Josef Celba ml.

Josef Celba ml. se narodil 21. listopadu 1926, na svém rodném statku v Bražci u Náchoda, do početné zemědělské rodiny. Pokračoval ve šlépějích svého otce a vystudoval zemědělskou školu. Poprvé byl zatčen během výkonu povinné vojenské služby a byl odsouzen na 4 měsíce žaláře za samostudium anglického jazyka. Část trestu si odpykal v neblaze proslulém Domečku v Kapucínské ulici na Hradčanech. Druhé trestní stíhání v listopadu 1960 již postihlo celou rodinu. Za údajné rozkrádání a poškozování národního majetku, konkrétněji řečeno kácení dříví ve vlastním lese, pan Celba ml. dostal trest 3 roky odnětí svobody, jeho otec Josef Celba st. 1 rok. Matka s manželkou vyvázli s podmíněnými tresty. Svůj trest si pan Celba odpykával ve věznici v Hradci Králové, následně pak v pracovních zemědělských táborech v Sedle a v Syrovicích. Po propuštění v březnu 1963 pracoval v místním JZD. Rodina byla společně rehabilitována roku 1990.


„Jednomu klukovi na cvičáku na dvoře odkopli ledviny. Dělali se kliky, třicet nebo padesát, a on to nezvládl. Já jsem to měl v pohodě, já jsem to zvládl, ale on ne..."


Rozhovor s Josefem Celbou ml.

Tazatelka: Ivana Vránková


Nejprve bych se Vás zeptala na vaše dětství? Kde jste se narodil? Jaké jsou vaše vzpomínky?
Jsem pořád na stejném místě. Narodil jsem se 23. listopadu 1926 v Bražci doma. To bylo běžný. Děda[1] říkal, že mě ani porodní baba nestihla. Všichni ostatní sourozenci se už narodili v nemocnici, jen já tady. V roce 1926 bylo všechno jinak, měli jsme dost velké hospodářství, více lesa, svého 15 hektarů a asi 4 nebo 5 hektarů lesa najatého, takže skoro 20 hektarů lesa. Zvířat jsme neměli mnoho, měli jsme krávy, prasata, prasnice a malý dobytek. To byla ještě legrace. To jsme neměli takový nápady, jako mají teďko ty mladý, ale dělali jsme taky takový rošťárny, vystěhovali jsme támhle barák, na to jsme museli mít vůz! Bylo to pro legraci, dělali jsme pěkné koledníky. Mládí jsme měli pěkný.

Máte sourozence?
Mám. Šest. Už jen tedy pět, jeden umřel. Držíme spolu doteď. Zítra je úterý a to se tady vždy scházejí švagrové a moje sestry. V pátek sem zase chodí naše děti. Máme pořád veselo.

Předpokládám, že o statek se starala maminka i tatínek. Měli jste ještě nějaké zaměstnance?
Měli jsme služku. Mimo to tady byly ti, co chodili do práce k Bartoňům[2], a k nám chodili pomáhat třeba odpoledne.

Vy sám se sourozenci jste museli také pomáhat?
Já jsem taky musel, než jsem šel do školy. V měšťance ne, ale když jsme chtěli do školy do Smiřic, tak jsme museli být dva roky, to už bylo za války, zaměstnaní doma, a pak teprve po dvou rokách jsme mohli chodit do takové pokračovačky tady na měšťanku do Náchoda.

Co jste dělal po této pokračovačce?
Pak jsem šel do zemědělské školy.

Jak vzpomínáte na vaše školní léta?
Tak to bylo normální, nebylo to tak, jak je tomu dneska. Kluci nebyli tolik drzí na učitele jako teď, když kluk klidně řekne: „Dám vám přes hubu!". To je strašný. Na té zemědělské škole mě už to celkem bavilo, protože jsme měli všechny předměty odborný. Mám odsud ještě pár kamarádů, ale všecky už pomřeli. Nás tady odsud bylo zavřeno pět: od Tylšů byl jeden[3], ten už je po smrti, od dolejších Tylšů byl syn a otec[4] a my jsme taky byly dva, já a otec.

Ještě předtím by mě zajímala jedna věc, a sice druhá světová válka. Jak jste toto období prožívali?
Bartoňů louka byla zabraná a tady na louce, před fabrikou, byli ubytovaní Němci v dřevěných barácích. My jsme je tady taky měli. To tenkrát přijeli, a že je tu musíme ubytovat. Měli jsme tady takovou kuchyň, kterou jsme museli vyklidit, protože tam byli ti Rakušáci, ale byli dobrý, byli takový lepší než ti Němci. Poslouchali pořád rádio.

Jak jste to prožívali? Neměli jste strach?
Ze začátku jo, ale pak, když jsme viděli, že to jsou Rakušáci, že to nejsou praví Němci, tak jsme si říkali: „Tak ti byli taky zabraní". To už bylo takový normální. Bylo to trošku jinačí, ale nebylo to tak zlý. Jednu chvíli tady taky měli koně. To si pamatuju, že zapřáhli a: „Cukurs, cukurs!", aby couvnul. Děda jim ještě říkal, že by potřeboval nějaký hever, tak mu přivezli hever asi 3,5 tuny tady z fabriky, kde měli skladiště a odkud jezdili na frontu. Oni vždycky odjeli, pak tady pár dní nebyli, pak zas přijeli nafasovat a zas s tím jeli na frontu, takže oni se takhle tady střídali.

Pociťovali jste během války nějaký úbytek, třeba dobytka nebo potravy?
Ne. Akorát jsem měl ještě strejdu Rudu. Ten byl důstojníkem v záloze a byl zaměstnán na ministerstvu zemědělství. Když po něm začali pátrat, tak bytná říkala: „On tady má byt, ale není tady", ale on tam byl. Byli tady ještě chataři, ti se s ním znali dobře, a říkali: „Někde je, ale nikdo neví kde". On byl na Nebozízku v restauraci[5], kterou měl tenkrát nějaký Vančák, a on tam byl u něj jako účetní, byl tam na černo, a pak umřel. Byl tady na dovolený, šel se vykoupat, a dostal zánět středního ucha a byl pryč. Probudil se, že tam je průvan, šel zavřít dveře a tím to skončilo. Pak najednou přijeli Němci, jak se dozvěděli, že už umřel, to už jim bytná řekla, že už není, a teď tady všecko rabovali. Ten jeden, jestli to byl tajný, byl Čech. Sháněli revolver, ale ten jsme měli schovaný, a tak ho nenašli, akorát našli ládovačku, takovou starou ládovačku, my jsme s tím jako kluci chodili, kapsle jsme tam dávali, a stříleli. Bylo vidět, že se s ní nestřílí, tak ji v novinách zabalenou odvezli, a jakože nás bylo šest dětí, tak to tím odbyli. Na revolver přišel ten Čech a zabalil ho, schoval ho tady, a pak si přišel po válce, aby mu dal děda potvrzení, že byl dobrý.

