nacházíte se zde:  home  /  historie  /  Útěk z Ilavy – Vzpomínky účastníka
 

Přidejte se k nám...

Sledujte nás na Youtube
 

Sdílejte tuto stránku ...

 
 

Obrázky

Ilava
Ilava II.
Ilava III.
Ilava IV.
 
 
Ilava
Foto

Útěk z Ilavy – Vzpomínky účastníka

V druhé polovině roku 1950 byl z notorické věznice Bory u Plzně odeslán ve dvou autobusech transport čítající asi devadesát politických vězňů. Místem určení byla Ilava, věznice na Slovensku, v povodí Váhu. Šlo většinou o vězně považované za neschopné práce v uranových dolech na Jáchymovsku, mnozí z nich přestárlí nebo invalidní, jiní kteří neschopnost pouze předstírali. Jako já sám. Bylo mně v té době 21 roků, a byl jsem v předcházejícím roce odsouzen Státním soudem v Brně na dvacet let za velezradu. Jako téměř všichni z nás, kromě několika retribučních (válečných kolaborantů). Pokud si vzpomínám, nebylo mezi námi žádných kriminálních případů.

 

Tehdejší situace na Slovensku byla stále ještě rozdílná od Čech. Rudý teror, který v Čechách započal již v 1948 po Sokolském sletu v Praze, nechal Slovensko ještě téměř  nedotčené. Slovensko zřejmě muselo počkat až komunisté zvládli situaci v pro ně více důležitých Českých zemích. Mimoto na Slovensku velká část obyvatelstva byla oddaně katolická, kteří ale také měli lepší znalosti o komunismu z válečných let.  Těsně před válkou se Slovensko osamostatnilo, ale jejich geografická poloha zaručila jejich závislost na nacistickém Německu. V důsledku toho se jejich armáda účastnila války proti Sovětskému svazu, a tak jejich vojáci získali bezprostřední zkušenost s životem v komunistickém systému. Když válka skončila a Slovensko bylo okupováno Rudou armádou, je uváděno že 6973 slovenských občanů bylo odvlečeno do sovětských lágrů a z nich tam 528 zahynulo.

 

Za takové situace by nemělo nikoho překvapit že Slováci byli tehdy většinou silně antikomunističtí a dal se tam očekávat silnější odpor ke komunismu nežli v Českých zemích s jejich silnými socialistickými stranami. V prvních poválečných volbách na 70% hlasů šlo k nekomunistickým stranám. Jedním z důsledků bylo, že zatímco v Českých zemích věznice byly přeplněny, na Slovensku byly poloprázdné, s velmi malým procentem politických mezi jejich vězni, a ti téměř výlučně odsouzeni pro jejich činnost během války. A ještě něco jiného. Vězeňský režim v Ilavě byl stále ještě takový jako býval v předsocialistických dobách, bez té brutality, kterou se tenkrát již vyznačovala Borská věznice, kterou v té době řídil nechvalně známý pplk. Kramer. Toto je třeba mít na paměti při čtení o detailech tohoto známého útěku. V tvrdších podmínkách by taková věc nebyla možná. Nám z Čech tehdy vyhradili celé jedno poschodí ve velkých společných celách. V té, kde jsem byl já, jedničce, bylo třicet přízemních postelí. Neměli pro nás ani vězeňské uniformy a tak jsme zůstali v civilu, který nám na Borech vrátili pro transport. Podmínky ve věznici byly tak volné, že v krátkém čase dva z nás utekli. Byla jim dána práce na vězeňském dvoře, bez stálého dozoru, a tak si k vnější zdi přistavili vodovodní trubku, jež tam ležela, a ve svých civilních šatech zmizeli mezi lidmi v městečku. Dostali se na západ. Jeden z nich byl Cyril Musil od Nového Města, dobře známý trenér našich olympijských lyžařů na běžkách. Po čase přišla zpráva, že byl ve Švýcarsku, jako lyžařský instruktor někde v horském hotelu.

 

Tento drzý útěk vedl k přitužení podmínek ve věznici a rychle pro nás přivezli vězeňské mundůry. Potom, v prvních dnech května, jsem učinil objev. Ve věznici byla větší kovodílna, vyrábějící trubkové kozy na stavby. Když jsme přišli my z Borů, odstranili z ní místní vězně a obsadili ji námi. K velké nelibosti slovenských vězňů. Vedení věznice se snažilo oddělit nás, politické z Čech, od jejich vlastních lidí. Při této kovodílně byla malá autoopravna, kde jsem pracoval jako pomocník automechanika. Tím byl jeden z nás z borského transportu, Slovák jménem Jano Ševčík, který pocházel odněkud z Pováží, poblíž Ilavy. Poněkud podivný charakter, s něčím utajeným ve své minulosti, což bylo vyjeveno později. Stali jsme se přáteli, a tak si mne vzal za pomocníka v autodílně. Byl vyučený automechanikem a za války sloužil ve slovenském letectvu jako letecký mechanik. Byl to ale, jak jsem časem zjistil, kompulsivní lhář a vykládal že byl pilotem v sovětském letectvu a že bojoval u Stalingradu jako stíhací pilot a byl tam raněn. Jednou se přihodilo, že civilní nákladní auto přivezlo něco do věznice a řidič si stěžoval že nebyl v pořádku motor. A tak nás dva tedy poslali se na to podívat. Zatím co jsme se zabývali opravou, všiml jsem si plátku do pilky na železo v nářadí auta. Nejprve jsem nemohl uvěřit svým očím, ale plátek rychle změnil majitele.

