nacházíte se zde:  home  /  příběhy  /  Příběhy politických vězňů  /  František Wiendl  /  Heleď chlapče, už je konec války, dej nám flintu
 

Přidejte se k nám...

Sledujte nás na Youtube
 

Sdílejte tuto stránku ...

 
 

Obrázky

F. Wiendl ve službách poválečné československé armády
 
 
F. Wiendl ve službách poválečné československé armády
Foto

František Wiendl – Heleď chlapče, už je konec války, dej nám flintu

Dospívající František, který nucenému nasazení unikl o den (jako silvestrovské dítě byl ještě ročník 1923 – na práci do říše se posílal až ročník 1924), se otcových aktivit účastnil také. Wiendl starší shromažďoval kromě zbraní především finanční prostředky na podporu rodin zatčených mužů a mladý František je tajně roznášel potřebným, stejně jako protiněmecké letáky skupinou produkované. Jeho úkolem bylo také shromažďovat mládež, která by mohla být užitečná. Prováděly se drobné sabotáže, čekalo se na shoz zbraní, ke konci války stříhalo telefonní vedení. Až přišlo na přelomu ledna a února roku 1945 varování, že si pro Wiendla staršího přijde gestapo. Františkův otec tedy utekl a schovával se po známých. Wiendl mladší „nastoupil“ na jeho místo. Tehdy se uskutečnila první schůzka skupin slučujících se v NIVě a František se poprvé stal svědkem plánování odsunu Němců. Kapitán Šimandl, což byl zástupce vedoucího skupiny NIVA (vedoucí mjr. Václav Bayer dostal roku 1950 trest odnětí svobody v délce 18ti let) mimo jiné řekl: „Půjdou tam, kam chtěli. Do říše!“

 

Pátého května, zatímco František ležel v posteli s ustupující chřipkou, se asi v jednu hodinu odpoledne rozezněl pražský rozhlas. Volal o pomoc. „To byl signál, že to začíná. Tak jsem z té postele vylezl.“ U Wiendlových, kde stále chyběla hlava rodiny, se sešlo asi pětatřicet lidí a rozdaly se úkoly. Františkova parta měla zajistit stadion, kde říšská posádka hlídala příjezd od Domažlic a obsadit spínací stanici, aby ji Němci nepoškodili. „Vyrazili jsme a já, chtě-nechtě, najednou byl vedoucí. Šli jsme na stadion. Pršelo. Byla to opravdu amatérská akce. Když si na to vzpomenu, tak vůbec nebyla taktická.“ Cestou skupina zastavovala ojediněle se trousící vojáky se slovy: „Heleď chlapče, už je konec války, dej nám flintu.“ Tímto způsobem si Wiendlovi odbojáři opatřovali zbraně, které přidávali k vlastním. Jakmile jich nastřádali dostatek, napochodovali hlavní branou přímo na stadion. „Proti nám vyšel velitel a ještě asi dva vojáci s otázkou, co chceme. Dokonce měl s sebou chlapíka, který uměl česky. Tak jsem odpověděl: ‚No, podívejte se, my máme za úkol vás tady upozornit, že v Klatovech je povstání, že je prakticky konec války. Byla by škoda teď zbytečně pokládat životy. My bychom, pokud složíte zbraně, vás odvedli do kasáren, aby vám lidé neublížili.‛ Nevím, jak mě to napadlo. Jejich velitel dal nástup do útvaru a naši chlapci ozbrojení německými zbraněmi odvedli všechny do kasáren, přesně, jak jsme jim slíbili. Poslal jsem také spojku na radnici, aby doručili nákladní auto pro svoz zbraní,“ protože podobným způsobem, jakým Františkovi muži dobyli stadion, byly odzbrojeny i hlídky z kulometných hnízd rozložené na okraji Hůrky. Tyto jednotky chránily se značným palebným arzenálem příjezdovou silnici od Domažlic před případným útokem Američanů. Od nich odbojáři získali „panzerfausty, těžké kulomety, lehké kulomety, měli jsme zbraní, to byla celá kupa.“ Část Františkovy party, která měla za úkol chránit elektrickou spínací stanici, ale na odpor příslušníka německé armády přeci jen narazila. „Situaci nakonec duchapřítomně zachránil František Ulrich, který přiložil pistoli na záda příslušníka. Ten se vzdal a spínací stanice byla ochráněna před poškozením.“ Po odvezení zbraní nastal klid. „Pozvolna jsme se přemístili do města a čekali na příchod americké armády. Ulice, dnes kpt. Jaroše, se zaplňovala místními a v podvečerních hodinách jsme už mohli vítat první a následně další a další americké tanky, za jejichž pásy usilovně pochodovali toužebně očekávání vojáci. Lidé je vítali s jásotem a šeříky v rukou.“   

