nacházíte se zde:  home  /  příběhy  /  Příběhy politických vězňů  /  František Šedivý
 

Přidejte se k nám...

Sledujte nás na Youtube
 

Sdílejte tuto stránku ...

 
 

Obrázky

František Šedivý
 
 
František Šedivý
Foto

František Šedivý

František Šedivý se narodil 2. července 1927. Jeho otec byl italským legionářem v první světové válce. Německé ohrožení ve třicátých letech, protektorát i druhá světová válka Františka Šedivého formovaly jako vlastence. Po druhé světové válce aktivně vystupoval proti komunistické zlovůli, podílel se na převádění osob přes hranice a vytvořil skupinu mladých lidí, která navazovala na Národně socialistickou stranu a připravovala se na konfrontaci s komunistickou mocí. Státní bezpečnost proti nim nasadila agenta provokatéra a 8. května 1952 byl František Šedivý zatčen a později odsouzen na čtrnáct let. Byl vězněn na Mírově a pracoval v několika táborech na Jáchymovsku a na Příbramsku. Propuštěn byl až v roce 1964.

 

 

Oni potřebovali mladé lidi do jáchymovských dolů. Potřebovali práceschopné lidi. Druhý moment byl ten,

že osoby, které předtím něco znamenaly, osobnosti politického života z éry roku 1948 nebo i dříve,

potřebovali zamést do tuhého vězení či případně je připravit o život."

 

 

Rozhovor s Ing. Františkem Šedivým

 

Tazatel: Tomáš Bouška

 

Můžete na začátek zavzpomínat na Vaše dětství?

Narodil jsem se v rodině železničáře. Já i můj bratr jsme byli vychovávání ve vlasteneckém duchu. Otec byl italským legionářem. Oba jeho bratři byli ruští legionáři. Jeden z nich padl v Irkutsku v bojích o magistrálu. Obecnou školu jsem vychodil v Řevnicích.. Náš učitel byl také velkým vlastencem, vychovával nás tehdy k obraně státu, protože už od roku 1933 začalo hrozit německé nebezpečí. Kolem Prahy se tehdy stavěly betonové bunkry a vládl bohatý turistický ruch, který ale vypadal trochu jinak než dnes: O nedělích vyrážely stovky pražských Němců na pochod do Brd; s holemi pobitými turistickými štítky. Samozřejmě, že si tam vyfotografovali, co chtěli, takže ten obranný systém musel být zdokumentován ze všech stran. A vzpomínám si, že náš učitel, jmenoval se Bradáč, nás vždycky vybízel, abychom tam v neděli chodili a pozorovali je, jestli nefotografují. A pokud ano, protože fotografování bylo zakázané, abychom to hlásili četníkům. V tomto duchu jsme vyrůstali až do roku 1938, kdy jsem skončil obecnou školu a začal jsem chodit do reálky na Smíchově, na Santošce. Mým životním snem bylo stát se lesníkem. Ale z finančních důvodů to nebylo možné, protože taxa písecké lesnické školy byla mnohonásobně nad naše poměry. Studium inženýrství bylo lacinější. 

 

Pamatuji se na mobilizaci v roce 1938. Prožíval jsem ji jako kluk s velkým nadšením. Protektorát, to byla pro nás velká tragédie. Otec z toho byl úplně na dně, my jako děti jsme to neuměly dost dobře posoudit, ale mělo to na nás velký vliv. I když jsem to měl zakázáno, byl jsem 28. října 1939 na Václavském náměstí.

 

V kvartě, v roce 1942, mě postihla nepříjemná nemoc, dostal jsem revmatickou horečku a odneslo to i srdce – dostal jsem myokarditis. Zameškal jsem dva měsíce školy a po návratu jsem těžko zapadal do kolektivu a navíc mi uteklo spousta látky, včetně výuky němčiny. Koncem června byl otec ve škole, a i když mu řekli, že se mnou počítají do kvinty, tak když jsem dostal vysvědčení, stálo tam: „Žák opouští ústav na základě vládního nařízení." Zeptal jsem se kantora, co to znamená a on mi řekl, že jsem prostě vyloučen. Věděl jsem, že jedinou možností je soukromá škola jazyková nebo obchodní. Takových případů bylo tehdy spoustu a na mne už nikde nezbylo místo. Jít někam do učení, to kvůli mému chatrnému zdraví nepřipadalo v úvahu. Nakonec se to vyřešilo tak, že jsem nastoupil do čtvrté třídy měšťanky a přes ní se dostal do dvouleté obchodní školy.. Jenže v létě roku 1944 přišlo totální nasazení, všechny odborné školy se zavřely a já jsem skončil v Junkersce. Z jara 1945 jsem pak byl nasazen na zákopy a zamotal jsem se i do ilegality. V prosinci 1945 jsem opět ulehl s revmatickou horečkou a z postele jsem se dostal až v květnu následujícího roku, v době voleb. Po válce jsem nastoupil zpět na obchodní akademii a v roce 1948 jsem odmaturoval. Byl jsem v té době dosti činný, hrál jsem divadlo, cvičil v Sokole, psal do podbrdské mutace Svobodného Slova a Práce.

 

Co si pamatujete z únorových událostí?

V únoru už jsme všichni věděli, jak to bude vypadat. Ředitel obchodní akademie, jmenoval se Čermák, byl veliký vlastenec a sokol. V té době jsem napsal do novin, do podbrdské mutace o tom, jak se na Berounsku zachází s Němci a volyňskými Čechy ve sběrném táboře. Nutili je podepsat vstup do Komunistické strany. Napsali jsme o tom velký článek a hned druhý den  přišel předseda KSČ z Berouna, v rajtkách a holínkách, do ředitelny, a že chce žáka Šedivého. Ředitel se zeptal, co mi chce a když mu tento předseda řekl, že mu do toho nic není, tak ho náš ředitel vyhodil.  Mě potom zavolal a chtěl vědět, o co jde. Ukázal jsem mu článek a ředitel se smál a říká: „Neboj se, ať sem přijde, kdo chce, tady jsem pánem já." Ihned po Únoru byl  vyměněn a na jeho místo nastoupil komunista, bývalý agrárník z první republiky. Viděli jsme, jak se všechno mění, jak se mění vztahy a ukazují se charaktery. Lidé hromadně vstupovali do Komunistické strany, aby si zachránili zaměstnání..

