nacházíte se zde:  home  /  příběhy  /  Příběhy politických vězňů  /  František Wiendl  /  Pršelo a pršelo a já měl klobouk v pytlíku
 

Přidejte se k nám...

Sledujte nás na Youtube
 

Sdílejte tuto stránku ...

 
 

Obrázky

Wiendlovi po propuštění otce i syna z vězení
 
 
Wiendlovi po propuštění otce i syna z vězení
Foto

Tomáš Bouška – Pršelo a pršelo a já měl klobouk v pytlíku

Na Pankráci František pobyl od srpna roku 1956 do 14. dubna 1960, kdy byl propuštěn. „Opět mě někam odvedli. V místnosti seděl jakýsi pán se zapisovatelkou a já se dozvěděl, že mě čeká řízení o mém propuštění.“ Bylo to ráz naráz. K ostatním se už vrátil s tím, že je propuštěný, a že má předat práci. „Jaroslav Cuhra, bývalý presidiální vedoucí min. stavebnictví, ‚otec mladých spoluvězňů’, mě tehdy požádal, abych vynesl jím napsané texty ‚O smyslu bytí’, které jsem předtím dostal k přečtení, načrtnuté na toaletním papíru.“ František mu poradil, aby je nacpal do vymačkané tuby od pasty, kterou hodí ke kartáčku na zuby, holícímu strojku, knihám s razítky pořízeným za ušetřené peníze a pár dalším osobním věcem sbaleným v krabici od margarínu. Tyto texty bezpečně vynesl. „Potom následoval ten zátah na křesťansky založené osoby. Na amnestii propustili většinu politických vězňů, takže bylo třeba opět je zastrašit, alespoň tak si vysvětluji druhou vlnou zavírání. Pochopitelně Jaroslav Cuhra, jako velmi věřící katolík, byl touto druhou vlnou také postižen. V celku ho věznili sedmnáct let. Komunisté byli schopní provádět, pro zachování totalitní nadvlády, ty nejhnusnější krutosti!“

 

Z věznice František zamířil na nádraží, aby zjistil odjezdy vlaků. „Pršelo, strašně pršelo. Potřeboval jsem něco na hlavu. Tak jsem šel na Václavák do jednoho speciálního obchodu pro klobouk. Uvnitř stála elegantní prodavačka. Klobouk jsem si chtěl dát na hlavu, ale ona mi ho zabalila do sáčku s upozorněním, že by byla škoda jej vzhledem k tak silnému dešti použít. A protože jsem byl zvyklý poslouchat, respektoval jsem její radu. Pršelo a pršelo, pořád pršelo, a já měl klobouk v tom pytlíku. Tak jsem dojel do Klatov. Tam jsem musel přesedat na Janovice/Úhl. Měl jsem asi půlhodinu k dobru, tak jsem si říkal, že bych se podíval na ‚Černou věž’, jsem na ní zatížený, ale byla tma a neměl jsem dost času. Dojel jsem tedy do Janovic/Úhl., aniž bych ji viděl. Pršelo a pršelo a já měl klobouk v pytlíku. Cestu do osady Harant, kde maminka bydlela, jsem znal od inženýra Martana, který se mnou působil v plánovačce, a který roku 1947 kolaudoval přestavbu mlýna sousedícího právě s maminčiným domkem. Dešťové vody jsem měl plné gumačky. Domek, kde bydleli moji milí rodiče, kterých jsem se již nemohl dočkat, jsem našel po malém bloudění. Klobouk jsem ušetřil a ještě dlouho užíval. Na domovní dveře jsem zatloukl následující den, 15. dubna roku 1960, v půl druhé v noci. Maminka přišla otevřít… a povídali jsme si až do rána.“

 

