nacházíte se zde:  home  /  příběhy  /  Příběhy politických vězňů  /  František Wiendl  /  Nebylo na co si lehnout, takže se chodilo
 

Přidejte se k nám...

Sledujte nás na Youtube
 

Sdílejte tuto stránku ...

 
 

Obrázky

Sousoší brána ke svobodě na jáchymovském náměstí
 
 
Sousoší brána ke svobodě na jáchymovském náměstí
Foto

František Wiendl – Nebylo na co si lehnout, takže se chodilo

Po Eliáši následoval Nikolaj. „Přesouvali nás běžně, z tábora na tábor, stejně jako v rámci tábora ze světnice na světnici, do jiné skupiny, buď politických vězňů anebo kriminálníků, aby nás promíchali. Taková byla praxe, abychom si mezi sebou nevěřili, a aby mezi nás mohli mísit konfidenty. Nikolaj byl veliký tábor, situovaný na mírném svahu a bohužel na návětrné straně. Jako ostatní tábory byl oplocen dvěma řadami plotů z ostnatého drátu, silně osvětlenými, s nezbytnými strážními věžemi, takzvanými špačkárnami. Na vnitřní straně pak bylo pět metrů široké pásmo tvořené plošně propleteným ostnatým drátem se signalizačním zařízením světelných raket. Metr od tohoto pásma vedl hladký drát, upozorňující na zákaz přiblížení. V případě vstupu do tohoto pásma se okamžitě střílelo. Celé ochranné pásmo bylo navíc vysypáno bílým kaolinovým pískem, takže v noci mohli strážní zachytit i probíhající myšku. Před táborem, po levé straně, stála ubytovna bachařů. Při vstupu do tábora, opět po levé straně, se nacházela strážnice a následovalo nástupiště. Po jeho pravé straně byl situován kulturák a po levé straně lágrové baráky, s ošetřovnou a hospodářskou částí. Vlevo dolů se chodilo na latrínu. Ve druhé řadě vzadu stály další dva baráky a v proluce byla umístěna zděná korekce, vězení ve vězení. Dřevěně baráky sloužící pro ubytování vězňů seděly na nízkých zděných pilířích s nosným dřevěným roštem. Nízký prostor pod nimi občas kontrolovali po břiše lezoucí bachaři, aby zjistili, zda-li se vězni nepokouší o útěk podkopem. Z tábora Nikolaj se chodilo na šachtu Eduard tím způsobem, že bachaři nechali nastoupit celou směnu ‚táborákem’, rovněž vězněm, do pětistupu, tělo na tělo, a po zjištěném početním stavu nás opásali lanem a nechali pochodovat na asi kilometr vzdálený důl. Pochodovali jsme po veřejné silnici oplocené ostatním drátem, v doprovodu příslušníků SNB vyzbrojenými samopaly. Tomuto uskupení jsme říkali ‚Ruský autobus’.“

 

Z Eliáše na Nikolaj Františka přemístili v rámci eskorty čítající přibližně sto vězňů v říjnu 1952. „Zde jsem se na světnici od bývalého gestapáka jménem Gutweniger (dělal řidiče u kladenského gestapa a uměl lámaně česky) dozvěděl, že na táboře panují ošklivé poměry, že je v něm pouze asi padesát vězňů z padesátých let, ale jinak samí kriminálníci, a ti prý na politické pořádají pogromy. Utvoří partu, vedenou vrahem, Němec se myslím jmenoval, stahují politické v noci z kavalců a ženou k oplocení, aby je hlídka postřílela, což se nestalo, byť za tichého souhlasu vedení tábora. Našim příchodem byla tato malá skupinka politických vězňů posílena a šikanování skončilo. Krátce poté ale došlo k malé epizodce. Němec, který pochopitelně chodil fárat, musel projít, stejně jako my ostatní, po schodišti vedoucím dolů k cáchovně. Okamžitě, ještě nahoře, do něho kdosi strčil, podrazil mu nohy a on se řítil dolů. Cestou ještě dostával kopance a dole pod schodištěm tak zůstal bezvládně ležet. SNBáci žádali, aby ho vězňové odnesli na ošetřovnu, ti ale odmítli s dovětkem, že je to člověk jejich, ať si ho odnesou sami. To se stalo, ale ošetřující sestřička se o něho postarat odmítla s tím, že rvačky neošetřuje. Následně ho odvezli na tábor, schovali do korekce a odsunuli jinam, zřejmě z důvodu, aby nepřišel k dalšímu úrazu. K tomuto případu nutno dodat, že po delším čase byl Němec znovu eskortován zpět na Nikolaj. Tato událost se rozkřikla velmi rychle a dozorci byli znovu nuceni schovat ho do korekce a okamžitě odsunout.“

