Lubor Chvalovský – Odchod do exilu se podařil jen polovině rodiny

V tom roce 1949, tedy když mi bylo šestnáct, táta utekl. Měl na vybranou – buď se nechat zavřít, nebo utéct. Strašně těžké rozhodnutí. My jsme o tom samozřejmě nevěděli a já jsem si potom až ex-post uvědomil, že ke mně v noci do ložnice táta přišel a dal mi pusu. Trošku jsem se probral, on ale neřekl jediné slovo a odešel. Nechtěl, abych cokoliv věděl, protože věděl, že nás budou vyslýchat a tak dále. On utekl tak, že se pohyboval mezi svými bližními a oni ho přišli upozornit na to, že ho přijdou zatknout. Všeho musel okamžitě nechat a utéct.

 

Jak na tatínkův útěk reagovala vaše rodina?

Bylo to strašidelné překvapení, protože táta do poslední chvíle utéct nechtěl. Musel se rozhodnout v noci. Okamžitě. Celá naše rodina to brala tak, že jim utekl pod rukama a tím si zachránil život. Chápali jsme to i trochu jako úspěch, i když to v podstatě úspěch nebyl. No, pro něj to úspěch určitě byl. V prvních chvílích jsme to brali jako vítězství.

Jak tato událost postihla vás a zbytek vaší rodiny? Četl jsem, že k vám chodila SNB[1] a maminka byla ze zdravotních důvodů na lůžku. Že z toho byla v následujících měsících nemocná.

Ano, protože pak byly výslechy a maminka z toho byla hodně špatná. Zdravotně to nemohla překonat. Já jsem měl tu výhodu, že jsem toho příliš nevěděl. Rodiče mi toho příliš neříkali, aby mě nevystavovali nebezpečí. Nevěděli jsme, kam táta utekl a kde se zrovna nachází. Při těch výsleších nás krmili všelijakými zkazkami, aby nás co nejvíce deprimovali. Potom samozřejmě bylo vyslýchání.

 

Zavolali mě také na bezpečnostní referát na Národním výboru v Hodoníně. Šéf bezpečnostního odboru, dodnes si pamatuji, že to byl pan Blažek, mi řekl, že se do školy mohu vrátit, když budu chtít. Já v té době za Hodonín hrál basketbal a byl jsem tam poměrně populární člověk. Protože mě chtěli využít, řekli mi, že pokud chci dál studovat, musím napsat článek odsuzující svého tatínka a jeho zločiny. Napsat, že byl zrádce. Já jsem o politice nic nevěděl, ale bylo to ještě v době, kdy jsme si všichni pamatovali válku a okupaci. Všichni jsme to ještě měli v sobě. Jak on mi to vše vyprávěl, mně se to nějak rozblesklo v hlavě a řekl jsem mu: „Ale víte co pane, to že tu takhle sedíte se mnou a můžeme spolu mluvit, tak to je dílo mého táty, který k tomu pomohl.“ Mě vůbec nenapadlo, že bych měl nějak změnit názor nebo že bych měl, nechci říct kolaborovat, ale nějak se z toho chtít dostat. Cítil jsem potřebu tátu obhájit. Dostal jsem přes držku tak nepředstavitelným způsobem, že mi vyrazil zub a samozřejmě mě vyhnali ven.

 

V obžalobě jsem četl, že v případu figurovala protistátní skupina BOZ-38. Před tatínkovým útěkem s ní vaše maminka měla spolupracovat, zorganizovala jeho útěk a po útěku předala nějaké samopaly…

Na tom něco pravdy je, protože tatínek byl za prvé nimrod a za druhé voják. Vlastnil lovecké pušky, to si pamatuji, protože jsem s ním chodil na hony a zbraně mu ošetřoval a čistil. Loveckou pušku a kulovnici. Z války měl také, jako suvenýr, jeden samopal. Myslím si ale, že ani nebyl funkční. Maminka se toho chtěla zbavit, aby to u nás v bytě nenašli, protože okamžitě bychom byli považováni za „ozbrojenou reakci“. Snažila se to někomu dát, ale zřejmě se to nepodařilo. Maminku odsoudili a hodili jí na hlavu, že dělala ozbrojenou kontrarevoluci. Ona to ale neměla nikdy ani v ruce, ani to neuměla používat. Vím, že táta měl zbraně jako památku, a oni to využili do obžaloby proti nám, že jsme se ozbrojili nebo ozbrojili tu skupinu.