 

Jenže šestého května volání neskončilo. „Zbraní jsme měli dost, tak jsme se zase dali dohromady, že pojedeme Praze na pomoc. Vyjednávalo se s Američany, my už stáli na korbě, už jsme si tam dělali pelíšky. Jenže přišel rozkaz – ne! Tehdy jsme měli na Američany zlost. Nevěděli jsme o demarkační čáře. Takže jsme zůstali doma, no.“ Při osvobozování Klatov zemřeli asi čtyři Češi, z toho jeden člen Františkovy skupiny, rukou Američanů. „Byl spojkou venku, a když se vracel, nevěděl, že Američané jsou už v Klatovech. Chtěli ho zastavit, on myslel, že jsou to Němci, neuposlechl, a tak ho zastřelili. Taková byla válka.“ Za odbojovou činnost se Wiendlovi žádné pocty nedočkali.

 

Wiendl starší se v den povstání domů nevrátil. Jakmile se o všem dověděl, vyrazil rovnou na radnici, kde už se rozdělovaly první úkoly. Začali také přicházet první navrátivší se z koncentračních táborů. Klatovským židům, kteří nepřežili, nechali později postavit pomník pod náměstím. „Gestapáci“ prchali, zatčení proříšští Němci byli deportováni do vězení s pistolí u hlavy. To proto, aby je domácí neutloukli. Jedním z takto zajatých byl i jistý Grün, člen NSDAP, který skončil, na rozdíl od popravených, jako retribuční vězeň v táboře Nikolaj. „Vypadal jako gorila, měl ohnutá záda a uran těžil až do pětapadesátého roku, kdy byl propuštěn.“ Řada gestapáků takové štěstí neměla a byla za své činy v klatovské věznici popravena. Těžko se přísným soudům divit. Místní toužili po spravedlnosti, například pro pana Sekyru. Jeho bratra totiž Němci zavřeli a pak poslali jen vzkaz: „Přijďte si pro svršky.“ Když pro ně pan Sekyra s Františkem šli, všimli si ve vstupní hale dlouhého stolu. „Jako dneska to vidím. Na pravé straně seděl gestapák, kterého jsem znal, protože jsem ho potkával ve městě. No a na tom stole ležel uzlíček. Gestapák zrovna obědval ze šálku a jen pokývl hlavou k uzlíčku. Vzal jsem ten uzlíček a tím byl konec pana Sekyry. Oni ho tam během tří neděl utloukli.“

 

Německé rodiny klatovští roztřídili na spolehlivé a nespolehlivé, přičemž ty druhé shromáždili v táborech a odsunuli. Řada rodin ale zůstala. Například Denkovi z Hojsovy Stáže. Wiendl starší brával od Denka řezivo. „Denk byl sudetský Němec a Hitlera nenáviděl. Ale protože žil v Sudetech, musel do války. Když jednou přijel z fronty, tak nás navštívil, samozřejmě ve vojenské uniformě. To bylo takové… táta ho přijal, protože společně nadávali na Hitlera. Ale přišel k nám v té uniformě, tak jsme se obávali, co na to řeknou sousedi. Báli jsme se, že si budou myslet, že držíme s Němci. To byly zajímavé momenty. Nemohli jsme ho vyhodit, byl fajn. Smýšlel jako my, přestože byl ze Sudet.“ Po válce se za něj Wiendl starší postavil, takže Denkovi odejít nemuseli. „O poctivé se otec zasadil.“ Ostatně Alois Wiendl, Františkův dědeček, rovněž tesař, se narodil v Českém Hamru a byl sudetský Němec, který si vzal Češku. Doma tak četli české i německé noviny. Až později, vlivem Aloisovy ženy a synů, zůstalo jen u těch českých. „Dědovi šlo taky o peníze, říkal prý, že dvoje noviny brát nebude, že bude brát jen ty české. Německé odvolal. Takže takto pozvolna se rod Wiendlův přeškolil na Čechy.“

 
© 2008 - 2019 Političtí vězni.cz | webmaster: Nebrat s.r.o.