Julie Hrušková

Julie Hrušková se narodila 18. května 1928 v Boskovštejně v rodině myslivce. Po druhé světové válce pracovala v různých zaměstnáních, v roce 1949 emigrovala do Rakouska, kde se seznámila s americkým vojákem Frankem Ferneti a otěhotněla. Téhož roku se rozhodla zapojit do odbojové činnosti, vrátit se do Československa a převést další lidi za hranice. Byla však zatčena při převodu osob. Byla obviněna ze špionáže a odsouzena k patnáctiletému trestu odnětí svobody. Po sérii brutálních výslechů v Brně byla zbita tak, až potratila. Prošla několika věznicemi, z nichž nejdelší dobu strávila ve věznici v Pardubicích, kde se aktivně zúčastnila hladovky v roce 1955. Z věznice Pardubice byla propuštěna na amnestii 9. května 1960. V současnosti žije stále aktivním životem v malé vesničce na jižní Moravě. Neustále se zúčastňuje různých besed na školách a jiných společenských akcí. Julii Hruškové byl prezidentem republiky propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy.

 

 

„Říkám: byl to osud a život šel dál. Se vším jsem se smířila.

Nemám v sobě nějakou nenávist nebo trpkost."

 

 

Rozhovor s Julií Hruškovou

 

Tazatelka: Klára Pinerová

 

Paní Hrušková, nejdříve bych se vás chtěla zeptat na vaše dětství, kde jste vyrůstala, jaké máte na první léta svého života vzpomínky?[1]

Narodila jsem se 18. května 1928 v Boskovštejně, to je malá obec nedaleko Znojma. Můj otec byl hajný u hraběte Trautsmandorfa. Bydleli jsme na takové samotě, na hájovně asi půl hodiny od vesnice, kam jsme chodili do školy. Já jsem byla levačka, a snažili se mě přeučit a po levé ruce mě bili. Proto jsem do školy moc ráda nechodila. Měli jsme ale dobré učitele, naučili jsme se pěkně psát, číst a milovat i literaturu. Měla jsem dvě sestry a bratra. Společně s bratrem jsme měli pást krávy, ale můj brácha chodil rád za klukama do vsi a říkal mi: „Budeš hlídat krávy." Já jsem mu na to odpověděla: „Ano, ale doneseš mi čtení." Protože jsem bývala velká čtenářka. Někdy jsem zapomněla na krávy a ty mi utekly. Mládí jsem tam měla docela krásné, do měšťanky jsem chodila do Jevišovic, to bylo od nás hodinu cesty, ale většinou mě vozili mlékaři.

 

Vzpomenete si na to, jak se měla vaše rodina za války?

Za války přišel na správu hraběte landrát, německá správa. Dostal se tam chlapík – Čech, který se chtěl Němcům zalíbit a chtěl na panství zřídit gymnázium. To my už jsme tenkrát chodívali do měšťanky a otec se nás zeptal: „Chcete chodit do německého gymnázia?" Jenomže my už jsme z obecné školy byli vychováváni masarykovsky a vlastenecky, takže jsme mu odpověděli, že do toho gymnázia chodit nechceme, a otec to pak odmítl. Jenomže otec měl pod sebou dřevaře, kteří káceli stromy, a jamkařky, které sadily stromky a nebo chodily na jahody a maliny pro zámek. Ti nakonec řekli, že když Hruška nedá děti do gymnázia, tak oni taky ne. Ten chlapík si na otce zasedl a nakonec jsme se dostali na statek do Blaného, kde byl otec správcem nad obilím. Pěstovala se tam mrkev a další věci. Samozřejmě, že deputátníci, kteří pracovali pro hraběte, si nakradli mrkve. Můj otec za to zodpovídal. Mojí matce deputátnice donesly taky mrkev a když přišla kontrola, prohledali sklepy a u nás ji taky našli. Pak je soudili a všichni dostali deset dní. Moje matka si řekla, že při odvolačce by to mohlo dopadnout hůř, tak to přijala. Deputátnice to ale nakonec nepřijaly, odvolaly se a oni jim to odpustili. Takže moje matka si šla odsedět za války do Moravských Budějovic deset dní kriminálu, čili poznala, jak to tam chodí. Můj otec byl vyhozen, deputátní byt v Blaném jsme museli opustit, proto jsme si najali barák v Černíně u Jevišovic, kam jsme se přestěhovali. Otce nasadili totálně do Znojma, aby tam vedl pekárnu za Rakušana, který byl na frontě. Znojmo už bylo tenkrát zabrané území. Otec pracoval v pekárně až do konce války. Po válce se mohl vrátit do Boskovštejna, jenomže za války tam byl mladý hajný se dvěma dětma a otec si řekl, že ho nebude vyhánět. Všechny příbuzné jsme měli ve Znojmě, jak z matčiny strany, tak z otcovy strany. Za války jsme tam se sestrou pořád něco příbuzným pašovaly, protože moje matka pracovala u sedláků, aby něco od nich dostala. Vždycky jsme si se sestrou vycpaly prsa a tak jsme pašovaly sádlo, salámy, mouku, mák atd. Protože moji příbuzní optovali pro Československo[2], tak dostali poloviční příděl, takže se měli co ohánět, aby uživili své děti.

 

V Černíně jsme zažili konec války. Zažili jsme tam řádění Rusů. Šla tudy Malinovského armáda a její vojáci po celé jižní Moravě znásilňovali. Proto nás rodiče se sestrou zavřeli do sklepa, kde jsme konec války strávily. Doktor, u kterého jsem pracovala, mi potom říkal, že 60 ženských bylo kolem Jevišovic znásilněných a 7 z nich na ty nemoce zemřelo. Jednoho muže Rusáci zastřelili, když se snažil bránit své dcery, a jeden se musel dívat, jak mu znásilňují ženu. Bylo to hrozné, proto jsme nebyli Rusům naklonění.

 

Jak to vypadalo po válce?

Hraběte odsunuli a z jeho zámku udělali domov důchodců, ale to až v roce 1948. V roce 1945 mu všechno konfiskovali, protože byl Rakušan. Byl odsunut a ve Vídni si zařídil puškařský závod a prodával tam zbraně a střelivo. Hraběnka šla k dceři do Itálie a manželství se asi rozpadlo. Otec dostal nabídku do pohraničí do Vranova nad Dyjí, aby se tam stal hajným. Dostal krásný revír, krásnou hájenku, ve které bylo hodně místností. Moje matka tam ale nechtěla jít, protože to bylo na stráni a do chlívku a do kůlny se chodilo po schodech. Dům byl pod zámkem, kde už byla cesta k hranicím. Já jsem za války vychodila školu, a tak mi rodiče sehnali místo u doktora, kde jsem hlídala dítě a uklízela ordinace. On byl doktor a měl i zubaře. Po válce jsem chtěla jít na malířskou školu, ale rodiče mě tam nechtěli dát, tak mě nakonec dali na tzv. knedlíkárnu – to byla škola pro ženská povolání. Nakonec jsem tam byla rok, zamilovala jsem se tam do jednoho vojáka, který byl už zadaný, a tak jsem si říkala, že na něho musím zapomenout. Moje starší sestra se zamilovala do estébáka, byl to bývalý partyzán. Abych na toho vojáka zapomněla, tak jsem si našla práci až v Aši, až na konci republiky, a od 1. září 1946 jsme tam i s mladší sestrou nastoupily. Tam jsme byly až do roku 1948, a protože jsem se tam s jedním chlapem pohádala, přestěhovala jsem se do Brna. Tam jsem pracovala u jednoho advokáta, kde jsem hlídala jeho dva syny a uklízela. Hodně jsem tam četla. Chodila jsem do kurzu malování a chtěla jsem si udělat ročník. Jednou se mnou šel jeden profesor, který vedl kurz malování, aby se mnou vyřídil sociální věci, abych mohla dostat stipendium jako talent. Jenomže oni řekli: „Jste v KSČ? Jste ve Svazu mládeže? Ne? Tak na to mají nárok jedině svazáci." Já jsem musela pak ukončit práci u advokáta, protože služky byly zakázané. Nakonec jsem si našla místo ve fabrice, byl to tenkrát Matador. Dělaly se tam pogumované pláště.

