Antonín Městecký – Skupina „Maděra a spol.“ a léta po propuštění

2x

Mohl byste povědět více o tom, čím se skupina vašeho tatínka vlastně zabývala?

Řekl jsem, že oni byli spojení. Skupina Hradec byla spojená se skupinou Nová Paka a já jsem se v 90. letech, po sametové revoluci, snažil získat kontakt s doposud žijícími lidmi. Našel jsem jich sedm. Začal jsem v Hradci, protože pod Hradec by tatínek svým způsobem spadal. Vyhledal jsem pana Párala, tamějšího předsedu KPV, a on mi vyšel vstříc. Mám tu od něj i knížku. Sehnal mi písemnosti od paní Křížové, která se věnovala rehabilitacím a vlastnila rozsudky z šedesátého osmého roku. Řekl mi také, kteří lidé ještě žijí a já jsem je na kole všechny objel.

 

Jel jsem i do Nové Paky za panem Čílou[1], který tam byl předsedou konfederace. Dokud mu zdraví dalo, dokonce o činnosti té skupiny i něco sepsal. Dal to tenkrát Naděždě Kavalírové[2], se kterou jsem od něj jednou odjížděl, a ona mi to později poslala. Už je také kolik roků po smrti a teď tam předsedkyni dělá jeho manželka Blanka Čílová.[3]

 

Pan Číla mi o tátovi hodně vyprávěl. Hned se zeptal: „Městecký, a který? Tonda, nebo Franta?“ Mimo jiné vyprávěl o tom, jak vysílačkou vysílali do Německa z věže kostela v Hořiněvsi. Vysílali z věže a potom tu vysílačku zase sebrali a odnesli ji do statku. On tam coby příslušník SNB chodil a dohlížel, kdyby někdo jel, aby se nic nedělo. Lidi tam měli určité úkoly, například na motorce převézt a uklidit vysílačku. To byli bráchové Čapkovi, jeden z nich uměl morseovku, a tak z toho kostela vysílali. Pan Číla mi dokonce uvedl datum posledního kontaktního vysílání – 23. června 1949. Jenže oni všechno věděli, aniž by tam potřebovali chodit. Už tenkrát to bylo sledovaný, protože mezi nimi byli ty dva lidi a všechno sledovali. Jan Šmída a Zdeněk Novotný.

 

A sám tatínek vám o té akci nikdy nic neřekl?

On o tom nevyprávěl. Podle toho, co mi řekl pan Číla a co jsem se dověděl z těchto papírů ze Zborovského[4], tak se bál. Oni měli zakázáno se po propuštění srocovat. Byli v podmínce a on sám nechtěl po tom, co si prožil, po tom, co jsme si odnesli, aby se to opakovalo.[5]

 

Co oni vlastně vysílali z té vysílačky?

Já ti konkrétní věci neřeknu, to nevím. Táta nic neřekl. Abych ti řekl pravdu, upřímně, táta se o těchto věcech nebavil. Maminka také o ničem nevěděla, o ničem. To co vím, jsem převážně vyčetl ze soudních spisů. Z toho si můžu udělat určitý obraz, i když je to zkreslené, protože oni si tam také dávali, co potřebovali. Neměl jsem to ale už s kým zkonfrontovat. On namnožil i nějaké letáky. To všechno samozřejmě svým způsobem už byl odboj, byla to činnost protistátní, jak oni to uvádějí.

 

Vzpomínáte si na tatínkův návrat z vězení?

Tatínek přišel zpět 12. května 1960. Věděl jsem, že přijde na amnestii díky tomu, že maminčina sestra Marta byla zaměstnána na pracovním úřadě a oni tam dostali obsílku kvůli umístěnkám do zaměstnání. Měli jmenný seznam, kde bylo napsáno, že za dva dny domů přijde i on. Pamatuju si, že jsem v té době zrovna četl knížku Staré pověsti české. Měli jsme to jako povinnou četbu. Já, coby kluk, jsem mu šel otevřít. Představ si, jaké to je, je to otec a přitom je to cizí člověk.

 

Otevřel jsem dveře a on přišel v tomto ustrojení, papírový kufříček a v něm jen osobní věci. Nelžu, tři stovky v kapse. Když byli deset roků mimo civilizaci, tak dobře neznali hodnotu peněz a nic. V padesátém třetím roce byla měnová reforma,[6] oni  byli zavření o čtyři roky dříve a od té doby peníze neznali nebo je nepotřebovali. Měli nějaké svoje peníze v lágru, kterými si mohli trochu přilepšit. Kávou nebo čajem.