Když přišla doba osvobození, účastnil jste se pomoci národu? Jak jste to vůbec prožíval?
Chodili jsme do města, zastavovali auta a odzbrojovali vojáky, jak jezdili. To jako jsme se zúčastnili, ale ne při tom, když naši lidi do náchodského pivovaru nahnali Němce a dělali tam s nimi šeredné věci[6]. Já jsem potom byl na vojně, kde jsem byl poprvé zavřený. To nás někdo udal, já nevím, ale byli jsme v Praze na Hradčanech v Kapucínské[7], a tam to bylo blbý. Bylo tam přes sto doktorů, přes sto vojenských důstojníků, ještě tam byl generál Přikryl[8], podplukovník Picka, to byl vedoucí tělovýchovy v armádě, bylo jich tam sto a my jsme tam byli jako civil, ale dostali jsme jenom čtyři měsíce.

Kdy a kam jste šel na vojnu?
V roce 1948 jsem šel do Plzně. Jako dělostřelec jsem patřil do Jaroměře, ale pak se mezi tím přestěhovala dělostřelecká jednotka do Plzně, a tak jsme přišli do Plzně na Bory.

Z jakého důvodu jste byl ze strany komunistů politicky stíhán?
Šlo už to od té vojny, a pak prostě otec nechtěl do družstva[9]. Oni věděli, že když to táta nepodepíše, takže družstvo nezaloží. Tady byli jen baráčníci, co měli jenom hektárek nebo půl hektaru, a pak my, a tak nás teda sebrali asi kvůli tomu. Vystěhovali tu ještě jako jediného Kopáčka, měl asi dvacet hektarů, a pak tu udělali malý družstvo. Švagrovi, ten už byl ženatý, Pokorný, museli dát u Bartoňů volno z práce do té doby, dokud dědu nepřesvědčí, aby šel do družstva, a tak děda řekl, že to podepíše.

Kolik lidí od vás z rodiny sebrali?
Poprvé, když jsem byl na vojně, tak jsem byl sám, a pak jsme byli s otcem, ale ten byl jinde, byl v Sedle[10], a pak přišel. On dostal rok, jenom za dříví, že jsme porazili dříví na porodnu družstva a neměli jsme na to povolení. Porazili jsme to, byl tu tesař, tak to otesal, udělal krovy, a já jsem vyjednal ve Skalici na pile, že nám za to místo těch krovů dají prkna a šel jsem za to k soudu. Vím, že jsem byl tenkrát vzteklý, že jsem úplně brečel. Když mě pak zavřeli, tak mně ten trest dávali ještě jednou. Já jsem říkal, že jsem za to už byl odsouzen, to už jsme měli soud, a on říkal: „To snad není možný, tak já se po tom podívám". Druhý den, my jsme měli soud v Náchodě dva dny, přišel a povídal: „Jo, oni to přinesou, mají to na SNB[11]", a oni to tam měli, předseda to tam hledal a nemohl to najít, prokurátor vstal, takže o tom dobře věděl, tak mu to šel ukázat, a tak prokurátor řekl, že Celba mladší nebyl v té době vlastníkem lesa, takže to bere zpátky a dává to otcovi. Ten za to dostal rok.

Jak vůbec probíhal soud?
Dva dny a byl veřejný. Na druhý den tam byli pozvaní všichni předsedové revizních komisí z celého okresu a byla tam i veřejnost. Prokurátor s nimi měl pohovor a oni mu říkali: „Vždyť to všechno máme mít taky", že měli mít prášky uskladněný po stodolách, nezamknutý, prostě běžný věci, družstvo začalo a nebylo nic postaveno. Prokurátor se tak rozčílil, že mu to tam takhle řekli: „Jo, to je u nás taky. Kam by to dali jinam?", a povídal: „Snad si nemyslíte, že je půjdeme ještě odprosit!".

Měli jste možnost vy s tatínkem promluvit? Mohli jste se k rozsudku vyjádřit?
Jo, ale nebylo to nic platný, protože to už měli předem dané. To už ten advokát, nevím, co mu bylo, ale byl takový postižený, byl ve straně. Když přišel před tím soudem, já si měl číst obžalobu, to bylo asi 23 stránek, tak mi povídal: „Já vám budu říkat, co si máte přečíst", tak jsem si to takhle přečet a on povídal: „Co říkáte tomu, kdyby vám dali tři roky?", já jsem říkal: „Tak bych to bral", protože to bylo od třech do deseti let. Pak mně dali dolní hranici 3 roky a dostal jsem 2,5 roku, ale šlo to. Šel jsem do Hradce Králové a tam mně přesně ten půl rok přidali. To už měli tak nastavený. Zatkli nás v listopadu 1960, byl jsem tam asi těch 28 měsíců, protože jsem šel do civilu o něco dřív. Domů jsem přišel v březnu roku 1963.

Co se stalo s vaším tatínkem? Šel také do Hradce?
Tatínek tam přišel po mně, když už jsem byl z Hradce pryč. Byl v civilu, až pak šel na ten rok sedět. Šel do Sedla, a pak přijeli k nám do Sýrovic[12], ještě s tím Vladimírem Tylšem mladším, a tam byli asi tři měsíce, tam jsme se viděli. Nakonec šel do Leopoldova[13]. Vím, že když jsem přišel z vojny, ještě před tím, než mě znovu sebrali, tak byl přes měsíc marod se zády, ležel, a tak měl v Leopoldově strach. On třeba jen tak zametal s koštětem a píchlo ho v zádech a už se nemohl hnout, tak měl strach, jak to tam bude a on to přežil, ani ta záda ho tam tolik nechytly.

