nacházíte se zde:  home  /  příběhy  /  Příběhy politických vězňů  /  František Wiendl  /  Dostal jsem osmnáct let a byl jsem docela nadšený
 

Přidejte se k nám...

Sledujte nás na Youtube
 

Sdílejte tuto stránku ...

 
 

Obrázky

František Wiendl při vyprávění (2015)
 
 
František Wiendl při vyprávění (2015)
Foto

František Wiendl – Dostal jsem osmnáct let a byl jsem docela nadšený

 

Soud proběhl v Klatovech, v té největší soudní síni, a trval tři dny, od 12. do 14. prosince roku 1950. Obžaloba navíc klatovské odbojáře uměle propojila s Kuldovými a Toušovými. „Bylo nás celkem čtrnáct, nejmladší byl asi osmnáctiletý Josef Tauš. Šlo opravdu o monstrproces, jak se říkalo. Obhájce jsme dostali ex offo, nějaký Trefanec myslím, ale ten neměl možnost nás hájit. Kdyby nám nějak pomáhal, tak by ho vyhodili z advokátní komory. Veřejnost, hlavně dělnická, byla samozřejmě pozvaná a proces se vysílal i na náměstí a do postranních ulic. Já tak poprvé v životě mluvil do mikrofonu. Nazvali nás skupinou doktora Krbce a označili za vlastizrádce. V novinách se psalo o špionech. Estébák Mareš, který řídil soud zákulisně, viděl jsem, jak prokurátorovi píše a podává papírky, mi chtěl špionáž přišít za každou cenu. Podle něj jsem totiž poskytoval mapy západním mocnostem. Dost jsem ho ale zklamal. Jakmile došlo na mapy, které u mě našli, tak jsem měl převyprávět jeho verzi příběhu. Já ale tvrdil, že jsem si všechny mapy koupil v knihkupectví Kuneš na náměstí. Řekl jsem, že tady sedí Klatováci, kteří danou firmu znají a dosvědčí, že si tam ty mapy může pořídit každý. Vypověděl jsem, že jsem je nikomu nepředával, a ještě jsem dodal, že naši oblast osvobodili Američané, kteří jistě měli dokonalejší mapy kraje než já. Když jsme později stáli připravení k eskortě, tak za mnou přišel se slovy: ‚Půjdeš na Jáchymov, tam chcípneš a vyroste na tobě mech!’ Strašně jsem toho estébáka naštval, možná by dostal o nějakou frčku víc, kdyby mi býval přišil tu špionáž.“

 

Rozsudky padly 14. prosince 1950. Suttému přisoudili provaz, Míkovi doživotí, Krbcovi, Prantlovi a Wiendlovi staršímu pětadvacet let za mřížemi. „Ten nejmladší dostal deset let a já osmnáct. Byl jsem docela nadšený a spokojený. Jakmile člověk nedostal trest smrti, měl naději. Tehdy jsme totiž byli přesvědčení, že komunismus dlouho trvat nemůže, proto nám nešlo o výši trestu, ale šlo nám o přežití. Večer po soudu nás posadili do antonu a převezli do Prahy na Pankrác. Mě posadili vedle Lojzy Suttého, takže jsem se v nestřežených chvílích dozvěděl, jak to jeho zatčení probíhalo, jak převáděl generála Podlezla s nasazeným udavačem. Novák, který pracoval pro estébáka Kocinu, a který měl jít přes hranici s generálem Podlezlem a dalšími, místo sebe poslal jistého Pepi Basáka, také bývalého partyzána. Lojzík vedl převáděnou skupinu na provaze, protože jich šlo hodně a byla tma, tak aby se nikdo cestou neztratil. Basák pak vytáhl pistoli, ve snaze celou skupinu zatknout. Jenže Lojzík nosil samopal, někdy i granáty, na svoji obranu, takže vytáhl z pod kabátu samopal a namířil ho na Basáka, který zdrhnul. Bohužel neudělal to, co Mašíni. Mohl ho zajmout a vyřešit to potichu, protože na místě střílet nemohl, to by všechny prozradil. Jenže ho nechal jít, nás mezitím zatkli a Basák se vrátil udělat výpověď, začaly naše výslechy.“ Než si František promluvil se Suttým, tak ani on, ani Prantl o Basákovi netušili. „Nevěděli jsme, odkud toho estébáci tolik vědí, jestli všechny chytili, jestli všichni vypovídali anebo jestli je to zrada. Lojzík se mi zdál celkem klidný. Věděli jsme, že trest smrti může být vykonán, ale mysleli jsme si, že třeba dostane milost nebo přijde změna. 12. dubna 1951 ho popravili.“