 

Jak začala vaše odbojová činnost?

Přišel rok 1949 a ve fabrice pracoval chlapec, který byl v roce 1948 zavřený, odseděl si půlroční trest a chtěl zmiznout. Pak tam pracoval ještě další, který nikdy neřekl, do čeho je zapojený, ale podle toho, co říkal, tak si myslím, že asi do Světlany[3]. Oba dva je v roce 1949 zavřeli a 14 dní vyslýchali, ale nakonec je propustili, protože asi nejspíš chtěli získat další lidi. Oba dva se rozhodli, že musí zmizet. Protože znali moje názory, přišli za mnou a požádali mě, jestli bych je nepřevedla. Mně se tenkrát nelíbilo, že začali zavírat zahraniční vojáky, hlavně letce. Komunistický režim se mi nelíbil a byla jsem proti němu. Souhlasila jsem, ale řekla jsem, aby mě vzali s sebou. Představovala jsem si, že se v zahraničí bude utvářet armáda, jak to bylo za druhé světové války, a že se já těchto bojů zúčastním.

 

Jeden z těch chlapců – Ruda, tady měl přítelkyni, která zrovna byla na léčení, a tak musel odejít bez ní. Přijeli za mnou na hájenku nakonec tři. Bylo to v únoru, rodičům jsem nic neřekla a počkala jsem, až odjeli. Šli jsme do lesa a odpoledne asi kolem tří hodin jsme přecházeli hranice. Tam nás stavěli rakouští financi[4], kteří mě znali přes mého tátu. Nevěděla jsem ale, jestli jsou dobří, nebo špatní, tak jsme jim raději utekli. Byli ale dobří.

 

A jak jste se dostali do Vídně a pak do západní zóny?

Pokračovali jsme pěšky asi dvacet kilometrů k dráze, na jedné malé vesnické staničce jsme přemluvili dobrého nádražáka, aby nás na nádraží nechal přenocovat. Mě vzal do jeho služebny, položil mě na jeho lůžko a spal u stolu. Dal nám jízdenky na vlak do Vídně a taky šilinky na tramvaj. To jsme byli stále ještě v ruské zóně[5], takže jsme museli být opatrní. V pět hodin jel vlak a v osm ráno jsme už byli ve Vídni. Přišli jsme do kanceláře americké CIC[6], a když jsem se tam ohlásila, divili se: „To jste tu tak brzo? Jak jste se sem tak rychle dostali?" Mysleli si, že půjdeme celou cestu pěšky. Z hranic jim totiž ti financi hlásili, že dcera hajného Hrušky ještě se třemi mladíky přešla hranice. Pak nás vyslechli, dali nás na ubytovnu. Kluci se tam seznámili s nějakým Maďarem, který říkal, že nás převede do západní zóny, když mu zaplatíme cestu. S ním jsme odjeli do Lince, kde jsme se dostali do lágru pro uprchlíky. Brzy jsem ještě s jedním emigrantem šla na zábavu, abych poznala, jak se žije ve svobodném světě. To víte, byla jsem mladá holka. A tam jsem se seznámila s americkým vojákem Frankem Ferneti, který si mě chtěl později vzít. Mně bylo ale tenkrát dvacet roků a plnoletost byla až od jednadvaceti. Tak jsme museli se svatbou ještě počkat. Američan mě aspoň dostal z lágru a zařídil bydlení v soukromí u Rakušanů.

 

Věděla jste, co se děje u vás doma, co se děje s rodiči?

Naše doma hlídali. Já jsem poslala z Lince dopis, že jsem emigrovala, aby o mě neměli starost. Oni museli oznámit, že jejich dcera odešla za hranice, ale to už po třech dnech věděli, protože jim to řekli rakouští financi. Na mě byl vydaný zatykač. Moje matka mi napsala přes rakouské finance tajný dopis, kde bylo napsané: „Prosím tě nechoď domů, je na tebe vydaný zatykač. Kdybys náhodou byla v Československu, tak se vyhni hájence, jsme hlídaní." U zámku totiž stál voják a kontroloval všechny, kteří kolem zámku směrem k hájence procházeli. Jenomže ona vedla ještě jedna cestička k hájence, ale o té oni nevěděli.

 

Zůstávala jste jenom v bytě u Rakušanů, nebo jste někdy zašla do tábora popovídat si za Čechy?

To víte, bydlela jsem sama mezi cizinci, tak jsem chodila ráda zpátky do lágru – tam žili Češi, se kterými jsem mohla mluvit. To tenkrát Frank odjel na cvičení a já jsem se při té návštěvě dozvěděla o možnosti zapojit se do ilegální činnosti. Hledali někoho, kdo by tajně šel zpátky do Československa. Řekla jsem si, že než se Frank vrátí z Německa, tak já už dávno budu zpátky z Československa. Spolu s dvěma dalšími chlapci jsem se tedy vydala znovu do vlasti. Vracela jsem se s úkolem založit v republice špionážní skupinu a převést další lidi, kterým hrozil kriminál.

 

Jaký byl impulz vrátit se zpátky do Československa, i když jste věděla, že vám hrozí nebezpečí a že je na vás vydaný zatykač?

Hlavně jsem chtěla pomoct lidem. Byli jsme v Československu čtrnáct dní, každý jsme měl nějaký úkol. Za dva týdny jsme se znovu sešli – a po mně už šel z Lince kontráš[7], který pracoval pro brněnskou StB, jmenoval se Josef Eichler. Jenže já tohle netušila. Zpátky přes hranice jsme nešli přes Vranov jako minule, ale přes České Budějovice. Měli jsme převést několik osob, ale ty se nakonec z osobních důvodů rozhodly neutíkat za hranice. Z tohoto důvodu jsme se nakonec vraceli jen čtyři. Ruda, kterého jsem tenkrát v únoru převedla bez jeho snoubenky, si ji tentokrát už vedl s sebou.

 

Ten kontráš, o kterém jsem pořád ještě nevěděla, zjistil, kudy půjdeme. Vracel se s námi i chlapec, jmenoval se Franta, který dělal špionáž už od roku 1948. Byl to agent-chodec[8]. Po cestě vyzvedával ve Studánkách nějaké věci. Měla jsem na starosti jeho kufr, kde byly speciální mapy celého pohraničí od Aše až po Bratislavu a telefonní seznamy všech českých a slovenských fabrik. Přešli jsme hranice na Šumavě, jeli autobusem do Lince – a tam už nás čekali. Policisté se samopaly, kteří obstoupili autobus. Oba dva chlapci z naší skupinky prošli, nikdo je nehledal. Policisté hledali mě – podle podobenky, kterou dostali právě od toho kontráše. Našli u mě ten kufr a prohlásili, že je to špionáž. Zatkli se mnou i Rudovu snoubenku, která s námi šla, protože neměla žádný průkaz. O mé činnosti ale nic nevěděla, tak jsem se nebála, že mě prozradí. Předali nás obě Rusům.

 

Co se dělo dál?

Zatkli mě v sovětské zóně, tehdy bylo Rakousko rozděleno mezi velmoci. Rusové mi nabídli spolupráci, když jim donesu plány amerického letiště. Věděli, že chodím za americkým vojákem do kasáren, proto o mě měli velký zájem. Chtěli si ale nechat Rudovu snoubenku jako rukojmí. Jenže já spolupráci odmítla, protože bych si to nikdy neodpustila, kdybych ji tam nechala. Na kriminál, který jsem prožila u Rusů, nerada vzpomínám. Výslechy se prováděly především v noci, zhruba od desíti do tří, čtyř hodin. Ve dne mě nenechali vyspat. Když jsem si lehla na lavici bez matrace a přikrývek, tak voják, který mě hlídal za dveřmi cely, mlátil a kopal do dveří, abych vstala. Rudova dívka dostala zápal plic. Zavolali k ní lékaře, který nařídil teplou a vydatnější stravu. Dostala na celu na lavice matrace, deky, elektrická kamínka a důstojnickou stravu. Já jsem u Rusáků v Rakousku dohromady nejedla nic, dávali nám totiž jen boršč a černý chleba, který nežraly ani myši. Pak nás předali do Českých Budějovic.