Vrátím se trochu zpátky. Z jakého důvodu jste byl poprvé zatčen na vojně?
Já jsem se učil angličtinu a měl jsem sešity. Když jsem pak přijel, když mě pak propustili, za ty čtyři měsíce, tak mně kluci říkali: „Joska Slanců na tebe všechno píchl, že si psal domů a tak", ale já jsem tomu nevěřil, a pak jsem viděl Slance tady v Novém Městě na škole, kde se zaučovalo po dvou rokách po vojně, tak už jsem pak tomu uvěřil, že to byl asi on, že si potřeboval nějak píchnout.

Jak vypadala vojenská věznice? Na jak dlouho jste tam byl a jaké tam byly podmínky?
To jsem přišel do Prahy k vrchnímu vojenskému soudu za velezradu, a pak mně to neprokázali. Dali mi čtyři měsíce a šel jsem. Byl jsem tam s nějakým poručíkem Uhlířem. Ten měl zavřeného otce, taky to byl podplukovník, a jeho sestra byla také zavřená. Za zavřenými tam byly návštěvy, takhle u stolu, přes stůl, byly hlídaný a nesmělo se nic mluvit, jen o rodině. Ten poručík Uhlíř mi povídal: „Až přijdeš do kasáren, tak řekni, že chceš na vyšetření. Hlas se na marodku, jako na ošetřovnu, a řekni, že chceš na vyšetření do nemocnice v Suchdole[14]". Já jsem tam zmok a dostal jsem zánět středního ucha, a pak jsem na něj přestal slyšet. Tak jsem to tak udělal a přišel jsem z té ošetřovny a říkal jsem, že půjdu do té nemocnice a náš nadporučík říkal: „Tak ale koukejte zpátky, máte se stěhovat", měl jsem jít do Kynžvartu, asi mě tam chtěli poslat na zkoušku. Pak jsem přišel do nemocnice a řekl jsem doktorovi, že ho pozdravuje Uhlíř, on se mi podíval do ucha a povídal: „Sestřičko, pojďte se podívat, to je hrozný ucho, tak to půjdete do civilu, pojďte!". Byl jsem tam ještě týden, a pak jsem jel domů, to mě pustili pro civil, a pak v září jsem už šel domů.

Když jsem šel k tomu soudu v Praze, tak jsem byl jako svobodník v poddůstojnické škole a chtěl jsem lepší kabát, protože jsem byl v pracovním, zatkli mě venku v terénu, když jsme jeli na koních, čekali na mě u brány a sebrali mě. Přišel jsem k soudu a oni říkali: „Co to máš za kabát?", já jsem říkal: „No co, takovej lepší jsem si půjčil od kluka", „Tak si musíte přinést svůj!", tak jsem si ho přinesl a oni mě degradovali tak, že ho roztrhli na rameni.

Tam to bylo šeredný[15]. Byli jsme čtrnáct dní na Baráčku, než zjistili, že k nikomu nepatřím, a teprve pak jsem šel na basu vedle, které se říkalo Dvoreček. Byl to takový dvoreček, kde se musel každý hlásit nikoli jménem, ale číslem, které měl. Byly tam šajze kýble, jak se říkalo, a tam jsme chodili na záchod. Ráno to vždycky pootvírali, a když zavolal číslo, tak jsme s tím museli utíkat. Já jsem jednou vyběhl dřív, protože jsem chtěl být rychle zpátky, a dostal jsem nářez, protože jsem se potkal s tím druhým, co běžel. Pamatuji si, že tenkrát tam byl nějaký generál, nevím už jméno, a ten tam chodil každou chvíli a otravovali ho. On už pak na ně začal řvát: „Ještě sem přijdete jednou, tak uvidíte, jak s vámi zatočím!" a oni ho tam zmlátili. Taky jednomu klukovi tam na cvičáku na dvoře odkopli ledviny, protože se dělali kliky, třicet nebo padesát kliků, a on to nezvládl... Já jsem to měl v pohodě, já jsem to zvládl, ale on ne...

Jak se vyslýchající v tomto případě chovali k vám?
Nás vyslýchali nejdřív asi v té Plzni, a pak už jsme k žádnému výslechu nešli. Pamatuji si, že nás bylo pětatřicet na takové cimře, možná tak dvakrát vetší, než je tahle, a vždycky tam koukal tím okýnkem a najednou jeden otevřel: „Všecky ven!", a teď začal mlátit tím pendrekem, takže to prolít a koho pochytal, tak to schytal. Jinak tam ale hlídali vojáci normální, co byli na vojně, tak tam to bylo dobrý, ti nám kupovali něco ve městě, hrály se tam šachy, z chleba se dělaly takové figurky, a to nám všecko přinesli.

Byl jste během prvního věznění, či když jste čekal na verdikt, vystaven nějakému fyzickému nebo psychickému tlaku?
Těch čtrnáct dní na tom Domečku bylo opravdu zlých. To říkám, že prostě nesměl nikdo nikoho vidět. Ono pak v té base také ne, protože tam nás vodili na řetízku za ruku a vždycky, když jsme šli k výslechu, tak na rohu jsme museli zůstat stát, bachař se podíval, jestli tam někdo nejde, a zas jsme šli dál. Tam byly venku udělaný takový trojúhelníky, kam jsme chodili na vycházku, nahoře byl bachař se samopalem, a vždycky ta jedna cela byla v tom jednom trojúhelníku. Napaden jsem nebyl, protože jsme tam byli asi tři měsíce, a jak jsme měli po soudě, tak jsme už chodili dělat na veterinární vojenskou nemocnici v Praze, která se tam budovala, a to už bylo úplně normální. Ten doktor, co tam byl, tak za ním chodili s pejsky a my jsme je vždycky museli někdo podržet a za to jsme něco dostali. On nám za ty peníze koupil třeba máslo nebo salám, to už bylo dobrý.