 

Tato šťastná náhoda byla základem, na kterém jsme plánovali náš útěk. Vyjevil jsem svůj nález některým důvěryhodným spoluvězňům na naší cele a mozky začaly bzučet. Přirozeným vůdcem na cele byl muž jménem Foltýn. V civilním životě byl kapitánem na říčním parníku dopravujícím zboží po Labi do Hamburku a zpět. Tento člověk s pomocí jiných vypracoval plán našeho útěku. Naše cela byla na konci budovy na druhém poschodí, byla značně velká a měla tři okna. Pod okny byl hluboký vyzděný příkop. Říkalo se že Ilava bývala ve středověku opevněným klášterem, přeměněným na věznici osvíceným panovníkem Josefem II. v osmnáctém století. Na druhé straně příkopu byl úzký pruh země upravený jako park a za tím byl prudký svah vězeňského sadu dolů k řadě domků pro bachaře a k silnici za nimi. Jak jsme si ověřili pozorováním, nebývala tam stráž v noci a v neděli odpoledne. Důležité ale také bylo, že pod oknem na konci budovy byla úzká klenba jako nad bránou, mezi budovou a druhou stranou příkopu. Byla trochu stranou, ale dala se dosáhnout člověkem visícím na laně. Mohla posloužit jako úzký, půl metru široký most. Úniková cesta tedy byla.

 

Co zbývalo bylo vyříznout díru v mříži a zmizet. Zde jsme ale střetli veliký problém. Na cele bylo dvacet sedm lidí a bylo zřejmé, že ne všichni budou chtít utéct, a někteří nemohli jít, i kdyby bývali chtěli. Z těch jeden byl osmdesát roků starý Němec, který byl příliš chatrný na to chodit do práce a většinou ležel v posteli. Druhým byl student z Prahy, Vomela, veliký muž nedobrého zdraví, vážící 109 kilo, příliš velký na to, aby se protáhl dírou, kterou jsme byli schopni v mříži vyříznout. Ta byla z tlustých prutů z měkkého železa, které snad pocházely ještě z dob řečeného panovníka. Museli jsme přeřezat čtyři z nich na vyjmutí jednoho z křížů, což nám dalo otvor asi třicet pět na třicet pět. Dost velký pro normálního člověka, zdaleka ale ne dost pro někoho jeho rozměrů.

 

Potom zde byl také problém utajení samého řezání mříže. Řezání oceli pilkou na železo je hlučná operace, což samo o sobě vylučovalo udělat to v noci. Muselo se tak stát v neděli odpoledne po obědě, když je každý v místnosti a cely jsou zamčeny až do pondělka do rána. V neděli jsme nedostávali večeři, byla vydávána s obědem. Naší největší potíží ale bylo vyříznout tu mříž takovým způsobem, aby ti v místnosti, o kterých jsme si mysleli, že by o tom neměli vědět, zůstali nevědomí. V té věci nám byl ku pomoci starobylý charakter budovy. Vnější zdi byly přes metr tlusté a tak okna byla v hlubokých výklencích. Spodek okna byl asi dva metry nad podlahou a potom byl ještě další jeden a půl metru do stropu, který byl klenutý. Pomohla také neoficielní nedělní rutina. Z toho okna bylo totiž vidět na místní fotbalové hřiště dole v údolí za silnicí a bylo normální a celkem tolerováno, že ti, kdo se zajímali o fotbal, se vyšplhali k oknu a pozorovali hru tam dole. Jenom někteří z bachařů bývali protivní, když někoho v okně chytili. Takže ten, který měl dělat to řezání, se krčil u mříže a dva nebo tři další stáli za ním, aby jej kryli. Na zakrytí zvuku řezání jsme museli nadělat dost hluku na to, abychom to přehlušili. Tudíž tři budou sedět poblíž okna a hulákat národní písničky. Já jsem dělal hluk vlastním způsobem. V té době jsme si mohli kupovat vejce, a tak jsem šlehal vaječný bílek v ešusu, ze kterých jsme jedli. Dvě plechové lžíce, držené jednou rukou na vyšlehání té pěny v plechovém ešusu, nadělaly takovou míru hluku, že vedle mne toho nebylo mnoho jiného slyšet. Tři nebo čtyři intelektuální typy byly jedním z nás zapleteny do filosoficko-politické debaty která, kromě toho že byla hlučná sama o sobě, jim zabránila v čmuchání po místnosti po ty dvě kritické hodiny.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                            

