Antonín Městecký – Daleko od rodiny

1x

Mám víc vzpomínek, ale co mě tak momentálně napadne, toho je vícero. Já skočím až do učení. V té době se do školy chodilo i v sobotu. Měl jsem svým způsobem problémy, protože jsme za tatínkem jezdili až na lágr Bytíz u Příbrami. Strýc přitom byl v té době nedaleko na Vojně a jezdila za ním teta. Návštěvy byly v neděli, ale vyjíždět se z Prahy muselo už brzy ráno, protože bylo špatné spojení. V sobotu jsme proto museli jet do Prahy, přespat u strýce a teprve druhý den ráno jsme jeli vlakem do Milína, což je stanici za Příbramí. Nedaleko něj byly oba tábory Vojna a Bytíz. Vojna je teď známá, protože je v ní muzeum.[1] Cesta tehdy byla strašně těžká pro lidi, kteří jezdili až ze Slovenska, nebo pro staré lidi.

 

Na Bytízu byl tatínek od padesátého třetího roku. Oni je ale z tábora na návštěvy dováželi do Milína autobusy. Ve vlaku bylo plno vlastně jen těchto návštěvníků, kteří dostali povolení přijet, protože návštěva byla pro vězně odměna. V táboře je přitom ustrojili, protože oni běžně spali a pracovali v jednom obleku. Na louce u Milína byly oplocené přízemní dřevěné baráky, do kterých je vozili. Ony vždy přijely dva autobusy, vyskákali policajti se samopaly, udělali uličku a teprve pak šli z autobusu vězni. To na mě působilo. Nejen, že jsem tam měl tátu nebo strejdu, ale když vidíš, že jsou tam pod těmi samopaly. To už bylo samo o sobě dost, ale prostě to tak bylo.

 

Z jedné strany dřevěného baráku byl vstup pro vězně a z druhé strany šli návštěvníci, kteří měli na setkání asi 20 minut času. Mezi nimi bylo okénko, ve kterém byla hustá síťovina, takže člověk vlastně neviděl ani ten obličej. Vedle stál esenbák a poslouchal vás. Jakmile si začal o něčem, co se mu nezdálo, ihned zakřičel: „PŘERUŠIT, nebo bude konec návštěv!“ Na konci návštěvy se šlo dozadu k okénku, které bylo otevřené, takže ses mohl opravdu políbit a podat ruku. Později to bylo tak, že se sedělo u takového širokého dlouhého stolu, který měl vprostředku na štorc takovou fošnu, a přes to bylo hozené takové bílé plátno.

 

Ještě později už se jezdilo přímo na Bytíz. Mimo jiné si pamatuji, že tam byli staří lidé, něčí rodiče, kteří vezli balíček. Pamatuji si, jaký to na mě udělalo hrozně špatný dojem, když přišli za velitelem, že by mu dali balíček, staří lidé, opravdu staří lidé. „NEMĚL POVOLENÍ!“ Ale jakým způsobem on to řekl! Byl jsem z toho špatný. Tak to jsou mé zážitky z dětství.

 

Co jste si na té návštěvě vlastně mohli povídat?

Takové rodinné věci. Třeba maminka mého tatínka za ním byla jen dvakrát. Byla to statná ženská, nemohla se dobře pohybovat. Ve čtyřicátém šestém roce zemřel její manžel a celé to těžce nesla. Proto za ním byla jen dvakrát.

 

A měli jste někde popsáno, o čem jste nemohli mluvit?

Ne, ne, ne, ale to bylo automaticky. Přerušili by tě: „O tom se nemluví, jinak konec návštěvy.“ Takže se to tak nějak ani nepokoušelo.

 

Když byl tatínek ve vězení, připomínali jste si ho doma nějak? Když měl třeba narozeniny?

Když to bylo možné, tak jsme si psali dopisy. Kromě toho jsme se s maminkou večer před spaním modlili a samozřejmě jsme si ho připomínali i jinak. Maminka byla opravdu hezká ženská a opravdu si s nikým nijak nezačínala a byla mu věrná. Když měl tatínek po rozsudku a měl doživotí, tak jí nabídl rozvod, ale ona to odmítla.

 

Jezdili jsme také do Pohřebačky za tatínkovou maminkou. Ona měla v Pohřebačce dceru, která se o ni starala. V kontaktu s příbuznými jsme tedy byli, všichni vzpomínali a jezdili tam za nimi. Sestra z Hořic mi později vyprávěla, jakým způsobem se on zachoval k rodičům. To je ze slov tety, že měla Toníčka nejradši a on se choval tak vzorně, že i jim vypomáhal. Měl udělaný konto a mladší sourozenci si vybírali, co potřebovali třeba do školy. A to financoval on. Měli ho rádi.

 

Když tatínka zatkli, byl jste ještě dítě. Pamatujete si, jak jste celou věc vnímal?

Pamatuju si, že když to bylo povoleno, psal jsem tatínkovi dopisy. Byly to takové ty klukovské nápady, že až se táta vrátí, táta byl Antonín a já taky, tak budeme A a B. Člověk to teď bere s úsměvem, ale já to tenkrát myslel vážně, jako každé malé děcko. Představoval jsem si také, že spolu budeme chodit rybařit, protože tatínek se dal ke konci, předtím než ho zavřeli, na rybařinu. Zřejmě aby se uklidnil.

 

Ty ses ptal, jak na mě tehdy lidi nahlíželi. Když jsem byl děcko, tak jsem to nevnímal, ale potom si toho všímali. Vzpomínám si, jak jsem byl šťastný, když přišel pošťák a přinesl mně psaní a říkal mi: „Toníčku, táta ti píše.“ Táta mi chyběl, protože já jsem si ho, když to řeknu obrazně, nezažil.

 

Také maminka se o mě bála. Na ulici byla do poslední chvíle sledovaná. Když šla třeba do divadla, tak ona už ty lidi, kteří ji hlídali, znala. Objevovali se kolem ní stále ti samí šaškové a najednou seděl kousek vedle ní. Bylo to hrozný. Přitom to byla opravdu pěkná ženská a vůbec to neměla jednoduché, protože jí dělali samé naschvály.

 

Napadá mě ještě jeden příklad. Moje děcka chodila do lampionového průvodu[2], ale že bych já s lampionem? To možná jednou. Maminka chodila dlouho z práce a nemohla se mnou jít. A když už jsem byl větší, tak mě nechtěla nikam pouštět. Bála se o mě. To byl jeden z těch momentů. Kluci šli s tátou na hokej, zatímco já tam byl jako kluk hodně malinko. Hodně se mi věnovali, ale toto nechtěli. Prostě mi chyběl táta, ať je to cokoliv. Různé klukovské věci ti máma nenahradí, táta je jako chlap v určité momenty něco jiného.