nacházíte se zde:  home  /  příběhy  /  Příběhy politických vězňů  /  Břetislav Jeník
 

Přidejte se k nám...

Sledujte nás na Youtube
 

Sdílejte tuto stránku ...

 
 

Obrázky

Workshop 2
Workshop 38
Workshop 3
Workshop 4
Workshop 28
Workshop 37
 
 
 
Workshop 2
Foto
Video
Ostatní dokumenty

Břetislav Jeník

Narodil se 24. května 1929, vyučil se knihkupcem a nakladatelem. Dne 17. června 1949 byl za tisknutí letáků zatčen a Státním soudem v Brně odsouzen za špionáž a velezradu k šestnácti letům odnětí svobody. Tento trest byl 1. března 1950 změněn  Státním soudem v Praze na dvacet let. Za pokus o útěk v červnu 1951 z Ilavy mu bylo k tomuto trestu připočítáno dalších 12 let. Během veznění poznal věznice: Brno-Cejl, Plzeň-Bory, Ilava, Valdice, Leopoldov a pracovní útvar Bytíz. 30. prosince 1959 byl propuštěn na podmínku domů. Vykonával různá povolání – automechanik, pomocný zedník a další. Během 60. let si dokončil střední vzdělání a vystudoval stavební průmyslovku. V roce 1963 se oženil a v roce 1968 emigroval do Rakouska, odkud odešel se svou rodinou na Nový Zéland. V současnosti žije v Austrálii.

 

 

Byl jsem odsouzen v březnu za špionáž, i když jsme žádnou špionážní skupinu nezaložili a ani jsme s žádnou nebyli ve styku. Nikdy jsme ani žádnou špionážní činnost nevyvíjeli, protože jsme neměli žádné kontakty. Předseda soudu Fresl ale prohlásil, že kdybychom měli možnost být špiony, tak bysme se jimi určitě stali, a proto jsou všechna obvinění platná."

 

 

Rozhovor s Břetislavem Jeníkem

 

Tazatelka: Klára Pinerová

 

Na začátku našeho rozhovoru bych se Vás rád zeptala na Vaše dětství.

Maminka mně zemřela, když mně bylo devět a otec mě dal k jeho rodičům do Kunštátu, ve kterém jsem dochodil školu. Mezitím se otec znovu oženil a já jsem se k němu vrátil. Protože jsme měli knihkupectví, začal jsem se učit knihkupcem. Mám výuční list knihkupec a nakladatel. Když skončila válka, bylo mi 16 let, ale já jsem byl v té době celkem nepolitický, ale vágně mě to táhlo doleva. V té době byl asi skoro každý trochu nakloněn doleva. Tehdy se socialismus držel v srdci a mysli většině lidí. Strašně málo lidí tomu tenkrát rozumělo a odmítalo socialismus. Co bylo nejhorší, že všichni kumštýři, mistři kultury, se dali také nalevo. Můj otec chodil do školy s Františkem Halasem. Halas byl komunista, i když po návratu z Ruska tenkrát vystoupil ze strany. To ale nebránilo tomu, aby s Nezvalem dostali od Kopeckého dobrou pozici na ministerstvu kultury.

 

Vy jste se s Halasem osobně setkal?

Vyrůstal jsem v Kunštátě a on byl v Kunštátě. Byl už to ale nemocný starší pán, s mým otcem se nakonec rozešli kvůli politice. Nacisti ho ale za války nechali na pokoji a nevím, jestli Halas za války publikoval. Ještě týden před tím, než mě jeho soudruzi zavřeli, jsem ho přišel do nemocnice navštívit. Tak jsem vyrůstal v tom maličkém městečku, život se mi tam docela líbil a měl jsem tam kamarády. U otce jsem pracoval v knihkupectví až do roku 1949, kdy nám ho znárodnili. Táta si musel najít nějakou jinou práci, a já jsem tam mohl zůstat. Pak mě 17. června 1949 přišli zatknout estébáci.

 

Za co jste byl zatčen?

Dříve jsem se dal dohromady se skupinou mládenců ze Sokola a začali jsme dělat takovou naivní protistátní činnost. Tiskli jsme letáky, ale ani jsme je nikam nedistribuovali. Měli jsme jich pár natištěných a kluci je roznášeli různě po školách. Bylo mi v té době dvacet let, ale ti kluci byli staří většinou kolem 18 let. Byl tam jeden, kterého jsem ale moc neznal, a tomu bylo 16 let. Byla jenom jedna věc, kterou jsem dělal sám a to se později vůbec neprozradilo. Po nocích jsem chodíval a strhával rudé prapory, které se vyvěšovaly při různých oslavách. Jednou jsem strhnul tyto prapory na Leninově ulici, na které se stavělo nové policejní ředitelství. Později tam na tom místě byli estébáci. Prapory jsem strhnul z žerdě a látku jsem dával člověku, který po domácku vyráběl trenýrky. Říkal jsem si, že byl z toho aspoň nějaký užitek. Vždycky jsem v rohu praporu vystřihnul žlutě natisklý srp a kladivo. Tím prakticky začal můj pobyt ve vězení, který trval nakonec deset a půl roku. Podařilo se mi sice utéct, ale to bylo jenom na pár dnů. K těm mým dvaceti letům mi pak přidali ještě dalších třináct.

 

Za co jste byl odsouzen?