 

Do korekce se dostal ale i František. Muklové a civilní zaměstnanci, jak na povrchu, tak v podzemí, pracovali společně. Františkův přítel, také Klatovák, Zdeněk Kovářík, odsouzený za skautskou činnost, pracoval v zámečnické dílně s jedním civilem. Tento Kovářík Františkovi řekl, že má možnost zajistit, aby tajně poslal mamince dopis, což v případě souhlasu zprostředkuje. Jejich maminky se totiž vzájemně znaly. František souhlasil, rád této příležitosti využil. Zdeněk pak v krátké době dostal od obou maminek odpověď. Protože byl velmi nedočkavý, tak se souhlasem kamarádů muklů, zaměstnaných na povrchu těžní jámy (naražeči), sestoupil v lezném oddělení právě do této jámy, o několik žebříků níže, a za svitu karbidky se dal do čtení. Neuvědomil si ale, že je tato těžní jáma čas od času kontrolována ostrahou. „Měl smůlu. Ostraha Zdeňkovo světlo karbidky zahlédla, svá světla zhasla, za neuvěřitelného hluku (pohyb těžních klecí v obou směrech, poškozené těsnění v rourách stlačeného vzduchu) se nepozorovaně přiblížila až těsně k němu a dopisy mu vytrhla z ruky. Tímto způsobem byla korespondence zadržena.“ Následovaly výslechy obou, ale odděleně. Zprostředkovatel doručných dopisů nebyl Františkovi známý, přesto na něm jeho jméno vymáhali. Vypomohli si i pořádnou fackou. František ji chtěl bleskově vrátit, ale neuvědomil si, že druhý příslušník ostrahy stojí za jeho zády, rovněž připravený k bleskurychlé reakci. Strážní byli na takové situace cvičení. Facka nepadla. František tak dostal měsíc korekce, Zdeněk čtrnáct dní. „Byl zrovna prosinec, krutý mráz, okolo dvaceti stupňů pod nulou. Zavřeli mě do novostavby zbudované pro tyto účely. Provedena byla z cihel, omítnutá, vybílená, s betonovou podlahou. Uprostřed vedla chodba a na každé straně stála řada malých cel s velmi malými okny, to mé navíc vytloukl předchozí vězeň. V kamnech se topilo krátce jen jednou denně. Obsluhovány byly z chodby. Jedny kamna pro dvě cely, jejichž strany byly obezděny cihlami. To znamenalo, že na chodbě bylo přetopeno a v celách chladno. Poloviční dávky jídla. Až později mě přesunuli na sousední celu, která měla okno zasklené. Dostal jsem půlku deky, musel jsem si vytahat tkaničky z bot a odevzdat pásek, kalhoty jsem nosil v hrsti. Nebylo na co si lehnout, takže se chodilo, dokud se člověk neunavil. Potom jsem si vzal tu půlku deky, lehl si stočený do klubíčka na betonovou podlahu, boty pod hlavu a chvilku spal, než kolečko začalo nanovo.“

 

