Antonín Městecký – Tatínkovo zatčení a politický proces

8x

V době zatčení Vašeho tatínka jste byl ještě malý chlapec. Pamatujete si z té doby něco?

První taková vzpomínka je z druhého dne po tatínkově zatčení. Já coby pětiletý kluk mám v té mojí makovici zapamatováno to, že jsem venku na písku, mám obrácenou tříkolku, takhle tam s tím pedálem točím, brečím a pozoruju, co se děje v baráku. Přišli, a tak jak vždycky lidi vyprávěli, co dělali esesáci, gestapo, tak to všechno dělali. Všechno sebrali, počínaje od trenek, spodek, bot, všechno oblečení, všechno sebrali. Řvali na maminku a chovali se opravdu hrozně, hrozně. To byla taková první věc, co si pamatuju.

Zmínil jsem, že jsme ve Smiřicích bydleli ve dvou domech. Přímo v tom druhém domku tatínka zatkli. Je u toho zajímavá ta věc, že ho zatkli 26. srpna 1949, tedy v den narozenin mé maminky. Někdo ťukal na okno. Byl to jeho nadřízený Hojný, který dělal velitele stanice SNB. Chtěl, aby otec vyšel ven a že prý se nemusí strojit. Vyšel tedy v pyžamu do branky a byl vyzván, aby mu ukázal, kde v té ulici někdo bydlí. Byla to záminka. Jakmile vyšel z domu, hned za vrátky ho zaskočili muži v civilu, dali mu pouta, hodili ho do auta a odvezli ho na StB[1] do Hradce Králové, kde byl držen od 26. srpna do 21. září 1949. O hladu a žízni, bez spánku, svázaného, ho 27 dní vyslýchali a mlátili.

V tatínkově skupině byl také jistý pan Vrána, který si ve vězení „odsloužil“
18 roků.[2] Já se s ním potom skamarádil, když jsem se po devadesátém roce, po rehabilitaci, snažil zkontaktovat všechny žijící z té skupiny. On mi o tatínkovi hodně vyprávěl, protože spolu kamarádili, šli spolu současně k četnictvu, a tím pádem se znali. Pan Vrána mi vyprávěl, že tehdy viděl, jak mého tátu a nějakého pana Pokorného odnášeli na dece v krvi.[3] Proto vím, co si tam táta vytrpěl. Pana Pokorného jsem později navštívil. Byl to chlap jak hora, a i když už byl starý pán, měl stále velice pevný stisk ruky. I on sloužil u četnictva, dokud se ho nezbavili. I jeho mimochodem zatkli v noci.

To jsou tedy mé zážitky z dětství. Promiň, že u toho slzím, já jsem prostě měkký.

Co se dělo pak?

Moment, kdy ho zavřeli, to bylo v noci. Protože druhý den měla mít maminka 29 roků, tak otec měl za zrcadlem schovanou kytku gladiol. To si ale představ, že tam měl i služební zbraň. Na narozeniny přijela i babička Terezie Richterová. Maminka ale ráno nic nevěděla a táta nikde. Šla se tedy zeptat na četnickou stanici, kde jí řekli: „Nestarejte se, on přijde.“ To bylo všechno. Neřekli, kde, co a jak. Když šla nazpátek, tak tam byla v okně jedna stará paní. Jak víš, staří lidé nespí. Ona tedy viděla ty estébáky, jak jeli. Ona to viděla!

Maminka z toho byla vyjukaná. Druhý den jela do Hradce Králové a měla to, v uvozovkách, štěstí, že viděla, jak vyvádějí skupinu zatčených, mezi nimi i tátu. Otočila se a utíkala brečet pryč. Bála se, aby ji také nezatkli, i když o ničem nevěděla. Taková byla doba. Hrozilo, že by nás třeba vystěhovali do pohraničí.

První starost měla o mě, pětiletého kluka. Nějak to zpytlíkovali, že bratr mé maminky Jiří Richter vzal auto a odstěhoval maminku i se mnou k jejich rodičům. Já jsem tak vlastně vyrůstal u babičky a u dědy v Pardubicích. Od toho roku 1949 až do roku 1973 jsem bydlel na Židově[4] naproti věznici.[5] Pak jsem si koupil tenhle baráček. Jsem tu spokojený, protože je to malé a skromné.

Říkal jste tedy, že maminka vašeho tatínka po zatčení zahlédla v Hradci Králové. Vícekrát se vám něco takového nepodařilo?

Tatínek byl v Hradci ve vyšetřovací vazbě a nám se ho tam několikrát podařilo zahlédnout. Já jsem byl malý kluk a maminka mě v té době ještě vozila na kole na sedátku. Jednou jsme jeli do Opatovic a dále přes Pohřebačku cestičkou podél tratě až do Hradce. Vstoupili jsme do budovy soudu z druhé strany, kde byly kanceláře, šli jsme na záchod a okýnkem jsme viděli tátu. Tenkrát už jsme věděli, kdy zatčení chodili dokola při vycházce. Pak na to ale přišli, vyhnali nás odtamtud a byl konec. Tak odtamtud jsem se koukal na tátu. Dovedeš si představit, co to bylo za věci. Samozřejmě jsem nebyl sám, byly tam i jiné maminky s děcky, ale přesně si to nepamatuji.

