém, pátém a desátém měsíci samovazbou a jednou za 14 dnů trestu postem. Podle § 48 v. tr. z. vysloveno propuštění z hodnosti. Podle § 127 v. tr. z. započítává se do trestu vyšetřovací vazba od 25. ledna 1949 do 8. února 1949. Podle § 1 a 3 zák. č. 562/1919 Sb. se žalovanému výkon trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu pěti roků.“ Naproti tomu byl zproštěn bodu obžaloby, kde byl podezřelý ze stejného zločinu, kterého se měl dopustit 9. prosince 1948, kdy ve strážní službě jako eskorta, svedl při jízdě vlakem z Plzně do Chebu vyšetřovankyni Růženu Kozákovou k trpění soulože. Rozsudek je rozsáhle odůvodněn a to nejprve k části odsuzující. Zde si soud musel vyřešit předběžnou otázku postavení obviněného vůči poškozené, aby tak mohla být stanovena konečná právní kvalifikace jednání obviněného. Dále je podrobně popsán skutkový děj, kdy soud vycházel z provedeného hlavního přelíčení a z důkazů opatřených v přípravném řízení.

 

Pouze na okraj lze zmínit, že František Vrkoč své jednání vůči poškozené Karle Grollové doznal v plné míře. Na svou obhajobu uváděl to, že byl poškozenou sveden (poškozené se údajně chovala vyzývavě) a současně delší absenci v pohlavním životě zapříčiněnou přístupem jeho manželky. Dále se hájil tvrzením, že poškozené se jeho jednání vůbec nebránila. Více na svou obhajobu neuvedl. Nebyl ani schopen vysvětlit, v čem konkrétně tkvělo vyzývavé chování poškozené. Jeho výpověď se v zásadních bodech shodovala s výpovědí poškozené Karly Grollové. Ta obhajobu obviněného vyvracela svou výpovědí. Popřela, že by kdy měla úmysl obviněného svést a svou pasivitu vysvětlila ohromením a strachem z toho co si dozorce vězňů vůči ní dovolil. Navíc u ní vyvstala obava, že pokud by se pokusila se bránit, příslušník SNB by její odpor mohl zlomit silou. Sám soud vyhodnotil důkazní situaci tak, že Karla Grollová neměla důvod svádět Františka Vrkoče, neboť by si tím nezajistila žádné úlevy ani výhody, poté, co sám František Vrkoč si pokusil si Karlu Grollovou naklonit a přiblížit svými nestandardně častými návštěvami na její cele a některé výhody jí poskytl sám od sebe.

 

Při hodnocení důkazů došel soud k přesvědčení, že iniciativa ke smilným činům vzešla do Františka Vrkoče. Výměru trestu odůvodnil předseda senátu, pověřený president Krajského vojenského soudu v Plzni mjr. just. JUDr. Miloš Stejskal, následovně: „Při výměře trestu polehčovalo: doznání, zachovalost a svedení příležitostí. Naproti tomu nepřitěžovalo nic. Vzhledem k převaze polehčujících okolností, jak do počtu, tak i v jejich významu, použil nalézací soud ustanovení § 125 v. tr. z. a změnil těžký žalář na žalář, při čemž sešel též pod spodní hranici sazby. Podle § 92 v. tr. z. byl trest žalovanému přiměřeně zkrácen za současného zostření, aby dlouhým výkonem trestu netrpěla nevinný rodina a služba u SNB. Propuštění z hodnosti se opírá o ustanovení § 48 v. tr. z., neboť je zákonným následkem trestu žaláře. (…) Nalézací soud přihlížeje k dosavadnímu kázeňské a soudní zachovalosti žalovaného, jeho bezúhonné pověsti dospěl k přesvědčení, že k činu byl sveden mimořádnými okolnostmi, které lze hodnotit jako ojedinělé vybočení, zaviněné lidsky pochopitelným pohlavním vzrušením, zesíleným předchozí abstinencí, vyslovil odsouzení podmíněné, maje za to, že postačí u žalovaného pouhá pohrůžka trestem k jeho trvalé nápravě, při čemž mu byla stanovena maximální zkušební doba (5 let). Nalézací soud totiž si slibuje právě od této dlouhé zkušební doby větší nápravný účinek pro povahu žalovaného, než od okamžitého výkonu trestu, neboť pod pohrůžkou výkonu dlouhého trestu žaláře bude přinucen chovat se řádně.“ K zprošťující části rozsudku soud konstatoval, že jediným důkazem případného protiprávního jednání je výpověď Růženy Kozákové, ke které však bylo zjištěno, že se jedná o ženu opakovaně trestanou, která: „ (…)v sexuelní sféře je značně lehkomyslnou.“ Navíc, František Vrkoč toto jednání popíral. Pokud by mu toto jednání bylo prokázáno, bylo by to ve vztahu k prvnímu bodu obžaloby pouze pokračujícím trestným činem, který by na výši trestní sazby, kterou byl František Vrkoč ohrožen, vliv. Soud poukázal na to, že předchozí jednání obžalovaný plně doznal. Podle právní zásady in dubio pro reo tak soud obžalovaného v tomto bodě obžaloby zprostil.[52]