Než se František dostal do korekce, pracoval na Nikolaji jako figurant u měřičů. Pro toto zařazení ho vybrali z toho důvodu, že absolvoval stavební průmyslovku. „Tam to bylo šikovné povolání. Představení byli civilové, i oba figuranti, potomci neodsunutých Němců. V oddělení měřičů působil dokonce synovec Zápotockého. Když se potom Zápotocký stal prezidentem, tak ten civil jel na jeho jmenování. Druhý synovec byl mukl. Jeho maminka pořád chtěla, aby si podal žádost o milost, on ale říkal, že ji od strýce nechce.“ Po nepříjemnosti s černým dopisem se František k měřičům vrátit nesměl. „Od té doby jsem byl evidován jako průserář a rozhodlo se, že průseráři pojedou do pevných věznic.“ V kancelářích, kde se vězni zařazovali na budoucí působiště, pracovali také muklové a jeden z nich Františka znal, takže mu prozradil, že bude eskortován do Leopoldova. „Já celý šťastný přiběhl na světnici s tím, že jdu do Leopoldova, že tam mám tátu a že budeme konečně spolu. Od soudu jsem ho neviděl. Někdo to ale nabonzoval, takže jsem do Leopoldova nešel. Poslali mě místo toho na Elko, na věž smrti.“

 

Elko byl malý trestní tábor, kde se vytěžený uran drtil bez jakýchkoli ochranných pomůcek na prach. „Normální tábory měly dvě oplocení, Elko ale mělo tři, tedy dvě uličky vysypané kaolinem a samozřejmě bezvadné osvětlení. Říkalo se, že je v něm jen asi tři sta muklů, z toho polovina kněžích. Svážela se tam veškerá uranová ruda z celých Čech. Alespoň se to takhle říkalo. Ze šachet se tam vozila chudá ruda (měla menší radioaktivitu), uranová ruda, smolinec... Mě dali do boxu s čistým smolincem a nejvyšší možnou radioaktivitou. Pracoval jsem tam spolu s Petrem Ondokem (narozený 1926, roku 1963 propuštěný na amnestii, roku 1970 zemřel jako kněz v Českých Budějovicích), který byl roku 1951 tajně vysvěcený na kněze. Bezvadný chlapík, výborný matematik. Zacvičoval mě. Fungovalo to tak, že tatry T111 vysypaly smolinec do boxů budovy hluboko zapuštěných v terénu a my jsme v jednom takovém boxu fedrovali materiál na krátký transportér, který ho následně dopravil na transportér velký, odkud směřoval do korečkového výtahu. Ten jej pak vyvezl nahoru do věže smrti. U drcení byli samí kněží, protože se z tohoto suchého, silně radioaktivního materiálu prášilo. Potom se ten materiál samospádem, a přes řadu drtičů, drtil na jemnou frakci, která se barelovala a odvážela vlakovou soupravou do Sajůza.“

 

Na Elku František zažil i odsouzené komunisty. „Dva, Palečka a Hajdů. Oba byli židé odsouzení ve ‚Slánštině’. Já je raději ignoroval. Ten Hajdů měl nějakou funkci v OSN, kde, jak někdo tvrdil, prohlašoval, že u nás nemáme koncentrační tábory. Takže když přišel na Elko, stáhli ho chlapci z kavalce, vytáhli z baráku, postavili k tomu trojnásobnému oplocení a ptali se ho, co vidí, jestli to je nebo není koncentrák. Tvrdil, že nevěděl, že u nás takové tábory jsou. Prý dostal i pár facek, ale tím se to odbylo, pak už si ho nikdo nevšímal. Já ho potkával denně. Takový kulatý obličej měl, trochu nos nahoru. No a ten Paleček, ten byl zase opačný typ, měl silně orlí nos, úzký obličej, opak Hajdů. Ten byl velvyslancem v Jugoslávii. Oba dva byli souzení spolu se Slánským.“

 