Zvláštní problém představoval jeden mladší, ale nemocný člověk, který rovněž nechodil do práce a trávil své dny v posteli. Podstata problému s ním byla v tom, že jeho postel byla přímo proti tomu oknu přes místnost, a jak tam ležel, dívával se na to okno. Byl to ale takový  jednoduchý Boží člověk (jak se ten mohl stát politickým vězněm!), a tak tři jsme si k němu přisedli na postel a zapředli s ním hovor o jeho zdraví. Nemocní lidé vždy rádi hovoří o svých neduzích a jeho ten zájem o něj velmi potěšil. Skončilo to tím, že jsme jej přesvědčili, že by si měl vzít nějaké vitaminy, které mu jistě pomohou. Dostal prášky pro spaní a bylo o něj postaráno. Potom zde byl jeden z nás, kterému jsme nevěřili a podezřívali jej z bomzáctví. Ten byl ze smíšeného česko-německého manželství a jako takového jej Němci automaticky považovali za svého. Strávil celou válku v německé armádě jako tankista. Ke konci bojoval v Normandii a ve čtyřicátém pátém, když příliš přituhlo, způsobil si zranění (jak říkal) a byl poslán do nemocnice a poté na dovolenku domů na zotavenou. Tím pro něj válka skončila. Abychom jej neutralizovali, využili jsme jeho vášně pro karty. Měli jsme mezi sebou jistého Tondu Houdka, alias Očko, dobře známého jednookého drobného podvodníka z Prahy. Byl chycen při pašování přes hranice a obviněn ze špionáže. Takže se z něj stal politický vězeň a byl s námi. Ten byl také expertem na karty a tak se jeho úkolem stalo zaměstnat toho, jehož jsme podezřívali, kartami. Za tím účelem jsem mu dal stovku cigaret, běžného platidla při karetních hrách, s instrukcí pomalu prohrávat, a tím učinit hru zajímavou pro svého protivníka. Splnil svůj úkol báječně. Několik detailů, o kterých nebyla zmínka. Na řezání nestačí pouhý plátek. Je také třeba mít pro něj rám. Ten jsme si museli vyrobit sami. Byl tam hoch mého věku, Jarda Zelenka, který byl vyučený kovářem a který v této funkci pracoval v dílenské kovárně. Ten pro nás vykoval rám, složený ze dvou částí pro snazší utajení. Samozřejmě že nás při návratu z práce prohlíželi, ale pro zkušené vězně nebylo tak těžké něco skrýt. V té době jsme již měli dva další plátky do rezervy a podařilo se nám je propašovat zcela bezpečně. To skutečné řezání udělal jiný hoch mého věku, jménem Špatenka, který byl od černého řemesla, zámečník nebo tak něco. Ten byl chycen se svojí dívkou při přechodu hranic. Měl u sebe pistoli a zastřelil jí jednoho z hraničářů. Unikl pověšení, protože mu bylo teprve sedmnáct a v prvních létech komunismu stará demokratická etika ještě do jisté míry přežívala. Dostal za to sedmnáct roků. Ten to byl, kdo navrhl ten rám a spolupracoval na jeho výrobě.

 

     V jednu chvíli nás při tom téměř přistihli. Opět nás zachránilo stáří té budovy. I vnitřní zdi, jež oddělovaly cely od chodby, byly na tři čtvrtě metru tlusté. Ti staří stavitelé určitě nešetřili materiálem. Na straně od chodby byly normální vězeňské dveře z tlustých dubových desek a s kukátkem, na straně do cely byly mřížové dveře, které se zamykaly na noc. Toto umožnilo stráži, po odemčení těch vnějších dveří, postoupit k mříži a nahlédnout do místnosti. Tak se také stalo, když selhala naše strážní služba a on je zahlédl v okně. Byl to jeden z nepopulárních bachařů a dožadoval se vidět toho, kdo byl v okně. Ale řezání mříže v tak obtížné pozici je těžká práce a chudák Špatenka byl bez dechu a celý zpocený. Bylo naprosto vyloučeno aby předstoupil před bachaře v takovém stavu. A tak my, kteří jsme byli zasvěceni, jsme se na Foltýnův pokyn nahrnuli ke dveřím, prosíce a přemlouvajíce strážného: „Pane veliteli, odpusťte mu prosím, jenom se díval na fotbal, prosím, buďte tak laskavý, prosím, neohlaste to na něj, prosím, byl by potrestán, pane veliteli, buďte tak hodný?" Ale strážný byl neoblomný a energeticky se dožadoval uvidět svého muže. Ve  skutečnosti vypadal, jako že jej těšilo být prošen těmi jinak tak hrdými politickými, zdálo se, že jej to činilo cítit se velmi důležitým a mocným. Pozitivně se nadýmal pýchou, pitomec. Ale získali jsme tím pro Špatenku nutnou půl minutu, aby chytil dech a utřel si pot poctivé práce z čela. Strážný si zapsal jeho jméno a hrdě prohlásil, že jej oznámí k raportu. „Doufám že to udělá," zubil se Špatenka, „zavřou ho až zčerná."