Když jsme se takto dostali k jídlu na přilepšenou, jak to bylo s vězeňskou stravou v té Praze?
Tam jsem se ráno učil kouřit, protože jsem tam byl s doktorem rentgenologem z Hradce a ten mi říkal: „Pět cigaret, tož to ti neuškodí", tak já jsem kouřil pět, oni mi je dali, a pak byl vždycky nákup, tak jsem si objednal cigarety a říkal si: „Jak půjdu dělat, tak přestanu kouřit", jenže pak nás celý autobus odvezli na východ nebo na západ Čech, já už si nepamatuji kam, a tam nás zařadili, kam půjdeme dělat. Já jsem šel do těch Sýrovic, a pak jsem šel dělat do zemědělství. Já jsem chtěl jít do dolů, protože jsme měli čtyři děti už, a ten, za stolem jich sedělo asi pět, povídal: „Do dolů vás prodám za med", jakože dobře, ale nakonec mě tam neposlali.

Kdy jste se ženil?
Ženil jsem se v šestadvaceti. Manželka dělala tenkrát v MEZU[16], to byl ještě MEZ v Náchodě, a já jsem to pak udělal blbě, protože jsem říkal: „Co bys chodila do práce, pomůžeš družstvu a něco vyděláš", jenže ono se pak v družstvu vydělalo pendrek, protože nám vždycky dali jenom polovičku, a pak další polovičku až podle toho, jak dopadlo vyúčtování. To by teď měli mít ti řiditelé bank, když banka zkrachuje, tak nedostane ani korunu a ne, že dostane dva milióny nebo pět miliónů odstupný. Manželka tedy dělala s námi a to nebyly ještě ani přídavky na děti. Pak, když já jsem chodil do práce, když jsem byl zatčený, tak ty přídavky dostávala, bylo to asi deset procent z toho, co jsem vydělal, tak to posílali domů. Patnáct nebo deset procent jsme měli kapesné, tam byla kantýna, tak tam jsme si mohli nakoupit.

Jak probíhalo vaše druhé zatčení?
To už jsme chodili všecky, i manželka chodila k výslechům. Oni vždycky přišli takový zdeptaný a děda říkal: „Já bych jim řek!", a tak jim asi něco řek, jak se bránil, tak mu za to dříví dali rok. My jsme tady měly dole u Kopáčků moštárnu, zpracovávali jsme tam jablka, dělali jsme mošty a víno. Já jsem tam byl a oni tam pro mě přišli. Ten jeden strážník povídal: „Potřebujeme se vás zeptat..." a už to bylo hotový. To jsme jeli přes most a on jim ještě říkal: „Necháme ho přestrojit, ne?", tak jsme jeli sem domů a tady už seděla manželka, brácha ji přišel říct, že je po Bražci zle, a musel si tady sednout na gauč a zůstat, až to skončí. Oni všichni ostatní byli v pracovním. Jenom já jsem takhle byl díky tomu strážníkovi oblečený.

Odvezli vás pryč rovnou, jak jste přišel domů? Kam jste šel?
Rovnou. Pak jsme byli dva nebo tři dny v Náchodě. To jsem byl u výslechu a teď najednou všecky vstali a já jsem zůstal sedět, já nevěděl, kdo tam přišel, byl v civilu a řval na mě: „Víte, co by se vám stalo, kdybyste takhle za války nepozdravil důstojníka nebo nepovstal?", já jsem nevěděl, kdo přišel, byl jsem zády ke dveřím. Pak jsem slyšel, že dopadl taky špatně, protože pak někde v hospodě na Hvězdě je odzbrojila ženská, hospodská, protože se tam ožrali, a volala policii, ať si pro ně přijdou, a pak je vyhodili.

Odvezli vás samotného nebo vzali i vašeho tatínka?
Ne, jen mě. Táta chodil k výslechům, a pak už jsme měli soud všichni pohromadě. Všichni byli obžalovaní[17], i manželka. To oni si vždycky pro ně přijeli. Třeba jela manželka se Zdenkou Tylšovou, manželkou toho Josefa Tylše, tak babička byla doma a hlídala děti. Manželka taky musela chodit do práce, dělala v družstvu, nebyla ani šest neděl doma a musela do práce, nedali ji klidu, a to už byla v jiném stavu.

Jak reagovala vaše rodina na rozsudek, když jste se dozvěděli trest?
To já ani nevím. Museli se s tím poprat. Oni na tom někdy byli hůř než my.

Byl jste ve vězení ve spojení s manželkou, s maminkou? Chodili za vámi, psali jste si?
Ano, vždycky přijeli jednou za čtvrt roku a měli jsme návštěvu. Jednou jsem měl návštěvu taky celý týden a mohl jsem jet domů, byla tam manželka s tchánem. Náčelník mi říkal, na jak chci jet dlouho a já jsem povídal: „Týden!", všecky chlapi pak říkali: „Jsi blbej, proč jsi neřekl čtrnáct dní?", asi bych je dostal. Ještě mi pak nakázal, že si musím přivézt nátrubek a trumpetu, páč jsem foukal na trumpetu. Nátrubek, ten jsem musel nosit do práce a musel jsem si trénovat akty, jak jsem dlouho nefoukal. My jsme tam měly takovou kapelu, na Silvestra tam bylo docela dost bachařů, a měli udělaný takový program.

Říkal jste, že jste měli v Sýrovicích na táboře vlastní kapelu. Jak fungovala?
Museli jsme ji provozovat ve volném čase. Byl tam jeden herec, kterého si ale jako herce nepamatuji, a ten nám režíroval program. Hráli jsme takové různé anekdoty, jak jsou vždycky na Silvestra, a já jsem jim při tom troubil.

Jak vypadaly cely? Byl jste vždycky na společných celách?
Tady v Náchodě, kde jsem byl ze začátku asi tři dny, jsme byly po jednom a to já si už nepamatuju, jak to tam bylo, ale vím, že to bylo tam, co je teďka ta hlavní správa vojenská, jestli ty haly měli dole ve sklepě už nevím, ale byla tam prostě tma a nebylo tam nic. Na Sýrovci byla společná cela, tam nás bylo asi pětadvacet, chodili jsme na práce každá četa zvlášť, ale když jsme chodili na řepu, tak jsme chodili třeba čtyři nebo pět čet na jedno místo.

Následně, ještě před Syrovicemi, vás tedy převezli do Hradce Králové. Tam jste byl jak dlouho?
Tam jsem chodil na tu pytlíkárnu lepit pytlíky a myslím si, že jsem tam byl někdy do března, když už se dělalo na poli, protože pak už jsme šli zase do chmelnice za Žatcem[18] a tam byl začátek špatný, páč jsme nic nedělali, bylo vedro, v Žatci tam vůbec málo pršelo. Pak jsem byl už pořád v Sýrovicích.