 

My jsme s tím nesouhlasili a brzy přišli i moji přátelé, že bychom se měli začít organizovat a něco dělat proti režimu. Můj bratr, který se zamotal do mostecké aféry, už byl na Západě, kde později pracoval jako hlasatel a redaktor Svobodné Evropy a později Hlasu Ameriky – vrátil se až v roce 1990.

 

Kdy přesně Váš bratr emigroval?

Odešel hned v únoru. Oslovila ho sovětská rozvědka s tím, aby se k nim přidal. A pokud ne, takže si pro něj přijdou. Na nic už nemohl čekat a 25. února odešel. Bratr byl o čtyři roky starší než já. Tehdy mu bylo dvacet pět a odešel i se ženou.

 

Co konkrétně jste dělali proti režimu?

Ihned jsem slíbil pomoc při organizování přechodů hranic. Šumavu jsem  moc neznal, a tak jsem musel vhodné místo pro přechod nejprve najít. Tehdy mi to nepřišlo moc nebezpečné, ale když se nad tím zamyslím dnes, tak to bylo pěkně riskantní. Asi dvakrát jsem si to prošel sám. Pak za mnou po doporučení přišli nějací starší lidé, abych je doprovodil přes hranice. Nevím, jak se jmenovali. To byla dohoda: Já nic o nich, oni nic o mně. Byla to záruka, že vás za hranicemi neprozradí. Ve sběrných táborech se to hemžilo agenty StB.Setkali jsme se až na místě a v noci jsme vyrazili na pochod asi 10 km dlouhý. Když jsem viděl, že už jsem na německé straně, tak jsme se rozloučili a já vyrazil zpět. Pak jsem  provedl ještě jeden  přechod, mladé ženy se dvěma dětmi. Tato moje činnost zůstala tak utajena.. Ihned po příchodu na vysokou školu jsem kromě přípravy a šíření letáků, začal pracovat na rozsáhlé síti  protikomunistických skupin na všech fakultách. 

 

Na vysoké škole jsme se my staří známí dál scházeli. Většina z nás byli národní socialisté. Probíhala jakási příprava na to, kdyby došlo ke střetu s komunistickou mocí. Do toho přišly události, které se nás velice dotýkaly: Proces s Miladou Horákovou. Diskutovalo se o tom, psaly se různé úvahy, tak, abychom měli koncepci, která by se shodovala s tím, co si myslí exil. U nás byl vždy odboj řízen ze zahraničí, a to za první i druhé světové války. Byť se Kramář s Masarykem neshodovali, nakonec došli ke společnému cíli. Masaryk říkal,: můžeme mít oddělené názory, ale nesmí nás to rozdělovat. A my jsme se na to takto dívali.  Nakonec se nám to podařilo, protože jsme se dál rozvíjeli a rozšiřovali. Chtěli jsme udržet atmosféru svobody v naději, že tady je krátké provizórium, které brzy skončí. Soudržnost mezi námi vznikla velká. Na Obchodní akademii jsme měli nezapomenutelného třídního profesora, jmenoval se Pobuda. A když jsem se rozcházeli, tak nám říkal: „No, kluci, ať bude, co bude, tak vy si nikdy neubližujte, to mi tady slibte".

 

V roce 1949 jsem se seznámil prostřednictvím mé kamarádky, stoprocentně spolehlivé s mužem, který mi nabídl spojení  se zahraničím..Měl ho zajišťovat člověk se zvláštním pověřením, který rovněž pracoval pro západní zpravodajské agentury.. Prokazoval se jejich průkazy, čímž získával důvěru. Sám si dával krycí jméno Martin, později Petr. Za něj se zaručil další z jejich přátelského okruhu, který ho měl znát již delší dobu. Tím jsem udělal za dosavadní činností tlustou čáru, což se mi později vyplatilo.

 

 V roce 1950 bylo převádění stejně již prakticky nemožné. Vojáci byli v hraničním pásmu šachovitě rozloženi, takže projít mohl jen ten, kdo perfektně znal terén. Už přiblížení se k pásmu bylo složité. Na některých nádražích při výstupu přijíždějící legitimovali. To se mnohým, kteří byli nápadní již svým zjevem, nevyplatilo. S jedním jsem se sešel později na jednom jáchymovském táboře. Pan Pulský byl maďarský šlechtic, žijící na jižním Slovensku. Jel navštívit své příbuzné tuším do Sušice. Na nádraží ho zatkli pro pokus o přechod státních hranic a odsoudili na patnáct let.

 

Koncem roku 1950 jsem zjistil, že ten, který se zaručil za osobu onoho pověřence či agenta, byl zavražděn. Byl ubodán na polích v Bráníku, kde dnes stojí most Inteligence. Jeho ženě řekli, že to byla vražda pro smilstvo, což  nebyla pravda. Policie od toho dala ruce pryč. Takže jsem o tom všem začal pochybovat.  Snažil jsem se  zjistit, kdo on doopravdy je. Už na jaře roku 1951 jsem pojal podezření, že pracuje minimálně pro obě strany. Styk s ním jsem záhy přerušil.

 

Snažil jste se ho odhalit?