 

Potom to již zabralo pouze několik minut řezání a práce skončila, pro tu chvíli. Zůstal pouze malý kousek jedné mříže, aby držel celou věc pohromadě, který byl ulomen hrubou silou, když přišel čas. Otvory po řezání byly vyplněny rozžvýkaným chlebem. Po celou dobu řezání Foltýn chodil po místnosti a dohlížel na to, aby vše šlo jak plánováno. Večerní sčítání přišlo v normálním čase a dveře byly pro tu noc zamčeny. Lano na sešplhání jsme si připravili klasickým způsobem, jak se to ukazuje v kýčovitých filmech - roztrháním několika prostěradel na pruhy a svázáním jich dohromady. Čas pro odlet byl určen na jednu po půlnoci, kdy venku bude vše klidné. Na poslední chvíli, nedlouho před vypnutím světel, jsme řekli těm ze zbývajících, o kterých jsme si mysleli, že by mohli mít zájem, co se děje a aby se rozhodli. Dva nebo tři se přidali. Byly vydány poslední instrukce. Každý jeden měl udělat panáka pod pokrývkou z krabic a z čehokoliv co bylo po ruce, aby se nevzbudilo podezření. Bachaři chodili nahlédnout do místnosti asi po hodině a tak, jakmile ten vhodný odešel, byl vydán signál. Bylo to 27. května, tři dny po mých dvacátých druhých narozeninách.

 

Start se konal, jak bylo plánováno. Mělo se jít v intervalech deseti vteřin, já jsem měl být šestý. Bylo dohodnuto čekat až všech dvanáct, kteří chtěli jít, bude dole a potom se rozejít jak bylo předem dohodnuto. Tehdy se přihodila jedna z těch nešťastných nehod, jež ovlivňují lidské životy. Muž přede mnou měl nějaký problém s tkaničkami do bot a nastala přestávka. Tehdy jsem ztratil trpělivost a šel místo něj - a nenašel nikoho dole. Ta půl minuta byla příliš mnoho pro nervy těch již pod oknem. Jak bylo později řečeno, představovali si, že vše bylo prozrazeno a těm dalším bylo zabráněno v odchodu. Utekli. Bylo domluveno, že já půjdu s mým přítelem Ševčíkem, který byl odtud a znal okolí, a že se dostaneme ven společně. Znal to také kolem Karlových Varů, kde žil po válce a měl tam taxi dopravu. Namísto toho s ním šel Špatenka a on jej dovedl bezpečně na hranice namísto mne. Život někdy zahraje takové kousky. Zůstal jsem tedy sám a směřoval na Moravu, kde jsem mohl dostat pomoc.

 

Prvním pravidlem při útěku z vězení je dostat se co nejrychleji co nejdále. Důvodem je, že po prvních několik hodin je vše klidné a je možno se pohybovat bezpečně, bez povšimnutí. Později začnou zátahy, a ty jsou nejhustější v blízkém okolí. Těm se je třeba vyhnout. I kdyby byl útěk brzo  objeven, nějaký čas vezme telefonování, organizace stíhacích oddílů, jejich přivezení na místo atd. Tudíž ty první hodiny jsou vzácné a je nutno jich využít. Několik z nás bylo chyceno v krátké době, protože zanedbali toto pravidlo a motali se v blízkém okolí ještě druhý a třetí den. Tedy, jakmile jsem si uvědomil, že původní plán selhal, sebral jsem se a snažil zmizet. Dolů příkrým svahem vězeňského sadu k bachařským domkům, přes zeď která tam byla, po čtyřech pod okny jednoho z nich, shodou okolností velitele našeho oddělení Cibuly, a byl jsem na silnici před nimi. Cestou jsem se srazil s některými z nás, ale rozešli jsme se. Bylo nutno dostat se přes Váh na moravskou stranu. Z okna jsme viděli na most, takže jsem věděl kam jít. Bez váhání rychlým pochodem k mostu, rychle přes něj a první překážka byla překonána. Oblečen jsem byl do pracovních modráků a měl jsem civilní svetr a baret, takže jsem nebyl nápadný při náhodném setkání. Za mostem jsem odbočil na polní cestu a směřoval do hor.

 

Když se rozednilo, byl jsem již vysoko na stráni pod lesem a díval se na věznici v dálce již téměř nerozeznatelnou. Za denního světla, po krátkém odpočinku a snězení části jídla na cestu, jsem pokračoval. Naneštěstí jsem si mnoho jídla nevzal, protože jsem se spoléhal na Ševčíka, který mě ujišťoval, že nemusíme daleko jít a bude o nás postaráno. Nyní jsem toho litoval. Po šesti dnech přechodu přes hory, vyhýbaje se policejním zátahům, jsem byl chycen v místě zvaném Valašská Polanka na Moravě, když jsem se již domníval, že jsem z bezprostředního nebezpečí venku. Byla to místní dvoučlenná policejní hlídka, která mne chytila. Jak jsem se přibližoval po půlnoci ke křižovatce, abych se zorientoval podle značek, když jsem se je snažil při měsíčním světle přečíst, posvítili na mne baterkou. Měli sebou psa a nemělo smyslu utíkat, unavený a hladový jak jsem byl. Na cestě přes hory jsem dostal nějaké jídlo v osamělé chalupě od sympatizujících vesničanů, ale to nevydrželo dlouho. A také dva roky ve vězení bez cvičení není dobrá příprava pro šplhání po kopcích. Stehenní svaly bolely k nevydržení a byl jsem stěží schopen pomalu jít, ne běžet. Asi po týdnu jsem byl zpět v Ilavě.