 

Kontráš Eichler byl pak zatčen se sedmi Slováky. Údajně je převáděl, ale dovedl je Rusům přímo do ruky. Převáželi ho pak se mnou do Českých Budějovic, on si ale žádal, že chce do Brna, kam byl také eskortovaný. Z Brna se mu podařilo třikrát uprchnout. Eichler šel přes hranice ještě několikrát a dostal do kriminálu hodně lidí. U mého soudu nebyl, ale jeho protokoly vypovídaly proti mně.

 

Jak se k vám chovali v kriminále v Českých Budějovicích?

Přišla jsem tam v květnu 1949. Byla jsem obrovsky vyhladovělá, snědla jsem asi dva litry dobré polívky a stejně tak špenátu s knedlíky, všechno mi donesla jedna moravská bachařka, která mě taky dala dohromady s holkou, kterou jsem převáděla. Když nás pak v Budějovicích předvolali před StB, začali na mě křičet. Já jim ale řekla: „V Linci jste moc dobře známí tím, jak tady zacházíte s lidmi." Velitel pak řekl, že na mne nikdo nesáhne, a co jim řeknu, to platí. Takže výslechy byly dobré, bez násilí. Já jsem říkala pořád to samé, že jsem domů šla pro požehnání, a můj případ uzavřeli během čtrnácti dnů. Řekli, že dostanu asi osmnáct měsíců. Pak si mě překvapivě vyžádalo Brno. V Budějovicích si mysleli, že tam mám asi známého, jenže já věděla, že kontráš Eichler pracuje pro Brno a že to tam bude mnohem horší než v Budějovicích.

 

V Brně pak výslechy pokračovaly?

Chtěli mě usvědčit ze špionáže a chtěli znát další jména. Klečívala jsem na židli, měla jsem vyzuté boty a když přišel Horák, jeden z vyšetřovatelů, tak mi po nich párkrát praštil obuškem. Když jsem je měla nateklé, tak jsem si na ně dala večer hadr a do rána mi to přešlo. Kolikrát na mě šly mdloby. Ten, který se mnou psal protokol, když viděl, že na mě jdou mdloby, tak mě nechal sedět na židli. Jenomže pak přišel Horák, který byl výše postavený a ptal se: „Mluví, vypovídá, prozrazuje lidi? Ne? Tak klečet!" Já jsem se ani tolik nebála bití, jako spíš toho, že mi dají injekci a že budu mluvit. Proto jsem se nenapila vody, kterou by mi přinesli z jiné místnosti, jídlo jsem taky odmítala, takže jsem několik dní nejedla. Někdy mi holky v cele nechaly něco od oběda. Bylo nás tam šest až osm. Tam mně začali říkat Komáre, což mi zůstalo až do dneška. Tam bylo totiž okno, které bylo nad stolem. Já jsem se vždycky pověsila na okno a dívala se, koho zase přivezli. Tuto přezdívku začali používat i bachaři a mám ji vlastně až dodnes.

 

Byly výslechy v Brně daleko tvrdší?

Tam si s námi vůbec nehráli. Zažila jsem jeden tvrdý výslech, kdy mě bili hlavou do stolu, smýkali se mnou a mlátili mnou o skříň, co jim přišlo pod ruku. Snažila jsem se neupadnout. Zachránil mě nakonec telefon. Museli rychle nastoupit k novému zatýkání. Poskok mě odvezl na Orlí[9], kde mě dali do korekce. K ránu jsem zjistila, že krvácím. Hlásila jsem se k lékaři, ale estébáci na mě neměli čas, aby mě odvezli do porodnice, jak nařídil vězeňský lékař. Byla jsem těhotná s mým americkým vojákem. Byla jsem už ve třetím měsíci a potratila jsem. Nechali mě tři dni krvácet do úplného vysílení. Celé oddělení věznice se bouřilo a žádalo pro mě pomoc. Pomohl mi až jeden starý dozorce, který mě na své triko nechal převézt do brněnské porodnice. Tam mi zachránili život, jenže plod už se zachránit nedal. V nemocnici se ke mně tak pěkně chovali, že všechno, na co jsem si vzpomněla, to mi přinesli. Lékaři řekli, že musím mít klid. Vyměnili pak všechny vyslýchající. Vyslýchal mě úplně jiný chlapík, který se mnou sepsal protokoly, ve kterých bylo jen to, co jsem řekla. Pak mě předali do soudní vazby.

 

Jak probíhal soud?

Já říkám, že to byla fraška, protože de facto tresty už byly určené od estébáků. Můj advokát mi vůbec nepomáhal, byl mi přidělen ex offo. Odsoudili mě k patnácti letům za špionáž. V soudní vazbě jsem si ještě před soudem dopisovala s jedním muklem[10] a zjistila jsem, že jsme v jednom případě. On byl řidič Avie a obvinili ho, že předal Frantovi, se kterým jsem přecházela hranice, nějaké papíry. Z toho důvodu ho obvinili ze špionáže. S jeho advokátem jsem se domluvila, že když na to u soudu přijde řeč, tak mu pomůžu. U soudu, když se obhajoval, že o ničem nevěděl, tak jsem se přihlásila a řekla jsem, že se Franta, agent-chodec, chlubil, že nějaké papíry z Avie ukradl a tím pádem, on o ničem nemůže vědět. Soudce se na mě podíval a zeptal se, proč jsem to neřekla při vyšetřování. „On se mě na to nikdo neptal. Já jsem toho pána neznala, tak mě s ním nikdo nespojoval," odpověděla jsem. Do vyšetřovatelů tenkrát jako když střelí. Nakonec dostal jen tři roky.

 

Kam vás potom po soudu odvezli?

Po soudě mě odvezli do Znojma, kde byl velký hlad, a ze Znojma mě odvezli na Karlovo náměstí do Prahy. Odsud jsem se dostala na Kladno, kde jsem vážně uvažovala nad útěkem. Byla tam se mnou i Rudova dívka, kterou jsme převáděli a která byla zatčená se mnou. Ale ona nechtěla jít. Nevím, jestli to zradila ona nebo někdo, kdo nás náhodou slyšel, ale zavolali si mě a říkali: „Vy chcete utéct a přemlouváte k tomu i ostatní." Samozřejmě, že jsem chtěla, ať mi to dosvědčí. Jenomže oni ji zavolali a dosvědčila mi to. Proto mě odvezli do Ruzyně. Nikdo se mnou nemluvil, nebyla jsem vůbec u výslechu. Tam jsem byla asi deset dní, do papírů mně dali útěk a dali mě na Pankrác na transportní celu, odkud mě transportovali do Jičína. Tam jsem byla asi čtyři měsíce. Mezitím mě dali do Theresienthalu[11] na komando. Po čtrnácti dnech zjistili, že mám útěk, a tak mě poslali zpátky do Jičína. Z Jičína nás dali do Lomnice nad Popelkou[12], odkud těsně, než jsme tam dorazily, utekla jedna horolezkyně. Uprchla záchodovým okýnkem z druhého patra a dostala se prý až za hranice. V Lomnici jsme tkaly plátna. Tam jsme byly zase asi čtyři měsíce a pak nás transportovali do Hostinného, kde byla přádelna. Pracovaly jsme tam na mokrém sále a střídaly jsme se s civilkami. Byla to těžká práce, ale měly jsme dobrého velitele. Při návštěvách nám dovolil balíčky a zároveň jsme si tajně vzaly peníze. Velitel chodil dennodenně ještě s jednou retribučkou[13] do města nakupovat a retribučka nám všechno koupila. Odsud nás odvezli do Hradce Králové. To už byl rok 1952, kdy začaly vznikat Pardubice, kam mě na jaře převezli a byla jsem tam až do propuštění.