Tak se od ní František mnohé dozvěděl. Třeba to, že po soudu komunisté zabavili všechen rodinný majetek, šestibytovku nevyjímaje. „Maminku vystěhovali, takže v Klatovech bydlela asi ve dvou nebo třech podnájmech. Ani byt jí nedali, do toho našeho se nastěhoval velitel StB Heis.“ Když musela poslední pronajímaný pokoj opustit, protože ho bytná potřebovala pro dceru, nemohla v Klatovech sehnat nic dalšího. Tak odešla na Klenovou, kde se narodila. „Hledala nějakou místnost, což se dozvěděla maminka akademické malířky Vilmy Vrbové Kotrbové, která mé mamince nabídla právě domek v osadě Harant, uvolněný po zemřelém. Vlastníci nechtěli, aby stavení bylo prázdné. Takže se tam maminka nastěhovala. Ovšem byla to taková špeluňka, bez koupelny a záchodu. Ve dvou místnostech se sice svítilo elektrickými žárovkami, ale proud poskytoval sousední mlýn vybavený turbínou. Voda se nosila vědry ze studny od sousedů. Táta se vrátil za maminkou v říjnu 1959, já 15. dubna 1960.“

 

Po návratu začal František hledat zaměstnání. Měl dobré přátele, především z řad gymnastů. Jeden z nich vedl projekci v klatovském okresním stavebním podniku, druhý působil v provozu OSP v Klatovech, čili v oboru. „Pátého května 1945 byly osvobozené Klatovy, pátého května 1960 jsem nastupoval do projekce OSP v Klatovech. Ředitel podniku k mému přijetí neměl námitky, a já začal projektovat, takže vše prošlo hladce. Devátého května byla vyhlášena amnestie pro politické vězně a na Klatovsko se vrátilo mnoho propuštěných. Komunisté proto ustavili komisi k jejich zařazení na různá pracoviště, pouze s možností manuální práce, meliorace, zedničina a podobně. Tehdy straníci zjistili, že jsem u žádné komise nebyl. Tak přišel Florian, vedoucí té projekce, kde jsem pracoval, s tím, že obdržel stranický příkaz, abych šel zedničit. Poradil mi při tom, abych si opatřil lékařské vysvědčení, že ze zdravotních důvodů nemohu manuálně procovat, protože prý to jediné by mě u nich mohlo udržet. Tak jsem šel za primářem z interny a kecal jsem, že jsem fáral na Jáchymově, a že mě ze zdravotních důvodů dali do projekce na Pankrác, kde jsem byl skoro čtyři roky. Nebyl to soudruh, věděl o nás, protože Jirka Krbec byl také lékař a vzájemně se znali. V Klatovech se o tom vědělo, není to tak velké město. Lékařské vysvědčení jsem dostal, běžel jsem s ním na okres a tam ho předložil. Díky tomu jsem nakonec skutečně zůstal tam, kde jsem byl.“

 

„No, ale teď jsem měl další problém. Byl jsem stále svobodný. Po určitých potížích, hledal jsem děvčata věkově k sobě, jsem se nakonec dal dohromady s mojí ženou, kterou jsem znal od jejích čtyř let. Já to vlastně domluvil, že bydleli vedle nás a Janička si vždy dělala legraci: ‚No jo, já jsem si dělala bábovky na písečku a pan Wiendl šel na rande.’ Bylo to fajn manželství, ale brzo mi odešla, v nedožitých šedesáti letech, 3. dubna 1998. Embolie.“ Od té doby zůstal František sám. Nikdy nezapomněl na její ruce. Sledovával jí, jak na pískovišti plácá bábovičky a už tehdy si říkal, jak šikovné má ruce.

 