 

Bilance útěku stála následovně: pět se dostalo na západ. Ševčík se Špatenkou, Foltýn s jiným mužem, a jeden sám o sobě. Sedm bylo chyceno. Dva z těch sedmi se ve skutečnosti přihlásili sami. Jeden z nich byl typ žvanícího pitomce, který měl plno řečí o svých minulých hrdinných činech, ale když došlo na věc, tak se zhroutil. Byl to jeden z těch, kteří se přihlásili dodatečně. Od lidí, kteří zůstali, jsem se dověděl, co se dělo na cele po našem odchodu. Ten velký muž Vomela se hystericky pokusil protlačit dírou v mříži a zaklínil se tam. Ostatní mu pomohli dostat se zpět, ale on byl tak sebrán nemožností jít s námi, že vzal overdosu uklidňujících prášků, které užíval pro své nervy. Ostatní o něj pečovali, ale nezavolali stráž, aby nám umožnili dostat se co nejdále. Poté, když přišlo ranní sčítání a velitel oddělení přišel do cely, starosta cely se mu hlásil následujícím způsobem: „Pane veliteli, hlásím, že se nám v noci jeden otrávil a mám pocit, že nejsme všichni." Nechť je zbytek zakryt milosrdným mlčením.

 

Ale poslední kapitola měla být ještě napsána. O dva nebo tři měsíce později, Ševčík se znenadání objevil v Ilavě. Byl vyhladovělý a držen v isolaci. V té době jsem již pracoval ve skladišti a podařilo se mně propašovat mu něco k jídlu a vyměnit s ním několik slov. Od něj a z vězeňského telegrafu se vynořil podivný příběh. Ševčík zřejmě pracoval pro naši rozvědku, ale rovněž pracoval nebo byl podezříván z práce také pro druhou stranu. Pro to byl původně odsouzen. Ale chtěl prokázat svoji nevinu, a tak se účastnil útěku, převedl Špatenku přes hranice, podepsal se na hraničním patníku, aby ukázal, že mohl odejít kdyby byl chtěl, a vrátil se ohlásit svým nadřízeným. Pitomá idea, ale v souladu s mým odhadem jeho osobnosti. Co bylo dál není jasné, ale oni mu, jak se zdá, nevěřili. Byl vyšetřován zlým způsobem, a poté vrácen do Ilavy. Po několika týdnech opět zmizel. Mnohem později přišla zpráva z jiné věznice, že byl tam,slepý jako následek dalšího vyšetřování, a to je to poslední, co jsem o něm kdy slyšel. Kolik je v tom všem pravdy nevím, některé z těch věcí se zdají značně podezřelé. Mohla to být jenom krycí historka estébáků, aby jej mohli dále užívat. O Špatenkovi přišla později zpráva že byl ve Švédsku. Později jsem se ale setkal se zavřeným estébákem, který naznačoval, že Špatenka byl využíván jejich rozvědkou, aniž si toho byl vědom. Nevím, ale nemyslím, že to byla pravda.

 

Při mém vyšetřování estébáky, přivezenými za tím účelem do Ilavy, bylo nejzajímavější, jak se jejich vedoucí ještě s jedním v nestřežené chvíli v mém doslechu podivovali nad tím, že taková věc zůstala utajena. Jak prý bylo možné, že z tolika lidí nikdo nic neřekl? (A to si sami nebyli vědomi toho, že o tom vědělo prakticky celé oddělení a že byl úmysl probourat se zdí z vedlejší cely do té naší, aby se oni mohli připojit. Z toho ale sešlo.) Vysvětlením je poměrná homogenita osazenstva. Všichni jsme byli političtí a vedení věznice zanedbalo prošpikovat nás donašeči,což byla častá komunistická praxe. Toto jenom podtrhuje rozdílnost tehdejších poměrů na Slovensku, jak o tom byla zmínka na začátku. A také, morálka byla tehdy stále ještě vysoká, její pozdější pokles se tehdy ještě neprojevoval.