 

Já jsem ho samozřejmě přivítal. Rodiče mé maminky tehdy ještě žili, tak jsme poseděli a trošku se poklábosilo. To on měl hrozně rád. Na mě to působilo, na všechny, natož na něj. Maminka mi dokonce tvrdila, že jsme se spolu koupali, neměli jsme ještě koupelnu, jen vanu. A že jsme potom jedli knedlo vepřo zelo.

 

Samozřejmě byli lidé, kteří doma ani přijati nebyli, při tom přišli po tolika letech, po tolika útrapách. My jsme na něj ale čekali. Maminka opravdu čekala, i když jí tatínek sám nabízel, aby se s ním rozvedla, protože on původně dostal trest smrti. Dostal provaz. Pak ale proběhl proces s Miladou Horákovou, který nejspíš změnil situaci. Bylo mi řečeno, že díky tomu, že tam padly tresty smrti, tak že tady to naopak odlehčili, a proto v otcově procesu padla nejvýše doživotí.

 

Byly třeba jiné věci, které tatínkovi po návratu dělaly problémy?

On to špatně zvládal psychicky. Nemohl to překousnout, že oni jim všechno sebrali, všechno! Neměl nic a musel začít znovu od začátku. Člověk totiž vycítí, že i když byl přijat, tak není potřebný. Já jsem byl sedmnáctiletý kluk a on mohl mít pocit, že bude na obtíž, že jde, jak se říká, s holým zadkem. A to je pro člověka, který chtěl vždy každému pomoci, hrozně těžké.

 

Chtěl se pokusit přestat kouřit, podotýkám, že když ho zatkli, tak byl prakticky nekuřák. Nekouřil ani nepil, když tak jenom trošku vínka. Chtěl přestat kouřit, ale nešlo to a byl z toho velice špatný. Postupně se to ale zlepšovalo, i když jeho zdravotní stav nadále nebyl nijak slavný.

 

Situace byla dokonce taková, že jak já byl v té době v učení, nacvičovali jsme za učňovský dorost na spartakiádu[7] skladbu Do nových zítřků. Používali jsme jako náčiní míčky v takových síťkách, u kterých byla taková šňůrka. On se měl jednoho dne vyjádřit, že je nám tady jen na obtíž. Vyznělo to tak, že maminka začala mít strach, že on tam měl tu strunu tak po ruce a že by si mohl ještě vzít život. Takže já jsem byl ještě pověřený ho stále sledovat. Měli jsme o něj strach.

 

Jaké zaměstnání mohl váš tatínek po propuštění vykonávat?

Byl zaměstnaný ve staré Prokopce[8] coby skladník odlitků. Maminka tenkrát dělala za nějakých osm set, byly to malé částky. On měl přinejlepším jedenáct set, přestože si ještě snažil všemožně vydělat. Jezdil tam s multikárou a s jeřábem, na které i zaškoloval lidi. Díky tomu si trochu přivydělal, jenže to bylo stále slaboučko. On i se mnou vyhledával příležitosti k přivýdělku. Občas byla možnost kopání výkopů pro kabely, tak jsme to dělali, abychom tatínka ustrojili a aby se to tak nějak zvládlo. Je třeba říct i to, že nám hodně pomohla sestra mé maminky, která se o mě starala také. Ale víš ty co? On potřeboval, aby si to vydělal sám, jinak by se cítil hrozně špatně.

 

Ovšem tolik roků žádal, aby mu dali o týden více dovolené, na což měl správně nárok. Řešilo to ROH[9], ale stále to zamítali a přesunovali celou věc na někoho jiného. Nebyli schopni mu dát tři týdny dovolené. Při tom měl takovéhle klouby z revmatismu. Abych to vysvětlil, když jsem později zařizoval rehabilitaci a podklady k důchodu pro moji maminku, která měla nárok na určité odškodnění, dozvěděl jsem se, že období 1949–1953 tatínkovi nebylo vůbec započítáno. Tak to ti darebáci dělali.

 

V šedesátém devátém roce se otci naskytla možnost, že by mohl dělat vedoucího skladu v Jednotě. Finančně si polepšil, proto tam odešel, ale za nějaký čas ho opět sesadili a dělal jen ve skladu. To období bylo volnější, ale jak to vyčuchali, tak ho zase vyhodili. Bohužel.