Byl jsem odsouzen v březnu za špionáž, i když jsme žádnou špionážní skupinu nezaložili a ani jsme s žádnou nebyli ve styku. Nikdy jsme ani žádnou špionážní činnost nevyvíjeli, protože jsme neměli žádné kontakty. Předseda soudu Fresl ale prohlásil, že kdybychom měli možnost být špiony, tak bysme se jimi určitě stali, a proto jsou všechna obvinění platná. Byli jsme odsouzeni za velezradu – paragraf jedna, paragraf 3 – spolčení a paragraf 5 – za špionáž zákona na ochranu republiky. Napřed jsem dostal 16 let, ale prokurátor se proti tomuto rozsudku odvolal, a proto mi byl u vyššího soudu zvýšen trest na 20 let. A s tím jsem žil. Otec se snažil soudce podplatit. Byl to ale darebák. Byly dvě tendence: uspíšit soud, aby byly rozsudky nižší a na druhé straně ho odložit. Bral peníze od obou stran. Prostě darebák.

 

Znamenalo pro Vás odsouzení zlom?

Nevěřili jsme, že si odsedíme celý trest. Uvažovali jsme o útěku už z Cejlu. Na Borech se nedalo nikde utéct, protože tam nás nikde nepustili. Když jsme ale přišli do Ilavy, zjistili jsme, že tam se utéct dá. A taky jsme se o to pokusili.

 

Co se s Vámi dělo po odsouzení?

Ze začátku po vyšetřování mě dali na Cejl, kde jsem byl asi osm měsíců. Po soudu mě pak odvezli na Bory. To byla tenkrát tvrdá věznice. Tam byl tehdy zástupce velitele podplukovník Kraml, a to byl darebák. Zavedl tam tvrdý teror. Jeho pozdější osud byl také zajímavý. Začali o něm mluvit na Svobodné Evropě, co dělá na Borech a jeho dvě teenage děti to slyšely a spáchaly sebevraždu. To ho zlomilo, zhroutil se a dostal nervový záchvat. Pak už nedělal zástupce velitele a dělal jenom cenzora u dopisů. Takže na Borech byl tuhý život. Nejdřív jsem tam byl na samotkách, pak mě dali na společnou celu, kde už to bylo lepší. Pak se začaly vybírat transporty do Jáchymova. Já jsem ale tenkrát šel za doktorem a on mně napsal zvláštní dietu a zprostil mě těžké práce. Předstíral jsem prostě neschopnost. Doktor na mě mrkl a podepsal mi to.

 

Toto prohlášení Vám vydal vězeňský doktor?

Ano, to byl vězeňský doktor, který měl nad sebou sice ještě civilního doktora, ale ten se o takové běžné záležitosti nestaral. Ten jenom dohlížel a podepsal to, co mu vězeňský doktor navrhl. Pokud to nebylo přehnané, vycházel nám vstříc. Díky tomu jsem se dostal do transportu, který koncem roku padesát byl poslán do Ilavy.

 

Jaký byl režim v Ilavě?

Situace na Ilavě byla docela jiná, vůbec režim na slovenských věznicích byl docela jiný. Tam totiž ten rudý komunistický režim ještě nezasáhl. Měli plné ruce práce s českými zeměmi, které byly pro ně důležitější a nechávali Slovensko na pokoji. Ve Slovenských věznicích byly poměry jako ještě za První republiky. Nebyli pro nás ani připravení, neměli pro nás mundůry, a proto jsme zůstali ještě v civilu. Podmínky byly tak volné, že dva z nás v brzké době utekli. Udělali to tak, že se přihlásili na práci na vězeňském dvoře, kde kopali vodovodní trubky. Na dvoře nebyl stálý dozor, a tak, když se dozorce na chvíli ztratil, tak si jednu trubku položili ke stěně, a tu stěnu přelezli. Byli v civilních šatech, a tak se mezi ostatními lidmi velmi rychle ztratili. Už je nikdy nikdo neviděl. Jeden z nich byl Cyril Musil, To byl trenér našich olympijských lyžařů na běžkách a byl velmi známý. Já jsem o něm také věděl, protože jsem před tím, než mě zavřeli, běhával na běžkách. Byl jsem juniorským přeborníkem brněnského kraje na běžkách. Cyril Musil skončil prý ve Švýcarsku jako lyžařský instruktor.

 

Změnily se po tomto útěku podmínky?

Podmínky se potom samozřejmě přitvrdily. Pak nám dali vojenské mundůry. Dali nás na kovodělnou výrobu, kde se vyráběly trubkové kozy na stavbu. To byl jejich jediný výrobek. Do Ilavy nás tenkrát přijely dva autobusy, takže nás tam bylo asi osmdesát, z toho čtyrycet nás pracovalo na kovodělné dílně. Skamarádil jsem se s jedním Slovákem – Jáno Ševčík, který s námi přijel z Borů a byl to automechanik. Byl takové divné povahy. Rád se chlubil, že byl například za války stíhacím pilotem, že bojoval u Stalingradu v sovětské armádě. Já jsem se ale později od jiného vězně, který ho znal z civilu, dozvěděl, že byl mechanikem na letišti v západním Slovensku, a tam pracoval celou válku. Protože byl automechanik, zřídili mu ve věznici malou dílnu, a protože jsme byli kamarádi, vzal si mě k sobě za pomocníka. Byla to také část velké kovodílny. Jednou přijel do kovodílny náklaďák a stěžoval si, že ho zlobí motor. Poslali nás oba na přední dvůr, abychom se na to auto podívali. Zatímco jsme se zabývali opravou, respektive Jáno to opravoval a já jsem vedle postával. V bedně na nářadí uvnitř auta v takové skulině mezi prkny jsem uviděl plátek do pilky na železo. Plátek jsem sbalil a přinesli jsme si ho do věznice.