 

Jak vypadal příjezd do Pardubic?

Vězeňkyně sváželi autobusem z Litoměřic, České Lípy, z Chrudimi a nás z Hostinného nejdříve dovezli do Hradce Králové a odsud do Pardubic. Tam jsme poznaly, že se něco děje, protože čůzáci[14] se k nám chovali docela pěkně a říkali nám: „Holky, vy nejdete do dobrého." My jsme byly vlastně druhý transport, který přijel do Pardubic. První přijel z Pankráce. Byly jsme zvyklé na bachařské výložky, a najednou vidíme červené výložky a hlídali nás estébáci.[15] Soustředili nás na nádvoří, kde nám dávali čísla. Já jsem dostala číslo 176. Dali nás do jedné cely, to byla velká místnost a v ní dvojáky. Bydlely jsme v prvním patře, protože v přízemí byly kanceláře. To bylo tzv. áčko, protože na béčku byli ještě chlapi. Pak nás nahnali před áčko, dovezli slámu, musely jsme si nacpat slamníky, rozdělili nám deky, ešusy, musely jsme odevzdat civil a dostaly jsme vězeňské mundúry. Tenkrát jsme ještě neměly pracoviště, to teprve chlapi stavili, a tak jsme ze začátku chodily na brigády nosit chlapům cihly. Kromě toho jsme drhly podlahy, které byly úplně černé. Byl tam jeden šílený kapitán, který vždycky přišel v zablácených vysokých holínkách a řekl: „Znovu drhnout!" My jsme to drhly sklem a slámou a studenou vodou. První čas nás tam bylo asi 80. Když byl volný čas, tak za apelplacem[16], kde rostla tráva a jabloňky a pěstovala se tam i zelenina, jsme si chodily líhat a tam jsme si vykládaly. Trvalo to asi měsíc. Prvně volali někoho, kdo chce na zahradu, ale to jsem já nechtěla. Já jsem prvně pracovala na káblárně, pak na švadlárně a na střihárně.

 

V září roku 1955 proběhla v Pardubicích hladovka, jak jste ji prožívala?

Já jsem tenkrát pracovala na švadlárně, a ta hladovka vznikla původně na pletárně. My jsme nevěděly, kdo to začal nebo proč to je. Až později jsme se dozvěděly, že dozor nad pletárnou měla vyloženě sadistka, ale my jsme s ní nepřišly do styku. Pak nás nahnali na dvůr, obstoupili nás estébáci se samopaly a přijela ministerské komise. Ty, které to začaly, odvezly na StB do Pardubic. To se tenkrát měnil ve vedení Sultán[17] s Huňáčkem[18]. My s Merinou[19], mou nejbližší přítelkyní ve vězení, jsme si řekly, když odvezli některé ženy na StB, tak na protest proti tomu začneme hladovku. Dali nás do toho rozbořeného baráku, který se začal bortit po velkém stěhuňku z léta roku 1955. Hladovějící rozdělili třeba po třech do cel. Ty, které začaly hladovku, se pak vrátily z pardubické StB zpátky. Všechny ženy pak přestaly hladovět, ale já jsem se rozhodla pokračovat dál. Na cele jsme byly tři, bylo to už sedm dní a oni se usnesli, že nás nakrmí. První šla Božka Tomášková, která když se dozvěděla, že všechny přestaly hladovět, tak s hladovkou skončila. Pak šla Vendula Švecová, která se s nimi prala, ale nakonec ji stejně nakrmili, a já jsem šla jako poslední. Oni mě začali držet a já jsem jim na to řekla: „Podívejte se, je pod moji důstojnost, abych se s vámi prala. Vy máte nařízeno mě nakrmit, tak mě nakrmte." Tak oni do mě strčili ten šlauch, hodili do mě ten bujon, jenomže jak mně ho vytahovali, tak jsem celý bujon vyhodila přímo na Ruzyňáka – na dozorce, který byl vždycky úzkostlivý na svou uniformu. Odvedli mě vedle Venduly do cely. Celkem jsme hladověly 14 dní a ťukaly jsme si morseovkou. Vendula mi už psala, že jí není dobře. Tenkrát nám řekli, že další den nás povezou do Pardubic do nemocnice nakrmit nosem, a ne pusou. Já jsem se na to těšila, protože jsem si říkala, že před doktorama vykřičím, co se děje. Ale Vendula mi pořád psala, že jí není dobře. Tak jsem jí říkala, ať začne jíst, že mně je zatím ještě dobře a že do nemocnice pojedu sama. Jenomže ona večer zkolabovala a beze mě nechtěla začít jíst. Tak jsem musela hladovku ukončit.

 

Jaká byla možnost hygieny ve vězení, například praní prádla nebo koupání?

Na Kladně byla velká špína, takže jsme si to vždycky praly, a to tím způsobem, že jsme to namočily ve studené vodě, namydlily, srolovaly a druhý den jsme to zase vymáchaly. Hlavně na návštěvy jsme chtěly být čisté. Žehlilo se to na kavalci, lehlo se na to a ráno byly puky vyžehlené, sukně i halenky. Všude byla jenom studená voda. Pokud se sehnala nějaká teplá, tak jsme byly rády, že se v tom můžeme umýt. V Pardubicích jsme chodily jednou za týden nebo za čtrnáct dní do koupelny, ale já jsem tam nikdy nechodila, protože záleželo, jak kdo měl službu. Když to byla nějaká potvora, nechala nás namydlit a řekla končit a zastavila vodu nebo pustila studenou. A dodatečně jsem zjistila, že nás tam pozorovali čůzáci. Tak jsem si říkala, že se tam nebudu předvádět. V koupelně jsem byla za celou dobu asi jen dvakrát.

 

Jaké jste měla zkušenosti s dozorci a dozorkyněmi?

Nás na švadlárně hlídal Permoník, ten byl dobrý. On třeba viděl, jak jsem byla otočená k řádové sestřičce, a povídá: „Hrušková, vy tady už půl hodiny povídáte s Hubertou!" „Já jí jenom vysvětluju, jak to má šít, ona to pořád nedokáže pochopit." Ten nikdy nikoho neposlal k raportu. Nejvíce nás honila Suchá Anka, pak jedna, kterou jsme přezdívaly Rozšlápnutý kunerol, to byla bývalá prostitutka, pak nás honil Škrhola. Jednou mě dal k raportu Jáno, který mě pořád honil na brigády. Pak tam byl jeden, který pocházel kousek odsud, kde nyní bydlím. My jsme mu říkaly princ Bajaja. Byl jednou filcunk a já jsem si zapomněla schovat angličtinu, tak jsem se s ní už rozloučila. Za několik dní jde Bajaja naproti mně a říká: „Tu angličtinu jsem vám hodil za skříň." A já jsem ji tam opravdu našla! Nikomu jsem o tom ale neřekla.

 

Měly jste nějakou možnost využívat volný čas?