 

A když se později rozhodla utéct i vaše maminka s vámi a vaší sestrou, pomáhali vám opět nějací známí z Hodonína?

Nevím, to nebyli známí. Pouze nás jeden z těch lidí, který pomáhal tatínkovi, napojil na další lidi, kteří různým lidem pomáhali utéct. Byla to skupina, která přímo nepřeváděla, ale měla kontakty. Odstěhovali jsme se do Prahy k Formánkovým a teprve tam jsme vyhledali tu skupinu. To si pamatuji. Ta skupina nám zajistila vstupenky do pohraničního pásma, které jsme museli mít, a zařídila nám kontakt přímo na lidi, kteří nás převzali a převedli přírodou přes lesní hranici. Nebyli to ale lidé z Hodonína. Byli to jiní lidé, kteří se znali s tátou, a proto nám pomohli.

 

Maminka by to sama nezorganizovala…

Ne, to v žádném případě ani nešlo, protože jste musel mít originální doklady. Pohraniční pásmo bylo tuším tři nebo pět kilometrů od hranic a každý, kdo tím pásmem chtěl projít, musel mít doklad, že tam žije. Doklad nám někdo půjčil a přešli jsme na cizí jméno. Problém byl v tom, že jsme těch dokladů neměli dost. Lidí, kteří pomáhali, bylo hrozně málo. Neměli jsme dva ženské doklady, a proto šla moje sestra o jeden den dříve a setkat jsme se měli v první vesnici, kde jinde než u kostela. My s maminkou jsme šli až druhý den, a nás chytli. Skupina, co nás převedla, splnila své povinnosti, řekla nám: „Tímhle směrem musíte jít.“ Náhodou nás nikdo nekontroloval, takže bylo vše v pořádku, ale my jsme zabloudili. Bez orientačního smyslu jsme se vrátili zpátky. Šli jsme a viděli, že před námi jsou nějací vojáci, a říkali jsme si: „Ježišmarjá, to je fajn, už jsme v Německu.“ A oni to byli esenbáci. To bylo něco otřesného. Nebylo to takové to zadržení „Stůj!“, spíše si pamatuji, jak se ptají: „Co tady děláte? A kam jdete?“ Bylo to ještě v roce 1949 a tehdy to zřejmě na hranicích ještě nebylo tak vyostřené. Odvezli nás do Domažlic do věznice a tam už seděli estébáci, tak to bylo už takové… Byl jsem tam asi měsíc. Pořád ale ta věznice nebyla ještě tak hrozná jako ta v Plzni na Borech. Na Borech už to bylo pěkně drsný. Strávil jsem tam dva měsíce.

 

Na hranici tehdy nebyly žádné dráty?

Ne, v té době tam ještě nebylo nic. Proto jsme byli tak strašně překvapení, když jsme uviděli dva lidi v uniformě, o kterých jsme si mysleli, že to jsou Němčouři.

 

A jak přechod hranice zvládla vaše sestra?

Sestra mi potom vyprávěla, že u toho kostela čekala snad tři dny a nevěděla, co se s námi stalo. Poté se spojila s otcem a tatínek ji tam vyzvedl. Pro mámu to bylo také nepříjemné, protože sice věděla, že já jsem tam s ní zavřený, ale o sestře jsme nevěděli nic. Jestli utekla, či neutekla. Domýšleli jsme si to, to ano. Ale při těch výsleších nám mnohokrát řekli, že byla chycena.

 

Maminku zavřeli do jedné cely a mě do úplně jiné. Sám jsem o našem převedení nic nevěděl, z bezpečnostních důvodů mi nic neřekli. Byl jsem mladý kluk. Maminka byla zase zkušená, protože za války prodělala gestapácký lágr a věděla, o co se jedná. Z ní to také nemohli dostat, protože zradit lidi, kteří za vás nasazovali život, to prostě nešlo.