Jak vypadal v této době váš denní režim ve věznici?
V Hradci jsme měli furt práci, ale nevím kolik jsme museli nalepit těch pytlíků. Já jsem to vždycky stih. Vím, že dědovi, když tam pak po soudě po mě přišel a nastoupil do basy, ten dozorce na pytlíkárně říkal: „Jo, měli jsme tady vašeho syna a ten pytlíky lepil dobře".

Co jste dělal v Syrovicích? Jak zde vypadal denní režim?
Tam jsme přes léto dělali na poli a v zimě jsme chodili na stavby nebo na nádraží, kde byl sklad prken, kde jsme rovnali dříví do štosů, a pak jsme chodili do železáren. Já jsem žádal o podmínku, to bylo asi v lednu, a oni mně ji nedali, chtěli, abych to vzal zpátky. Já jsem říkal: „Proč bych to bral zpátky? Když to nepůjde teď, tak to nepůjde ani později!". On tam přede mnou byl kluk, stavař, co tam zabetonoval kotvu pro sloupy a oni mu jí zaházeli, i když nebyla zvážená. Byl z toho takový průser, že jsem tam šel za něj já. Pak jsem přijel do práce a přišel inženýr a povídal: „Celba, nezlobte se na nás, ale máte tady smlouvu do konce března, kdopak by to tady dělal za vás?", já jsem říkal: „Já nejsem stavař, já tomu nerozumím", nepomohlo to, a tak jsem tam musel být déle. Tam ale ti bachaři byli takový lepší. Já jsem si říkal: „Už tu přestanu kouřit", a zas jsem kouřil dál. Tak jsem přestal až tehdy, když už jsem byl dlouho doma, až teprve někdy ve čtyřiceti letech.

Kde jste se setkal s nejhoršími bachaři?
V Sýrovicích na táboře byl jeden, tomu jsme říkali Čibuk[19]. Já jsem dělal třeba tam, kde jsme zpracovávali plány pro statky, které se museli dělat vždycky na každý rok, tak tam jsem to měl dobrý. Byl tam zubař, ten nám vždycky uvařil kafe, když jsme dělali přímo v Syrovicích, a já jsem jednou s tím kafem šel, takhle jsem to nesl pod kabátem, co jsem měl přes ruku a Čibuk říkal: „Co máte s tou rukou?", a já jsem to musel odkrýt a kafe mu ukázat. Mohl jsem ho vypít na táboře, ale neměl jsem ho brát s sebou, jenže byl nástup a já jsem to zase nestihl. Každý den jsme dělali do deseti hodin večer a ráno jsme museli zase do práce.

Jak to chodilo v kantýnách, co jste měli na táborech?
V té táborové kantýně jsme si mohli nakoupit, bylo tam skoro všecko, byla dobře zásobovaná. Dostal jsem deset procent peněz z výdělku a myslím, že jsem s nimi vystačil. Strava mi stačila. Taky jsme vždycky z práce museli do basy nosit dříví, když jsme dělali v lese, abychom měli čím topit.

Probíhala zde vězeňská univerzita, nějaké přednášky, kterých byste se účastnil?
Ne, na to jsme neměli čas. Někdo chodil, ale my jsme byli furt na táboře, protože jsme tam museli dělat pro statky. Byl tam taky zavřený doktor, zubař. My už jsme pak byli takový, že jsme si vždycky vybírali, jaký bachař měl službu, abychom měli sobotu nebo neděli volnou, ale to bylo málokdy, protože jsme většinou chodili v neděli dělat na statky nebo na družstvo, a když to vyšlo, tak jsme za to mohli dostat zaplaceno v naturáliích a neúčtovalo se to táboru.

Jak probíhali vánoce? Dodržovali jste Štědrý den?
Stromeček samozřejmě nebyl. Rybu jsme nedostali, to už si tak nepamatuji, ale vím, že tam tenkrát byl taky Kosinka z Náchoda, jehož rodina měla obchod naproti sokolovně, kde prodávali hospodářské věci. On byl vyučený pekař. K nám přišel před Vánoci a on pro nás celou noc pekl buchty. To byly první buchty, co jsme měli. Daleko lépe vařili obědy v Krásném Dvoře, kam jsme také jezdili, než když jsme chodili do tábora do Sýrovic na obědy.

Byl jste ve vězení jen s politickými vězni nebo jste byli dohromady i se zločinci?
Ne, ti tam byli taky, ale moc jsme jich tam neměli. Byla asi jedna cela, jinak to byli všecko kulaci[20] nebo prostě lidé ze zemědělství. Jednou nám tam strčili takového kluka, byl to nějaký zlodějíček. Když přišla služba zrovna na postel, kde ležel, aby vyměnil prádlo, nechtěl si to vzít na starost, tak jsem říkal: „Když to všecky dělají, tak ty budeš taky", šel jsem za ním ven a říkám mu: „Prosím tě, neblbni, když to děláme všichni, tak to budeš dělat taky a hotovo!" a on si zvykl, ale dali ho hnedka pryč, protože tam byli samí kulaci, dali ho na jinou celu k těm jejich.

Pociťovali jste, že by bachaři s vámi jako s politickými vězni zacházeli jinak než tady s těmi zlodějíčky? Dělali nějaké rozdíly?
Právě, že jo. Proto jsme byli samostatně. Museli jsme chodit do toho lesa v zimě, a to se dělalo blbě, to jsme neplnili normu, a když se neplnila norma, tak jste dostal černý hadry, vojenský hadry obarvený na černo, a když zapršelo, tak jste byl celý černý, jak to pouštělo, a dostal jste taky menší, slabší stravu.

Říkal jste, že jste věřící. Udržoval jste svou víru i v lágru? Měli jste třeba mše?
Ne, mše jsme neměli, protože my jsme tam neměli žádného faráře, který by byl zavřený. Vyznávaly jsme se prostě každý sám. Oni tam většinou všichni ti zemědělci byli nábožensky věřící, takže to nebyl žádný problém.

Měli jste přístup k Bibli?
Ne.