Po nějakém čase Františka přeřadili ze smolince na rudu chudou. „Tam jsem byl taky s jedním knězem, Kuthan se jmenoval, velký dobrák, trošku napadal na nohu. Ten mě zacvičoval zase tam. Později ale bylo potřeba postavit ‚drobilku’ a byl třeba někdo, kdo tuto stavbu povede. Kamarádi z tábora ‚C’, který se nacházel v blízkosti Elka, dali typ na mne, jako stavaře, jak jsem se později dozvěděl. A vedení Elka mi tu stavbu svěřilo. Přidělili mi dvacet muklů a měli jsme se do toho pustit. První má otázka zněla, kdo je zedník. Ticho. Ptal jsem se, jestli někdo alespoň trochu… jeden se přihlásil, že stavěl boudu pro psa. Nebylo to jednoduché. V lednu klesaly teploty k mínus deseti, to ještě šlo. V únoru, to už jsme ale měli stavbu pod krovem, takže se dalo pracovat uvnitř, bylo venku až mínus třicet sedm stupňů. Musel jsem psát stavební deník. Vypisoval jsem také dobu trvání nástupů. Vždycky, když měl vyjet vlak naložený rudou, museli všichni nastoupit, aby nás spočítali. Pokud stavy souhlasily, teprve potom pustili vlak. Kontrolovali, aby se někdo nezahrabal do materiálu. Nástupy byly dost zdlouhavé, což mělo vliv na plnění naší normy, na kterou byly navázané dávky jídel. Drobilka už dnes nestojí. A ještě jedna zajímavost z té doby. Mezi ‚mé’ lidi zařadili také nějakého Procházku. Ten za války utekl do Sovětského svazu, aby bojoval proti Němcům. Když ale přešel sovětskou hranici, tak ho zavřeli do gulagu jako špióna ze západu. Vždycky nám potom vyprávěl, že kdyby generál Svoboda nezaložil východní armádu, do které se potom přihlásil, tak by nepřežil. Přežil bez zranění, ale po roce 1948 ho zavřeli znovu, plně si uvědomoval, jaké hrůzy přijdou s nástupem komunismu. Také říkal, že mu to nebudeme věřit, ale že v době hladu v těchto zařízeních docházelo k lidojedství, neboť i tam se mezi nimi vyskytovali kriminální živly.“

 

V jarních měsících roku 1956, po přibližně ročním věznění na Elku, eskortovali Františka na tábor Rovnost, aby pomáhal s budováním převlékárny. Tehdy už nefáral, přidával maltu a tvárnice. Na Rovnosti se dostal do baráku číslo jedna a místnosti číslo jedna. „Tam jsem zjistil, že nade mnou spí můj věrný komplic Jenda Prantl. Celá léta jsme se neviděli. Já spal dole, Honza nahoře. Vedle u stěny přes uličku měl lůžko ještě jeden můj známý, Béďa Kružík z Třebíče. Ten stíhací pilot, kterému jsem, v době před mým zatčením, vezl vzkaz od kamarádů letců, aby emigroval. Jeho jediného jsem tehdy zastihl doma v Třebíči. Béďa se do něčeho namíchal, takže ho nakonec zavřeli také.“

 

Roku 1956 dostal František zprávu, že ho na Pankráci bude v srpnu čekat návštěva s otcem. „Tu návštěvu si vyžádal táta, a protože jsme se dlouhá léta neviděli, tak mu ji povolili. Musel jsem si sbalit deku a osobní věci, včetně zakoupených gumaček. Ono toho moc nebylo, takový uzlíček, a odvezli mě. Měli jsme táborové poukázky náhradou za peníze. Po předchozím povolení jsem v kantýně nakoupil za veškeré táborové poukázky, které jsem měl k dispozici, dvanáct set cigaret, neboť táta silně kouřil, a v průběhu návštěvy jsem mu je předal. Strávili jsme spolu půl hodiny. Já dospěl, táta zestárl.“ Oba měli slzy na krajíčku. Matku vídali střídavě jedenou za rok oba, ale spolu se setkali od zatčení poprvé.

 

Jakmile návštěva skončila, tak se František dozvěděl, že na Jáchymov už nepojede, že si ho nechají na Pankráci a zaměstnají ho v projekci, kde se navrhovaly státní stavby. „V jednom křídle se pracovalo, ve druhém spalo. Uprostřed stála strážnice. Dali mě do ‚plánovačky’. Dělali jsme plány, proto ta ‚plánovačka’, ujalo se to. To oddělení projekce patřilo přímo pod ministerstvo vnitra a ministrem byl tehdy Barák. Dostal jsem prkno po Božovi Modrém, to byl ten hokejista, z národního družstva vězněných hráčů. Propustili ho několik dní před mým příchodem. Později přišel na projekci ‚otec’ Cuhra.“ Františkovým úkolem byla kontrola kót na projektu pražského činžovního domu v Bělohorské ulici. „V této projekci působil také výborný slovenský architekt Evžen, Eugen Kramár, který přednášel architekturu na vysoké škole v Bratislavě. Asi jsem se mu zalíbil, tak mě vzal k sobě. Projektovali jsme spolu. To byla opravdu dobrá škola. Evženovi byl později přidělen projekt na rekonstrukci kláštera Barnabitek na Hradčanském náměstí, což bylo pro mě nejkrásnější období, dělal jsem tu práci rád. Evžen skicoval, já makal. Byl hrozně fajn kamarád. Ještě po návratu jsme se stýkali. Měl v Tatrách, v Podbánsku, takovou chatičku, jednou jsem ho tam navštívil se ženou a rodiči. Výborné přátelství.“