Chci vám k tomu ještě říct jednu věc. Nevím, jestli to každý prožíval tak jako já, ale já jsem neřekl ani slovo a bylo to po prvním výslechu, když mně rozbili hubu. Po prvním výslechu, když mně rozbili hubu, jsem věděl, že i to málo, co vím, jim neřeknu. S odstupem času to ani nebylo hrdinství, byl to nějaký šprajc a já si myslím, že hodně lidí to v kriminále takhle mělo. Když to ze mě nemohli vytlouct, převezli mě do Plzně na Bory[2] a do cely mi nasadili kněze, který byl fízl. Nevěděl jsem to, on se modlil s růžencem a podobně. Měl jsem to štěstí, že jsem i po všech kontrolách měl v bundě zašitých asi dvacet dolarů a řekl mu o tom. Hned druhý den mě vzali na výslech, ty peníze našli a sebrali. Sranda byla, že do zápisu ty peníze vůbec nezapsali, tedy je ukradli. Já jsem z toho ale měl nepředstavitelnou radost, protože mě hned napadlo, že to ten kluk cáknul, a zachoval jsem se k němu tak, že jsem mu říkal blbosti a měl jsem radost z toho, že on tam se mnou musel měsíc zůstat zavřený a žrát tu stravu.

 

Jak probíhaly výslechy? I když jste byl tak mladý, tak probíhaly neustále ve dne v noci?

V takových etapách. Oni vás nechali třeba čtyři pět dní uležet a potom vás tři dny brali. Uplatňování toho nátlaku bylo takové, že oni to zřejmě museli mít nastudované.

O tom mém fízlu z mé cely jsem se bavil s panem Stehlíkem z Vojenského historického ústavu. Říkal mi, že ti fízlové, než je na někoho nasadili do věznice, měli dva roky klerikální školy, aby získali potřebné znalosti a vědomosti. Studovali víru a vše ostatní, aby se neprozradili. Představte si, co to bylo za lidi, že toto studovali, aby mohli být nasazení jako fízlové.

 

Onen spolupracovník, kterého jste měl na cele nasazeného, se před vámi choval jako zapálený křesťan? Řekl vám, že provedl nějaký protistátní čin?

Ano, samozřejmě, že byl zavřený kvůli své víře. Kvůli svému přesvědčení. Prý abych se mu svěřil, protože to je církevní tajemství.

 

Ve věznici jste byl jako mladistvý s ostatními zločinci?

Ne, byl jsem v samovazbě, ale vodili nás pracovat do knihárny, kde jsme lepili obálky. Měli jsme normu, to si také pamatuji dodnes, 1200 obálek denně. Při lepení se přitom nesmělo mluvit. Kdo ji neplnil, neměl nárok dostávat dopisy. Já ovšem nedostal jediný dopis, přestože jsem nedělal normu 1200, ale 1400. Prostě mi nedali jediný dopis za celou dobu, kterou jsem tam byl, a řeknu vám, že jsem z toho byl docela špatný.

 

Lepení takového množství pytlíků asi zas tak jednoduché nebylo, že?

Pytlíky vám přinesli v takových štosech a to jste musel vzít, natřít rohy, přeložit a seřadit. Byla to taková šikovná manuální práce. Dali mi normy, ale dopis mi stejně nedali a využívali toho k tomu, že mi říkali, že se ode mne všichni distancovali. Že se mnou nikdo nechce nic mít.

 

Tedy psychický nátlak.

Permanentní. Pánové, v té věznici byl takový hlad, že já jsem měl jedinou touhu, moci se dosyta najíst chleba. Vím, že to nemůžete pochopit, ale dosyta se najíst chleba. To byla vrcholná touha. Na sobotu i na neděli nám příděl chleba nosili najednou, protože věděli, že jsme všichni hladoví jak psi, v sobotu to sežereme a v neděli budeme vít hlady. Proto nám to dali předem a tím nás trýznili.