Měli jste ve vězení knihovnu? Mohli jste ve svém volném čase něco číst?
Já nevím, jestli jsme tam měli nebo neměli nějakou knihovnu. Když jsem byl v base na vojně, tak jsem četl dost, ale už si ani moc nepamatuji, co to bylo. Četl jsem hodně od Dostojevského, většinou tam bylo všechno jedině od ruských autorů.

Pokoušel jste se o amnestii?
Ano, ale poslali mně pryč. Byl tam ale jeden kluk, dlouho jsem si ho pamatoval, ale teď už jeho jméno nevím, a na statku spálil slámu na poli, zavřeli ho za to a podmínku ani nedostal. Mně tu podmínku nejdřív taky zamítli, ale pak jsem si hnedka proti tomu podal odvolání, s čímž oni nepočítali, a pak to po druhý dopadlo. Po 28 měsících jsem se dostal ven.

Jak vypadalo vaše propuštění? Vrátili vám všechny věci, co vám při zatčení zabavili?
Ten civilní oblek, co jsme měli, jsme dostali zpátky. Někdo dostal kapesné, prostě co tam měl cenné, a někdo prostě nedostal nic, protože tam byli někteří, co pili, a těm to nedali. Mně dali všechno. Se mnou byli propuštění i takoví dva kluci, co si všechno odseděli, a šli do hospody, kde je provokovali policajti, estébáci, a oni tam s nimi vyrazili dveře, zaplatili všechno, ale ostatní je sebrali a přivezli je zpátky do vězení. Já jsem šel po propuštění rovnou domů.

Jak vás doma přivítali?
Tady to bylo celkem normální, žádný mi to nepřipomínal, ani v družstvu ne. Správně mě měli po roce odepsat, když jsem byl tak dlouho pryč, a musel bych si někde shánět místo, to bych si sice sehnal, ale neudělali to, furt mě vedli jako člena.

Jak na tom byly vaše děti? Nechovali se k nim kantoři nebo vedení školy jinak?
Ty mladší děti to měly ve škole horší. Hlavně jim to připomínaly zase děti. Když tam ale chodil Jirka, tak tomu dokonce dala organizace KSČ doporučení na vysokou školu. Předseda KSČ se tady za nás postavil. Je to malá vesnice, tak to bylo takový jinačí, ono těch komunistů tady tenkrát tak moc nebylo.

Chodily vaše děti do pionýra?
Pionýr tu byl, ale nevím, kolik jich chodilo, to ví manželka, ale myslím, že nechodili, protože my jsme chodili do kostela, a když chtěli, abych vstoupil do strany, tak já jsem říkal: „Já už jsem ve straně". Já jsem byl v lidové straně[21], a tak jsem měl od té doby pokoj. Tlačili pak na syna Jirku, ale to už měl vysokou a dělal ekonoma u nás v družstvu. Dopadlo to dobře. On furt nechtěl, oddaloval to a mezi tím byl převrat.

Ráda bych se ještě vrátila před převrat v roce 1989, a sice do roku 1968. Jak jste tehdy prožívali politické uvolnění a dění?
Tady se to tak moc nebralo. Do práce jsme šli. Já už si na ten rok tak moc nepamatuju. Sloučili jsme se s pruhem Vrchoviny, kde byl v pohraničí předseda Pivokoňskej, a pak ho proudovský starosta přitáhl do Proudova, a když se to všecko sloučilo, tak tam byl předsedou sedlák Franěk, a ten pak šel v poslední chvíli do výkupu. On tam šel na poslední chvíli a vůbec se o to nestaral, jen koukal, kde by co vzal, a tak tady zabral mlýn u Holzbrecherů, ale tady zas byl dobrý předseda KSČ, co měl matku ve Švýcarsku, a on ho tam nepustil.

Jaké jste měl pocity při vpádu varšavských vojsk na naše území, při sovětské okupaci?
To víte, že jsem to prožíval, protože já jsem dřel dál. Byl jsem dost ve strejdově lidové straně, dělal jsem jak v revizní komisi v Hradci, taky i na kraji, ale pak to všecko sklaplo. Ona se tady ta lidová strana vlastně o politiku nestarala, dělaly se spíše zájezdy, výlety, byla to taková zajímavá okresní činnost. Jezdili jsme dál až do konce. Dělali jsme výlety na Velehrad, Hostýn a všude různě po památkách. Samozřejmě, že jsme museli taky chodit do průvodu na 1. Máje. To já už pak chodil jenom jako modelář s modeláři. Celý život jsem dělal modely, co létaly. Po převratu už máme na Vysokově[22] svou boudu a jako klub i své letiště.

Jak jste prožíval prvomájové průvody?
To bylo tak, že když se někdo mohl ztratit, tak se ztratil. Hlavně, že byl při tom nástupu. Chodili jsme Náchodem, ale už si nepamatuji, kde se začalo chodit. Pamatuji si, že Klesl[23] tenkrát na 1. Máje jel do pivovaru pro dláto a jeli přes druhý objezd v Náchodě. Odlomila se jim postranice. On to tam sypal a tam byla tribuna, tak to tam museli honem uklidit. To bylo hrozný.

Účastnil jste se shromáždění na náměstí v Náchodě v době převratu režimu?
Tam jsem chodil hodně. Skoro každý den tam byl projev, přijížděli herci. To bylo dobrý.

Co se pro vás rokem 1989 změnilo? Dostal jste vše zpátky?
Všechno nám vrátili, protože když jsem byl ty tři roky zavřený, tak jsem měl propadnutí majetku, ztrátu občanských práv atd., ale majetek byl napsaný na otce a ten toto v rozsudku neměl, takže mi neměli co zabavit. Přišli zabavovat a viděli ty postýlky, povídali: „Tady je to samá postýlka!".

Dosáhl jste plného odškodnění?
Jo. Dostal jsem to jak za ty tři roky, tak i za ty čtyři měsíce na vojně. Myslím, že to bylo v roce 1994. Když jsem ale šel do důchodu, tak jsme neměli žádný velký průměr, měl jen 2´344 korun, protože nad 2´000 se počítala jen 1/3 výplaty. Po důchodě jsem ještě nějakou chvíli dělal, protože jsem držel místo synovcovi, až přijde z vysoké školy, a ten to dělá do dnes v družstvu v Bohuslavicích.