 

Při převozu do Prahy viděl František své komplice na dlouhou dobu naposledy. Na Pankráci potom seděl ve společné cele s jinými odsouzenými a čekal na přiřazení na pracoviště nebo do pevné věznice. „Seděl tam s námi také jeden kněz, který nám dokonce udělal i Štědrý večer, takový docela hezký, v církevním duchu. Jinak to tam bylo zoufalé. Tři dny před zařazováním na jednotlivá pracoviště nás soustředili na velkou společnou celu. Dvaasedmdesát lidí pohromadě. Přes den se narovnaly slamníky při zdi, takže jsme se tam proplétali mezi sebou. V rohu stála taková komůrka s kýblem, kam se chodilo na stranu. Když se rozložily slamníky, tak jsme spali jeden vedle druhého, no a to víte, ti starší páni museli chodit na stranu častěji, takže občas některý, když se proplétal tou změtí spících těl, na někoho šlápl. Do toho ten rachot. Odsouzení k smrti i útěkáři totiž chodili na vycházky zakovaní do řetězů, uprostřed nohou ve výši kotníků měli kouli a od ní vedl řetízek pro její nadzvedávání, aby se jim lépe šlo, což jsme vždycky slyšeli, protože ty řetězy řinčely. Tam to bylo opravdu špatné.“

 

Františka přiřadili na Jáchymov. „Přesunuli mě 11. ledna roku 1951. To je jediné datum, které si pamatuji přesně. Vezli nás tam autobusem, bez zastávky, jako zájezd, akorát vepředu a vzadu seděly hlídky se samopaly.“ Na sobě měl tehdy František tepláky a sako. „V tomto oblečení jsem byl ve vyšetřovací vazbě celý rok, a v tom jsem potom také odešel do civilu. Uniformu ‚opičárnu’ jsem dostal teprve na Bratrství, což byl ústřední tábor, kde nás vyložili a umístili na baráky. Já se tam dostal k jednomu Klatovákovi, který se mě ujal, to bylo milé. Jmenoval se Václav Baštář, povoláním vlakvedoucí. Zajímavé je, že jeho bratr, povoláním kočí, byl účastníkem rabování našeho bytu po zatčení rodičů. Václav mě seznamoval s tím, co a jak chodí. Pobyl jsem s ním ale jen krátce. Z ‚ústřeďáku’ mě totiž poslali na Eliáš. Už byl sníh, to mi utkvělo v paměti. Od té doby, kdy jsem Eliáš v říjnu roku 1952 opustil, jsem se tam dodnes nedostal, ale stále si pamatuji ty zasněžené zalesněné stráně, do toho ta světla, byl to docela hezký pohled. Ale musel si člověk odmyslet ty ostnaté dráty. Tehdy mě upoutal hlouček vězňů u brány, mezi kterými stál Pepa Tauš, nejmladší z nás odsouzených. Přišel asi o týden dřív než já.“

 