Náhodou jsem zjistil, že na Berounsku je jeden hoch, který chce odletět na druhou stranu. Byl leteckým mechanikem a opravoval doma letadla sportovním klubům. 2. listopadu 1951 měl odletět. Instruoval jsem ho, co má na druhé straně zjistit. Odpoledne jsem se dozvěděl, že neodletěl, protože hned po startu se zapletl do nějakého stromu a spadl. Nic se jim nestalo, protože byli nabalení, měli na sobě několik obleků, které si s sebou brali. Nakonec se oba za hranice nějak dostali. Začátkem ledna 1952 jsem v rozhlase ve vysílání Svobodné Evropy zachytil naše smluvené heslo. Vyplynulo z toho, že oni také nevědí, kdo to je a že se to vyšetřuje a abychom byli maximálně opatrní. Za několik dní jsem šel v Praze Vodičkovou ulicí a najednou tento chlap šel proti mně. Hned se ke mně hlásil, a abych s ním šel do cukrárny k Bergerovi. Blesklo mi hlavou, že to může být moje poslední hodina a snažil jsem se z toho vymluvit. To se nepovedlo a skončili jsme v té cukrárně. Sedli jsme si tak, abych já musel sedět zády ke vchodu. Byl jsem ale dost opatrný, takže jsem si sedl bokem. Sedělo tam ještě pár babiček a během několika minut jsme tam byli jen my dva. A pak začali chodit další a hned jsem věděl, kdo to je. Říkal jsem si, to je konec, protože o mně nikdo neví, a když mě seberou, tak už na něj nikdo neupozorní a bude škodit dál.  Začal docela otevřeně mluvit o tom, že se na druhou stranu dostaly informace, které ho staví do špatného světla a jestli jsem to náhodou nebyl já, ať mu to klidně řeknu, aby to mohl vyvrátit. Nakonec se mi z toho asi po dvou hodinách podařilo vymluvit. Domluvili jsme se, že se za čtrnáct dní sejdeme a že mi řekne, co dál. Když jsem odcházel, zaslechl jsem zuřivý rozhovor. Něco v tom smyslu, že je neměl zbytečně volat. Dneska se říká, že byl jen spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Ale podle mě je to nesmysl, protože spolupracovník by si je tam zavolat nemohl.

 

Okamžitě jsem kolem sebe utvořil okruh lidí, většinou jiných, než byli ti staří, protože o těch starých on věděl. Na tu schůzku, která se měla za čtrnáct dní konat před Klementinem u Karlova mostu, jsem se připravil. Měl jsem tam rozestavěné své lidi. Bylo jasné, že mě chtějí odvést, možná zatknout nebo odvléct na odlehlé místo. Přijel tatraplán a tudor s několika chlapíky, kteří vystoupili a okamžitě se rozptýlili do okolí. Na nic jsem nečekal, vrátil se do Univerzitní knihovny a přes Technickou knihovnu prchl z tohoto okruhu. Obešel jsem celý blok a zamířil na Klárov. Odtud na Malostranské náměstí a zadem na  Karlův most.. Tam jsem čekal, co se bude dít dále. No, nestalo se nic. Měli jsme domluvenou ještě druhou náhradní schůzku, ale to už nepřijel nikdo.A pak mě brzy zatkli. Takže můj zápas s ním jsem prohrál, ale alespoň se už vědělo, čí že je to agent.

 

Kdy Vás zatkli?

8. května 1952. Ten den jsem přijel domů do Zadní Třebaně. Přivezl jsem z fakulty potvrzení o škole, nutné pro vydání potravinových lístků. Šel jsem od nádraží pěšky – tehdy jsme ještě patřili do Zadní Třebaně. Byl jsem již téměř doma, když jsem si všiml ve výklenku jednoho domu chlapa odpuzujícího vzezření. V duchu jsem si ho pojmenoval Vyvrhel. Zahnul jsem do naší ulice a uviděl jsem tam tatraplán. V autě seděl jeden člověk. Rozjel se a zastavil se u toho Vyvrhele a prohodili spolu pár slov. Napadlo mě, že to bude StB. Otevřel jsem dvířka a vešel na dvůr. Viděl jsem, že pes je uvázaný. Najednou ten Vyvrhel přiběhl k vratům a křičel na mě: „stůj!" a strkal pistoli mezi šprycle vrat. Zůstal jsem stát a ptal se: „Kdo jste, co jste?" Nahrnul se dovnitř a za ním ten druhý z auta. Maminka byla uvnitř, ale nesměl jsem s ní mluvit. Začali to tam rabovat, rozebírali mou knihovnu, ale celkem slušně. Zvedali matrace a stále se ptali: „Kde máte tu zbraň, hned nám ji vydejte!" Říkal jsem jim, že nemohu nic vydat, protože žádnou zbraň nemám. Nakonec našli jenom vzduchovku, ale tou se daly trefit tak akorát vrata, takže ji hodili zpátky. Když skončili, tak se jich maminka zeptala, co tedy chtějí. Odpověděli: „Potřebujeme, aby pan Šedivý jel s námi a podepsal nám protokol." Samozřejmě to byla lež. Bylo mi jasné, že když s nimi pojedu, už se nevrátím. Pokus o útěk by býval byl sebevražedný. Maminka plakala, když mě vyprovázela ke dvířkům a zamávala mi. Dodnes ji vidím.

 

Kam jste byl odvezen?

Do Bartolomějské. Po cestě jsem měl obavy, že jedeme do Ruzyně, protože jsme nejdříve jeli směrem na Radotín. Nakonec jsme dorazili do Bartolomějské. A tam to začalo. Dokud jsem byl na ulici, tak se chovali docela slušně, ale jakmile jsem byl za bránou, tak už jsem byl jejich. Zavázali mně oči a odvedli do nějaké velké kanceláře, kde mi sundali ručník z hlavy. Byla to místnost s temným koutem, velice špatně osvětlená. Zůstal jsem tam s velitelem eskorty a s tím Vyvrhelem. Vstal, a že to všechno sepíšeme. Nevěděl jsem, co budu sepisovat, ale tušil jsem, že v místnosti je pes, protože jsem cítil pach moči. A skutečně tam byl vlčák. Najednou velitel povídá: „Všechny hadry shoďte, dejte to do pytle a až půjdete domů, zase to dostane zpátky." Když jsem všechno sundal, tak ten Vyvrhel začal chodit s velkým kusem hadice. Čekal jsem nejhorší, ale nic mi neudělal. Když všechno sepsali, tak jsem dostal vězeňský mundůr. Zavázali mi oči a odvedli nějakou chodbou, po točitých schodech, do sklepení. Toho Vyvrhele jsem pak už nikdy neviděl. Cestou si mě přebírali různý bachaři. Bylo zajímavé, že jejich kroky vůbec nebyly slyšet, protože nosili boty s plstěnou podešví. Asi to bylo i kvůli zimě. Vešel jsem do cely, bachař mi sundal ručník, a že prý mi řeknou co a jak. V cele byl jeden maďarský Slovák a francouzský komunista, který prchal z Francie. Proč, to jsem se nikdy nedozvěděl. Ten Slovák, z Lučence, byl jehovista.  Dostal jsem místo na zemi, kde jsem měl spát. Stály tam v rohu čtyři slamníky na sobě, z umělé tkaniny se slámou spíše řezankou. Večer se to muselo dobře rozprostřít, aby člověk nespal místy na studené zemi. Polštář žádný nebyl, pod hlavu jsem si dával kalhoty. Mohl jsem si objednat  kartáček na zuby a pastu. Později i chleba.