 

Z kraje roku 1979, možná v červenci, otec začal mít zdravotní problémy. Začal chodit po doktorech a ti zjistili, že má rakovinu plic. Uranem prožraný naskrz. Paní doktorka nám říkala, že je to jen otázka času a oni nic nemohou dělat. Ozařovali ho. Doma mohl zůstat už jen do začátku prosince 1979. Tatínkova sestra mu vyjednala přijetí do nemocnice v Hořicích. Chvilku se to tam i lepšilo. Byl takový více hovorný. Říkal mi: „Tonouši, kdyby jenom trochu té svaloviny, abych mohl nabrat sílu.“ My jsme mu tam vozili lahvovou plzeň, která se tenkrát špatně sháněla. Pokoutně jsme ji za úplatek sehnali ve vinárně nahoře v Grandu[10] a on si vždycky skleničku dal. Já mu říkám: „Dáš si ještě?“ A on na to: „Víš co, Tonouši, ještě si jednu tu malou skleničku piva dám.“ Tak to, chudák, vypil. 10. března 1980 tam ale zemřel a teď – 20. března 2009 – to bylo 29 roků, co jsem se s tatínkem rozloučil.

 

Stýkal se váš tatínek po propuštění s dalšími vězni?

On docházel do hostince Zlatá štika, kam chodili lidé z druhého odboje ze Svazu protifašistických bojovníků[11]. Asi v šedesátém osmém roce, už přesně nevím. Nebyl členem, ale prostě tam chodil a odebíral jejich časopis. Až překvapivě se o toto zajímal a dělal si svoje úsudky.

 

K 231 je další věc.[12] O tom ti moc neřeknu, ale organizace byla založena v Praze a potom se ve velkém sále v Grandu konalo slavnostní vyhlášení K 231, kterého jsem se osobně účastnil. Bylo to v šedesátém osmém roce samozřejmě. Měli jsme stužky. Já jsem si ji dokonce schoval a vzal jsem si ji zase v roce 1989. Sál byl plný, tolik tam bylo lidstva. Bylo to úplné nadšení. Setkání v Grandu jsme se s tatínkem účastnili a dokonce jsme tam pomáhali s přípravou. Ty židle a všechno. Ze sjezdu pak šla delegace s věncem, na který se vybralo, k torzu pomníku T. G. Masaryka. Socha už tam samozřejmě nebyla, jen podstavec.[13]

 

Je zajímavé, že v K 231 jeho členství odmítli. Jak vidím v dokumentu, odpověděli mu, že sdružují pouze osoby, odsouzené na základě zákona č. 231, nikoliv politické vězně obecně.[14]

To tam bylo nějakým nedopatřením. Nevím. On se o tom s námi nebavil. Teď ti to řeknu upřímně. Kdybych ti dal tyhle spisy, tak se tam dočteš z protokolu osob, které byly u toho, když byl jeho služební stůl násilně otevřen a v něm bylo, a teď dobře poslouchej… Já jsem si myslel, že byl v četnictvu, a proto tedy nechtěl do KSČ. Bylo mi to jasný. Takhle jsem si to tenkrát vysvětloval, ale ono to bylo jinak. On by u SNB jinak nemohl být, a proto měl ve stole knížku KSČ, legitimaci a knížku SČSP[15]. Teď si to vysvětluji tak, že on, aby tam mohl být, tak musel. Zpětně je to jasné. Na druhou stranu hrál už tuhletu roli, která mu byla… Jenže já jsem si to vysvětloval tak, že on dojel na to, že jim to nepodepsal. Když měl tu legitimaci, tak musel být členem. Tak to na vysvětlenou. Jak jsem řekl, on se s námi o těchto věcech nebavil, maminka ta byla mimo obraz, ta na tyhle věci myšlenkově i jako mladá dívka nebyla…

 

Na konci 60. let proběhlo několik rehabilitací.[16] Připojil se i váš otec se svou žádostí?