 

V den nabytí právní moci rozsudku, dne 11. 2. 1949, byl v 15.30 hodin František Vrkoč propuštěn z vojenské trestnice v Plzni-Borech. O půl hodiny později se hlásil na stanici SNB Plzeň – Anglické nábřeží, kde svému nadřízenému vrch. stržm. Cihlářovi sdělil, že byl odsouzen na deset měsíců prostého žaláře podmíněně na pět let bez ztráty hodnosti (!). Velitelem stanice byl poučen, aby se choval dle výměru, kterým byl zproštěn služby.

 

Dne 18. března 1949 vypracovalo ministerstvo vnitra dekret, kterým byl František Vrkoč propuštěn ze SNB a to vzhledem k pravomocnému rozsudku Krajského vojenského soudu v Plzni: „(…) Vzhledem k tomu propouští Vás ministerstvo vnitra podle ustanovení § 5, odst. 1, písm. a) zákona ze dne 21. prosince 1948, čís. 206 Sb., za použití ustanovení výnosu z 13. 3. 1920, čís. 15.653-13 dnem doručení tohoto dekretu ze sboru národní bezpečnosti. (…)“ Dekret, pod kterým byl podepsán poslanec národního shromáždění, pplk. Josef Pavel[53], byl Františku Vrkočovi doručen 30. března 1949.[54] Služební poměr příslušníka SNB mu byl v důchodovém výměru započítáván do 31. března 1949.[55]

 

V dalším životě…          

Po svém odsouzení a propuštění ze služebního poměru příslušníka Sboru národní bezpečnosti se František Vrkoč uplatnil u tehdejších Dopravních podniků statutárního města Plzně a to jako řidič trolejbusů a autobusů. Do nového zaměstnání nastoupil 3. června 1949. V dubnu 1954 se manželům Vrkočovým narodila třetí dcera. V blíže nezjištěné době se rodina přestěhovala do nového bydliště ve čtvrti Slovany. V roce 1961 se dostal František Vrkoč podruhé do střetu se zákonem. V době od 31. března 1961 do 7. května 1964 se nacházel ve věznici. Z archivních dokumentů lze dovodit, že v době od jeho zajištění, tedy od 31. března 1961 do 1. července 1961 se nacházel ve vazbě a následně byl převeden do výkonu trestu odnětí svobody. Důvody jeho zajištění, uvalení vazby a odsouzení se nepodařilo objasnit. Zřejmě v průběhu doby výkonu trestu došlo k rozluce jeho manželství.

 

Po svém propuštění z výkonu trestu se dne 18. května 1964 vrátil do původního zaměstnání u dopravního podniku. Nyní již jako dopravní zřízenec a od prosince 1965 jako pracovník garáží. Dne 14. prosince 1970 ukončil pracovní poměr z důvodu dovršení důchodového věku. Penze mu byla vyměřena ve výši 1.815 Kčs.

 

František Vrkoč zemřel v Plzni na podzim roku 1991.[56]

 

Autor: Tomáš Herajt