 

Nebyl problém přenést plátek do věznice? Vůbec Vás nešacovali?

V tomto případě ne, protože my bychom do předního dvora neměli vlastně ani vkročit. A ani nás tak pořádně nehlídali. Jakmile jsme to přinesli, tak jsme přemýšleli, co s tím budeme dělat. Říkal jsem o tom svým kamarádům na světnici. Ještě bych měl zmínit, že celé jedno oddělení, jedno patro bylo pro Čechy a nad námi, v druhém oddělení, byli Slováci. Byly tam velké cely pro třicet lidí, ve kterých bylo třicet přízemních postelí a tři nebo čtyři okna. Bylo nás tam na cele dvacet sedm a tři postele byly prázdné. Byli jsme tam všichni političtí, žádný kriminální mezi námi nebyl. Svěřil jsem se o plátku do pilky spoluvězni Foltýnovi. On byl v civilním životě kapitánem říčního parníku, který dopravoval zboží po Labi do Hamburgu a zpět. Ten a ještě několik dalších zorganizovali plán našeho útěku.

 

Jak byl plán útěku připravený?

Protože Ilava byla za pozdního středověku klášterem a později z tohoto klášteru  udělal Josef II. věznici, byl tam vyzděný obranný příkop. Blok společných cel byl asi postavený pozděj za císaře Josefa. Budova měla metr a půl široké venkovní stěny, vnitřní byly široké asi tři čtvrtě metru, takže materiálem v té době nešetřili. Okna byla v hlubokém výklenku a byla vysoko. Spodek okna byl asi dva metry vysoko, ale dalo se tam vylézt. Pomohla nám taková neoficiální rutina. Z toho okna bylo vidět na místní fotbalové hřiště a kluci, kteří se zajímali o fotbal, si tam vždycky v neděli vylezli a sledovali fotbalové utkání. To se celkem tolerovalo. Jenom někteří bachaři dělali problémy. Když se jednou kluci dívali z okna, zjistili, že na druhé straně příkopu je taková pěšinka, kde byl altánek, pak nějaké lavičky a podobně. Za tím byl příkrý svah dolů, což byla vězeňská zahrada a za tím byla řada domků pro vězeňskou stráž podél silnice. Co nám ale nejvíc pomohlo, bylo to, že mezi budovou a příkopem byla asi půl metru široká klenba, a ta se dala dosáhnout z krajního okna, takže se dalo přejít k vězeňské zahradě. Úniková cesta byla tedy jasná. Udělali jsme si rámek na pilku na železo. To tam vykoval jeden chlapec, který se jmenoval Jarda Zelenka, v civilu kovář. Jiný, také od černého řemesla, Špatenka, vymyslel rám na pilku a pomáhal ji také vykovat. Pak jsme získali ještě další dva lístky do pilky na železo, takže jsme měli nakonec tři. Pronesli jsme to bezpečně na celu. Po technické stránce jsme byli dokonale vybavení.

 

Jak se Vám to podařilo mezi spolubydlícími na cele?

Na cele nás bylo, jak jsem říkal 27, a samozřejmě, že ne všichni chtěli jít a někteří by nemohli, ani kdyby chtěli. Byl tam třeba jeden Němec, který měl asi osmdesát let a který byl velmi chatrný a už ani nechodil do práce. Mluvil jenom německy a znal jenom pár slov českých, které jen tak pochytil. Byl už ale starý a na útěk neměl sil. Pak tam byl ještě jeden nemocný člověk, který měl něco na plicích a nechodil do práce. Problém byl v tom, že ležel na posteli přímo naproti oknu a mohl by všechno vidět. Pak tam byl jistý Vomela – student z Prahy, který studoval asi filozofii. Byl to takový stokilový chlap, a ten by se tou dírou neprotáhl. On se o to nakonec pokusil, ale nepovedlo se mu to. Prostě tam bylo takových lidí víc.

 

Byla možnost, že by se to mohlo prozradit?

Právě že byla, a proto jsme museli být opatrní. Každou čtvrt hodinku chodil k našim mřížím dozorce a kontroloval, jestli je všechno v pořádku. To byla právě možnost, kdy nás mohli prozradit. Asi by to ten dotyčný přežil, ale určitě by dostal deku. To se ale málokdy stávalo. Existoval prostě nepsaný zákon, a ten se dodržoval.

 

Jak jste to utajili?

Museli jsme prostě přehlušit řezání mříže, protože to je docela hlučná záležitost. Špatenka řezal mříž, protože byl nejlepší. Za ním si postoupali dva nebo tři, aby nebylo vidět, co dělá. A teď jsme ten hluk museli přehlušit. Dva nebo tři si sedli pod okno na postel, a tam hulákali národní písničky. Já jsem šlehal z vaječného bílku sníh, to dělalo také ohromný hluk. Bílek jsem vyšlehal na pěknou pěnu, ale musel jsem šlehat dál, takže mi to zase spadlo, ale přesto jsem ve šlehání pokračoval. Byly tam takoví dva intelektuální typy a jeden je zavedl do intelektuální debaty, která byla sama o sobě hlučná. Ale navíc jim to zabránilo čmuchat po místnosti. Ten, co byl tak nemocný a díval se k oknu, tak si k němu dva přisedli a zapředli s ním rozhovor o jeho zdraví. A jak nemocní lidé rádi mluví o svých nemocích, tak se rozhovořil. Pak mu povídali: „Poslouchej, to potřebuješ nějaké vitamíny. My ti nějaké dáme, ty ti určitě pomůžou." Tak mu dali prášky pro spaní a bylo to. Jedni hráli karty, aby zabavili jednoho, který byl velký karbaník.