Pražské jaro František vnímal jako dílo komunistů, kteří nesouhlasili se stalinismem. „Prožíval jsem tu dobu velmi opatrně, z Dubčeka jsem nadšený nebyl. Říkal jsem si tehdy, stejně jako straníci, že je třtina větrem se klátící, slabý člověk, takže jsem si velké naděje nedělal, což se později potvrdilo.  V hotelu Střelnice byl takový veliký sál, tehdy přeplněný, a tam jsme založili spolek K231. Tam to začalo, a brzy skončilo. Přišel jednadvacátý srpen a skupina zanikla. Vzpomínám si, že jsem byl už ženatý a žil s manželkou v suterénním bytě, který jsme dostali od výboru. Ta paní, co vedla bytový úřad, mi tehdy velmi jedovatým způsobem řekla, že ten suterénní byt je tak akorát pro mě. V bytě byla ještě tesařská podlaha, vlhkostí vzdutá metr vysoko. Odpracoval jsem tam tisíc hodin. Toho jednadvacátého srpna najednou můj domácí otevřel okno, my ještě leželi v posteli, a vykřikl: ‚Franto, jsou tu Rusáci.’ Vyskočil jsem rovnýma nohama z postele a běžel na náměstí, kde jsem zjistil, že má pravdu. Rusové obsadili i Klatovy. Při mých jízdách za rodiči do Harantu jsem projížděl mezi kanóny naší armády stojícími v palebném postavení v kasárnách v Janovicích/Úhl. a mezi kanóny tanků sovětské armády stojícími v palebném postavení v křovinách za říčkou. Vzájemně na sebe mířily a mezi nimi pulsoval normální život. Tento stav se nám, projíždějícím, jevil jako naprostá šaškárna. Vzpomínám si na bývalého tvrdého komunistu soudruha Smrkovského v době, kdy se ho lidé ptali, co budeme dělat, když přijdou Sověti. Odpovídal, že budeme dělat, jakože je nevidíme. Ano, nedívali jsme se, ani jsme se nebránili. Akorát moje včely se jim pomstily. Vojáci byli zřejmě zvědaví na způsob našeho včelaření, tak se zavrtali do úlů. Já tehdy ale neměl hodné včely, spíš hotové bestie, které je náležitě poštípaly a vyhnaly. Rozházené části úlů jsem dal zpět, k žádné škodě nedošlo.“

 

Roku 2008 František inicioval, u příležitosti čtyřicátého výročí okupace, instalování pamětní desky na Klatovské radnici k uctění památky těch, kteří se upálili na protest proti vstupu armády Varšavské smlouvy a dalších obětí. „A že jich bylo. Asi je to jediná deska v Čechách. Každý 21. srpen se u ní se zástupci a občany města Klatov scházíme.“

 

Mezi chartisty a disidenty František nedocházel, neměl mezi nimi žádného známého. „Nikdo mě neoslovil. O založení Charty jsem se později dozvěděl a měl jsem k nim úctu, obzvláště k těm, co se připojili později, když už věděli, jak s chartisty komunisté zacházejí. K mé neúčasti v Chartě vedlo několik skutečností. Uvědomoval jsem si a věděl jsem, že jsem bezpečností stále sledován, a že je na mě nasazený konfident, který se mi později dokonce přiznal. Byl to můj kamarád, ještě z klukovských let. Věděl jsem, že by příslušníci StB znovu usilovali o moji spolupráci, chtěli by, abych donášel na členy Charty. To byly ty nejpodstatnější důvody, abych se členem nestal. My bývalí političtí vězni jsme se scházeli v Janovicích/Úhl., u bývalé politické vězeňkyně, jmenovala se Milada Kohoutová. Její manžel utekl po roce 1948 na západ, ona žila tady, on tam. Někdy na jaře roku 1989 odjela do Kanady, ale to už byl její muž po smrti, jela tam na hrob. Tehdy se tam odhaloval pomník u Masarykova domu a ona se k tomu nachomýtla. Tam se dozvěděla, že příští prezident bude Havel. To bylo zajímavé. Přijela naplněná dojmy a svolala nás do Janovic. Už na jaře jsme se tedy dozvěděli, ještě před listopadem 1989, že prezidentem bude Havel. Nevím, co si o tom mám myslet. Ale ještě k těm chartistům. Já byl od malička vychovávaný v duchu, že komunismus ne. Potom ale existovali takoví jako Pithart. Ten byl vychován v rodině komunistů, dokonce se o něm říkávalo, že ještě když chodil do školy, tak nechal spolužačku, které zavřeli otce, vystoupat na stupínek a představoval ji přede všemi jako dceru vlastizrádce. Po osmadevadesátém se jí ale údajně omluvil. Ono je to celé o tom, kdo a jak byl kde vychovávaný. Později i třeba tvrdí bolševici přišli na to, že ten stalinismus není životaschopný, že je to zvěrstvo. Ovšem můj názor je, že komunismus, ta jeho myšlenka, nás bude pronásledovat stále. V jaké formě, to je věc jiná, ale myslím si, že podle toho, jak je člověk od přírody či pánaboha založený, tak ta myšlenka realizovatelná není. Jo to zvrácená myšlenka, protože člověk není ke komunismu uzpůsobený. Svým nitrem. Asi ve svobodných volbách nezvítězí, ale pokud by zvítězili, tak aby se udrželi u moci, musí vždy nutně nastolit totalitu. Takže komunismus neuznávám jako životaschopný, a je nutné na jeho zvěrstva v každé generaci upozorňovat a bránit se jim!“