 

Když jsme u té „paměti národa“, chci vám ještě říct, že jelikož jsem byl mladistvý, tak mě museli propustit. Tedy správně mě neměli ani věznit. Udělali to, že mě propustili na Štědrý den. Neměl jsem rodiče a prakticky nikoho. Kamkoliv bych šel, mohl jsem toho člověka přivést do problémů. Proto mě oni pustili ten den. Bylo to v době, kdy byl lístkový příděl a na lístky byl i chleba.[3] Oni mi dali nějakou občanku a malinko peněz, co mi zabrali. Šel jsem do první pekárny, kterou jsem cestou potkal a zaklepal jsem. Byla tam nějaká paní a já jí řekl: „Paní, teď mě pustili z kriminálu, nemám žádné lístky, jen 30 korun, prosím vás, prodejte mi chleba.“ Paní se tak rozhlédla a řekla: „Počkejte chvilku.“ A přinesla mi půlku toho chleba. Dala mi ho a já jí strkal peníze. Ona na to jen: „Vy mě chcete urazit. Seberte se, utíkejte a užijte si to.“ To jen abyste věděli, jací byli lidé v té době. Je to něco, co stojí za zaznamenání, protože si myslím, že v dnešní době je nás takových čím dál méně.

 

No a teď jsem přijel k těm Formánkovým, u kterých jsme v Praze bydleli před útěkem. Přijel jsem vlakem dvacátého čtvrtého, pod stromeček a bylo mi hrozně, hrozně… Prostě narušíte Štědrý večer rodině, která o vás vůbec neví a nečeká to. Oni mě ale přijali. Já jsem řekl: „Víte co, užijte si to a já si jdu lehnout.“ Vůbec jsem nebyl schopen to akceptovat. Oni to ale udělali schválně, že mě dvacátého čtvrtého pustili, ty hajzlové bolševický. (bouchání do stolu) To vám ale možná vyprávím už o moc velkých detailech, ale pro pochopení té doby je to důležité.

 

V té době jste tedy byl šestnáctiletý, nebo sedmnáctiletý kluk?

Ano, v té době mi bylo šestnáct a něco. Takže to bylo takové poznávání, ale nejvíce by lidi neměli zapomenout na ten hrozný, nepředstavitelný hyenismus, ve kterém nebyly vůbec rozdíly mezi nacismem a komunismem. Jen s tím rozdílem, že o těch nacistech se vědělo, všichni jsme je brali jako nepřátelé a o to to bylo v té době snazší.

Potom tedy to bylo tak, že moje sestra se v Německu setkala s tatínkem, tatínek tam byl činný a dělal tam něco pro imigranty.[4] Odstěhovali se do Francie, sestra vystudovala v Paříži, udělala si známost, provdala se a odjela do Spojených států, kde měla zaměstnání. My jsme přitom vůbec nic nevěděli, jestli žije, kde žije.

 

Ono totiž musím říct, když to nahráváte, že při tom jednom výslechu, když už nevěděli co a jak, tak řekli, že mého tatínka zastřelili na hranicích i s mou sestrou. Že pro ni táta šel a byli oba zastřeleni. Umíte si to představit, říct něco takového šestnáctiletému klukovi?

 

Takže my jsme neměli žádný kontakt, nemohli jsme a já ho nechtěl, protože maminka byla odsouzena na dvanáct let za protistátní činnost. To bylo také zajímavé, že seděla v Pardubicích s Miladou Horákovou.[5] Pamatuji si to dodnes, že když maminku propustili, tak mi o Horákové vyprávěla, jaká ona byla obrovská osobnost. Jak ona vlastně řídila chod těch odsouzených, dobrovolným způsobem. Jak každý chtěl být v její blízkosti, v její přítomnosti a jak ona podávala pomocnou ruku úplně každému bez rozdílu. Jak ji každý bral jako naprosto samozřejmou autoritu. O ní mi maminka vyprávěla několikrát, přitom sama byla autorita.

 

Podle spisu byla vaše maminka vězněna až do roku 1959.

Ano.

 

Mohl jste ji navštěvovat?

Navštěvoval jsem ji asi jednou za půl roku. Když měla návštěvu, tak jsem za ní byl. V Pardubicích a v dalším kriminále někde v Podkrkonoší, snad v Hostinném.[6] Navštěvoval jsem ji na dvou nebo třech místech.