 

Docela mě překvapuje, že nepřišly stráže, když jste dělali takový hluk.

To byla právě ta tolerantní situace ve věznici. Tam se dělal často hluk. Hrály se tam různé hry a lidé se smáli a podobně. Oni vlastně na tu toleranci nakonec doplatili. A tak se nám tímto způsobem podařilo tu mříž skoro přeříznout. To nás při tom jeden bachař málem nachytal. Byl to jeden z těch nepopulárních. Chtěl vidět toho, který byl při okně. Chudák byl ale upocený a bez dechu. Bylo prostě vyloučeno, aby se okamžitě ukázal bachařovi. Foltýn, který celou dobu chodil po cele a dohlížel, aby všechno šlo správně, nás nahnal k bachařovi a my jsme potom spustili: „Pane veliteli, on se jenom díval na fotbal. Odpusťte mu to. A buďte na něj hodný..." Získali jsme pro Špatenku alespoň trošku času, aby si opláchnul čelo a popadl trochu dech. Bachař se tenkrát tvářil strašně významně a zapsal si jeho jméno, aby pak šel k raportu. Špatenka se jenom zubil, protože věděl, že to už tam nebude. Když jsme toho bachaře prosili, tak se tvářil strašně důležitě. Samozřejmě se mu to líbilo, protože my jsme se jinak k bachařům chovali celkem hrdě.

 

Co se dělo po přeřezání mříží?

Pak jsme si sedli kolem stolu a každý si musel udělat nějakého panáka, aby to vypadalo, že pod dekou někdo spí. Byli jsme domluvení, že utečeme něco mezi půlnocí a jednou hodinou.

 

Kolik z Vás vědělo o útěku?

Z těch 27 nás bylo asi deset. Ještě těsně před vypnutím světel jsme řekli těm ostatním, o kterých jsme si říkali, že by mohli mít zájem, a dva se přidali.

 

To tedy klobouk dolů, že se o tom ostatní spoluvězňové nedozvěděli.

To byla ta úžasná věc, že jsme vyřízli mříž na společné cele a nikdo se o tom nedověděl. Měli jsme také štěstí, že mříže byly celkem staré a šlo to rychle. Prý o tom útěku vědělo celé oddělení a prý ze sousední cely se chtěli probourat k nám, aby se někteří mohli přidat. Ale z toho sešlo. Kolem jedné hodiny přišel bachař, podíval se a odešel. Špatenka vyskočil, ulomil tu mříž a sundal to dolů. Byli jsme domluvení, že půjdeme v intervalech po deseti, dvanácti vteřinách. Měli jsme určené pořadí, já jsme měl přijít na řadu šestý. Jenomže tam se stalo to, co potom způsobilo, že jsem byl chycený. Člověk přede mnou měl nějaké problémy s tkaničkama do bot. To vytvořilo takovou přestávku, že když jsem vylezl, tak už tam nikdo nebyl. Lano na šplhání jsme si udělali z prostěradel. Nepotřebovali jsme ho dlouhé, protože jsme byli asi jenom o jedno poschodí výš nad tou klenbou. Na to stačily dvě prostěradla. Když jsem slezl, tak jsem si uvědomil, že jsem v zahradě sám. Rychle jsem seběhl svahem dolů, přeskočil jsem zídku, po kolenech jsem podlezl pod oknem jednoho domku bachařů, shodou okolností to byl domek našeho velitele oddělení Cibuly, brankou jsem vyšel na silnici. Dostal jsem se ven. Přešel jsem rychle po mostě přes Váh. Byl osvětlený most i silnice, ale protože jsem měl pracovní modráky, baret a civilní svetr, který mě na zimu poslali z domova, nebyl jsem nápadný. Vypadal jsem jako nějaký dělník, který se vracel z práce. Za mostem jsem se spustil hned po polní cestě. Když se rozednilo, tak jsem byl pod lesem a viděl jsem věznici v dálce. Žádnou známku poplachu, žádné rakety jsem neviděl. Lojza o tom sice píše, ale já o tom vůbec nevím.[1]

 

Víte, co se dělo s ostatními?

Těch prvních pět přede mnou se dostali ven, Foltýn s jedním, Ševčík vzal Špatenku a jeden šel sám, ale ten byl z jižní Moravy, a ten to tam znal docela dobře a přešel hranice do Rakouska. Ostatních pět nás pochytali. Dva se prý přihlásili sami. Jeden z nich byl takový užvaněný hlupák, pořád nám povídal, jak velel nějakému oddílu v Pražském povstání, ale jakmile přišlo na věc, tak to nezvládl psychicky. Byl to prostě typ notorického lháře.

 

Víte, co se dělo na cele po Vašem útěku?