Co se dnes děje s vaším statkem? Kdo se teď o všechno stará?
Nikdo o to z dětí nemá zájem, tak to mám do dnes já. Všechno se zlikvidovalo v roce 1992 nebo 1993, a tak tu mám jen slepice. Syn dělá ekonoma, dělá kontroly v podnicích a má se jako prase v žitě. Dcera dělala v mlékárně, měla mlékárenskou školu v Prostějově, a teďka je u syna účetní. Mám už jedenáct vnoučat.

Mluvíte nějakým cizím jazykem? Říkal jste, že jste se na vojně učil anglicky.
Když mi všecko sebrali, tak pak jsem už toho nechal. Mluvím trochu německy, ale to už jsem taky zapomněl. Chtěl jsem se ještě teďka učit, protože teď na počítači mně to chybí, protože tam je v angličtině všecko, anebo těch mailů, co přijde z Ameriky, a teď tomu člověk nerozumí.

Ještě se vás zeptám na poslední otázku. Když se podíváte na svůj život zpátky, co byste chtěl vzkázat mladým lidem?
Aby si všecko rozmysleli a nevěřili tomu, co se píše v novinách nebo co hlásí v rádiu. Aby měli svůj rozum a podle toho se řídili, protože to je důležitý: aby každý měl svůj rozum.

Litujete něčeho ve svém životě?
Ne. Nelituji. Tam jsem se sešel s lidmi, kteří byli vzdělaní, byli tam i ti, kteří za první republiky byli v parlamentu.

Děkuji Vám za rozhovor.
 