 

Nevím, jak bych to řekl, bylo to hodně drsné, protože já jsem si připadal v těch poměrech, jako že jsem z toho vyklouzl daleko nejlépe a že si vlastně nemám příliš na co stěžovat. Oproti tomu, když jsem tu vlastní mámu viděl, uvědomil jsem si, jaké ona musí mít výčitky svědomí, že nás do toho dostala, to mě trápilo. Proto ty návštěvy byly hodně nepříjemné. A to ještě, když si uvědomíte, že vás odposlouchávají... Nemůžete říct to, co byste říci chtěl. Nemůžete otevřeně vyjevit své city. Říci: „Mami, o mě se neboj, bude líp. Oni stejně zkrachujou.“ Nemohl jste říct nic, než se tam chovat oficiálně.

 

Návštěva myslím trvala asi 30 minut a oni vás usekli: „Vaše návštěva skončila.“ Nikoho nezajímalo, jestli jste v půli věty. To je ta hrůza. Vůbec žádný humanismus v té době neexistoval. „Vaše návštěva skončila…“

 

Vyprávěla vám po propuštění o tom, co všechno zažila?

Jen povšechně. Co asi maminku nejvíc trápilo, byla ta skutečnost, že lidi, za které náš táta dvakrát bojoval a za které nasazoval život a ona byla za války v kriminále, lidi, kteří z toho profitovali, místo toho aby jim byli vděční, jí způsobili tyto bolesti. To strašně těžce nesla, jak lidé nebyli schopni vnímat tu pravdu.

 

 

Důsledky neúspěšného pokusu o útěk

 

Bylo zajímavé, že když jsem se vrátil poprvé z toho kriminálu, když mě propustili po našem nepodařeném útěku přes hranice, vzali si mne k sobě známí z Hodonína a já si myslel, že se vrátím zpět do školy. Měl jsem tam nějaké známé a věřil, že mě tam nechají. Na tom gymplu tehdy byli ještě profesoři, byly to takové krásné individuality. Oni mi tehdy řekli: „Máš to zakázaný, za měsíc zajdi na školský referát, kdyby ti to náhodou povolili.“ Šel jsem na národní výbor a zeptal jsem se: „Co mám dělat? Jsem tady zpátky z kriminálu, odsouzený jsem nebyl, jdu dále do školy?“ Oni mi řekli: „No, do školy můžeš jít, ale teď a odsaď, od prvního, jdeš do cihelny. Tam se můžeš učit.“ Místo do kvinty jsem šel do hodonínské cihelny. Přímo vám určili, kam půjdete dělat. Nemohl jste si vybrat. Hodonínské cihelny, tam potřebují pracovní síly.

 

Jak jste to prožíval?

Já jsem si to v té době neuvědomoval. Považoval jsem to za nic moc hrozného oproti tomu, když je máma zavřená, táta utečenej a sestra utečená. Takže mi to tak nepřišlo. V pozdější době ale ano. Z kvarty mě vyhodili a dostudovat jsem nemohl, natož jít na vysokou školu. To vůbec nepřicházelo v úvahu.

 

Ale zas je to krásné, že mám na tu cihelnu dobré vzpomínky, protože lidi, kteří tam pracovali, ta jejich takzvaná spřízněná dělnická třída, která nás měla nenávidět, to nebyla vůbec pravda. Šel jsem z gymnázia do cihelny, kde jsem pracoval a měl tu situaci opět ulehčenou, že jsem sportoval a zůstal ve skupině lidí, která mne nevyhodila, absorbovala mne do sebe zpátky a pomáhali mně. Tím jsem tu svou vlastní existenci snášel o trošku líp. My jsme se vzájemně potřebovali, jeden dělal pro druhého, vozili jsme vozíky, druhý vydělával peníze. Pracoval jsem, nebyl jsem líný. Naprosto normálně a fajn. Zkušenost pro život. Už v sedmnácti letech jsem tedy byl v cihelně, kde jsem pracoval necelé tři roky a nato přišly odvody.