 

První ani druhou noc jsem nespal. Čekal jsem, kdy bude výslech: v pátek nic, v sobotu nic, v neděli nic. Čekal jsem čtrnáct dní a pak to začalo.

 

Můžete popsat, jak vypadala Vaše cela?

Cela byla malá, taková suterénní místnost. Na protější straně od dveří byl okýnko, na které jsme ale nedosáhli. Bylo pootevřené, za což jsme byli rádi – bylo tam vlhko a alespoň to trochu větralo. V rohu byl záchod se stupačkami. Ze zdi čněl litinový zahradní kohoutek a tekla z něj voda. To jsme měli štěstí, protože někde netekla a vodu jim jen přidělovali. A ještě pod oknem bylo topení. Tak jsme tam vegetovali, až přišel můj výslech.

 

Už při prvním výslechu jsem věděl, že se opírají o fakta, která jim jsou známá a že znají můj postoj. Věděli, že ta naše skupina, byť měla malé prostředky, se snažila napomáhat tomu, aby se poměry vrátily minimálně před Únor, ne-li před druhou světovou válkou. A že jsme o to usilovali, připravovali se na to, ne tedy ozbrojeně, ale organizačně. Věděli, že jsem pověřil toho hocha zjištěním identity agenta Petra a že mi zpátky přes to rádio Svobodná Evropa dali nějakou zprávu. Později jsem zjistil, že to všechno měli pod kontrolou. Ve Svobodné Evropě měli své lidi. Od samého začátku jsem se snažil zjistit, co vědí. Bylo mi jasné, že když neřeknu pravdu a oni mě hned druhý den nezbijí, tak to nevědí. Vždycky přišli s nějakým novým faktem, o kterém jsme měli hovořit. Od toho agenta  vždy něco věděli. Věděli o části sítě, kterou jsem založil, o části nikoli. A to se mi podařilo utajit. Tehdy jsme se snažili na změnu režimu co nejvíce připravit ani ne tak vojensky ale organizačně. Koordinovali jsme celkový vysokoškolský odboj. Fungovalo to tak, že jeden člověk znal jenom další dva. Byl to systém trojek, který se osvědčil už u italských odbojových skupin. Když jsem pak byl u soudu, bylo nás tak dvaadvacet, tak jsem dobrou třetinu lidí ani neznal. Nejméně pětkrát tolik zůstalo utajeno.

 

Během vyšetřování se událo několik rušivých událostí. Jednou byl slyšet z dálky dětský hlas, asi dva dny se ozývalo volání: maminko, maminko. Hlídal tam bachař, takový idiot, který kopal do dveří a napomínal ho, aby byl zticha. Čím víc na něj řval, tím samozřejmě ten chlapec naříkal. Pak ho vytáhl z cely a odvlekl do temnice. To byla taková díra bez oken s nahrubo omítnutými stěnami. Byla tam strašná zima a absolutní tma. Chlapec dál naříkal a volal maminku. Za chvíli vězni začali kopat do dveří a nadávat tomu bachaři. Až teprve ráno zavolali doktora, chlapec už byl v bezvědomý a zřejmě ho odvezli pryč.

 

Pamatujete si jména některých bachařů?

Ne. Tomu, co mě vyšetřoval, jsem říkal Dělník z plakátu. Byl takový vyhublý, echt proletářský typ s vysedlými lícními kostmi. Shodou okolností jsem se s ním sešel po letech, 21. srpna 1968, když sem přišli Rusové. Šel jsem tehdy ze Žižkova do středu města kus pěšky a pak jsem jel tramvají. Tam jsme se setkali. Když mě uviděl – sledoval jsem ho pohledem dost dlouho – tak vystoupil. Dalo by se o něm lesco zjistit. Pamatuji se, že jeden můj kolega ho po revoluci zval k výslechu. Zatím jsem na to nenašel čas. A navíc si nejsem jistý, zda je ještě na živu. Byl určitě starší než já.

 

Je fakt, že mně nic neudělal, že by mě třeba napadl. Ale když výslech váznul, tak tam přišli takoví čtyři darebáci a začali do mě strkat. Věděl jsem, že bych se neubránil, ale asi bych si to nenechal líbit. Jednou jeden z nich začal vykřikovat, jestli z něj chci dělat vola a tak podobně. Samozřejmě jsem nic neodpovídal a jeden z těchto floutků mi začal mávat pěstí před obličejem. Nakonec se, abych tak řekl, vyžvanili, navyhrožovali, ale k ničemu nedošlo.

 

Nemělo cenu zapírat to, co věděli. Hlavně zdůrazňovali, že jsme národní socialisti, což jsme nepopírali. Podporovali jsme národně socialistickou ideu, sokolství i třeba skauting. Vysloveně jsem tomu vyšetřovateli říkal, jaké to mělo přednosti, co třeba ten Sokol znamenal pro národ. A on, proč ne idea komunistická? Došlo i na Gottwalda. Byl to darebák a věděl jsem, že nabádal dělníky, aby nebrali podporu, která se jim v době krize vyplácela. Chodil mezi ně po periferiích a ženským nadával, že si berou žebračenky od sociálních pracovníků. To dělala třeba i Milada Horáková. Sháněla peníze pro lidi bez zaměstnání. Sice to bylo jen pět korun, ale za to se dalo koupit půldruhého litru mléka, chleba a ještě něco dalšího. Prostě to mělo pro ně význam. Tak o tom jsme se spolu dohadovali. Výslechy skončily asi za dva měsíce.