Jak jsem vám povídal o tom Vomelovi, tak ten prý se to dozvěděl, až když jsme byli pryč. Jsou různé verze, jedna z nich je, že když šel v noci na záchod, uviděl ve mříži díru, hystericky vyběhl a pokusil se protlačit tou dírou ven a zasekl se tam. Vůbec o tom neuvažoval, protože se ani nepřevlékl. Několik lidí o tom vědělo, ale nechtěli jít, a ti mu pomohli ven. On byl nemocný na nervy a měl na to také prášky. Když ho vytáhli ven, vzal si ty prášky, všechny je snědl a otrávil se tím. Byl tam jeden student medicíny, který se myslím jmenoval Ilek a pracoval v Ilavě na marodce. Začal se o něj starat a udržel ho do rána. Nechali ho vyzvracet se, aby z něj dostali sedativa. Ale neřekli nikomu nic, ani bachařům. Jak jsem to slyšel z vyprávění, tak jak bylo ranní sčítání, přišel velitel oddělení do cely. Staršina cely se mu hlásil: „Pane veliteli, hlásím, že se nám tady jeden otrávil a mám pocit, že nejsme všichni, protože támhle v oknu je díra." Teprve potom začal poplach.

 

Jaký byl impuls pro to, abyste utekl?

Bylo nám dvacet roků, tak jsme chtěli utéct. Někteří lidé věřili na to, že to praskne. Já jsem tomu nevěřil. Neviděl jsem žádné známky prasknutí a nějaká pomoc ze zahraničí, to byl nesmysl. Nikdo by nezačal třetí světovou válku kvůli několika desítkám tisíc politických vězňů v nějaké cizí zemi. Chtěli jsme utéct a dostat se na Západ. Kdyby nebylo toho zdržení s těma tkaničkama, tak jsem byl domluvený se Ševčíkem, který to tam znal. On mi říkal, ať si ani neberu moc jídlo, že někam na to jídlo zajdem. Jenomže s ním potom šel Špatenka.

 

Podařilo se jim utéct za hranice?

Ano. Ševčík, to byl zajímavý charakter. Měl po válce taxi autodopravu po Karlových Varech. Později se celkem věrohodně říkalo, že pracoval pro naši rozvědku, a že se zapletl i s druhou stranou, nebo že měli jeho kolegové podezření. Zavřeli ho a odsoudili za velezradu. Znal přechody kolem Karlových Varů a věděl kudy jít. Převedl Špatenku a vrátil se ke svým bývalým estébáckým šéfům a řekl jim celý příběh. Oni mu nevěřili, byl vyšetřovaný tvrdým způsobem. Když ho potom přivezli ukázat na Ilavu, tak ho drželi v izolaci, ale takovým divným způsobem. Měli jsme k jeho oknu bezproblémový přístup. Dal jsem mu nějaké jídlo a on mi řekl svůj příběh. Potom znovu zmizel a po nějaké době přišla zpráva, že byl v nějaké jiné věznici a že byl slepý. Prý oslepl při vyšetřování. Ale osobně tomu nevěřím. Pak už jsem se s ním nikdy neviděl.

 

Když jste podnikl útěk, neměl jste výčitky svědomí vůči spoluvězňům, kteří tam zůstávali?

Těm se nemohlo nic stát, a taky se jim nic nestalo. Udělali s nima cirkus. Strčili je do korekce, ale s tím se počítalo.

 

Zhoršily se po útěku podmínky?

Samozřejmě, že se režim přitvrdil. Ale pořád to byla přijatelná věznice. Režim ve věznici v době, kdy jsem tam byl, byl slušný. Udělali jsme si tam pěvecký kroužek. Já jsem byl tenor a nastudovali jsme si tam  takový muzikál. Hrál se nejdřív pro muže a potom se hrálo i na ženském oddělení pro ženy. Ale pro ně se nastudovalo něco jiného. Ve sboru byli tzv. Oleanři. To byli lidé, kteří neuměli zpívat, ale měli známé mezi ženskýma a chtěli je vidět. Ten sbor měl asi kolem třiceti lidí. Vedl to profesionální dirigent, byla tam i kapela.

 

Jak dlouho jste utíkal?

Na útěku jsem byl asi sedm dní. Přes kopce jsem se chtěl dostat na Moravu, protože jsem tam měl známé a příbuzné, o kterých estébáci nevěděli. Tak jsem šel přes Vlárský průsmyk. Šel jsem lesem, po kopcích, hladový... Po třech dnech jsem byl takový hladový, že jsem to risknul a u horalů, to byli velice chudí lidé, jsem jednu paní požádal o jídlo. Řekl jsem jí, že jsem utekl z věznice. Dala mi najíst a napít kyselé mléko, na cestu mi dala dva krajíce chleba. Jenomže po dvou letech ve vězení chodit, a ještě po těch kopečkách, bylo strašně těžké. To už mě bolely svaly na stehnech tak, že jsem se už jenom táhl a nemohl moc chodit. Táhl jsem se podél silnic a orientoval jsem se podle křižovatek, které byly označené. Ve Valašské Polance, jsem přišel ke křižovatce, a tam seděli dva místní četníci a měli psa. Už jsem jim nemohl utéct. Já jsem byl schopný jít jenom pomalým krokem. Zavezli mě na stanici, pak mě vzali do malé místní věznice, kde se na mě všichni usmívali, včetně bachařů. Až v Ilavě mě zmlátili.

 

Kolik jste dostal za útěk let?