 

K tomu patří malá úvaha o rozdílech mezi marxistickými režimy v Československu, s naší zakořeněnou demokratickou tradicí a s jejím nedostatkem v Rusku, s jejich stále ještě dost značně asijskou mentalitou, která vedla k nepředstavitelné brutalitě a zmařeným životům, v nesmírném rozsahu. K tomu je nutno poukázat na velmi úzkou sociální základnu VKSb v Rusku. Ta měla asi 23 000 silně organisovaných členů, ve skutečnosti druh mafie. Navzdory učení Marxe, podpora od dělníků a rolníků se nedostavila. Toto dilema Lenin vyřešil tím způsobem, že adoptoval dvě sociální skupiny, které nenáviděly Rusko a Rusy: zločinecké podsvětí (jeho „sociálně blízká třída") a hlavně Židy z Pale of settlement (vykázaných oblastí.) Těch bylo na tři miliony a za cara museli žít v těchto vykázaných oblastech, nesměli sloužit ve státní administrativě, být důstojníky v armádě a byly kvóty pro jejich vstup na university (Leninův děd přestoupil na křesťanství a změnil si jméno právě proto, aby se na universitu dostal). Tyto dvě skupiny, obě nenávidějící Rusy - kriminálníci a Židé, byli těmi „ochotnými katany", o které se leninismus v Rusku opíral, a kteří páchali ty nejhorší zločiny jaké novověká Evropa do té doby zakusila. To ale neznamená, že marxistický režim u nás nebyl tím nejhorším jaký naše moderní dějiny poznaly (snad kromě období pobělohorské protireformace). V porovnání s tím i nacistické Německo se za srovnatelných okolností jeví méně zlým. Čísla to ukazují dost jasně. Čtyři roky po nástupu Hitlera k moci, v 1937, koncentrační tábory v Německu (se 66 miliony obyvatel) držely méně než 10 000 vězňů všech kategorií. V porovnání s tím Československo s 13 miliony obyvatel, v roce 1952 mělo na  třicet tisíc politických vězňů v šestnácti uranových táborech a šesti věznicích. Podle věrohodných informací, podmínky v táborech a věznicích u nás byly v průměru stejné nebo horší ve srovnání s předválečným Německem (srv. paměti Buber-Neumanové). Mluvíme o podmínkách v mírové době. Za války se věci v Německu samozřejmě zhoršily, ale co by se stalo u nás, kdyby vypukla válka není tak těžké si představit. Sovětská realita to ukazuje jasně.

 

Dle mého názoru to byla právě tato demokratická tradice, která způsobila, že naše komunistická strana až na menšinu projevila zřejmou neochotu praktikovat u nás brutalitu sovětského typu, jako třeba hrůzy Bělomořského kanálu. A také fakt, že komunisté u nás měli skutečně masovou základnu, na které mohli stavět, a která je činila cítit se bezpečnějšími. Jejich sovětští páni od nich ovšem vyžadovali výsledky, a tak ti naši se je snažili dodat. Tudíž i zřejmé kriminální případy, jako již zmíněný Tonda Očko, byly odsouzeny pro politické činy, aby bylo možné prokázat se čísly. Strýček Joe byl ovšem schopen vyvíjet tlak, ale jakmile ten zemřel (nebo byl zemřen), i naši soudruzi si slyšitelně oddechli a podmínky se počaly měnit - směrem k Evropě. K tomu ovšem rovněž přispělo uvědomění si hospodářské katastrofy, ke které rudý monopolní kapitalismus nás a každou jinou zemi kam přišel, přivedl. První vlna propouštění přišla v 1956, povstání v Maďarsku je ale tak vyděsilo, že s tím rychle přestali. Co kdyby? Pokračovalo se až po letech, v 1959-60, kdy velká většina politických vězňů šla konečně domů. Tento postoj našich komunistů také vedl ke snaze se postupně legalizovat a dosáhnout dohody s levicovou částí oposice (Havel?). Což vedlo ke komedii „sametové revoluce" a také k nepotrestání viníků.

 

V Ilavě  tento útěk uspíšil převedení věznice z celkem volného místa z předsocialistických časů na normální tuhé komunistické vězení. Po několika měsících jsem byl převezen do jiné věznice, nejhorší jakou jsem kdy poznal, Leopoldova. Ale to je již jiná historie.

 

Ještě jedna věc. Za ten útěk jsem dostal dalších třináct roků k těm mým původním dvaceti. Opět pro velezradu, odsouzen in absentia. Po dalších osmi a půl rocích jsem byl podmíněně propuštěn. V šedesátém osmém jsem odešel s rodinou na Nový Zéland.

 

Post scriptum: Československá vězeňská stráž tento útěk považovala za tak dobře promyšlený, že o něm natočili instruktážní film pro potřeby výcviku  nových členů.

 

 

Toto ovšem nebyl jediný útěk během trvání doby komunistického režimu, který stojí za zmínku. Za doby mého pobytu na táboře Bytíz v uranových dolech jsem byl svědkem tří jiných útěků, které stojí za zmínku. V prvním z nich se podařilo utéci pěti vězňům s pomocí civilisty. K tomu jim posloužila jedna z těch velikých špulek, na něž se navinují podzemní kábly pro přepravu. Tyto špulky byly dělány ze dřeva a měly duté jádro, dost velké na to, aby se v něm směstnalo těch pět mužů. Po obou stranách mívaly velká plná dřevěná kola a celá věc byla držena pohromadě dlouhými železnými tyčemi se závity a matkami na obou koncích. Bylo snadné celou věc rozšroubovat, vězňové se v ní ukryli a civilista-elektrikář, který jim pomáhal, je tam opět zašrouboval. Potom nechal tu špulku s vězni uvnitř naložit na nákladní auto, sám jel s řidičem, na vhodném místě v lese ji pod nějakou záminkou,spolu s řidičem shodili dolů a nákladní auto odjelo. Civilista špulku rozšrouboval a všech šest jich ve dvojicích utíkalo přes východní Německo do Berlína, kde se v té době ještě dalo poměrně snadno přecházet do americké zóny. Myslím, že se to  nepodařilo všem.