 

2. nebo 3. července 1952, v den mých pětadvacátých narozenin, začala má téměř dvanáctiletá pouť. Převezli nás na Pankrác a mě dali do cely na B1. Byl jsem tam sám, nalevo bylo prázdno, napravo také. Ve vyšetřovací vazbě na nás neustále nasazovali nějaké provokatéry, ale dalo se to poznat. Například tam se mnou byl jeden hoch, který mně říkal, že když mě vedou k výslechu, tak bych mohl utéct. Byl tam takový můstek, z kterého by se dalo seskočit ve chvíli, kdy bachař odemyká dveře. Že to nejsou ani dvě patra a že bych mohl vyběhnout rovnou na ulici do Konviktské. Nic jsem na to neříkal. Tak to potom stupňoval, že prý už tam dlouho nebude a že venku zařídí, aby na mě čekali a že mi jeho rodina pomůže. Nabídka to byla lákavá, ale byla to jasná provokace. Zajímavé také je, že bachař, co mě vedl, do mě jednou strčil a povídá: „No, jestli vás někdo naváděl, že tady máte skočit dolů, tak mu plivněte do ksichtu, tady byste si zmrzačil nohy a tam dole vás akorát seberou." Zřejmě to už někdo předtím zkusil. Druhý provokatér mě zase nabízel, že je z Berouna a zná se s mou snoubenkou Jiný, prý bratr majora Brykse, který byl sestřelený za války – dostal státní vyznamenání in memoriam – , že zná cestu ven. Kdybych prý uprchl, tak by mně pomohl. Takhle to zkoušeli.

 

Ale zpátky k Pankráci. Přivezli nás tam a  stáli jsme na chodbě s tmavými brýlemi na očích. Sem tam jsme se mohli dorozumět slabým pokašláváním, kdo že tam třeba je. Pak nás rozhodili na cely. Poslední z řady provokatérů o sobě prohlašoval, že je mukl z Jáchymovska, což by bývalo odpovídalo, protože byl horsky opálený. Říkal jsem, že je to se mnou asi špatný, návrh bude možná trest smrti. A on říká: „Neboj se, to je nesmysl. To bys poznal, protože kdo má špagát, tak ten jde na B1 na celu sám a obyčejně je ta cela izolovaná ze všech stran, abys neměl žádný spojení s nikým, aby ses tam nemohl doťukat morseovkou k nikomu." A jak jsem říkal, na takovou celu jsem byl odveden. Prožil jsem tam dvě noci a postupně jsem se smiřoval s tím, že zemřu. Říkal jsem si, že někdo padne ve dvaceti ve válce, tak holt někdo bude popravený v pětadvaceti. Bránil jsem se vzpomenout si na matku, na moji lásku, se kterou jsme se měli v červenci brát. Nedokázal jsem si představit, co by to pro ně znamenalo. Vůbec mi nedošlo, že to od toho člověka byla další nemravná provokace.

 

Ta cela byla o něco lepší než v Bartolomějské, protože byla otočená na jih. Co se týče stravy, tak to tam bylo také pod psa. Dokonce tam měli jednu lahůdku: v neděli byl oběd v půl desáté a večeře v půl jedenácté. Člověk nepřestal mít hlad ani po té večeři, byť byla krátce na to. Obědem jste si jenom podráždil žaludek. Když byla bramborová polévka, tak jste si musel dávat pozor, protože v ní plavaly housenky. Poprvé jsem to vylil, podruhé jsem to vylil a potřetí už jsem to snědl. Hlad tam opravdu byl a nejhorší to bylo v tu neděli, čekat od jedenácti dopoledne do příštího rána na další jídlo. Ke konci nám povolili i nějaký nákup, pokud člověk měl peníze. Ale z toho chleba vám bachař uříznul krajíc. Často to byl chleba dva týdny starý, tvrdý jako skála. A bachař s ním všelijak cvičil, drobil, klidně ho položil na podlahu a botou ten chleba přidržoval, až z něj byla polovička pryč. Peklo tam prožívali kuřáci, protože kouření bylo zakázané.

 

Jak dlouho jste byl na Pankráci?

Prožil jsem tam čtyři měsíce. Pravděpodobně jsem měl navržený trest smrti. Každý dnes říká, že měl navržený trest smrti. Pokud ho někdo měl, tak se čekalo na rozhodnutí Ústředního výboru KSČ nebo snad ještě jiného politického orgánu, jestli řeknou ano či ne. S vědomím, že mi navrhnou trest smrti jsem na B1 žil až do začátku září. Pak v neděli přišel takový malý poskok a neustále na mne křičel, kde je ten druhý. Říkal jsem mu, že se mnou na cele nikdo není. Najednou jsem slyšel klíče, otevřel a začal se dívat po cele, do slamníků, atd. Říkal jsem si, že se snad zbláznil. Pořád opakoval, že tam musím mít toho druhého. Načež zavolal pohotovost, přišli další dva bachaři, vyhodili mne na chodbu, kde jsem musel stát čelem ke zdi a znovu prohledávali mou celu. Udělali tam pořádný binec a pak odešli. Za chvíli přišel nějaký oficír a tomu bachaři říkal, že přece došlo ke změně. Když oficír odešel, tak na mě bachař uhodil, proč jsem mu to neřekl. Zeptal jsem se, co že jsem mu měl říci. „No, že to tady je provizorně." Nakonec zabouchl dveře a odešel. Druhý den přišel bachař, který měl službu na patře a začal se s tím mým hádat. Říkal mu, že došlo k jinému určení a že se měl podívat do zápisu. To on samozřejmě neudělal, možná ani neuměl číst. Věděl jsem, že k něčemu došlo. Od té chvíle, když jsem šel ven, najednou to bylo skoro každý den, tak už s ostatními do velkého kruhu. Asi za tři dny jsem dostal spoluvězně, sedláka ze středních Čech. Byl zapletený v aféře agrárníků s profesorem Kepkou.. Tohoto profesora skutečně popravili. Říkal, že o ničem neví, že se s profesorem jenom jednou sešel a ten že mu říkal, že chce odejít do zahraničí. Později jsem se dozvěděl, že dostal pět let jenom za to, že s ním o tom útěku hovořil.

 

Kdy začal soud s vaší skupinou?