Nejdřív mi dali rok a půl na okresním soudu, u krajského mě odsoudili na čtyři roky a pak se to dostalo před státní soud a odsoudili mě na třináct let in absentia. Za útěk jsem dostal rozsudek za velezradu, protože říkali, že kdybych se dostal za hranice, tak bych určitě zradil a pracoval pro nepřítele. Trest za útěk mi pak změnili nějakou amnestií. Postupně se mi trest snižoval, aniž bych o něco žádal. Můj otec o propuštění žádal, ale já jsem o tom nevěděl.

 

Do kterého roku jste byl v Ilavě?

Tam jsem byl asi ještě rok po útěku a pak mě dali na Leopoldov. Celkem jsem byl v těch slovenských věznicích asi dva a půl roku. Leopoldov bylo nejhorší místo, kde jsem byl. Tam byl i hlad, zatímco v jiných věznicích to šlo. Tam soustředili všechny prominentní vězně, byl tam generál Syrový – bývalý předseda vlády, Beran – protektorátní předseda, Šaňo Mach – ministr slovenské vlády a asi 11 generálů.

 

Když jsem přijel do Leopoldova, tak se teprve budoval. Oplocení ještě nebylo. Původně je Leopoldov novověká pevnost proti Turkům. Je to taková šesticípá hvězda, a po těch delších cípech vedla cesta. Ty brány byly otevřené. Jedna půlka doprava z Hlohovce byla stará věznice. Pak zabrali i levou stranu, kde stál kostel a několik domků. Postavili jsme potom oplocení, ale tak aby to nebylo viditelné z venku. Postavili jsme i šest strážních věží, které byly solidně postavené z cihel, 3x3 metry veliké. Měly přízemní poschodí, kde byla umývárna a záchod, v prostředním poschodí byla ložnice a navrchu byla strážní věž. Bylo to udělané tak, že bylo jenom vidět to vrchní patro a vypadalo to, jako by tam byl takový domeček. A to jsme stavili. Pak jsme stavili tovární halu. Měly se tam prý dělat závěry na nové vojenské pušky vzor 52. Nakonec se tam dělaly zemědělské stroje.

 

Leopoldov je známý vězeňskou univerzitou, která tam vznikla. Pamatujete si na ni?

To mohlo být, ale jenomže já jsem tam byl v době tvrdého režimu, a to se tenkrát nedalo ještě dělat. To vzniklo asi až po mém odjezdu. Když jsem tam byl já, udělali tam kurs zedničiny pro takové mladší jako jsem byl já. To jsem přivítal a přihlásil jsem se. Jako přidavače jsem měl opata Otčenáška a jednoho plukovníka letectva.

 

Snad to šlo jen na cele, kde jsem ležel s Rudolfem Nohou, který byl sociálním demokratem. Byl jedním ze zakladatelů komunistické strany v roce 1921, a ten mě povídal o různých politických záležitostech a problémech.

 

Jak se k Vám chovali v Leopoldově dozorci?

V Leopoldově už byly podmínky tvrdé, ale záleželo vždycky na bachařovi. Zajímavé je, že velitelem věznice byl Slovák, ale jeho dva náměstci, kteří skutečně dělali režim na Leopoldově, byli Češi. Když se potom po Stalinově smrti vyšetřovalo, co všechno se dělo v Leopoldově, a když přijela komise z Prahy, byl zatčený ten slovenský velitel. Po návštěvě této komise se režim změnil k lepšímu. Velitel moc s vězni do styku nepřišel, ale byli to právě tito dva jeho náměstkové, kteří přišli klidně po večerce na celu a bavili se tam, až někoho vytáhli...tam se totiž stávalo, že někdo byl na poloviční dávce třeba i měsíc. I s plnou dávkou mohl člověk stěží vyjít. Po příchodu komise se zvýšila dávka jídla, kdo měl určité procento podváhy, si mohl zažádat o posílání balíčku, povolili nám hrát volejbal, ale trvalo to asi pak měsíc. Pak tam jezdili novináři, kteří si dělali fotky. Byla to prostě jenom propaganda.

 

Jak dlouho jste byl v Leopoldově?

Po Stalinové smrti nás vzali a odvezli do Bytízu. To byl jeden z lepších táborů. Tam jsem začal fárat do dolů. Uchytil jsem se nakonec v zámečnické dílně v dolech. Stal se ze mě expert na spravování vzduchových vrtaček. Pak jsem začal pracovat jako odbíhač s Láďou Stočesem, to byl mašinkář. Tam jsem přišel o prsty.

 

Když srovnáte režim v pevné věznici a na táborech, co bylo lepší?

Tábory byly volnější. Tedy tyhle, ty ostatní prý byly daleko tvrdší. Byly tam zlé klimatické podmínky, kdežto na Bytízu už klimatické podmínky byly lepší.

 

Byla na Bytízu nějaká kulturní činnost?

Byla, ale moc jí nebylo. Oni to ani nepodporovali. Povolili tam dělat potom nějakému profesorovi přednášky z historie, ale i to brzy přestalo. Později tam byla sportovní činnost. Sešlo se tam několik hokejistů z národního družstva, Bubník a Roziňák. Poslední zimu, co tam byli jim povolili postavit hokejové hřiště. Prý kvůli tomu, aby byli trochu ve formě. V létě jsme na tom hřišti hráli volejbal. Vždy povrch proti hlubině. Já jsem hrál vždycky za povrch. Byl tam Josef Musil, to byl profesor tělocviku a byl to taky člen národního mužstva házenkářů, a ten zorganizoval tým povrchu. My jsme byli takový demokratický tým, protože se nás tam sešlo docela hodně. Jenomže za hlubinu se jich sešlo jenom sedm a nechtěli mezi sebe nikoho pustit, aby byli lepší. Stejně to prohráli.

