Karla Charvátová – Návrat z vězení, život poté, bilancování

1x

Jaký byl návrat z vězení do normální společnosti?
Byl dost těžký. Moje rodina mě přijala. Když jsem se vrátila, tak jsem našla náš obývací pokoj vyzdobený květinami a v čele trůnila moje fotografie. To mě tak dojalo. To nebylo jen pro ten den, ty květiny. Sestra říkala: „To tady visí pořád, abys byla s námi.“ A nemyslete si, moje sestra vypadala jako taková jemná slušná holčička, ale také se nedala. Jednou, to mě chtěla vidět v té věznici v Plzni, tak jela s tatínkem. A to jedna kolegyně psala sestře, že by mě chtěla poslat sádlo ze zabíjačky a jestli by se sestra stavila u ní. Tak sestra tam šla. Když šla od ní, tak se ozvalo volání o pomoc. StBák tam mlátil nějakého kluka, medika. Řval na něj, zatýkal ho, chlapec volal o pomoc. Sestra se do toho okamžitě vložila. On se na ní vrhl a kopl ji do žeber. Ona tou bolestí vzala tu pikslu se sádlem a praštila ho do hlavy. On zůstal ležet. Sestra říká: „A jdeme, okamžitě. Ale nejdříve se musíme schovat.“ Tak vlezli pod betonový roury. Nic se nedělo, on tam stále ležel. Tak o jednoho gaunera míň, že. Načež přišla domů, otec už celý nervózní, kde je. A na boku měla úplně slitinu modrou. A on říká: „Já si tedy nestěžuji, že nemám kluky. Jedna ve vězení a druhá zabije estébáka.“ Sestra tomu klukovi řekla, ať domu nechodí a ať jde přes hranice. Co se s dělo dál, nevíme. My jsme tedy řešili s tatínkem takovéhle "běžné" věci a sestra se k tomu starala o maminku. My jsme měli víceméně stejný standard, sice ne tak bohatý. Ale stále na úrovni jsme si ho drželi, protože jsme se nechtěli nechat zlomit.

Tedy sestra všechen ten vztek, co měla proti mému věznění v sobě, nasměrovala proti tomu estébákovi. A ještě se k tomu připočetla ta bolest způsobená jeho kovanou botou. No, buďte šťastná, že jste v té době nežila. Oni někteří říkají, že v té době nebylo špatně. Ti, co měli sehnuté páteře, ti se možná uplatnili. Chodili do pionýra, chodili k těm „modrokošiláčům.“ Já neříkám, měli rodiny, ale tenhle národ si musí odvyknout žít v předklonu. To Poláci, já taky o nich nemám žádné iluze, ale jsou vlastenci, stateční, religiózní a to jim dává sílu. To někteří nechápou.

Litovala jste, že jste neemigrovala?
Nemohla jsem. Já když jsem se vrátila z vězení, tak mně anglické velvyslanectví nabídlo, abych na pas jejich pracovnice odjela do Anglie. Jenže já byla v 8. měsíci. To máte tak, otce by zavřeli a teď tu byla taky maminka se sestrou. Ony byly moc hodné, ale ne ženy bojovnice. Matku by to zabilo a teď tam s tím žijte. Já jsem mohla. Já jsem mohla v tom Rozvadově přejít. Američani nám z druhé strany mávali a házeli americké cigarety: „Pojďte, pojďte. Tam by to bylo otázka jedné noci. Dokonce jsem tam poslala tomu mému známému jednoho mládence, ale ten se bál přejít a nakonec nesebral odvahu.

Jaký máte vztah k této zemi dnes?
Víte, já vám to řeknu upřímně. Pro tyto lidi, co jsou tady dnes, bych se už neobětovala. Ne! V žádném případě ne! Nestálo by to za to. Já neříkám, že to bylo nějaké hrdinství. Byli jsme mladí, plní nadšení a nenávisti, protože my už jsme četli knihy těch lidí, co sem v 17. roce utekli z Ruska.

