Lubor Chvalovský – Rodina a dětství na pozadí druhé světové války

„Dědeček byl ve vedení města Jičína. Odešel na radnici, a už se odtamtud nevrátil. Babička se šla na radnici zeptat, co se děje, a nevrátila se také. Ve stejné době jako dědeček s babičkou byl zatčen také strýc František. Maminku v Jičíně zatkli o půl roku později. Bylo to někdy v roce 1941 či 1942. Důvody zatčení mojí maminky byly dva. Jednak byla Židovka a jednak její manžel utekl do zahraničí, byl odbojář a oni zatýkali každého, kdo s ním byl v příbuzenském vztahu.“

 

Rodina a dětství na pozadí druhé světové války

 

Na úvod našeho rozhovoru bych se rád zeptal na vaše dětství.

Předesílám, že to bude trochu zmatečný, protože už je to opravdu velmi dlouho. Pokud se týká mé rodiny, tak konkrétní vzpomínky, které mám, začínají nacistickou okupací, pokračují přes bolševickou okupaci a končí emigrací a tak dále. Má to i jednu výhodu, že si člověk, respektive to dítě, své rodiče víceméně povyšuje nebo glorifikuje. Pokud s nimi nežije a pokud žijete v negativech, v dobách špatných, než v dobách, kdy prakticky všechno je a člověk si toho, co má, neváží.

 

Abych se vrátil k mému dětství za války. Můj tatínek Josef Chvalovský byl už za první světové války ve francouzských legiích. V roce 1939, když mi bylo necelých šest let, tatínek opět emigroval a šel bojovat proti nacistům. Já jsem zůstal sám s maminkou Emílií a jejími rodiči Ottou a Arnoštkou Goliathovými v Jičíně.

 

Maminka byla z židovské rodiny, ale tatínek ne, ten pocházel z venkova ze sedlácké rodiny. Vím, že táta už po druhé světové válce za žádnou cenu nechtěl do zahraničí, chtěl už žít doma. Udělal ale dobře, že utekl, protože on by to býval nepřežil, protože to by byla hrůza. Jáchymov a já nevím co všechno. Naštěstí dostal echo a utekl jim pod rukama, když už si pro něj šli, když už ho chtěli zatknout.

 

Rodina mojí maminky byla politicky činná. Maminčin bratr František Goliath byl okamžitě odeslán do kriminálu. V roce 1941 zatkli také maminku a dědečka s babičkou. Zůstal jsem prakticky sám, jen se sestrou Nadiou, která byla o tři roky starší. Vzdálení příbuzní Formánkovi si mne vzali k sobě a v Podmokách[1] u Poděbrad jsem strávil celé to válečné období. Sestra Nadia za války žila v Jičíně u dalších známých bez jakýchkoliv ústrků od gestapáků či Němců. Do konce války jsme se prakticky nesetkali.

 

A máte také nějaké vzpomínky na vaše dětství ještě před válkou? Na dobu, kdy vaše rodina žila pohromadě?

Ne, prakticky žádné, protože tatínek odešel v roce třicet devět. Tehdy mi bylo šest let. Do té doby byl ve funkci vojenského důstojníka a byl víceméně pryč z domova. Z těch let si trošku pamatuji na maminku, ale na dětství vůbec. U mě ty vzpomínky začínají dobou, kdy táta odešel, mámu zavřeli, já byl u těch vzdálených příbuzných a musel jsem se sám o sebe postarat. Ty vzpomínky jsou zřejmě silnější než to, co bylo předtím.

 

Z doby před válkou to tedy jsou jen takové útržky vzpomínek na vaši maminku?

Nic konkrétního vám k tomu nemůžu říct. Jen takové vzpomínky jako, že jsme bydleli v Jičíně, rodiče mé maminky tam měli dům a obchod na náměstí. Pamatuji si, kde jsem bydlel a že můj dědeček, který byl Žid, pracoval v obchodě. Na to si občas vzpomenu. První silná vzpomínka je z momentu, kdy ho přišli zatknout. A co nemohu nikdy zapomenout, je, když Němci přišli pro maminku. To byla tak silná vzpomínka, že si to pamatuji velice dobře.

 

A můžete to zatčení popsat?

Dědeček byl ve vedení města Jičína. Odešel na radnici, a už se odtamtud nevrátil. Babička se šla na radnici zeptat, co se děje, a nevrátila se také. Ve stejné době jako dědeček s babičkou byl zatčen také strýc František. Maminku v Jičíně zatkli o půl roku později. Bylo to někdy v roce 1941 či 1942. Důvody zatčení mojí maminky byly dva. Jednak byla Židovka a jednak její manžel utekl do zahraničí, byl odbojář a oni zatýkali každého, kdo s ním byl v příbuzenském vztahu.