Pak mi oznámili, že se soud bude konat sedmnáctého listopadu. Advokát Ex offo mi řekl, že chtějí na našem případu ukázat, že nepoužívají tak tvrdé prostředky jako nacisti. Nakonec se soud konal o několik dní dříve. Dostal jsem čtrnáct let. Během dvou, tří dnů po soudu se odjíždělo na  Jáchymovsko. Já jsem ještě tři týdny zůstal. Nakonec jsem se dostal do transportu, který nebyl na Jáchymovsko. 4. prosince jsme vyjeli z Pankráce směrem východním. Bylo nás třicet.. Byl jsem tam například s Josefem Zvěřinou a dalšími kněžími nebo s guvernérem banky, doktorem Vrábkem. Cestou jsme stále nevěděli, kam jedeme. Nakonec to byl Mírov, věznice s velice tvrdým režimem.

 

Jak probíhal transport na Mírov?

Vezli nás plným autobusem, před námi jel gazík s třemi bachaři, za námi také. V autobuse seděli čtyři. Dva proti nám s namířenými zbraněmi. Každý vězeň si musel zout boty a položit je do chodby. Mne sice zatkli v květnu, ale byl jsem oblečený celkem teple.. Někteří na tom byli hůř. Například inženýr Jandourek, který dnes žije ve Spojených státech, byl zatčen na plovárně, takže měl jen košili a sandály. Navzájem jsme si něco napůjčovali. Po příjezdu nás dali na celu, která byla hned nad korekcemi. Korekce, to byly takové zazděné díry. Mírov byl původně hrad, který se vytápěl horkým vzduchem. Dole byly čtyři dutiny, v kterých se topilo. A z těchto dutin pak udělali  korekce. Po několika dnech nás přemístili nahoru do druhého patra. Myslím, že to byla cela číslo 11 nebo 13. Tam jsme strávili Vánoce.

 

Můžete popsat, jak jste se dostal na Jáchymov a kdy přesně?

Přijel jsem na Jáchymov 28. února 1953 z Mírova, kde jsem pobyl tři měsíce. Ti, kteří byli schopni práce, padli za oběť jáchymovským dolům. Ti, kteří byli méně práce schopni, nebo StB více záleželo na tom, aby byli v pevné věznici, zůstali na Mírově nebo jeli do Leopoldova. To byl transport přes celou republiku. Až v Jáchymově jsme teprve poznali, že jsme v prostředí a atmosféře koncentračních táborů. Když jsme přijeli, už se stmívalo. Teplota byla pod bodem mrazu, všude sníh. Jak jsem říkal, cestou jsme museli jet bez bot. Kdyby někdo chtěl utéct, tak bez bot to bylo nepředstavitelné. Někdo měl papuče, tak to měl lepší. Ale ti, co byli zatčení v létě a nebyli tam dost dlouho, na tom byli mnohem hůř. Někomu se podařilo sehnat teplé ponožky. A v těchto ponožkách chodili během cesty ven, když se šlo na záchod. Měl jsem štěstí, že jsem na Mírově, hned po Vánocích, byl zařazen do metrárny. Tam pracoval vězeň mně známý rytíř Fousek. Bylo mu asi šestašedesát. Znal jsem i jeho rodinu, protože pocházel z Hostimi na Berounsku. Fousek byl retribučák. Byl odsouzený za členství v Národním souručenství. Starý pán byl  člověk nesmírně vzdělaný, i když měl jenom maturitu na zemědělské škole. Mluvil perfektně německy. Po vzniku protektorátu ho samozřejmě vyhmátli a nutili ho do různých funkcí. Po válce byl třikrát zatčený. Vždycky ho propustili a pak znovu sebrali. Vyprávěl mi, že byl propuštěn na Štědrý den, doufal, že je to definitivní, ale pak ho znovu zatkli a už se nevrátil. Na Mírově dělal parťáka a jelikož jsme byli krajané, tak mě tehdy zařídil povolení na balíček. Přišly mně bačkory, akorát toho pětadvacátého února, takže jsem v nich mohl jet na Jáchymovsko.

 

Po příjezdu jsme tam stáli v těch našich hadříkách a jeden mukl nás počítal. Stáli jsme v pěticích, ale pořád se nemohl dopočítat. Nakonec řekl: „Víte co? Vlezte mi na záda." Odešel a nechal nás tam dvacet minut stát na mrazu. Pak nás volali do skladu. Došlo mi, že tu nebudou jenom bachaři, ale i různá individua, která si obstarala teplá místečka a že na nás budou dotírat – takový vězeňský kápa. Po několika dnech jsem šel fárat na Bratrství. Bylo mně jasné, že tam nebudu dlouho, protože to byla práce pro nižší tresty. Zažil jsem tam jednu příhodu, kdy nás to málem zavalilo. Ale to popisuji ve své knížce. Věděl jsem, že nás na Bratrství nechají, až najednou přišel transport. Podle sestavy se mi zdálo, že to nebude nic zvláštního. Bylo tam několik zlodějíčků, kteří si ze všeho dělali legraci. Bylo jim jedno, že mrznou, že nejsou oblečeni, protože na takový život byli zvyklí. Pak tam bylo asi pět nebo šest státních vězňů a nějací hospodářští vězni – kulaci. Přijeli jsme před OTK, před bránu a viděli jsme věž. Byla to Věž smrti, ale to jsme ještě nevěděli. Bachař, který nás doprovázel, vytáhl nějaká lejstra a začal se s druhým bachařem o něčem dohadovat. Najednou zafoukal vítr a ty papíry se mu rozlétly. Jeden z těch zlodějíčků se začal chechtat. Bachaři se na nás podívali a jeden z nich zařval: „On vás ten smích přejde! Tady jste na OTK." Já jsem o tom nikdy neslyšel, nic mi to neříkalo. Ale řada lidí pochopitelně zmlkla, hlavně ti státní. A odvezli nás na vedlejší tábor „C", kde jsem strávil asi tři čtvrtě roku. Měli jsme štěstí, že jsme nebyli na uranu. Ale zase tam byl hlad, protože skoro celý tábor přes zimu nepracoval a tudíž jsme neměli ani krejcar, abychom si mohli něco koupit v kantýně. A v kantýně také skoro nic nebylo, protože nebyl téměř nikdo, kdo by dostával sebemenší kapesné.