 

Proti režimu František dál po svém propuštění příliš vystupovat nechtěl. „Poctivě se přiznám, že jsem měl podmínku deset let, to znamená dosedět trest a věděl jsem, že jsou kolem nás nasazení lidé, že ať bychom začali cokoliv, tak to na nás brzy praskne. Spolupracovníků bylo hodně. Někdo to dělal dobrovolně, někdo proto, že se něčím provinil a nakonec neměl dostatek vůle k nepodepsání. Znám lidi i z konfederace, kteří spolupráci za bolševika podepsali, ale nikdy nikoho neudali. Měl jsem přímo kamaráda skauta, se kterým jsme se po propuštění hodně přátelili, a který se mi přiznal, že byl také vyslýchán a spolupráci podepsal. Já mu na to tehdy řekl něco sprostého, aby šel někam, v životě ale myslím nikoho neudal. Nicméně dotáhl to daleko. Byl doktor geologie a nastoupil do Zlatých Hor, kde dělal velké průzkumy. Byl i v Sovětském svazu, dokonce ho vyznamenali Gottwaldovou cenou za geologii. Zradil, ale neřekl bych, že by někomu ublížil. Nebo jsme měli tady v konfederaci právníka ze Sušice, a bylo nám divné, že se nám za totality vyhýbal, zatímco my ostatní jsme se mezi sebou stýkali. Až později jsme zjistili proč. On nechtěl na estébárně nějak konkrétně vypovídat, lhát, tak si od nás raději udržoval odstup. Jsem přesvědčen, že nikoho neudal, ale vymstilo se mu to u jeho syna, protože ten to nemohl přenést přes srdce, že táta podepsal. Přitom to ale podepsal kvůli němu, aby mohl studovat.“

 

Pád komunismu František prožíval ještě se ženou. „Čekali jsme na to, protože jsme věděli i o tom Havlovi, že bude prezident. Když potom studenti zorganizovali v Klatovech první mítink u divadla, tak jsem nescházel. Zúčastnil jsem se veškerých mítinků. Bourat komunismus jsme jezdili i po okolních obcích, seznamovali jsme lidi s tím, co se tady dělo. To jsem dost často vystupoval. Kde byla nějaká příležitost, tak jsem vystoupil a přidal jsem polínko. Vzpomínám na druhý mítink, první byl u divadla, druhý na náměstí u kašny. Vedl jej student Michal Kučera, úžasně výřečný. Já byl tehdy ještě zaměstnaný, pracoval jsem sedm let přes důchod, bez jeho pobírání, a pak ještě dva roky na procenta, protože když mi bylo šedesát, synovi bylo čtrnáct. Z důchodu bych živořil. Na mítink jsem proto chvátal s kolegou přímo z práce. Jak jsme utíkali, tak mě ale upoutal takový hlouček, který tvořila vedoucí odboru kultury, nějaká paní to byla, pak tam byl náčelník StB a dva vysocí důstojníci SNB. Postavil jsem se blízko nich a pozoroval jsem je. Ten náčelník StB, Štych, mě znal a teď jsem to pozoroval. Nějaký obyčejný člověk, asi milicionář, přiběhl do toho hloučku a dával estebákovi hlášku. Ten ho zase poslal zpátky, následně přišel druhý, třetí a tak to běželo. Bylo zajímavé dívat se, jak to mají všechno ‚obšancované’. Takto ty mítinky běžely, a když v Klatovech skončily, jezdil jsem s manželkou do Prahy na Václavák. Byli jsme nadšení, seděli jsme u televize, fandili jsme.“ Obavu, že se to zase všechno zvrtne, měl František spíš v roce 1968. „V roce 1989 jsem už měl takovou vnitřní jistotu, že bolševismus je hotový. Vždyť jsme byli poslední. V Rumunsku už Ceaușesca zlikvidovali a ve východním Německu padla zeď. To jsem si říkal, že je konec totality. Začátkem března roku 1990 jsme založili Konfederaci politických vězňů a byli jsme rádi, že je ten bolševismus za námi. Ovšem tehdy jsme měli představu, že komunistická strana skončí. Dnes už ale zase máme komunistické strany tři.“