Byl tam nějaký pán vyšší šarže, který sháněl nějaká semena, tuším, že jetele. Moje teta Dáša mu slíbila, že by je mohl dostat, kdyby mohla mluvit s mým otcem. Byla to sestra mého tatínka a on jí slíbil, že jí to umožní. Představ si to, za tohleto… Přestrojila se za uklízečku, dostala se nějak dovnitř a on jim umožnil, aby se sešli. Prohodili ale jen pár slov.

Shodou okolností je jednou převáželi, neřeknu už z jakých důvodů, vlakem. Můj otec a vězni s bachařema. Jeli ve vlaku, měli je odděleně a manžel tety Dáši tátu poznal. Poslal mu aspoň cigarety. Domnívám se, že to bylo krátce po té vyšetřovací vazbě. Tehdy byli v tom Tmavém dolu.[6] Datumově to ale přesně nevím. To jsou takové zážitky, věci, tak to je.

Co se dělo dále?

Ve vyšetřovací vazbě byl tatínek od 21. září 1949 do 8. července 1950. V té době o jeho skupině vycházeli novinové články a jeden takový, který mu ve vazbě dali, aby ho vystrašili, mi dodnes zůstal. Soud měl původně proběhnout 8. prosince 1949, ale byl údajně z důvodu upřednostnění mordprocesu[7] s doktorkou Miladou Horákovou odročen.[8] Konal se proto až 13. června 1950. To měl tatínek zrovna jmeniny. Jak vidíš, mám i pozvánky k oběma soudům. Zde je sestavení prvního senátu. Ten Rudý[9], o kterém už jsi určitě slyšel, byl známý tím, že dával provazy. V tatínkově procesu provaz navrhl pětkrát a mezi nimi i pro mého tatínka, který nakonec dostal doživotí.

Ještě se zmíním, že ten proces se táhl několik dní, protože celou skupinu tvořilo 73 lidí.[10] Já jsem tam byl taky. Rozeběhl jsem se k tatínkovi, začali na mě řvát a musel jsem odběhnout, jinak že vyklidí soudní síň. Sám si to ale nepamatuju. Maminka mi vyprávěla, že tam byli soudruzi z továren a to bylo řvaní: „Dejte jim provaz!“ Na obžalované a jejich příbuzné tam, konkrétně na maminku, ty ženský plivaly. Plivaly!

A mimo věcí z vyprávění si sám z toho procesu něco pamatujete? 

Takový pocit tísně a úzkosti, to ano, ale nic konkrétního říci nemohu. Byl jsem asi příliš malý. Samozřejmě vidět někde tátu a nemoci k němu jít, to samo o sobě už něco říkalo. Potom také, s odstupem času, když jsem za ním jezdil, tak to bylo to samé, jelikož jsem se s ním nemohl normálně bavit, jít za ním, to na mě samozřejmě působilo.

Kde všude byl váš tatínek vězněn?

Výkon odnětí svobody vykonával od srpna 1950 do července 1951 ve Valdicích[11], v srpnu 1951 byl v Tmavém dole na dole Zdeňka Nejedlého a poté strávil období srpen 1951 až leden 1952 v jáchymovských uranových dolech na táboře Rovnost[12]. Následně byl odvezen do pevné věznice Leopoldov[13], kde strávil období leden 1952 až srpen 1953 a nakonec byl od srpna 1953 do května 1960 v táboře nucených prací Bytíz na Příbramsku[14]. Poté byl, se zkušební lhůtou, propuštěn na amnestii.

Zkusila vaše rodina podat žádost o milost?

Několikrát bylo žádáno jak ze strany mé maminky, tak ze strany babičky Městecké, protože v té skupině byl vlastně souzen i tatínkův bratr František, který dostal 28 let. Babička žádala o zmírnění, mám to tu taky (čte): „Slovutný pane prezidente…,“ žádost prezidentovi psala právě moje babička.

Odpověď na jinou maminčinu žádost samozřejmě zněla: „Krajský soud v Praze se usnesl dne 14. srpna 1956 v neveřejném zasedání, po vyslyšení krajského prokurátora v Praze, takto: Žádost Marie Městecké, aby jejímu manželovi Antonínu Městeckém, odsouzeném rozsudkem Státního soudu v Praze ze dne 8. července 1950, byl milostí prezidenta republiky trest snížen, se podle paragrafu 205 odstavec 3 zamítá.“

Vidíš? Podle paragrafu 205 odstavec 3 trestního řádu. „Anžto po provedeném šetření soud neshledal, že by žádost o milost byla již nyní důvodná. Odsouzený se dopustil závažné trestné činnosti, ale ve výkonu trestu projevuje jisté známky nápravy teprve v poslední době. Záleží tudíž na odsouzeném, aby na své cestě k nápravě pokračoval a prokázal tak, že jeho náprava je trvalá a upřímně míněná. Tím připraví si podmínky k příznivému vyřízení žádosti případně později podané. Proti tomuto usnesení není opravného prostředku. V Praze dne 14. srpna 1956. JUDr. Jaroslav Schejbal.“ Tak takhle ti oni odpověděli a bylo to.

Fotogalerie