 

Hned druhý den po příjezdu jsem byl odvelen na výstavbu sídliště v Ostrově. Třetí den byl katastrofální. Ráno byla mlha, přes noc mrzlo, i když už byl březen. Když byla mlha, tak vězně na stavbu nepouštěli. Nechali nás stát mezi baráky obvykle tak do jedenácti hodin, kdy se mlha rozplynula. Jenže tento den k tomu nedošlo, mlha se nerozpustila a my jsme tam museli stát dál. Namrzaly nám nosy, lidé přešlapovali a bachaři si dole pod námi udělali oheň. Ale tak, aby teplo nešlo k nám a ještě k tomu měli kožichy a filcáky. Pokud jste měl kožené boty a vyfasoval jste onuce, které byly z umělého plátna, tak to pěkně záblo. Klidně se v takových botách dalo namrznout. Pokud jste měl gumové holínky, váš osud byl zpečetěný. Takhle jsme to tam strávili asi do pěti hodin. Už si to přesně nepamatuji, ale řádově desítky lidí měly omrzliny. Bachařům to bylo úplně jedno.

 

Měl jsem štěstí, že jsem se náhodou dostal na barák s Němci a retribučáky. Většina z nich pracovala, a jelikož se bachaři nebáli, že utečou, tak je používali na místech, kde nebyly dráty. Například skládali důlní dříví a stavební materiál ve Žďáru. Jeden z nich mně přinesl vnitřky pytlů od cementu. Na povrchu byla vrchní vrstva, potom byla mezivrstva a pak byla vnitřní s cementem. Někdo si to vzal od nich hned, někdo si to nevzal. Také měli povolené noviny, Neues Deutschland a do toho si také balili nohy. Tenkrát mi jeden říkal: „Ne ne, tohleto si vem´, protože jestli bude mrznout jako dneska, tak kdybyste náhodou museli stát, tak ti namrznou nohy". Tak jsem si to vzal a vyplatilo se mi to. Nohy mi nenamrzly díky onuci z pytlů od cementu.

 

Nedlouho na to zemřel Klement Gottwald. Až po několika dnech udělali nástup. Starší tábora, kápo, takový menší darebáček, vždycky na někoho ukázal a toho vytáhli. Celkem nás bylo asi šestnáct, které vytáhli a odvedli do korekce. Nevěděli jsme proč. V korekci jsme strávili dva, někdo i tři dny. Pak jsme se dozvěděli, že jsme měli být jako rukojmí, kdyby došlo k nepokojům.

 

Když mě pustili, už jsem se na stavbu sídliště nevrátil, protože se otevíral JAV – Jáchymovská výstavba. To bylo zhruba začátkem dubna 1953. Hned naproti táboru se stavěla  kasárna, nemocnice, věznice, garáže a nevím, co ještě. Tam jsme dělali výkopy. Bylo to zlé, protože norma na povrchu byla čtyři a půl kubíku. Teprve za sto procent byla stravenka dvojka. Měli jsme tam velký hlad. Příděl chleba činil 15 dkg na den. Třikrát týdně jsme měli k večeři pouze polévku. To byla voda s několika kousky brambor a s trochou sušené zeleniny, která se ani nerozvařila. Když jste do toho kousl, tak jste si málem vylámal zuby. Na týden jsme měli příděl deseti kostek cukru. Lidé tam rapidně hubli, kalorický příděl absolutně nestačil. Když tahle éra skončila, měl jsem třiapadesát kilo. Pro srovnání: když mě zatkli, vážil jsem sedmdesát kilo. Takto se to táhlo až do srpna.

 

V srpnu se o něco zvýšila dávka chleba a také nám začali dávat normální chleba. Hrálo v tom roli vedení stavby. Pochopili, že s takovým přídělem jídla se nedá pracovat. Viděli, že každému padá krumpáč z ruky a v deset hodin už není schopen pracovat. Takže zavedli polévky, vozili je přímo na stavbu. Tenkrát jsme dostávali asi tři týdny hrnek polévky, kterou tam posílal a platil podnik, co to stavěl. Později jsme dokonce ještě dostávali asi deset deka bílého chleba. Tím se hlad začal likvidovat a lidé přestali tak rapidně ubývat na váze.

 

Jak dlouho jste zůstal na JAVu?

Na JAVu jsem zůstal do ledna 1954. Potom nás nakomandovali na OTK na Elko, kde jsme stavěli drtič. Když byl postaven, tak mě na několik dní vrátili zpátky na Céčko a pak zpět na Elko, kde jsem byl rok a půl. Začátkem května 1955 jsem byl poslán na tábor Bytíz na šachtu. Na podzim 1956 se připravoval velký transport na tábor Vojna na budování kulturního domu v Příbrami v Březových horách a výstavbu nějakých škol. Na Vojně jsem byl tři a půl roku a 3.ledna 1960 mě převezli zase na Bytíz, kde jsem byl až do propuštění v roce 1964.

 

Přišel jste na lágrech nebo při práci venku do kontaktu s civilisty?

Na Jáchymovsku skoro vůbec ne. Na stavbě byl sice mistr, jeho jméno jsem zapomněl, který s námi asi dost cítil, ale nemohl nic dělat. Na Elku mohli pracovat jen civilisté, kteří jim byli nějak zavázáni a o kterých věděli, že jim řeknou, co budou potřebovat. Ale občas se sekli, protože tam byly některé ženy, které s námi cítily a byly ochotné pronést dopisy i nějaké léky. Existovalo napojení na paní Štěpánku Bělouškovou, legendární postavu Jáchymovska. Zprostředkovávala civilní styk s vnitrozemím. Ale já osobně jsem se k tomu nedostal. Na OTK byli hlavně Rusové. Čechů tam byla sotva polovina a zastávali podřadné funkce. Potom na Bytízu už to byl ve srovnání s Elkem ráj. Elko byl trestný tábor, kam lidi posílali na likvidaci. Počítalo se s tím, že lidé do několika let zemřou na následky ozáření.

 

Vy jste byl přímo v kontaktu s rudou? Máte z toho zdravotní následky?