Ano, tatínek podal 7. srpna 1968 v Pardubicích návrh na přezkumné řízení. Vyhledal také osobu, která tenkrát byla jeho ex offo. Jednalo se o pana Lindnera. Bylo mu ale řečeno, že žádné materiály z procesu nemá, protože on sám byl krátce nato zatčen a vězněn. Tatínek rehabilitacím nevěřil, ale na základě toho, že byl ve větší skupině žádajících, zažádal si taky. V sedmdesátém roce ale svou žádost na doporučení toho advokáta stáhnul. Jím psaný návrh k přezkumnému řízení zněl takto:

 

„Právoplatným rozsudkem bývalého Státního soudu číslo jednací OR 1512/49 z 8. července 1950 za předsednictví JuDr. Vojtěcha Rudého a prokurátora JUDr. Aksamita, jsem byl odsouzen v Hradci Králové pro zločiny velezrady a špionáže k trestu odnětí svobody na doživotí, k propadnutí veškerého majetku, pokutě 20 000 Kčs a k úhradě veškerých nákladů spojených s vyšetřovací vazbou a trestním řízením. Kromě toho jsem na dobu 10 let ztratil čestná práva občanská.

 

Zatčen jsem byl bez předložení zatýkacího rozkazu dne 25. srpna 1949 a poté jsem byl odvezen do vyšetřovací vazby ve věznici v Hradci Králové. Ve vyšetřovací vazbě jsem byl až do 25. června 1950. Během vyšetřování byly předestírány okolnosti, o nichž jsem nic nevěděl a byl jsem bit vyslýchajícími orgány.  Výslechy se děly tím způsobem, že jsem byl spoután, měl jsem zavázané oči a byly mi předkládány k podpisu protokoly, které jsem nikdy nediktoval a nečetl. K podepsání jsem byl donucen, aniž jsem znal jejich obsah.

 

Skupina, v níž jsem byl souzen, měla 72 obžalovaných, z nichž jsem převážnou část vůbec neznal. Pokud byly se spoluobžalovanými prováděny konfrontace, v žádném případě se nejednalo o usvědčování obžalovaných z viny. Konfrontace spočívaly jednak v tom, že se zjišťovalo, zda se určité osoby znají, zda spolu mluvily, nezjišťovalo se však v žádném případě o čem spolu v té době mluvili. Celý spis byl založen na výpovědi určitého Jana Šmída, zvaného „Baron“ a Zdeňka Novotného, kteří však s celou skupinou souzeni nebyli a jak jsem dodatečně zjistil, uvedený Šmíd byl absolventem Vojenské akademie v Hranicích, v roce 1949 absolvoval a později pracoval na některém oddělení Ministerstva vnitra a od roku 1953 byl majorem Ministerstva vnitra.

 

V celém procesu nebyl vyslýchán žádný svědek. Při přelíčení byl slyšen pouze vojenský znalec. Během přelíčení bylo některým obhájcem upozorněno na to, že jsme byli při výsleších biti, ale předseda soudu odmítl výpověď obžalovaných s tím, že tyto skutečnosti do soudního přelíčení nepatří a tyto skutečnosti proto nebyly ani zaprotokolovány. Při soudním přelíčení byly dokonce předloženy jako doličné předměty zbraně a střelivo a výbušniny, které jsme údajně přechovávali, avšak žádnému z obžalovaných tyto věci nebyly známy. Celé řízení bylo prováděno v rozporu s tehdy platnými předpisy o trestním řízení a rozsudek byl vadný proto, že byl učiněn na podkladě nesprávných zjištění. Zejména že se opíral o uměle zkonstruované obvinění a o podvržené, nebo zfalšované důkazy. Že při řízení došlo k hrubému porušení procesních předpisů, zejména k vynucení doznání násilím, nebo jinými nedovolenými způsoby, že činnost, která byla podkladem odsuzujícího výroku, byla vyprovokována, organizována, nebo řízena státními bezpečnostními orgány.

 

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. května 1960, se zřetelem k amnestii ze dne 9. května 1960, mi byl prominut zbytek trestu odnětí svobody v trvání 14 roků pod podmínkou, že se do 10 let od tohoto rozhodnutí nedopustím úmyslného trestného činu a zároveň mi byl prominut vedlejší trest ztráty čestných práv občanských. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. července 1965, v důsledku amnestie z 9. května 1965, mi byl prominut zbytek zkušební doby. Z výše uvedených důvodů navrhuji přezkoumání celého případu.“

 

Ještě ti přečtu dodatek k návrhu na přezkumné řízení:

 

„Dne 25. srpna 1949 ve 20:30 jsem byl ze svého bytu vylákán vrchním strážmistrem SNB Hojným ve Smiřicích nad Labem, abych mu šel říci, kde bydlí určité osoby. Prý se nemusím strojit, jen abych ihned šel. Vyšel jsem tedy v pyžamu do vrátek domku a hned z obou stran na mne skočili dva civilisté a dali mi pouta na ruce a šátek na oči. Bez zatykače mne dali do auta, při jízdě mě vyhrožovali, MY TĚ, TY KURVO ČETNICKÁ, ZASTŘELÍME, aniž by uváděli důvod zatčení a výhrůžky.