 

Setkal jste se na Bytízu s civilními zaměstnanci?

Ano, a těm jsme prodávali za uran rum. Měl jsem tam ochočenou civilkyni – kolektorku. Já jsem po ní posílal dopisy domů a oni mě posílali knihy. Učil jsem se tam anglicky a dostával jsem od nich anglické časopisy a knihy. Měl jsem asi takovou malou knihovnu – šest anglických knih a několik časopisů National Geographic, které si kluci chodili ke mně vypůjčovat.

 

Kam jste to schovával?

Stěny baráků byly dvojité a já jsem tam měl uvolněné prkýnko, kam jsem to zastrkával. To tam zůstalo, když jsem odjel. Dělali jsme z chlebové kůrky víno. Do pětilitrové sklenice od okurek jsme nalili vodu, trochu kvasnic, půl kila cukru, několik chlebových kůrek a zadělalo se to papírem, kam se špendlíkem propíchalo 40 dírek. To jsem dal do stropu. Za týden už to bylo na pití. Vždycky jsme si pak udělali v jednom koutě párty, kde jsme to popíjeli.

 

Jak se chovali vězni k bývalým příslušníkům StB nebo ke komunistům?

Já si pamatuju, že jsem se setkal se dvěma nebo třemi estébáky. Ostatní měli k nim despekt a nebavili se s nimi. Byli izolovaní. Na Bytízu bylo ale tolik lidí, že tam měli svoje skupiny. Když jsem byl například v Leopoldově, tak tam byla silná komunistická skupina. Z prominentních komunistů, se kterými jsem se potkal tam, byl London, Goldstücker, bratr Slánského Richard, Husák. Oni měli celou svoji skupinu a myslím, že je dali společně na stejnou celu.

 

Jak se k Vám chovali dozorci?

To bylo různé. Pomoct mi nemohl žádný, někteří byli surovci, někteří to brali za svoje povolání. Vzpomínám si, že jsme si zvykli na apelplacu, kde jsme byli nastoupení, na velitele křičet, když něco nebylo. Skandovali jsme různé věci, například: "Cukrrrr!".

 

Zažil jste nějakou stávku?

Stávky byly, ale ty se vždycky dělaly, když byl volnější režim. Jednou jsme se dali dohromady a udělali jsme jakousi stávku, ale ne stávku kvůli fárání do dolů. Bože chraň, to by jsme ani nemohli. Okamžitě pak zase přitužili režim. Vždycky vznikaly tak, že někdo s ní začal a ostatní se buď připojili nebo nepřipojili. Organizované to nijak zvlášť nebylo.

 

Potkal jste někdy na táboře svědky Jehovovy?

Jednou v zimě odmítli fárat uran, protože ten se používá na výrobu atomových bomb. Ti s nimi udělali takový cirkus. Nechali je v mrazu, ve sněhu stát mezi dráty jenom ve spodním prádle. Večer jsme je tam viděli, ale ráno byli pryč, tak nevím, co se s nimi stalo. Myslím, že je odvezli. Nepodařilo se jim je zlomit.

 

Měl jste zkušenosti s retribučními vězni?

V Ilavě byl ten Němec a s retribučními jsem se setkal až pozděj na Bytízu. Tam byl nějaký retribuční táborák Břetislav Jeníček. Ta podobnost jmen nás mnohdy pobavila. Spousta z nich byla bilingvní, tak problémů kvůli jazyku neměli. Ti už ale v polovině padesátých let byli odsunuti do Německa.

 

Jaké byly vztahy mezi kriminálními a politickými vězni?

My jsme to jeden o druhém věděli, ale nic to pro nás neznamenalo. Jenom pokud byla nějaká lepší práce, tak měli před náma vždycky přednost.

 

Vadilo Vám, pokud se vyskytoval ve Vaší blízkosti vrah?

Nevadilo. Byl tam člověk, který usekl své dcerce ruce. Dalšímu jsme říkali například lidožrout, a to proto, že si s manželkou upekli své dítě. Tak těch jsme se samozřejmě stranili. Věděli jsme, že kriminální vězni jsou daleko víc ochotní spolupracovat, proto jsme si dávali na ně pozor. Neexistovalo, aby dělali nějaké kápa a táborové vrahy, to naštěstí na Bytíze nebylo.

 

Do kdy jste byl na Bytízu?

Po maďarských událostech nás odvezli do pevné věznice do Valdic a tam jsem to dožil. Naučil jsem se tam brousit sklo. Odtud jsem byl 30. prosince 1959 propuštěn. Jel jsem celou noc a na Silvestra už jsem byl doma. Byl jsem podmínečně propuštěn. Zavolali si mě a řekli mi, že budu podmínečně propuštěný. Otec to zřejmě věděl, protože jak jsem zazvonil, hnali se všichni ke dveřím. Já jsem jim to nemohl dát vědět. Tehdy jsem zažil zklamání od Gusty Bubníka. Byl jsem na cestě z Valdic. On už byl tenkrát trenérem hokejistů, přišel jsem za ním, pozdravil ho a on se otočil zády.

 

Jak vypadalo Vaše propuštění?