 

Při druhém z těch útěků tři nebo čtyři vězňové použili těžké nákladní auto, desetitunovou Tatru 111, které byly používány na odvoz bedniček uranové rudy z dolu. Vězňové si všimli, že když se auto s prázdnými kovovými bedničkami, ve kterých se ruda přepravovala, vrátilo pro nový náklad, řidič se šel ohlásit do kanceláře. Při tom nechávali klíče v autě. Vězňové si tedy vyčíhali chvilku, kdy nikdo nebyl okolo, skočili do kabiny auta a jeden z nich, který byl v civilním životě řidičem, namířil na oplocení právě v místě, kde stála dřevěná strážní věž, tzv. špačkárna. Pro terénní desetitunku nebylo velkým problémem prorazit plotem, při čemž spadla i věž a strážný z ní musel rychle vyskočit na zem. To mu také zabránilo použít svůj samopal. Auto přejelo těch sto nebo tak nějak metrů přes  pole k silnici a zmizelo v lese. Dvě jiné věže v dohledu na ně sice střílely, ale na tu vzdálenost jejich střelba nebyla účinná.

 

Ten třetí útěk z Bytízu byl tak zvaný „na ostro". Dva vězňové v noci přilnuli k dvojité ohradě z ostnatého drátu a nůžkami na drát si prostříhali cestu do třímetrového prostoru mezi dráty. Pokud toto dělali, byli chráněni před zásahem ze samopalu řadou dřevěných sloupů plotu, které v zákrytu vytvářely slepý prostor. Nyní ale byli v otevřeném prostoru mezi dráty, plně ostřelovaném strážnými ze dvou věží. Pro ochranu si vymysleli následující. Jeden stříhal a druhý měl držet v každé ruce dřevěné držadlo ve tvaru ´T´ na kterém byla přichycena volně visící pokrývka. Ta měla zachytit kulky ze samopalu. Z nějakého důvodu toho ale nepoužili. Naštěstí ty krátké samopaly, jež byly tehdy užívány, byly v rukou vzrušeného strážného na vzdálenost více než padesát metrů tak nepřesné, že je nezasáhli. Prostříhali se druhými dráty a zmizeli v lese. Později na Novém Zélandě jsem se setkal se Slovákem, který stejným způsobem utekl z jiného tábora a dostal se ven.

 

Tito dva uprchlíci to přežili, ale jistý opilý civilista takové štěstí neměl. Osada Bytíz neměla hospodu. Místní mužové se chodívali napít do blízké větší vesnice, kde hospoda byla. Měli na to vyšlapanou pěšinu lesem. Později jim ale přímo přes tuto pěšinu postavili vězeňský lágr, takže si museli vyšlapat novou, která tábor obtáčela. Jedné vlahé noci se poněkud podroušený občan vracel z hospody domů, a pod vlivem alkoholových par se zmýlil a instinktivně sledoval starou stezku. Tu ale neočekávaně narazil na překážku pozůstávající z dvojitého plotu z ostnatých drátů. Toto našeho občana tak rozkatilo, že se začal přes ty dráty šplhat - dovnitř do lágru. Strážný v nejbližší věži na něj sice volal, aby neblbnul, ale náš rozkurážený hrdina mu počal spílat a pokračoval ve svém podujatí. Byl zastřelen. Je jej také možno považovat za oběť režimu? (Tento případ jsem neviděl, pouze o něm slyšel.)

 

Se jménem Bytíz je spojena ještě jedna pamětihodná událost. Někdy v roce 1954 nebo 1955 se jel cyklistický závod Praha-Berlín-Varšava. Trasa byla vytýčena a ohlášena, když tu si někdo na poslední chvíli všimnul že vedla právě vedle vězeňského tábora Bytíz. Tábor sám byl sice na odvráceném svahu kopce, ale ta část, jež obsahovala nějaké administrativní budovy, byla jasně viditelná, ostnaté dráty, strážní věže a vše ostatní, co k tomu patří. Mezi silnicí a dráty bylo asi sto metrů pole. A tak jednou, několik dní před závodem, vězňové viděli, jak na tom poli asi deset metrů od drátů mašina vyvrtala do země dvě řady děr a jiná parta přivezla na valnících desítky dlouhých smrků uřezaných někde v lese, a jeřábem je zasázela do těch vyvrtaných děr. Tím vytvořili dvojitou, neprůhlednou zástěnu a dobrá pověst socialismu byla zachráněna. Po závodě smrky opět vytahali a odvezli někam na pilu.