Byl tam kroužek výtvarného umění, jenomže to tam pak začala řídit Potůčková-Taussigová[20], čili komunistka, tak jsem tam přestala chodit, protože mně to vadilo. Byla jsem zásadová. Jeden čas mi ji dali na celu, když byly maďarské události, tak měla strach, abychom jí nic neudělaly. Byla ve vězení osamocená, musím říct, že neměla dobrý kriminál. Na céčku jsem se seznámila s Ninou Svobodovou[21], spisovatelkou, která psala básně, a já jsem se je učila nazpaměť. Na její popud jsme tam hrávaly divadlo. Po pracovní době jsme si dělaly takové krátké hry a já jsem jí obstarávala různé masky, namalovala jsem holky, které hrály, prostě všechno, co bylo potřeba. Pak jsme se například bavily i tím, že nám tam pouštěli v sedm hodin večer zprávy rozhlasem. Já jsem vypsala nejdůležitější zprávy a své poznámky a připomínky a v deset hodin večer přišla z práce odpolední směna, a tak jsem jim je přečetla. Někdy nám v rozhlase pouštěli i vážnou hudbu. Rozhlas nám ale pouštěli až v posledních létech kriminálu. Totéž bylo i s novinami, jenomže to přišly jedny noviny na celý barák. A jednou jsme dělaly ples[22]. My jsme na koupelně začaly hrávat – jedna holka hrála na hřebínek, jedna zpívala, já hrála na bubínek a holky tancovaly. Nina Svobodová to viděla a moc se jí to líbilo. To tenkrát byla ještě zima, rok 1953. Nině se to tak líbilo, že napsala program a holky se převlékly za různé postavy, jak historické, tak pohádkové. Bylo tam sedm trpaslíků, admirál Nelson, princezna s hvězdou na čele, havajská tanečnice, Hadrián z Římsů a jiné, které si už ani nepamatuju. A my muzikanti jsme měli být jako broučci. Udělaly jsme si tykadla, jenomže mně to pořád nedrželo, protože jsem se na podzim ostříhala do hola, tak jsem se na to nakonec vykašlala. Nakonec to dopadlo tak, že kdo byl v masce, tak šel do korekce. Protože já jsem masku neměla, tak jsem do díry nešla. Náčelníkovi věznice to bylo prý strašně líto, že nás neviděl. Přišel tam zástupce, kterému jsme říkaly Pepánek. V korekci byly holky asi 14 dní. Pár dní před tím přišla Jiřina Štěpničková[23], která z toho byla naprosto unešená, hlavně z našich masek.

 

Dostala jste ve vězení někdy moták nebo někomu poslala?

Jejej, já jsem ve vězení poslala motáků. V každé věznici jsem si s někým motákovala, především s chlapama. I moje matka mi posílala motáky. Zapékala je vždycky do buchet, které oni neprohlíželi. Rozřezávali jenom bábovky. Komu jsem věřila, tak jsem říkala, dej pozor, možná tam bude zapečený moták. Dřív jsem buchty nemohla rozdávat, než se našel moták. Já jsem taky předávala motáky v Pardubicích při návštěvách. Přilepila jsem si to vždycky na dlaň a podala jsem ruku, tak jsem vždycky stiskla ruku. Máma věděla, že tam něco mám, vzala si moták a při tom vždy dělala, že pláče a utírá si slzičky. Tímto způsobem si dala moták do kapsy. Ale to bylo až v poslední době, asi od roku 1958, kdy nám dovolili, abychom seděly za stolem. Předtím jsme měly návštěvy vždycky za mřížemi. Chtěla bych říct jen malý příběh. V roce 1956 napsaly ženy z „Hradu"[24], což bylo uzavřené oddělení, dopisy Hammarskjöldovi, tajemníku OSN.[25] V roce 1958, když je odvezly z Prahy z trestu, tak Zenáhlíková, Dáša Šimková[26] a Irenka Vlachová[27] napsaly opět Hammarskjöldovi podobné dopisy a já jsem se k tomu dopisu taky připojila. Dopisy ve formě motáku jsem předala matce. To už tenkrát moji rodiče nebydleli blízko hranic, bydleli už ve Věstonicích a neměli příležitost dopisy nějak ilegálně poslat do zahraničí. Moje matka měla strach, tak to zašila do křesla. Když jsem se vrátila z vězení, tak jsem už na to dávno zapomněla a matka se o tom nezmínila. V roce 2006 jsem to křeslo chtěla vyhodit, ale nějak mi to nedalo a rozhodla jsem se to křeslo rozpárat. Najednou mi něco zabalené ve staniolu vypadlo. Nakonec jsem zjistila, že jsou to ty dopisy z roku 1958.

 

Pak bych ještě měla říct, že jsem si s Merinou, se kterou jsem si ve vězení asi nejvíc rozuměla, také motákovala. Už nevím proč, ale dali ji na „Hrad". Nebrala si v ničem servítky a všem řekla všechno přímo do očí. To, že jsem si s ní motákovala, náčelník, kterého jsme přezdívaly Sultán, věděl, jenom netušil, jak si motáky předáváme. Pracovala jsem ve střihárně, kde byly lepší platební podmínky a měly jsme možnost dostávat balíček jedenkrát za šest neděl nebo za dva měsíce. Jednou jsem na Vánoce dostala balík a předával mně ho osobně náčelník. To byl tenkrát ještě Sultán. Druhý den šel na „Hrad" a Merina tam měla rozložené cukroví ode mě na dece. Sultán se jí tenkrát ptal: „Jandová, já vás nepotrestám, ani Hruškovou ne, jen mi řekněte, jak to sem dostala?" Pořád pátral, jak to tam dostávám. Já jsem totiž v noci šla na záchod a tam jsem prolezla mříží. S Merinou jsme byly vždycky domluvené, v kolik hodin prolezu, ona čekala na signál a po niti mi pak pustila balíček s motákama nebo já jsem jí poslala balíček do druhého patra, kde byl „Hrad".

 

Věděly jste ve vězení o ženách, které se rozhodly spolupracovat a donášet?

Člověk nikdy nevěděl, která se dá zlákat ke spolupráci. Některým slibovali, jiným zase vyhrožovali, že dají děti do děcáku. Bylo jasné, že každá matka dělala všechno možné, aby si zachránila rodinu. U mě se o to nepokoušeli, protože věděli, že jsem měla velkou šanci u Rusáků, kteří mě taky lákali ke spolupráci, ale já jsem jim to odmítla. Pamatuji si na jednu, která taky podepsala spolupráci. To už bylo za Huňáčka, kdy v roce 1958 proběhl filcuňk, při kterém mi našli moji angličtinu. Den před tím jsem se ji učila, vytáhla si škatuli, která měla dvojité dno, a tam jsem měla angličtinu schovanou. Jedna spoluvězeňkyně se mě zeptala: „Komáre, jak jsi dopadla?" A já jsem jí odpověděla: „All right." A dívám se při tom do škatule. Tak jsem nad tím přemýšlela a vzpomněla jsem si, že tam byla Věra. Její manžel byl zavřený, její otec byl za hranicema, pocházela z vážené rodiny na Hradecku. Vyhrožovali jí, že jí dají dítě do děcáku.

 

Nejdřív jsem si to chtěla ale ověřit. Když jsme byly jednou samy na cele, tak jsem začala psát moták chlapům. Ona přišla a ptá se: „Komáre, co píšeš?" „Ale píšu chlapům, jednomu muklovi." Byla to na ni léčka. Za pár dní jsem letěla dopředu k politickému: „Vy si píšete s chlapama!" A hned mi začal říkat první řádek motáku. Tak jsem mu říkala: „A jak vy to tak můžete vědět? Vy jste to našli? To je zajímavé." Já jsem to samozřejmě neposlala a spálila jsem to. Ale dělala jsem úplně blbou. „Vy jste ho našli? A potrestali jste ho?" „Samozřejmě, že jsme ho potrestali. A vás potrestáme taky." „A za co? Víte, že já jsem nikomu žádný moták neposlala, já jsem si udělala jen důkaz a následky uvidíte za chvíli." Druhý den jsem napsala na ministerstvo dopis, že nutí lidi fízlovat, vyhrožují, že děti dají do děcáku, zkrátka stížnost na ministerstvo na poměry. Že nás buzerujou, za každou maličkost jdeme do díry, že je tam jídlo jen jednou za dva dny, je tam zima, ležíme na betoně atd. Dala jsem to Škrholovi, ať to předá náčelníkovi, a že začínám hladovku. Odvezli mě na StB do Pardubic, kam za mnou chodila doktorka, která mě každý den kontrolovala a sedmý den mi řekla: „Radím vám, dopis je už na ministerstvu, přijdou to vyšetřovat, ale pro vás už je hladovka zdravotně riskantní." Tak jsem nakonec přerušila hladovku a vrátili mě zpátky na tu samou celu. To jsem se ale dozvěděla, že večer přišel náčelník na celu nás sčítat a říkal: Věro, Hrušková o vás tvrdí, že jste fízl." Ona zčervenala. Já jsem to nikomu neřekla, ale on jí to řekl veřejně před celou, protože už ji nepotřebovali. Já jsem přišla zpět na celu, ale ona se mnou nemluvila. Říkala jsem si: „Podepsala jsi to v tísni, já tě neodsuzuju, ale chtěla jsem ti pomoct. Já jsem to nedělala ze msty, proto jsem tak i psala ten dopis na ministerstvo." Asi za měsíc to přišli vyšetřovat z ministerstva, tak jsem jim říkala, jak to tam je, a oni dostali nějaké pérka, že nás nechávají na betoně, protože pak už tam byl vždycky slamník. A byly Vánoce a já jsem šla všem po cele gratulovat. Na Vánoce jsme dělaly radostnější program, aby ty matky nebyly smutné, že tam nemají u sebe děti, a dělaly jsme estrádu. Každý rok jsem dělala betlém z papíru a každý rok mi ho vyfilcovali. A šla jsem i za Věrou a říkala jsem: „Věruško, já jsem ti nechtěla ublížit, já jsem ti chtěla pomoct." A ona mě tahle chytla: „Komáre, já ti děkuju, já mám konečně pokoj."