Tábor Eliáš se v lednu teprve stavěl, „takže jakmile zjistili, že jsem stavař, začal jsem zedničit. Dokončovala se zděná pekárna, tak mě poslali omítat stěny. Jeden bývalý četník, také politický vězeň, v mládí pecař, postavil pro tu pekárnu pec. Pamatuji si, že i když jsem se snažil držet ve vyšetřovací vazbě ve formě, dělal jsem dřepy a podpor ležmo za rukama, tak mě ta zedničina dost vyčerpávala. Když jsme dokončili pekárnu, začali jsme betonovat koryto potoka tekoucího táborem, aby tam tudy nemohl někdo utéct. K vstupu i výstupu potoka se potom osazovaly kolejnice jako mříže. S přibývajícími vězni se tábor neustále vylepšoval, některé baráky se začaly stavět dokonce do patra, na cihelné sloupy. Eliáš byl dost stísněný, bez velkého rozběhu, tak se muselo budovat do výšky. Toho jsem se ale už neúčastnil. Korytem to pro mě skončilo, protože mě dali na úpravnu rudy.“

 

Na úpravně pracovali i civilní zaměstnanci, údržbáři a dokonce děvčata. „Po těžbě stříbra zůstaly na místě haldy, kde se ještě občas dalo narazit na uran, takže tento materiál se dopravoval na úpravnu, takovými krytými transportéry, lanovky se nepoužívaly. Transportéry stály vysoko, kvůli zvlněnému horskému terénu, aby materiál v zimě nezapadl do sněhu. Ruda se drtila v kolových mlýnech, které měly průměr asi pět metrů. Do mlýnů se házely železné koule, podobné, jako používají atleti, do doby, dokud se z nich nestaly malinké, za jejich stálého doplňování. Bylo to dobře propočítané, mlýny měly takové obrátky, že tu železnou kouli vždy vynesly nahoru, načež spadla a tím tu rudu drtila. Z mlýnů potom materiál pokračoval na vibrační stoly, kde se uran pod vodou oddělil od hlušiny a svedl do plechových nádob. Hlušina zaplavila celé údolí pod úpravnou. Takto získaná chudá uranová ruda se následně sušila v sušárnách, odkud se svážela na hromadu do haly, kde se lopatami na uhlí promíchávala, aby všechna dostala stejnou radioaktivitu. Míchalo se to tak dlouho, až zbyla jen malá hromádka, ze které se braly vzorky na měření radioaktivity. Nakonec se všechno nasypalo do barelů, takových malých soudečků, jeden měl okolo osmdesáti kil. Otvor soudečku se zakryl víkem, zajistil sváry, odkutálel na rampu a ručně uložil do tří vrstev. Z rampy se tyto soudečky ručně nakládaly na Tatry 111, které je odvážely na tábor ‚L’ – Věž smrti. Byla to velká dřina. Pracovali jsme na dvě směny, jednu tvořili vězni političtí, druhou kriminálníci. Na cimře jsme spali společně, ale ke sporům nedocházelo. Jen ti kriminálníci měli pořád snahu zpevňovat normy, protože jejich tresty byly malé, kdežto my nechtěli, naše tresty byly dost vysoké. Většina politických ale neodporovala nahlas, protože se bála, že by musela jít fárat. Já a František Hanzlík, učitel, retribuční vězeň, silně protikomunisticky zaměřený, jsme na současné normě trvali, tak si nás dva zavolali na velitelství a za trest nás fárat poslali. Tehdy jsem ale zjistil, že vlastně to fárání je poloviční dřina, než na té úpravně. Předtím jsem to pochopitelně netušil, takže jsem z toho měl trošku strach taky. Skutečně ale tato práce byla mnohem lehčí, protože vrtačky poháněl stlačený vzduch. Vrtané díry se navíc vyplachovaly vodou, takže člověk nedýchal kamenný radioaktivní prach.“

 