 

Leopoldov

Leopoldov zaujímá specielní pozici mezi komunistickými vězeními u nás. Byl to jediný skutečný koncentrační tábor v Československu. Místo kam v padesátých letech režim soustředil své prominentní vězně. Leopoldov byl původně pevnost, kterou císař Leopold v šestnáctém století postavil proti Turkům, kteří v té době drželi většinu Maďarska, aby jim zabránil v přístupu do údolí Váhu. Byla to klasická novověká pevnost, navržená jako šesticípá hvězda se dvěma branami na opačných koncích a silnicí rozdělující ji na dvě poloviny. Jedna polovina byla již dříve zabrána pro věznici, druhá polovina patřila civilistům, byl tam kostel, dům místního lékaře a několik jiných domů. Vnitřní svahy hradeb byly upraveny jako zahrady a vinice. Tato polovina byla ve skutečnosti částí Hlohovce, brány byly otevřené a volně přístupné.

 

Jakmile padlo rozhodnutí vybudovat z pevnosti koncentrační tábor pro bezpečné držení důležitých vězňů, došlo k rozsáhlým přestavbám. V obranných hradbách byly kasematy, které byly pracně rozbity a zasypány. Hradby byly z tvrdého kamene, spojované maltou namíchanou z horkého vápna, což ji učinilo velmi tvrdou a trvanlivou. Vnitřní svahy hradeb byly zbuldozerovány a zahrady zničeny. Civilní domy byly zabrány a kostel byl později zbořen se specielní marxistickou perversitou. Bylo na to vytvořeno pracovní komando skládající se z biskupů a kněží.

 

Dalším krokem bylo na vnitřní straně hradeb postavit dvojitý plot z ostnatého drátu se šesti strážnými věžemi. To vše takovým způsobem, že plot nebylo možno vidět zvenku a z věží pouze vrchní poschodí, takže to vypadalo jako domky. Věže byly postaveny solidně, z cihel a měly přízemí se vstupem, v druhém poschodí byla ložnice pro stráž a nahoře byla strážní plošina. Ta měla dokola parapet ze železobetonu, patnáct centimetrů tlustý, aby odolal dávce z kulometu. Nad tím byla střecha jako u domku. Půdorys věže byl tři na tři metry. Bylo tam také WC a umyvadlo. Do hradeb byly zvenku nahoře zapuštěny horizontální konzoly a na těch byly dráty s vysokým napětím. Pokud vím, podařilo se odtud utéci pouze jednomu člověku, a to v době stavby. Pracoval s námi na oplocení a vyčíhl si chvilku, kdy se nikdo nedíval a na kusu provazu se spustil dolů ve vnitřním rohu hradeb, kde dráty mezi dvěma krajními konzolami vytvořily volný trojúhelník. Byl ale chycen druhý den a přiveden zpět.

 

Já sám jsem byl do Leopoldova přivezen jako člen pracovního komanda pro stavbu. Po skončení oplocení jsme stavěli tovární halu ve které se měly vyrábět závěry pro nové pušky zaváděné tehdy do armády, samonabíjecí vz. 52. Nakonec se tam ale snad vyráběly zemědělské stroje. Pokud se společnosti ve věznici týkalo, ta byla vybraná. Dva ministerští předsedové, předválečný gen. Syrový, kterému se komunisté pomstili za kontrarevoluční činnost Legií, a protektorátní předseda vlády Beran, agrárník. Dále tam bylo na čtyřicet poslanců a ministrů, několik biskupů a opatů, několik generálů, včetně RAF maršála Janouška, nespočet plukovníků, kněží a jiných. Také prominentní komunisté. Bratr Slánského Richard, dále Goldstücker, Artur London mimo jiné, a též Husák, pozdější president republiky. Také Šaňo Mach, Tuka Béla a protektorátní šéf Kuratoria, Dr. Teuner.

 

Tam jsem také zažil ty nejhorší podmínky, jaké si pamatuji. Režim byl obzvláště tvrdý. Velitelem byl Slovák, ale jeho dva zástupci byli Češi a byli to darebáci. Ti chodívali po věznici a bylo třeba se jich bát. Leopoldov bylo jediné místo, kde jsem zažil skutečný hlad. To se stupňovalo až do Stalinovy smrti. Potom jako když někdo mávne kouzelným proutkem. Komise z ministerstva nařídila zdravotní prohlídky a každý, kdo měl silně pod váhu mohl dostat balíčky z domova. Dávky jídla se zvýšily. Velitele věznice zatkli a byl souzen. Režim se uvolnil a asi za měsíc jsem byl v transportu odeslaném do tábora Bytíz v uranových dolech.

 

 

Autor Břetislav Jeník, je Čech narozený na Slovensku, který má Slovenské občanství, protože po sametovém rozvodu Československa přišel pozdě na to, aby dostal občanství české. Žije v cizině. (10. 4. 2009)

 

Datum poslední úpravy: 15.10.2012 22:23:36

 
© 2008 - 2017 Političtí vězni.cz | webmaster: Nebrat s.r.o.