 

Před chvílí jste zmínila filcunky, jak většinou probíhaly?

Ty se většinou dělaly, když jsme byly na pracovištích. A někdy to opravdu stálo za to, házeli na jednu hromadu cukr, marmeládu se slámou ze slamníků. Jedenkrát jsem byla nemocná a přišli dělat filcunk. Jenomže já jsem měla plnou postel věcí od holek, které se mnou bydlely. Přišel tam Ruzyňák, kterého se všechny bály. „Jak to, že ležíte? My tady jdeme dělat filcuňk." „Já jsem nemocná, a musím vylézt z té postele?" Mně se totiž nechtělo jít z té postele, protože jsem měla pod peřinou všechno schované, fotky, svetry atd., co se všechno chránilo. A on mi řekl: „Ne, nemusíte lézt z postele, my budeme slušní." Tak jsem se přikryla, abych se na to nemusela koukat a za chvilku byli hotoví.

 

V roce 1955 proběhl v Pardubicích velký stěhuňk, jak takový stěhuňk probíhal?

Jednou nám řekli, že se musíme stěhovat. Všechny, co byly na áčku, se musely přestěhovat na béčko a opačně. To bylo ještě za Sultána, kdy začal chodit za Janou[28], doktorkou z ordinace. A bylo také řečeno, že musíme přestěhovat i různé typy skříněk. Stěhoval se vlastně celý lágr. My jsme se měly stěhovat z třetího patra, a ty skříně jsme spouštěly po schodech. Celý barák se otřásal. Najednou někdo zjistil, že ve třetím patře se udělala škvíra, která se začala zvětšovat. Tak se to nahlásilo a v tu ránu skočilo stěhování. Pozvali ministerskou komisi, která přijela druhý den, a nám řekli, ať si jdeme lehnout, kde je místo, a že do třetího patra nikdo nesmí. Tak si každý šel lehnout ke svým známým. Nakonec se zjistilo, že se třetí patro musí sundat, protože je porušená statika. Později nás nahnali do konírny, kde bývalo skladiště látek. Ty pak všechny převezli do kasáren v Pardubicích. V konírně se Vlastě Nováčkové[29] narodily v kapse od kabátku myši. Myši nám vždycky lezly do našich věcí, jak jsme si to věšely na háky na zdi.

 

Ve vězení jste potkala různé typy lidí, mohla byste mi o nich něco říct?

Bydlely jsme například s retribučkama, které vždycky říkaly: „My bysme nejradši dláždily Václavák vašima hlavama." Ony nás totiž nenáviděly. Dokonce tam byly dozorkyně z koncentračních táborů a potkaly se tam se svýma bývalýma vězeňkyněmi. Retribučky v roce 1955 poslali do Německa. Do roku 1955 jsme v Pardubicích byly samy státní, a pak tam postupně začali dávat kriminální vězeňkyně. Vražednice říkaly: „My jsme zabily jen jednoho, ale vy jste chtěly zabít celý národ." Takže zkrátka některé byly s námi a některé byly proti nám. Ale kdo byl nejhorší, to byly ostravské prostitutky. Mluvily neomaleně o všem možném, až se z toho někdy člověku zvedal žaludek. Ale ty přijely až v poslední době, až ke konci 50. let. Pak tam byly ty, které měly manka, některé i nevinně, ale i podvodnice. Bydlely tam i cigánky. Dozorci mezi ně nikdy nešli, když se praly mezi sebou. Ale cigánky si nikdy proti nám nic nedovolovaly.

 

Jak se zdá, vy jste se ve vězení nikdy nedala a všem jste řekla své. Kromě hladovky z roku 1955, kterou jste držela až jako poslední, zažila jste i jiné způsoby odporu?

Mám jednu veselou příhodu z Kladna. Tam jsme se odmítly stěhovat kvůli prdu. Bylo nás tam na cele asi 32 a vedle nás bydlela velitelka. Jako jediný nebyl ten barák štěnicový. Naproti nám bydlely retribučky. Velitelka si tam zvala svého milence. Jedna vězeňkyně je vždycky pozorovala, protože to byla dřevěná budova. A on si tam jednou při milování prdl. Ona se zapomněla a začala křičet: „Holky, on si při tom prdnul!" Samozřejmě to velitelka slyšela a na sobotu a neděli odjela domů. Přišel velitel, to jsem tenkrát byla velitelkou cimry, a řekl: „Hrušková, tady máte seznam, jak se rozstěhujete. Tady se to musí vyklidit, paní velitelka z toho udělá skladiště." A já jsem mu řekla: „Pane veliteli, kvůli prdu se stěhovat nebudeme." Velitel mi dal facku, za kterou jsem mu poděkovala. Otočil se a odešel. Za ním šel druhý velitel a dal mi pěstí do nosu. Začala jsem z nosu krvácet, a tak jsem odešla do umývárny toto krvácení zastavit. On tam pak všechny vězeňkyně na cele pomlátil. Měla jsem přeraženou nosní přepážku. V roce 1962 se mi udělal u nosu nádor, který mi na plastice vyoperovali, a snažili se přepážku spravit, ale nešlo jim to. Byla špatně srostlá a bylo to zastaralé. Často se mi pak spouštěla krev, především když byla vedra. Tyto pozůstatky mě někdy trápí dodnes, hlavně při rýmě.

 

Zpátky ale ke vzpouře. Tenkrát jsme se odmítly stěhovat a v pondělí přijel náklaďák a odvezli nás všechny na Karlák[30]. Tam nás vrazili do jedné velké světnice a brali nás jednu po druhé na vyšetřování. Já, jako velitelka cimry, jsem šla první. Tak jsem jim to řekla, jak to ve skutečnosti bylo. A když už tam byla pátá, křičeli: „Nechceme nic slyšet o prdu!" a nechali vyšetřování. My jsme si píchly do prstu, sehnaly jsme si papír a hrály jsme tam karty. Za 14 dní jsme jely zpátky do Kladna. A to už jsem věděla, že nás rozstěhují. Velitelce jsme ale udělaly útrum, měla zakázané si tam brát svého milence. Jenomže nás nastěhovali do štěnicového baráku. Já jsem s nimi měla velké problémy, protože na mě moc šly.

 

Jak vypadalo vaše propuštění?