Fárat začal František někdy v létě. „Poprvé jsem šel na noční směnu. Přidělili mě k Františkovi Hellerovi. Byl to lamač a měl dobrého pomocníka, velkého kamaráda. Z Františkova pomocníka udělali lamače a já nastoupil na jeho místo. František se na mě proto dost kysele tvářil, přišel o přítele a navíc nevěděl, kdo jsem. Až když jsme si sedli a začali si povídat, tak vyšlo najevo, že Franta je z Chodské Lhoty (později se přiženil do Pasečmice, kde také zamřel) a já že jsem Klatovák, a že tady mám komplice, Pepu Tauše, kterého Franta znal ještě z civilu. Hned jsme se skamarádili, to bylo výborné.“ Na šachtě byl František nováček, takže ho Franta musel všechno učit. „Uranové žíly směrovaly přibližně sever-jih a stříbrné východ-západ. Asi druhý nebo třetí den jsme se nastřelili do ‚stařiny’, tedy do chodby, kde se dolovalo stříbro, a já řekl Frantovi, že bychom toho mohli využít a zdrhnout, že si to prohlédneme. Vedla tam taková malá chodbička ‚lezlo se v ní po čtyřech’ a končila komínem. Tak jsme se do toho pustili. Pracovali jsme na výborném díle se spoustou uranu, takže jsme snadno plnili normu. Jakmile se nesplnila, následovala poloviční dávka jídla. My ji plnili snadno. Když šlo o útěk, tak bylo důležité získat čas. A teď ten druhý, František Hanzlík, co šel z povrchu se mnou, byl zařazen k důlní lokomotivě jako řidič. V té době totiž působil ve funkci zástupce důlního jeho kamarád, rovněž retribuční, který mu dopomohl k této lehčí práci. (Pochopitelně kdo byl starší, měl práva staršího. Po odchodu retribučních vězňů v roce 1955 tyto ‚lepší’ funkce obsazovali vězni z padesátých let.) Františkovi Hanzlíkovi jsem plně důvěřoval a tak jsem jej poprosil, aby na začátku směn přivážel fošny, které jsme potřebovali k uskutečnění plánovaného útěku. František vozil fošny a my je co nejrychleji vynášeli na dílo, kde jsme na ně nabíjeli špršlíky. Ty komíny mívaly tak pětadvacet, třicet metrů. Ze zámečnické dílny jsme odcizili třicetimetrový provaz, který stačil. Já ho měl uvázaný u pasu, vždycky jsem postavil fošnu, na té jsme měli už dopředu nabité špršlíky a prkýnko, takže jsem ji vytáhl, osadil, přibil a vytahal další. Takto jsme zdolali několik komínů. Jakmile jsme se dostali na další patro, tak jsem vždycky v chodbičkách hledal nový komín, takový, který by byl nejvhodnější. V jedné z těch chodbiček jsem objevil džbáneček, z doby, kdy se dolovalo stříbro. Taková chodská keramika, malovaný, malinko uražený. Měl jsem takovou chuť si ten džbáneček vzít, ale pak jsem si řekl, že přijde filcunk, prohlídka, což se dělo často, a najdou ho. Tak jsem džbáneček prohlížel a nakonec jsem ho tam nechal stát. Stojí tam dodnes. Poslední komín byl nadějný, už jsem cítil průvan, karbidka mi zhasínala, musel jsem jí vždycky znovu zapalovat, když v tom se na mě z podloží vyvalila velká kamenná placka, asi 20-25 centimetrů tlustá. No a teď co s ní? Pořád se uvolňovala a padala na mně, přidržoval jsem ji rukou. Nakonec jsem musel zavolat dolů na Frantu, aby se schoval do čelbičky, že ji zkusím nějak dostat dolů. To víte, byl to nepříjemný pocit. Dostanu se dolů, nedostanu se dolů… Nakonec jsem ji vyviklal tak, že žebřík z fošen nerozbila, akorát vyrazila jednu rozpinku a to bylo všechno. Měli jsme naději. Celkem jsme na útěku pracovali skoro měsíc. Protože jsme ale na našem díle měli možnost hravě dosáhnout normy 200% i více, tak nás z něho vyhodili, i když jsme normu plnili něco málo přes 100 procent. A to byl konec. Dali nás na druhou stranu patra, což byl kamenolom, moc rudy tam nebylo. Měli jsme starost, protože na naše předchozí působiště nasadili kriminálníka, bonzáka, takže jsme potom únikovou cestu tajně navrtali a vstup zastřelili. Tím skončila jak naše šílená měsíční dřina, tak naděje na útěk.“