[1] Pan Celba během svého vyprávění jako „dědu" označuje svého vlastního otce.
[2] Jedná se o veřejně uznávanou rodinu tzv. „průmyslové šlechty", Bartoňové z Dobenína, kteří se krom své působnosti v tržním mechanismu stali od roku 1908 vlastníky zámku v Novém Městě nad Metují. Roku 1904 koupili v náchodském Starém Městě hospodářskou usedlost a na jejím místě postavili velkou moderní přádelnu bavlny, ve které pracovalo zprvu 400, později 1000 dělníků. Podnikavý Josef Bartoň se stal v textilním průmyslu známou osobností a dosáhl založení Svazu českých textilních průmyslníků. Textilní závody fungují do dnešních dnů.
Bartoňové se vyznačovali velkou mecenášskou činností. V Náchodě a v Novém Městě nad Metují založili nadaci pro zchudlé řemeslníky a studenty. Josef Bartoň dal pro děti svých zaměstnanců vybudovat ve Dlouhých-Rzech ozdravovnu. V roce 1930 postavil v Novém Městě starobinec, podílel se na stavbě domu sociální péče, sokolovny, živnostenské školy a přispíval všem novoměstským spolkům.
V roce 1945 továrna vzhledem k vysokému počtu zaměstnanců propadla znárodnění. Únor 1948 znamenal už ztrátu veškerého majetku. Jedna část rodiny, Judr. Václav Bartoň s manželkou Danielou a se svými dvěma syny Václavem a Josefem, emigrovala do Kanady. Starého pána a jeho manželku Marii nechal totalitní režim na zámku dožít. Josef Bartoň zemřel 24. dubna 1951 a jeho manželka ho následovala v roce 1957.
Syn Bartoňových JUDr. Václav Bartoň se vrátil do své vlasti (+1982) a jeho mladší syn Josef (nar. 1942) se ujal svého dědictví. V roce 1992 získal v rámci restitucí zámek zpět a s ním i polesí. Viz zde.
[3] Ze zemědělské rodiny Tylšů, která byla souzena společně s rodinou Celbů, byly postiženy celkem 4 osoby. V tomto bodě se jedná o Josefa Tylše, odsouzeného na 18 měsíců odnětí svobody za ohrožení jednotného hospodářského plánu; rozkrádání a poškozování národního majetku a majetku lidových družstev, vězněného v Hradci Králové a Syrovicích. Jeho manželka Zdeňka Tylšová byla odsouzena na 8 měsíců odnětí svobody s podmíněným odkladem trestu na zkušební dobu 2 roky za rozkrádání majetku lidových družstev. Srovnej VLČKOVÁ, Věra. Horizonty (ne)svobody. Političtí vězni okresu Náchod v letech 1948 - 1989. KPV Náchod, 2000, s. 314 - 315.
[4] Celými jmény: Vladimír Tylš, odsouzen na 2 roky odnětí svobody za poškozování provozu a rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, vězněn v Hradci Králové, Syrovicích a Sedle. Alois Tylš, odsouzen na 10 měsíců odnětí svobody za rozkrádání majetku lidových družstev. Srovnej VLČKOVÁ, Věra. Horizonty (ne)svobody. Političtí vězni okresu Náchod v letech 1948 - 1989. KPV Náchod, 2000, s. 315 - 316.
[5] Restaurace Nebozízek na pražském Petříně.
[6] 10. května 1945 bylo do náchodského pivovaru přivezeno cca 200 zajatých příslušníku SS, kteří zde byli z řad českých obyvatel mučeni, a řada z nich byla následně zabita. V zámeckých alejích na vojenském hřbitově bylo vyzdviženo celkem 160 mrtvých německých vojáků. 43 bylo pohřbeno v rakvích v jednotlivých hrobech a zemřelo nenásilnou smrtí. 117 zemřelo násilnou smrtí (byli postříleni nebo ubiti železnými tyčemi). Této události předcházela 9. května 1945 bitva u Bělovsi, kde jednotky SS, 18 hodin po oficiálním ukončení války, vstoupili do ozbrojené bitvy. Srovnej SÁDLO, Václav. Běloveská tragédie: příčiny, průběh a následky. Červený Kostelec: Fortbooks, 2009.
[7] Jedná se o tzv. neblaze proslulý „Domeček" v Kapucínské ulici na Hradčanech, v němž byli po únoru 1948 vězněni vesměs důstojníci čsl. armády, většinou účastníci zahraničního odboje, surově vyšetřovaní a mučení příslušníky 5. oddělení hlavního štábu ministerstva národní obrany (MNO). Srovnej: BÍLEK, Jiří. Nástin vývoje vojenského vězeňství v letech 1945 - 1953. In Vězeňské systémy v Československu a ve střední Evropě 1945 - 1955. Opava: Slezské muzeum, 2001, s. 127.
[8] Generál Vladimír Přikryl (3. 8. 1895 – 14. 6. 1968). Během první světové války byl příslušníkem československých legií v Rusku. Aktivně se účastnil i nacistického odboje. V Anglii byl jmenován velitelem 2. praporu 1. československé brigády. V červenci 1943 se přesunul do SSSR, kde byl jmenován zástupcem velitele 1. československé samostatné brigády v SSSR a prodělal těžké boje na Ukrajině (bitva o Kyjev). Po květnovém vítězství zůstal generál Přikryl v armádě. 19. května 1949 byl zatčen a krutě vyslýchán. Za údajnou účast na spiknutí a údajnou práci pro zahraniční rozvědku byl odsouzen na devět a půl roku a degradován na vojína. Na jeho likvidaci měl osobně zájem Rudolf Slánský (generální tajemník ÚV KSČ (1945–1952), 3. prosince 1952 odsouzen k popravě oběšením v pankrácké věznici). V létě 1953 byl propuštěn a pracoval jako dělník a noční hlídač. V roce 1962 byl v tichosti občansky rehabilitován. V roce 1964 mu byla vrácena hodnost generála. Viz zde.
[9] Po roce 1948 v Československu začalo v důsledku socialistické zemědělské politiky vznikat jednotné zemědělské družstvo (JZD) za účelem vytvoření co největších orných ploch. Řada rolníků byla nucena vzdát se svého majetku pod různými druhy nátlaku.
[10] Útvar Nové Sedlo byl zřízen dne 15. 10. 1958, jako nová pobočka nápravně pracovního tábora "R Rovnost", Ústředního tábora Vykmanov na Jáchymovsku, z důvodu pomoci rozvoji zemědělství. Odsouzení se podíleli hlavně na produkci obilovin, chmele a řepy. Věznice byla vytvořena ve čtyřech přízemních dřevěných ubikacích, původně určených jako sezónní ubytovny pro česáče chmele. Chyběla zde nejen kuchyň, ale i ostatní pomocné provozní prostory. Viz zde.
[11] Sbor národní bezpečnosti (SNB) hrál hlavní úlohu mezi represivními nástroji moci v komunistickém Československu. SNB vykonávala jednak činnosti, které v demokratických státech obvykle vykonává policie – jimi byla pověřena složka nazývaná Veřejná bezpečnost Sboru národní bezpečnosti (VB), a pak činnosti zpravodajské, zaměřené na boj proti „vnitřnímu" a „vnějšímu" nepříteli – tyto činnosti konala neblaze proslulá Státní bezpečnost (StB).
[12] Zemědělský pracovní tábor Sýrovice u Podbořan, kde za otrockých podmínek pracovali tisíce, převážně politických, vězňů. Zpočátku Sýrovice organizačně patřily pod komplex jáchymovských uranových dolů. Tábor měl tak hroznou pověst, že jej museli zrušit již roku 1965.
[13] Věznice Leopoldov je nejstarší provozovanou věznicí na Slovensku.  Po komunistickém převratu v únoru 1948 patřila k věznicím s nejtvrdšími podmínkami v Československu. Věznice byla přeplněná a byly v ní katastrofální lidské i hygienické podmínky. Vězni museli vykonávat těžké a špatně placené práce. 1. července 1951 správu věznice převzalo Ministerstvo národní bezpečnosti, což znamenalo další zpřísnění režimu v ní. Byla zde vězněna řada známých osobností, vojáků a představitelů protifašistického odboje, kněží, intelektuálů, básníků, spisovatelů a nakonec i někdejších prominentních komunistických funkcionářů.
[14] Městská část Praha-Suchdol.
[15] Pan Celba v této souvislosti mluví o svém prvním věznění na „Domečku" v Kapucínské ulici na Hradčanech – viz výše poznámka pod čarou.
[16] Dříve MEZ Náchod, dnes  ATAS elektromotory Náchod, výrobce malých elektrických točivých strojů.
[17] Spolu s narátorem Josefem Celbou ml. byli souzeni další 3 rodinní příslušníci. Josef Celba st., otec, odsouzen za rozkrádání a poškozování národního majetku a majetku lidových družstev na 1 rok odnětí svobody s výkonem trestu v pracovních táborech Syrovice, Sedlo a Leopoldov. Božena Celbová, matka, odsouzena za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví na 1 rok odnětí svobody podmíněně na zkušební dobu 3 roky. Bohuslava Celbová, rozená Šedivá, manželka, odsouzena za rozkrádání majetku v sociálním vlastnictví na podmíněný trest odnětí svobody na 6 měsíců se zkušební dobou 1 rok. Srovnej VLČKOVÁ, Věra. Horizonty (ne)svobody. Političtí vězni okresu Náchod v letech 1948 - 1989. KPV Náchod, 2000, s. 311 - 313.
[18] Pan Celba má na mysli věznici v Novém Sedle, 5,5 km vzdálenou od města Žatec.
[19] Vězni bachaře neznali jejich pravými jmény, a tak jim dávali nejrůznější přezdívky, vystihující jejich charakteristické rysy. Čibuk znamená určitý druh dýmky, fajfka s krátkým vodorovným troubelem, Tento bachař se tedy vyznačoval tím, že měl neustále fajfku v ústech.
[20] Kulak je původně ruské označení pro střední až bohaté rolníky. Českými komunisty bylo toto slovo převzato v rámci násilné kolektivizace v Československu v 50. letech pro označení rolníků s výměrou nad 15 ha jako ekvivalent pro třídního nepřítele.
[21] Československá strana lidová (ČSL) vznikla v září 1918. Na podzim roku 1938 dočasně zanikla vstupem do Strany národní jednoty. Po roce 1945 byla obnovena a ve volbách 1946 získala 15,64 % hlasů. Do roku 1948 stála v opozici vůči komunistům. Po jejich vítězství byla „obrozena" (tj. zbavena demokratických vůdců a podřízena vůli KSČ). Až do listopadu 1989 spolupracovala s komunistickým režimem.
[22] Jedná se o aeroklub Náchod letiště Vysokov.
[23] Celým jménem Jaroslav Klesl.

Fotogalerie