 

Roku 1957 zažádal Krbec o obnovu procesu. „Odvezli mě na Bory, kde jsem se od známého bachaře (příjmením Suchý, muklině ho ověnčily přezdívkou ‚sluníčko’) dověděl o smrti Zápotockého. Byl to výborný bachař, přišel a řekl: ‚Franto, zase jedna svině chcípla’. Kde mě zastihla smrt Gottwalda už nevím, pravděpodobně na táboře Nikolaj. Obnova našeho procesu byla zamítnuta.  Po návratu na Pankrác jsme zahájili, jak jsem výše uvedl, projekt přestavby bývalého kláštera Barnabitek na hotel pro vládní hosty, jak znělo zadání. Do té doby byl ubytovnou pro vojsko a tím naprosto zrujnovaný. Nejdřív bylo potřeba zmapovat současný stav a tomu předcházelo zaměření celého rozsáhlého objektu. Zde stojí za zmínku vzpomenout okamžik, který souvisel s ostrahou. Nás tři, kteří jsme prováděli zaměření, střežil bachař. Dostali jsme ale informaci, že není jen on, že další hlídka je prý rozmístěna kolem rozsáhlého areálu. Využil jsem příležitosti k ověření v momentě, kdy bylo potřeba vylézt na střechu s pásmem v ruce. Požádal jsem bachaře, aby dal znamení ostraze, že půjdu na střechu. Bachař vyhověl. Tak jsem zjistil, že nás skutečně hlídá někdo další. Na lavičce umístěné na okraji Hradčanského parku seděl starší pán s podlouhlou aktovkou položenou na kolenou, sledoval mne. Na opačném konci lavičky seděla mladá paní, která pohupovala kočárek. Tento nenápadně sedící pán, jak jsem předpokládal, měl v té podlouhlé aktovce ukrytý samopal. Pro tyto účely komunistický režim peněz nelitoval.“

 

Další léta strávená v této projekci přinesla Františkovi mnoho příležitostí pracovat na zajímavých projektech, zejména na sportovní hale, v jejíchž prostorách se po otevření odehrálo roku 1960 zahájení mistrovství světa v krasobruslení. V říjnu roku 1959 se František opět setkal s otcem. „Když tátu v říjnu roku 1959 propouštěli z Leopoldova jako přestárlého a nemocného, ve věku 69 let, tak ho zase odvezli na Pankrác, kde jsem ho uviděl podruhé. Tehdy jsem se dozvěděl, že bude propuštěn.  Na oddělení projekce měl právě v tu dobu službu podporučík SNB Urban. Znal jsem ho z Klatov. Za manželku měl sestru mého kamaráda z dětství Toníka Bělouška, hudebně nadaného, pozdějšího dirigenta a zakladatelé Velkého symfonického orchestru v Klatovech. Nepřiznávali jsme, že se vzájemně známe. Urban inklinoval k literatuře a psal básně, ale zřejmě když se ujistil, že se psaním básní neuživí, vstoupil ve šlépějích svého otce do služeb vězeňské stráže. Byl to člověk klidný, nikomu neubližoval. Návštěva s otcem se uskutečnila, a když jsem ho po těch dlouhých letech uviděl znovu, měl jsem obavu, spatřím-li ho ještě živého. Ale domnívám se, že by bylo vhodné vrátit se ještě k dárku pro otce ve formě cigaret. Otec si je odvezl zpět do Leopoldova a i tam mu byly povoleny. V té době trpěl velmi silným zvýšeným krevním tlakem, což já nevěděl. Léčil ho vězeňský lékař, náš komplic Jirka Krbec. Od něho taky otec věděl, že nepřestane-li kouřit, nebude ho Jirka léčit. V té době se k nám z Leopoldova dostal vězeň Áda Fencl, který pracoval v otcově skupině tesařů, a ten mi řekl, že kouřili z mých cigaret, protože otec prý kouřit skutečně přestal, všechny cigarety proto rozdal kamarádům. Díky tomuto rozhodnutí se otec dožil, po všech životních trampotách a nesmírné celoživotní fyzické dřině, úspěchům i pádům, pětaosmdesáti let. Zemřel v roce 1975.“