Moje civilní šaty neměli, a tak mně museli dát jiné. Dostal jsem takový opelichaný kabát, ve kterém jsem vypadal jako vandrák. V papírové krabici jsem měl svoje věci, dostal jsem lístek na vlak a jel jsem. Jak jsem se vrátil domů, byl jsem trouba, že jsem nezašel na bytový úřad zažádat si pro byt. Zůstal jsem dlouho u rodičů, a pak už mi ho nechtěli dát. První práci, kterou jsem si našel, byly městské prádelny, ale pracoval jsem v jejich autodílně. To bylo jen na chvíli. Musel jsem si do šesti týdnů najít práci. Pak jsem našel práci u geologického průzkumu, později mě dali k vrtům. Pak mi jeden kamarád z vězení poradil, že mám jít dělat zedníka a udělali mě pomocným zedníkem.

 

Mezi tím jsem se dal na večerní školu, udělal jsem si večerní jedenáctiletku a chtěl jsem na univerzitu dělat historii, ale tam jsem narazil. Nakonec jsem šel na stavební průmyslovku. Tam jsem se dostal tím, že jsem zfalšoval datum narození. Tehdy byla evidence obyvatel víceméně negativní. Evidovali lidi jenom podle toho, jestli k nim něco měli a ostatní lidi neevidovali. Kamarád ve vězení mi to vysvětlil tak, že stačí zfalšovat datum narození, oni pak dali jeho kartu do počítače a nic na něj neměli, a proto se zdálo, že je čistý. A tak jsem se dostal na průmyslovku. Končil jsem v roce 1967. Dostal jsem práci u zemědělských staveb jako mistr, pak jsem se stal stavbyvedoucí a stavil jsem kravíny. Mezitím jsem se v roce 1963 oženil. Taky jsem po vězení musel ještě na vojnu. Všechny bývalé mukly posbírali a dali nás do Bohdanče u Pardubic jako silniční mostní prapor. Shodou okolností to byla za císaře pána jezdecká kasárna, ve kterých sloužil můj dědeček. Sloužil jsem tam sedm měsíců. To už jsem chodíval na tu jedenáctiletku, proto jsem si brával dovolenou a do školy jsem jezdíval na motorce. Byl jsem tam druhý nejstarší u roty. A pak přišel rok 1968, sbalil jsem se a odjel.

 

Proč jste se rozhodl pro emigraci?

S mým kádrovým posudkem jsem si řekl, že mě tady nic dobrého nečeká. Sbalil jsem se s manželkou a se synem a odjeli jsme. Prodal jsem 2 družstevní byty, ten druhý jsem teprve stavil. Za to jsme koupili ojeté embéčko a jakože jedeme na dovolenou do Jugoslávie. Chtěl jsem jet do Německa, kde jsme si chtěli pronajmout byt, a abychom ho měli čím zařídit, tak jsme na autě vezli kompletní skládací campingový nábytek. Vezli jsme si skládací postele, stoleček, skládací dvě židle, kompletní vybavení do kuchyně i pračku, to všechno jsme opustili ve Vídni. Jeli jsme přes Rakousko ke známým, kteří nás nechali dvě noci přespat v zahradním domku. Pak jsme šli do uprchlického tábora, který byl ve Vídni v arzenálu. To bylo plné lidí. V Rakousku jsem šel na práci na kopání. Když jsme šli na německé úřady, nechtěli nás tam pustit, protože už jsme měli azyl v Rakousku. A když jsme nedostali azyl do Německa, zažádali jsme si o Švédsko, Kanadu, Francii, Austrálii a Nový Zéland. Nakonec jsme se rozhodli pro Nový Zéland.

 

Proč zrovna Nový Zéland?

Protože manželka pořád říkala, že tam není nic jedovatého, bála se totiž jedovatých hadů. Byli jsme první transport, který tam přijel z českých emigrantů. Přijelo nás tam tenkrát osm. Začínal jsem v betonárce. Pod patronát si nás vzala anglikánská církev. Byla hrůza, než jsme si zvykli na anglickou stravu. Brzy jsem začal dělat zedníka, brzy jsem si našel dobrou práci na vyzdívání pecí, kde jsem vydělával velké peníze. Později jsem našel práci projektanta. Tam jsem se učil znovu rýsovat, protože to jsem na škole odflinkl. Ale to už jsem si říkal, že tam nezůstaneme, že tam chcípl pes. Tenkrát z Nového Zélandu všichni odcházeli – málo práce, špatně placená. V Austrálii jsem pracoval znovu v projekci. Přijel jsem do Sydney, kde tenkrát nastal ohromný boom a neustále se stavilo. V Austrálii jsem zůstal dodnes.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 


[1]     HLAVATÝ, Alois. Z bláta do louže, c.d.

 

 


Datum poslední úpravy: 9.1.2018 16:16:26
Foto
Břetislav Jeník – Útěk z Ilavy: Vzpomínky účastníka

Břetislav Jeník – Útěk z Ilavy: Vzpomínky účastníka

V druhé polovině roku 1950 byl z notorické věznice Bory u Plzně odeslán, ve dvou autobusech, transport čítající asi devadesát politických vězňů. Místem určení byla Ilava, věznice na Slovensku, v povodí Váhu...

Foto
Břetislav Jeník – Dojmy z pražského semináře

Břetislav Jeník – Dojmy z pražského semináře

Zpětná vazba od Břetislava Jeníka, hosta workshopu „Life in the Stalinist Labor Camps“.

 
© 2008 - 2018 Političtí vězni.cz | webmaster: Nebrat s.r.o.