Když byste mohla otočit prstenem a změnit jednu věc ve vašem životě, změnila byste něco?
Změnila bych určitě to s tím dítětem. Nejsem nějaký fanda do dětí, ale přeci jen si myslím, že by bylo dobře nechat po sobě alespoň jeden důkaz, že jsem žila. Sice jsem porodila, ale to je taky hrozné. Deset let mně trvalo, než jsem se s tím vyrovnala. Skutečně. Prodělala jsem dva těžké nervové otřesy ještě potom. To bylo bohužel z těch všech otřesných zážitků. Potom jsem se rozvedla a to mě tak nerozhodilo, ale byl to další neúspěch. A neúspěchy v životě, když se hromadí, tak také musíte mít sílu v sobě, aby jste se s tím nějak vyrovnala. Potom si říkám: „Proč tolik lidí, pracovitých - nemluvím jen o naší rodině - muselo trpět jen proto, že to byli slušní lidé, ušlechtilí, pracovití. To byla ta střední a vyšší vrstva. Hlavně inteligence. Proč? Jenom proto, že nějaký gauner si vymyslel komunismus. Tohle snad nedělali ani Němci. A 50. léta byla snad horší než za Heydricha, protože to dělali Němci Čechům, ale tohle dělali Češi Čechům. Bylo to sice podle scénáře Stalina, ale co je mi to platný. Protože kdyby ke mně přišel člověk a řekl mi, támhle jdi a zabij ho, tak to přeci neudělám. Zrovna tak viním ty lidi, co byli na hranicích. Já tedy věřím, že když by nějaký ten pohraničník dělal s ním a viděl, že nestřílí, že by ho třeba zastřelil, to se tam stalo, několikrát. Dokonce na území Spolkové republiky. Ten estébák vnikl až tam a zastřelil starostu té obce, která chtěla pomoct vojákovi, který utíkal. A nic se mu nestalo.

Máte pocit, že jste se vším dnes smířená?
No, úplně smířený nemůžeme být nikdo. Já neříkám nějaké pronásledování, ale kdyby je alespoň veřejně odsoudili. V tomhle souhlasím s Naďou Kavalírovou,[7] která říká, alespoň veřejně odsoudit, že ti komunisti dodneška stále hlasují proti odškodnění lidí, kterým se něco stalo. Přeci kdyby byli slušní lidé, tak řeknou: „Ti naši předkové to způsobili a my to musíme odčinit.“ To nejde o peníze, to jde jen o ten postoj k tomu. Vždyť někteří lidé, když se vraceli z vězení, tak jim nedali byt a když tak nějakou 4. kategorii. Když neměli rodinu - taky se jim kolikrát rozpadla, ty ženy se rozvedly, vdaly se, nebo zemřeli ty rodiče - tak neměli kam jít. Vždyť to je hrozné. A proč měli mít zničené životy, vždyť nikomu neublížili.

Dětství, to je základna, z toho člověk bral sílu. Já si říkám:  „Buď šťastná, že jsi měla hezký dětství.“ To, co dělali komunisti, to byla genocida na vyšší a střední vrstvě. To bylo jako Holocaust, akorát nás nespalovali. Ale tak dlouho za vámi chodili, oni nedali pokoj. Vyvolávali atmosféru strachu, byl to policejní stát. Nakonec kdybych nevěděla o svém kádrovém posudku, tak nemám žádnou práci. Oni se nakonec ty komunisti zlikvidovali sami. Takové majetky sebrali, židovský majetek, majetek vyšší a střední vrstvy a majetek po Němcích v pohraničí. Takové přepychové vily a takový póvl estébácký se do jedné z nich nastěhoval. Já jsem byla v pohraničí tři měsíce na brigádě. Primář v nemocnici potřeboval pomoci, tak jsme tam šla do Trutnova. No a zkrátka jsem to viděla, jaký póvl se tam do těchto vil nastěhoval. To víte, každá zkušenost něco člověku přinese a čím je ta zkušenost horší, tím víc člověku přinese. Tím je cennější. Věřte tomu. Bohužel, ale je to tak. K tomu jsem došla. Nejsem nějaká vědma, ale bohužel je to životní zkušenost. Protože potom si člověk dává přeci jen pozor. Já se taky nebojím, ty maléry jsem si taky udělala sama, ale mně se to příčí, takové  udávání, dolézání té úřednické třídy, neříkám, že všichni jsou takový. Proto já jsem nikdy nechtěla být úřednicí. Protože jsem byla ze svobodného povolání, tak jsem zase chtěla svobodné povolání. Opravdu mě to bavilo už od čtvrté obecné. Když se mě ptali, tak jsem říkala: „Budu advokátkou.“ No a sen se rozplynul.

A čeho si na sobě nejvíc ceníte? Co máte na sobě opravdu ráda?
Já sebe moc ráda nemám, ale mám k sobě tedy objektivní postoj, to tedy mám. A čeho si nejvíc cením? Já bych řekla toho statečného srdce. Sice už je po bypassu, ale pořád funguje a taky samozřejmě proto to odneslo.

Děkuji Vám za rozhovor.

---