 

Cestou z návštěvy podporučík Urban Františka vyzval, aby s ním šel do kanceláře. „Řekl mi, že zná celý náš případ.“ Urban Františkovi doporučil, aby sepsal žádost a zaručil se, že ho do Vánoc dostane domů. „Tvrdil jsem, že psát žádost nemá smysl, že jich maminka napsala už několik a vždycky z národního výboru obdržela zamítavou odpověď ve znění ‚návrat nežádoucí’, že jsem se ještě nepolepšil. Nic jsem proto psát nechtěl, ale on si stále a stále vedl svou.“ Nakonec Františkovi nabídl, že by za něj žádost napsal sám a také tak učinil. V žádosti stálo, že František pracuje dobře, a že nemá žádné kázeňské tresty. „No, ale Vánoce utekly a já seděl dál. Někdy na přelomu ledna a února se asi vědělo, my nevěděli nic, že bude nějaká amnestie. Tehdy mě odvedli a šoupli do nějaké kanceláře, kde čekal takový elegantní pán s atašé kufříkem, který se představil jako náčelník StB z Klatov. Mluvil o tom, jak Státní bezpečnost místní nemají rádi, ačkoli se pro ně snaží dělat to nejlepší. Chvíli jsem ho poslouchal a hned mi bylo jasné, kam směřuje. Říkal, že se jednou dostanu domů, a že by potřebovali někoho, kdo by jim sděloval, co lidem schází. To už jsem to nevydržel a skočil mu do řeči s tím, že mi zbývá dosedět sedm a půl roku a že si to raději dosedím, než abych donášel. Tím to skončilo.  Zaklapl atašé kufřík, zavolal stráž a mě odvedli zpět na pracoviště.“

 

Do křížku s bachaři se František dostal vlastně jen jednou, v době, „kdy jsem byl ‚odložen’ do Krajského soudu v Plzni. Tam jsem se na společné celé spřátelil s Karlem Zimmerhaklem z Třemošné. Karel trpěl migrénami a my pro něho chtěli po bachařích prášek, ale oni ne a ne. Já potom už bubnoval na dveře. Přišel otevřít takový silák, velký, ve kterém jsem poznal, že jsem ho měl na vojně v družstvu. Já byl první ročník, odvedený na dva roky, on byl starší, tak byl povolán pouze na dva měsíce. A tehdy, když šel do civilu, zatímco já sloužil dál, přišel se se mnou rozloučit a při té příležitosti mě pozval na návštěvu do své hospody. Kop se jmenoval, nebo tak nějak. A najednou jsem zjistil, že je u bachařů. Asi tu hospodu už nemohl provozovat, tak se dal k bachařům. Já ho seřval slovy: ‚Vždyť jste taky jenom člověk a tady toho necháte trpět!’ Neřekl ani slovo, zacvakl okýnko, to, kterým se podává jídlo, a za chvilku se v něm objevily prášky. Karel na to nezapomněl a z vděčnosti, že jsem se ho tehdy zastal, mě potom dostal na Jáchymově do té projekce. Ještě jeden bachař se mi vryl do paměti, ale jeho jméno si nepamatuji. To bylo v době maďarských událostí, v roce 1956. Já přišel z Rovnosti do projekce a představte si tu náladu, tu nejistotu. Ten bachař, ještě než to v Maďarsku potlačili, zdůrazňoval, abychom si pamatovali, že na nás byl hodný, že nám neubližoval.“

 
© 2008 - 2019 Političtí vězni.cz | webmaster: Nebrat s.r.o.