 

O své pozici ve veřejném životě po roce 1989 smýšlí posmutněle. „Každý se po listopadu 1989 snažil o rehabilitaci, to je jasné. I já. Rehabilitovali mě plně. Ale ta naše pozice nebyla taková, jak bych to řekl… My jsme byli v té době mladíci a naši otcové, naše inteligence vymřela. Protože jsem za svůj život nemohl nikde mluvit, tak jsem si později, když už jsem mohl, netroufal. Na veřejné vystupování jsem se necítil, nemám přirozený řečnický dar, což je škoda. Jiní této schopnosti zase zneužili. I když na to neměli právo, tak mluvili, protože to uměli.“ Na disidenty a chartisty se ale František skrz prsty nedívá. „Když to řeknu poctivě, tak jsme, myslím političtí vězni padesátých let, revoluci trošku zaspali. I když jsme se na ni těšili, tak jsme na ni nebyli připraveni. Třeba Havel a další, ti za totality bojovali. My jsme si, kvůli podmínce a tvrdému sledování, už netroufali. Kdežto disidenti byli ještě mladí, mnohem mladší než my, takže tu odvahu našli. Havel sám říkal, že nosí kartáček na zuby v kapse, protože neví, jestli ho zrovna nezavřou, několikrát byl zatčený. Takže měli určitou odvahu a já za nimi, proti některým, stojím. Někteří političtí vězni padesátých let cítí polistopadové události jako křivdu, ale šli do toho chartisté a já nakonec vítal, že do toho šli a měli tu odvahu. Na celkový pád komunismu je nutné pohlížet v širším kontextu.“

 

Když se teď zpětně řekne Jáchymov, tak se Františkovi vybaví otroctví. „Nasadili nás tam jako novodobé otroky. Sověti potřebovali co nejrychleji vyrabovat uranovou rudu, naše největší nerostné bohatství, tak tam v první řadě nasadili zajatce, kteří přišli třeba z ruského zajetí. Ty ale v roce 1955 propustili na svobodu. Propuštění si prý dokonce mohli vybrat, jestli půjdou do východního nebo západního sektoru. Nahradili jsme je my. Myslím si, že jsme byli použiti nebo spíše zneužiti k tomu, abychom co nejrychleji vytěžili uran, na základě napůl vymyšlené, v některých případech úplně vymyšlené, obžaloby.“

 

Všechna strádání František přežil v první řadě díky mládí. „Nepatřil jsem k latinářům, těm, co stále říkali, že to zítra praskne. Já si to vykresloval tak, že to hned tak nepraskne, ale že to bude trvat tak dlouho, jsem si zdaleka nepředstavoval. Věděl jsem, že si v první řadě musím zachovat tvář, že se přeci nebudu měnit. Tak mě táta vychoval, vysvětlil mi, jak bolševismus funguje ve skutečnosti. Jako čtrnáctiletý, patnáctiletý kluk jsem zažil ta léta, kdy Stalin vyvraždil vlastní generalitu. (Jako pamětník si vzpomínám na jednu informaci, která mi utkvěla v paměti. Německá výzvědná služba tehdy nastražila ‚past’. Postarala se, aby naši špióni získali tajnou zprávu, že někteří sovětští generálové spolupracují s Nacisty a předali ji prezidentovi Benešovi, vrchnímu veliteli armády. Ten tuto informaci okamžitě předal Stalinovi, který pak zasáhl výše popsaným způsobem. Sovětská armáda tak byla velmi oslabena. Zkušené generály nahradili mladíci.) Viděl jsem v novinách fotografie těch důstojníků. Věděl jsem, že jde o zvrhlý režim, proti kterému se musí bojovat. Takže jsem nikdy neváhal, na které straně stát.“

 

Dnešní mladé generaci by František vzkázal, aby se seznamovala s historií. „Aby nedala na sliby, kterými se některé politické partaje ohánějí. Aby raději přiložili ruku k dílu a rozhodovali sami o sobě, stáli na vlastních nohách. To mě vždycky učil táta. Nebýt na nikom závislý, nečekat od někoho něco dobrého. Člověk má být silný a má si umět pomoct sám, ale čestným způsobem.“

 

 

 
© 2008 - 2019 Političtí vězni.cz | webmaster: Nebrat s.r.o.