Myslím, že ne, ale v kontaktu s tím jsem byl. Skládal jsem bedýnky s radioaktivní rudou a čistým smolincem. Byl jsem v ohrožení každý den celou pracovní dobu. Na šachtě se vězni do styku s rudou nedostávali každý den. Dýchali však zhoubný radon. Lidé, co byli na Elku, v tzv. méně fyzicky namáhavých pracovištích, pracovali v prašném prostředí. Byl jsem zařazen do skládací čety, což byla práce namáhavá, ale přece jen na vzduchu. Naší skupinu tvořili většinou kněží, Jirka Holub, Hnilica a Doležal z Brna a ještě jeden Rakušan.

 

Co Vám pomohlo přežít dlouhá léta věznění?

Spousta vězňů doufala v to, že režim brzy skončí. Říkalo se za čtrnáct dní, za dva měsíce, za půl roku. Ale já jsem v to nevěřil. Možná to mně pomohlo přežít, že jsem se k tomu neupínal. Když se to totiž nenaplnilo, tak spousta lidí z toho byla psychicky špatná. První událost, která se mě dotkla, byla amnestie v roce 1960. Už jsem byl zavřený osm let. Do té doby jsem doufal, že mě pustí na podmínku nebo se mi podaří obnovit proces. O to jsem se pokusil v roce 1956 a vypadalo to nadějně. Jenže maďarské události obnovy procesů zastavily. Náš případ, to byla provokace. Chtěl jsem dokázat, že ten chlap byl provokatér, který nás měl zničit. A za to, že někdo nesouhlasil s komunismem a chtěl ho měnit, na to nebyla žádná sankce v zákoně. Tehdy jsem byl v Praze na Karlově náměstí u Krajského soudu a podařilo se mi dokázat, že to provokace byla. Předseda soudu řekl: „Jestli chcete, tak tu počkejte, to bude formálně vyřízené během tří neděl a budete všichni propuštěni." I inspekce ministerstva vnitra sdělila, že to sice ještě nepřišlo na řadu, ale mým podáním to bylo urychleno. Sdělil jsem, že bych se rád vrátil na tábor mezi ostatní. A tam jsem čekal rok, dva a až v roce 1958, před Vánoci, mě zavolali zpátky. Už jsem tušil, že to zamítli.

 

V roce 1960 se vědělo, že bude amnestie. Na to jsem se dost upnul. Měl jsem za sebou osm let a zbývalo mi ještě šest. Ale nepustili mě. Byl to velký šok, dlouho jsem se z toho dostával. Myslel jsem na maminku. Věděl jsem, jak těžce nese osamocení. Spousta kamarádů odešla a místo nich přišli kriminálníci. Chovali se k nám poměrně slušně. Nedovedli pochopit, že tam může někdo být osm, deset let a nešílí z toho. Sami měli tak dva, tři roky.

 

Před amnestií v roce 1962 došlo k propadnutí tábora. Byl jsem kousek od toho. Bylo to štěstí v neštěstí, o život přišli dva lidé. V těch místech se ve dne odbýval nástup tak osmi set lidí, v neděli dvakrát tolik. Kdyby došlo k propadu v poledne, zahynuli by stovky lidí.

 

Ani na druhou amnestii mě nepustili. Mezitím v roce 1961 maminka zemřela. Stále čekala, že se vrátím domů. Ale už jsme se neviděli. Naposledy jsem ji viděl při návštěvě v říjnu roku 1960. Národní výbor žádal náčelníka, aby mě pustili na pohřeb. Neúspěšně. A pak už mi to bylo jedno. Uvědomoval jsem si, jak na mě v šedesátém roce čekala a že nepochopí, že jde o špinavé zákulisní hry. Věděl jsem, že jí budou říkat, že to je kvůli kázeňským trestům. Jednou jsem přišel pozdě na nástup a druhý přestupek byla moje návštěva na druhém baráku.

 

Přinesl jste si z vězení nějakou hmotnou památku, která se dochovala do dnešních dní?

Nepřinesl jsem si nic. Jen se mi podařilo zachovat přívěšek Madonky, takový malý, nebyl snad ani stříbrný. Měl jsem ji u sebe, když mě zatýkali. Opatroval jsem to všude, při všech filcuncích a přesunech. Po návratu z vězení jsem ji zahrabal na maminčině hrobě.

 

Udělal jsem velkou chybu, když jsem některé své věci dal jednomu civilistovi, se kterým jsem byl zaměstnaný. To bylo na Bytízu, kde pracovala spousta civilistů. Často to byli přátelé vězňů, kteří tam byli zavření. Když jsem odcházel, dal jsem některé památeční věci jednomu civilistovi s tím, že si pro ně brzy přijdu. Myslím, že jsem mu dal i rukavice z Plavna, (To by byl dnes muzeální kousek!), filcáky a nějaké další drobnosti. Po propuštění jsem u něj jednou byl s manželkou. Měl to někde na půdě, tak jsem mu řekl, že si pro to přijdu později. Jenže on se pak rozváděl a jeho žena to prý všechno vyházela.

 

V čem spatřujete hlavní důvod Vašeho uvěznění?

Hlavní viník je jasný, to byl celý systém, který umožňoval několika najatým zločineckým individuím, aby donášeli, provokovali, zejména mládež, k činnosti, která by jinak nebyla trestná. Že mladí lidé nebyli přátelé bolševismu, to byla naprosto jasná věc. Ale to, že to byli nepřátelé, ještě nebyl důvod k tomu, aby byli zavíráni a týrány celé jejich rodiny. Jenže oni potřebovali otroky do jáchymovských dolů. Potřebovali práce schopné lidi. Druhý moment byl ten, že osoby, které předtím něco znamenaly, osobnosti politického života z éry roku 1948 nebo i dříve, potřebovali zamést do tuhého vězení či případně je připravit o život. U mě osobně, nevím, nebyl jsem žádná politická osobnost a ani můj zdravotní stav nebyl zárukou pracovního výkonu.

 

Děkuji Vám za rozhovor.

Datum poslední úpravy: 12.10.2012 14:44:59

 
© 2008 - 2018 Političtí vězni.cz | webmaster: Nebrat s.r.o.