Byla amnestie, tu nám přečetli. My jsme se vůbec nesmály, neradovaly. Všichni se divili, že se neradujeme. Ono se to už začalo proslýchat, protože v březnu stěhovali mnoho lidí z céčka a déčka na béčko. Na céčku nechali jen cimru sestřiček a pak už přišly vražednice a prostitutky. Nám udělali jednu cimru na áčku a my zjišťovaly, proč nás dali dohromady. Nakonec jsme zjistily, že všechny jsme měly špionáž proti Rusům. Tak jsem si říkala, že asi propuštěné nebudeme. Každý musel mít souhlas vesnice nebo města, že ho přijme. A můj švagr, manžel mé mladší sestry, byl komunista, ale řekla bych, že idealista a komunistům věřil. Byl to předseda Národního výboru ve Věstonicích, a proto věděl, kdy budu propuštěná. Moje matka říkala, že k nám ten den neustále chodil, jestli jsem přijela. Oni nás totiž vozili na vlak vždycky po skupinkách, protože se asi báli, že tam uděláme revoluci. Měly jsme koupené jízdenky, dovedli mě přímo k vlaku a rovnou jsem jela. Jely jsme ve vězeňských mundúrech. Přijela jsem do Brna, ale šla jsem ještě navštívit jednu známou z vězení. A až pak jsem přijela. Zazvonila jsem a matka mi přišla otevřít a zeptala se: „Jsi tu na stálo, nebo jenom na chvílu?" Tak jsem řekla: „Vypadá to, že jsem tady na stálo, ale mám podmínku deset let." Matka mi pak řekla, že objedeme celou rodinu a uvidíme, kde budeme vítaní, a kde nebudeme. Nakonec jsem byla všude vítaná, takže to dobře dopadlo.

 

Zavřeli vás ve dvaceti letech, v kriminále jste pak prožila jedenáct let vašeho mladého života. Co vás nejvíc drželo na nohou?

Víra. Přátelila jsem se s holkou, která byla zavřená kvůli svým katolickým aktivitám. Chodily jsme spolu na vycházky a ona mě naučila nazpaměť celou mši. Na dvoře jsme se ji pak klidně modlily. Kamarádka vždycky nějak propašovala i hostie. Kvůli těmto „mším" nás pronásledovali. Sestřičky to dělaly podobně. Jenže bachaři to odhalili a šly jsme do díry. Celou dobu ve vězení jsem ale věřila. A věřím i dneska. Vždycky říkám, že boží mlýny melou na atomový pohon. Vyrostla jsem ve věřící rodině. Také proto jsem to všechno brala jako trest. Matka mě varovala, abych už nechodila zpátky do republiky, jenomže já ji neposlechla. Američanovi jsem také slibovala, že už nikdy do Československa nepůjdu. A zradila jsem ho. Matka mi taky tenkrát poslala do Lince dopis, že je na mne vydaný zatykač, abych příště vynechala hájenku a nevracela se k nim. A já ji zase neposlechla. Jak říkám, byl to trest boží za moji nerozvážnost a neposlušnost. Ale vyrovnala jsem se s tím. Věřící jsem pořád.

 

Máte kromě problémů s nosní přepážkou nějaké další zdravotní následky vězení nebo krutých výslechů?

Jako důsledek potratu a dlouhého věznění se mi ve 45 letech utvořil na děloze nádorek jako malý oříšek. Během tří měsíců vyrostl jako dětská hlava. Podstoupila jsem těžkou operaci, při které mi vzali dělohu a jeden vaječník a další vyčistili. Tím pro mě naděje otěhotnět navždy zmizela. To je největší rána, kterou mi zasadil bolševický režim.

 

Setkala jste se později se svým americkým přítelem?

Už potom ne. Napsala jsem mu sice dopis z kriminálu, jenže oni psaní do Ameriky neposlali. Když jsem potom přišla domů na velkou amnestii v roce 1960, nevěděla jsem, jakým způsobem bych se mu ohlásila. Byla jsem sledovaná, měla jsem na deset roků podmínku. Tak jsem koupila knížku Putování Československem a poslala mu ji. Byly tam vyfocené Věstonice, k nim jsem anglicky napsala: Zde je můj domov. Za tři měsíce mi ale knížka přišla zpátky. Před několika lety jsem ho nakonec našla – děti mého příbuzného, které umějí zacházet s počítačem, ho našly podle jména a data narození. Zjistily, že zemřel v roce 1991, tedy až po revoluci. Počítače tenkrát po roce 1989 nebyly běžné, tak jsem ho nemohla dohledat. Našla jsem ho tedy, až když byl mrtvý.

 

Dá se nějak vypořádat se vším utrpením, bolestí a ztrátami, které jste prožila?

Když jsem byla v kriminále, měla jsem dobré zázemí ve svých rodičích. S tím, že jsem přišla o dítě, jsem se pak musela smířit. Říkám: byl to osud a život šel dál. Se vším jsem se smířila. Nemám v sobě nějakou nenávist nebo trpkost. Když jsem přišla ve dvaatřiceti letech z kriminálu, chtěla jsem mít dítě, ale už to nešlo. Po jedenácti letech v kriminále to nebylo možné. Už jsem se tedy nikdy neprovdala. Zůstala jsem sama, stále věrná svému Američanovi.

 

Děkuji vám za rozhovor.

 

 

Související články:

Julie Hrušková vyznamenána Řádem T.G.M.

 

---

[1] Příběh paní Julie Hruškové se objevil také v knihách: KUKLOVÁ-JÍŠOVÁ, Božena. Krásná němá paní. Příběhy vězněných žen z padesátých let. Praha: ARSCI, 2007; VRKOČOVÁ, Ludmila. Svědectví. Osudy politických vězňů 1947–1976. Praha: Ludmila Vrkočová, 2007; ŠMELOVÁ, Ivana. Osudy politické vězeňkyně Julie Hruškové v letech 1948–1960. Bakalářská práce, Brno, 2005; ŠMELOVÁ, Ivana. Osudy politických vězeňkyň v letech 1948–1960. Magisterská diplomová práce. Vedoucí práce: PhDr. Libor Vykoupil, PhD., Brno, 2007.

[2] Optování proběhlo po podepsání mnichovské dohody v září 1938, kterou československý stát postupoval Německu část svého území v příhraničí, mj. i Sudety. Češi, kteří zůstali v Sudetech, i ti, kteří se odstěhovali, se měli vyslovit, jestli chtějí českou, nebo německou národnost. Kdo se však přihlásil k české národnosti, ztratil ve svém původním bydlišti domovské právo. Naopak těm, kdo si zvolili německou národnost, hrozilo, že narukují do wehrmachtu.

[3] Světlana – odbojová skupina na území Československa, byla založena bývalým partyzánským velitelem Josefem Vávrou-Staříkem (jeho úloha je dosud velmi sporná). Byla založena v roce 1948 ve Zlíně. Skupina nesla název na počest dcery Vávry-Staříka „Světlana". V jejím čele stanuli tři muži: kromě Vávry-Staříka to byli Josef Matouš a Rudolf Lenhard. Od března 1949 do květnových dní roku 1950 pozatýkala Státní bezpečnost přes 400 občanů na moravsko-slovenském pomezí, ale i na jižní a střední Moravě. Prokuratura spolu s vyšetřovateli StB vytvořila z členů Světlany celkem 16 skupin, které byly od dubna 1950 během dvou let odsouzeny v šestnácti procesech. Celkově vynesl Státní soud šestnáct rozsudků smrti, z nichž třináct bylo vykonáno včetně J. Vávry-Staříka, Josefa Matouše a Rudolfa Lenharda.

[4] Finanční stráž měla za úkol dohlížet na dodržování státní a celní hranice.

[5] Rakousko bylo stejně jako Německo po válce rozděleno na čtyři okupační zóny. Toto rozdělení trvalo až do roku 1955.

[6] Counter Intelligence Corps (CIC) byla americká zpravodajská služba založená v roce 1917 (původně pod jménem Corps of Intelligence Police, od 1. ledna 1942 přejmenovaná na Counter Intelligence Corps). Měla za úkol vyhledávat a eliminovat německé špiony v řadách spojeneckých armád, podporovat materiálně i logisticky odbojové skupiny na území nepřítele, získávat tajné a taktické informace, plány a dokumenty atd. Po druhé světové válce se zaměřila na sovětský blok a hlavně v 50. letech 20. stol. vyhledávala a školila agenty, kteří plnili zpravodajské úkoly na území sovětského vlivu včetně Československa.

[7] Kontráš – pojmenování pro agenta Státní bezpečnosti.