 

V Ostravě žil také strýc Karel. O něm jsem vlastně vůbec nic nevěděl. Až později v době komunismu, když se vrátil ze Sovětského svazu z gulagu[2] ze Sibiře. To bylo poprvé, kdy jsem se s ním setkal a on mi vyprávěl, jak na té Sibiři žil. On tam totiž byl 16 let. V jednom lágru byl se spisovatelem Solženicynem, a dokonce se znali osobně.

 

Pamatuji se, že maminka musela nosit židovskou hvězdu, to si pamatuji jako dnes. Židé měli úplně jiná práva než normální lidé. Nesměli například do obchodů či jinam. Nesměli tam vstoupit. Přesně už si to nepamatuji, ale vím, že maminka měla takovou kabelku, a když šla, tak si to tou kabelkou zakryla, aby hvězda nebyla vidět, když třeba šla do obchodu.

 

Vysvětlovala vám, co ta hvězda znamená a proč ji musí nosit?

Příliš jsme se o tom nebavili. Já se domnívám, že to bylo příliš nebezpečné téma a ono to vyprávět sedmiletému klukovi moc dobře nešlo.

 

Co se stalo s vaším rodinným majetkem v Jičíně?

Dům na jičínském na náměstí byl majetkem dědečka a babičky. Němci jim ho sebrali a zkonfiskovali. Když válka skončila, dům převzali bolševici. Ten barák jsme dostali zpět teprve někdy před patnácti či dvaceti lety. Když přešla normalizace a dělaly se restituce. To první rozkradení bylo bez jakéhokoliv nařízení či soudu. Prostě to sebrali, přepsali a byl konec.

 

Váš tatínek se přiženil do židovské rodiny Goliathů. Myslíte, že se mu podařilo zapadnout?

Z mého pohledu se asi nic příliš konkrétního nedozvíte. Já v té době byl hodně malý a vůbec jsem to nevnímal. Domnívám se ale, že můj tatínek se s rodinou Goliathů příliš nestýkal, protože žil jinde, měl posádku jinde, takže když došlo k nějakým stykům, tak prostřednictvím mojí maminky a ta o tom nevyprávěla.

 

Jak si vzpomínáte na léta strávená za války v Podmokách?

Žil jsem u rodiny Formánkovy. Tatínkova sestra byla provdaná za velkostatkáře pana Formánka. Po celou dobu války v Podmokách žili a pěstovali tam všechno možné. Část přitom samozřejmě museli odevzdávat německým úřadům. Já tam byl trošku mimo té rodiny, ale byl to společný život.

 

Z existenčního hlediska tam byl život trošku jednodušší než ve městech, protože tam nebyl takový nedostatek potravin a podobně. Čili tam byl jednoduchý život a já jsem byl tak trochu na vedlejší koleji. I z toho důvodu, aby se o tom příliš nemluvilo, protože v té době to byla nebezpečná věc a já to tam prožíval trochu v ústraní. Pro můj život to ale mělo význam, protože jsem načichl praktickým způsobem života zemědělců. Takové životní jednoduchosti. Ne v tom negativním smyslu, v pozitivním smyslu. Oddělovalo se tam to, co je nezbytně důležité pro život, a to ostatní bylo trošku v pozadí. To existovalo.

 

Jednoduchý život…

Ano. Bylo pro mě důležité, aby se urodila řepa, aby tloustla prasata, a to byla víceméně náplň života. Všechno ostatní bylo až po tom.

 

A vysvětlili vám nějak, proč jste musel žít v Podmokách? Jak jste se s tou změnou vyrovnával?

Jak jsem mluvil o té jednoduchosti života, tak i to vysvětlení bylo jednoduché: „Podívej se, je to tak, tatínek ti utekl, bojuje a maminka je zavřená. Teďka seš náš, my tě budeme vychovávat, živit a budeš tady.“ Bylo to dokonce tak daleko, že se příliš nemluvilo o tom, kdy to skončí. I tato debata byla v té době svým způsobem nebezpečná, abych třeba jako mladý kluk z hlouposti někde něco nevyžvanil. Takže se o tom příliš nemluvilo.

 

O svém tatínkovi jste celou válku neměli žádné zprávy?

Vůbec. Já jsem nevěděl ani to, kde je maminka zavřená.

 

 

Konec války a doba před nástupem diktatury

 

Pamatujete si, jak proběhl konec války?

V té době se na vesnici o konci války nehovořilo, ani nesmělo mluvit, a najednou se to stalo. Bylo to takové hodně překvapivé, ale okamžité. Když do Podmok v květnu 1945 přišla sovětská armáda, byl Formánek největší statkář a bylo tam na týden či pět dní ubytované velitelství. Než putovali dál. Teprve tam jsem si uvědomil, že táta byl ve válce a bojoval.

 

Co ale bylo zajímavé, v roce 1945, já si na to dodnes pamatuji, mně bylo vůbec divné, že je konec války a že mám maminku. Byla to strašně dlouhá doba a já byl ještě malý kluk. Válka skončila a přijela maminka. Přijela jako první a asi po měsíci přijel i táta.