 

Na Eliáš eskortou přibývali další a další vězni a jeho ubytovací prostory se proto brzy staly nedostatečnými. Všechna rozšíření se ale musela provádět formou nástaveb nad stávajícími baráky, vzhledem k tomu, že tábor se rozkládal v úzkém zářezu mezi zalesněnými kopci. „Stavěly se cihelné pilíře, na které se kladl dřevěný nosný rošt a na něm pak stál ten další barák. V roce 1951 mohlo být na Eliáši, před zvyšováním početního stavu, okolo osmi stovek až tisícovky lidí. Někdo fáral, někdo dělal na té úpravně, někdo budoval tábor. Strava nebyla nic moc. Ráno nějaká káva a kousek chleba. K obědu jsem nenáviděl rajskou, protože to znamenalo trochu červené vody, občas s kouskem masa. Ale víte, já jsem takový ten typ, že sním všechno a nemívám pocit hladu, což byla v kriminále moje velká výhoda. Občas jsme měli jídla dost, takže jsme třeba buřty sušili venku, jindy jídla nebylo. Tehdy jsem právě dělal na té úpravně. Jídla málo a všude veleli Rusáci. No a někteří muklové si stěžovali právě u vedoucího Rusáka, říkalo se, že je člen NKVD. Muklové z kanceláře potom vyprávěli, že Rusák přišel k veliteli a vytáhl na něj pistoli s tím, že jak nám nedá najíst, tak ho zastřelí. Na základě této ‚urgence’ jsme pak dostávali takzvané ruské příděly jídla. Aby taky ne, když tito ruští vedoucí měli prvořadý úkol vyrabovat uranovou rudu v co nejkratším čase.“

 

Návštěvy měl František omezené. Matku vídal jednou za rok, na půl hodiny. „Vozili nás z Jáchymova do Ostrova, myslím. Tam stál oplocený barák na to vyčleněný, na samotě, kde se návštěvy odbývaly. Na jedné straně jsme stáli my, potom sítě, ulička, sítě, a na druhé straně stála maminka anebo jiní příbuzní. Půlhodina stačila, co taky povídat, když těsně u vás stál strážce a kontroloval, co říkám. A když už jsem třeba něco zmínil, honem přišlo napomenutí: ‚O tom nemluvte!’, takže člověk byl rád, že tu maminku alespoň viděl. Ale ještě krátkou vzpomínku. Byl takový vlahý, teplý večer a několik nás krajanů postávalo poblíž kantíny. K naší skupince se přidružil vězeň, kterého jsem neznal. Byl křehčí postavy, v zádech poněkud ohnutý, úzkého obličeje s jizvičkami po vřídcích, silně orlího nosu a s kudrnatými vlasy. Ještě chyběly růžky. Navázal konverzaci, jaký že je to krásný večer s vyslovenou touhou, jak by se to dnes krásně kradlo. Po jeho odchodu jsem se ptal chlapců, kdo to byl. ‚Ty ho, Franto, neznáš? To je přece Arnošt Jiljí, jeho maminka je sestra Marty Gottwaldové.’ Při dalším setkání se Arnošt pochlubil, že strýčka Klementa Gottwalda, presidenta, si pozval na návštěvu a je zvědavý, jestli přijde. Jeho sdělení vyvolalo všeobecný smích, i on se smál. Pokládal toto pozvání za dobrý vtip. Návštěva se neuskutečnila, prý mu strýček vzkázal, že dokud se nepolepší, tak bude sedět.“

 
© 2008 - 2019 Političtí vězni.cz | webmaster: Nebrat s.r.o.