[8] Agent-chodec – pojmenování pro agenty zahraniční zpravodajské služby, kteří po komunistickém puči v roce 1948 přecházeli ilegálně hranice zpět do Československa, aby zde plnili převážně zpravodajské úkoly. Ve většině případů to byli českoslovenští občané z poúnorové emigrace, kteří se chtěli zapojit do odbojových aktivit. Přechody hranic byly velice nebezpečné a mnoho kurýrů bylo dopadeno Státní bezpečností.

[9] Věznice místního velitelství Národní bezpečnosti v Orlí ulici v Brně. Věznice měla kapacitu 80 míst. Byli zde umisťováni vězni Státní bezpečnosti, Národní bezpečnosti i vězni finančních úřadů.

[10] MUKL – zkratka vzniklá spojením počátečních písmen slov: Muž Určený K Likvidaci (někdy taktéž Muž Určený K Lopatě). Označovali se tak vězni, kteří neměli být propuštění a měli ve vězení zemřít. Političtí vězni pak toto slovo sami přebrali a sami se tak nazývali.

[11] Pracovní útvar Terezín u Hostinného u Hradce Králové, kde ženy pracovaly pro firmu České hedvábí.

[12] Pracovní útvar Lomnice nad Popelkou u Jičína, kde ženy pracovaly pro firmu Technolen.

[13] Retribuční vězni – vězni, kteří byli odsouzeni podle tzv. retribučních dekretů za kolaboraci, udavačství a další spolupráci s nacistickým režimem. V roce 1955 byli retribuční vězni německé národnosti po propuštění odsunuti do Německa a Rakouska.

[14] Čůzáci – dozorci.

[15] 1. července 1952 předalo ministerstvo spravedlnosti věznici Pardubice ministerstvu vnitra. Ostrahu věznice od té doby nezajišťoval Sbor vězeňské stráže ministra spravedlnosti, ale složky Národní bezpečnosti. Vězni se shodují v tom, že jakmile byla vězeňská zařízení předána ministerstvu národní bezpečnosti, následovalo zostření vězeňských podmínek, nárůst násilí a zvýšené vyžadování kázně.

[16] Apelplac – nástupiště pro nástup a sčítání vězňů.

[17] Vlastním jménem Bohumil Mikovec (1919). V roce 1950 vstoupil do Sboru vězeňské stráže. Náčelníkem uzavřeného útvaru nápravných zařízení Pardubice se stal 1. prosince 1952. Ze služeb ministerstva vnitra byl úředně uvolněn k 31. březnu 1955. Hlavním důvodem byl intimní poměr, který udržoval s vězeňkyní-lékařkou Janou Hánovou, se kterou se po svém propuštění oženil.

[18] Jaroslav Huňáček (1924). Do služeb ministerstva národní bezpečnosti nastoupil v roce 1951 a v říjnu 1955 byl jmenován do funkce náčelníka věznice Pardubice (NPT č. 1 Pardubice). Odvolán z této funkce byl v červnu 1964, údajně kvůli nedostatkům v „agenturně-operativní práci" a chybám v hospodaření. K tomuto datu odešel na vlastní žádost i ze služeb ministerstva vnitra.

[19] Merina Jandová.

[20] Jarmila Taussigová-Potůčková (1914). Členka komunistické strany, jedna z vedoucích představitelů Komise stranické kontroly, odpovědná za politickou a kádrovou činnost v KSČ. Byla odsouzena v jednom z následných vykonstruovaných procesů s Rudolfem Slánským v roce 1952 a propuštěna na amnestii v roce 1960.

[21] Nina Svobodová (vlastním jménem Antonie Malvína) (1902–1988). Spisovatelka a překladatelka. V roce 1931 vstoupila do Čs. strany lidové, od roku 1945 byla poslankyní Zemského českého národního výboru, od roku 1946 do února 1948 místopředsedkyní krajského výboru Velké Prahy. V únoru 1948 ji tzv. akční výbor vyloučil z obchodní komory. 23. 12. 1949 byla zatčena a odsouzena k 15 letům těžkého žaláře. V roce 1960 byla propuštěna na amnestii s desetiletou podmínkou. 6. 6. 1961 byla opět zatčena, v dalším vykonstruovaném procesu s Křesťansko-demokratickou stranou (Ing. Cuhra a další) odsouzena na 2,5 roku a zároveň k dopykání 4,5 roku z podmínečného propuštění. Z vězení se dostala 6. 7. 1967 – opět na podmínku. Plné rehabilitace se dočkala až v roce 1974.

[22] Na stejný ples si vzpomíná a vypráví o něm i V. Jakubová.

[23] Jiřina Štěpničková (1912–1985). Československá divadelní a filmová herečka. Její syn je herec Jiří Štěpnička. V době první republiky hrála v Osvobozeném divadle, Národním divadle a v Divadle na Vinohradech. Na filmovém plátně se zviditelnila v roce 1935 ve filmu Maryša, kde ztvárnila hlavní postavu. Po válce žila krátce v zahraničí, ale vrátila se do Československa. Stala se obětí jedné z akcí StB, kdy byla při pokusu o emigraci přistižena a v roce 1952 odsouzena k 15 letům odnětí svobody. Několik jejích kolegů pro ni při procesu žádalo dokonce trest smrti. Byla propuštěna v roce 1960 a o devět let později získala titul zasloužilé umělkyně.

[24] Zvláštní oddělení „Hrad" bylo vybudované v listopadu 1953 pro „nejnebezpečnější" politické vězeňkyně. Bylo zde umístěno 64 žen, které byly izolované od ostatních vězeňkyň. Na tomto oddělení se nacházely například Růžena Vacková, profesorka Karlovy univerzity, Dagmar Skálová nebo Vlasta Charvátová. Oddělení bylo zrušeno roku 1956. Kromě tohoto oddělení vzniklo oddělení pro řádové sestry zvané „Vatikán" a oddělení „Podsvětí", kam byly umisťovány pohlavně nakažené ženy, prostitutky, ženy s duševní poruchou nebo recidivistky.

[25] V červnu roku 1956 napsalo 12 žen z oddělení „Hrad" generálnímu tajemníkovi OSN Dagu Hammarskjöldovi dopisy, ve kterých byly popsány důvody a způsoby zatčení, a taktéž podmínky v československých věznicích a pracovních táborech. Dožadovaly se práv politických vězňů. Dopisy byly doplněny překlady, vždy podle jazykových možností autorky. Dopisy nebyly samozřejmě nikdy odeslány a dodnes leží v osobních vězeňských spisech jejich autorek.

[26] Dagmar Šimková (1929–1995). Dcera bankéře Jaroslava Šimka. Ve školním roce 1948/1949 se zapsala na pražskou filozofickou fakultu a zvolila si dějiny umění a anglistiku, avšak pro svůj „buržoazní" původ musela vysokoškolská studia opustit. Po Písku roznášela a rozmnožovala protikomunistické letáky, za což byla odsouzena k patnácti letům vězení. Její matka byla odsouzena k jedenácti letům odnětí svobody a veškerý majetek jim byl zabaven. V roce 1955 byla poslána do věznice Želiezovce, odkud se neúspěšně pokusila o útěk. Z vězení byla propuštěna až v roce 1966. V roce 1968 emigrovala do Austrálie. Své vzpomínky na věznění popsala v knize ŠIMKOVÁ, Dagmar. Byly jsme tam taky. Praha: Karavana, 2007.

[27] Irena Šimonová-Vlachová (1929). Před zatčením pracovala jako sekretářka v hotelu Flora. Byla zatčena v roce 1949 a odsouzena k 25 letům odnětí svobody, propuštěna v roce 1960. V roce 1968 legálně odjela do Holandska. Životní příběh Ireny Šimonové-Vlachové viz VRKOČOVÁ, Ludmila. Svědectví, c.d., s. 85–102.

[28] S Janou Hánovou, kvůli které nakonec odešel ze služeb ministerstva vnitra a vzal si ji za ženu.

[29] Vlasta Jakubová.

[30] Věznice na Karlově náměstí v Praze.