 

Po příjezdu do věznice Krajského soudu v Hradci Králové jsem byl dán do temné cely, kde jsem byl po dobu asi pěti týdnů sám bez denního světla. Vyšetřován jsem byl vždy v noci a některý výslech trval tři noci a dva dny, bez jídla, pití a samozřejmě i spánku. Po celou dobu vyšetřování jsem měl ruce v poutech a oči zavázané. Když jsem vyvracel křivé nařčení vyšetřovacím orgánům StB, které jsem neznal a tedy ani dnes bych je nepoznal, byl jsem fackován a bit do zad gumovou hadicí. Rovněž takovým způsobem jsem byl přinucen k podpisu protokolu, který jsem nediktoval ani nečetl.“

 

Tak tady jsem ti citoval, co otec napsal. Samo o sobě to, jak vidíš, něco říká. Asi není co k tomu dodat.

 

Váš tatínek tedy byl rehabilitován až v 90. letech?

Ano. V roce 1990 proběhla rehabilitace a tatínek byl u vojska i u policie in memoriam povýšen na majora. Měl odslouženo řadu let, protože na vojnu šel v 17 letech, poté byl u četnictva a následně ještě u SNB. V době zatčení byl nadpraporčíkem, což už tenkrát něco bylo.

 

Každý politický vězeň měl také za každý měsíc, ať ve vězení či vyšetřovací vazbě, brát 2500 Kč jako odškodné, ale tatínek se toho nedožil. Když to přeženu, tak když tam byl někdo deset let, obrazně řečeno si ani auto nemohl koupit. Možná to není dobré přirovnání, ale jistě rozumíš, co tím chci říct. Celý život pryč a takové peníze. Můj táta se nedožil ani rehabilitace, natož odškodného. Byl tam 11 let týraný a psychicky ničený. A jeho manželka, co měla z života? Co dnes může mít z těch peněz? Političtí vězni ale na druhé straně říkají: „Kdepak by nás napadlo, že se vrátíme, že nás pustí a dokonce nám dají nějaké peníze jako odškodné.“ Je to logické, protože tenkrát by nikoho nenapadlo, že po tolika letech může nastat taková změna. Rehabilitace a odškodné u nás, oproti jiným státům, ještě dopadly slušně. Ovšem paradoxně tu není uznán třetí odboj, zatímco na Slovensku ano.[17] Odškodné tam také proběhlo, ale ne v takové míře.

 

Zmínil jste, že bratr vašeho tatínka František byl odsouzen na 28 let a dlouho byl vězněn na lágru Vojna. Řeknete mi o něm více?

Ne, protože on si to nepřeje, což já tak musím brát. Mohu jen velice stručně. On byl mašinfíra a otec s ním často jezdil. On ho vyzval, že by potřeboval zjistit nějaké ty věci, a tím pádem on do toho podniku vešel. Tatínkův bratr byl zavřený 28. srpna 1949, tedy o dva dny později. Domů šli oba v tom květnu 1960, ale dále už se nestýkali. On můj otec jezdil za maminkou a ve stejném domě žil i jeho bratr, ale když jeho maminka v červnu 1961 umřela, už vůbec nikam nejezdil. Z práce domů, pak na zahrádku a jinak nikam nechtěl. Byl už uzavřený, protože dost těžce nesl její ztrátu.

 

A co jeho ostatní sourozenci?

Nejmladší bratr Ota byl u pétépáků a pracoval na písáku u Opatovic, kde potom ještě nějaký čas zůstal, že dostal práci v podniku. A sestry? Jedna žila na Moravě, ta byla daleko. Ta nejstarší zemřela v šedesátém osmém roce. Dáša z Hořic, ta se mi hodně svěřovala, jaký byl táta zlato. A pak ještě tady v Pardubicích žila Anička. S nimi jsme se stýkali.