 

Protože se jedná o paměť, řeknu vám svou vzpomínku, kterou nikdy nezapomenu kvůli tomu, co se stalo později. Do Podmok přijela Rudá armáda a v našem statku několik dní nocovali sovětští vojáci. Velitelé mě tam viděli a ptali se, kdo jsem. Příbuzní jim řekli, že jsem syn anglického důstojníka, který utekl a tak dále. Pamatuji se, jak mě ten Rus objal a řekl, že jsem dítě hrdiny! Říkám to proto, aby bylo vidět, jak v té době nebyl žádný rozbroj mezi Západem a Východem, mezi nikým. Prostě bylo dobro a zlo.

 

V pozdější době jsem to strašně ocenil, jak mě tam ruští důstojníci objímali a považovali tátu za hrdinu. Jak to bylo jednotné, jak jsme měli jednoho společného nepřítele, bojovali proti němu a jestli někdo byl komunista, nebo kapitalista, to nikomu ani nepadlo na mysl.

 

Němečtí vojáci u vás za války nebydleli?

Ne, německá posádka tam nebyla. Až když přišli ti Rusové. Znovu ale musím říct, že nezapomenu, co se stalo z toho ideálního krásného vztahu. Co z toho komunisté dokázali udělat, že můj otec byl nepřítel a já v podstatě taky.

 

Co se dělo dále po skončení války?

Po svém návratu byl táta zpočátku ubytovaný na velitelství západního okruhu na Zelené Hoře u Nepomuku.[3] V prvních dnech po válce to bylo ještě takové vydrážděné. Nebyl to ještě mír. Na Zelené Hoře měli velitelství a tatínek pro nás poslal do Jičína auto, aby nás přivezlo za ním. Je to zámek na kopci, takže jsme maminka, sestra a já jeli tím autem nahoru a bylo to silné v tom smyslu, že jejich bydliště bylo panství postavené na výrazném místě. Jelo se takovou cestičkou a tam jsem se s ním setkal poprvé po sedmi letech.

 

Politická situace se začala brzy rýsovat a v roce 1945, když byla v Praze tátova první vojenská přehlídka[4], tak už Sověti naší armádě nepovolili, aby se jí celá účastnila. Mohla se tam dostavit jen její třetina.[5] Už vzrůstalo napětí a najednou můj táta, který byl před rokem hrdina, z druhé strany začínal být zrádce. Později ty zápaďáky dokonce zavírali, aby nemohli být těmi hrdiny, silou, která by se připojila k něčemu pozitivnímu, svobodnému. Byli tím načuchlí, prošli Západem, Anglií, a proto je začali likvidovat.

Ta vojenská přehlídka ale byla strašně krásná. Oni byli součástí americké armády, byli vlastně dvě, jedna byla v Plzni a její součástí byla ta naše jednotka, takže se účastnila i slavnostní přehlídky v Plzni. Tam se jim od obyvatel dostalo nepředstavitelně krásného uvítání. Později si to malinká část zopakovala v Praze. Nikoho z nás, kdo jsme na té přehlídce byli, nenapadlo rozlišovat mezi hrdiny z Východu, ruskými vojáky a mezi těmi západními.

 

Tatínek byl nejprve velitelem v Hodoníně, poté v Českých Budějovicích a nakonec v Olomouci. V Hodoníně jsme bydleli i já s maminkou, takže víceméně poprvé v rodině jsem žil od roku 1946 do roku 1949. Tatínek byl zaměstnán, měli jsme domov a všechno bylo fajn. Z toho mám ty dobré vzpomínky. Bydleli jsme v Hodoníně a lidi, kteří náš znali a měli už nějaké postavení, se k nám chovali strašně krásně a dobře. Oceňovali to, ten přínos. Byla to ještě doba, kdy si každý uvědomoval, že máme svobodu, národ a své hrdiny. Lidi, na které můžeme být pyšní, a jsou nám vzorem. Dnes mi strašně vadí, že je nemáme.

Poblíž Hodonína se narodil Masaryk. Němčouři hned po vypuknutí války rozebrali jeho pomník a strčili ho do nějakých sklepů. První věc, kterou lidi po válce udělali, bylo, že Masarykův pomník našli a znovu ho nainstalovali. Dnes už to není tak silné, ale pro nás to tehdy strašně moc znamenalo.

 

Táta měl vysoká vyznamenání, byl osobní přítel Benešův a paradoxně se znal i s generálem Svobodou.[6] Byli spolubojovníci snad už od dob první republiky. V souvislosti s osvobozením měl určité postavení, takže v prvních momentech si to svým způsobem užíval. Brzy už ale začal vnímat, že se něco děje. Samozřejmě mu to muselo okamžitě dojít v momentu, kdy musel utéct. To byl první moment, kdy já jsem se octnul úplně naruby.