Lubor Chvalovský – Služba v PTP

Pamatujete si, jak váš odvod proběhl?

Volali nás před komisi a jedna z těch otázek na mě zněla: „K jakému vojsku byste chtěl jít?“ Řekl jsem, že k letectvu. Vzpomínám si, že se vůbec nenaštvali a smáli se. Mně bylo hrozně příjemné, že to pochopili. Přitom mě ale samozřejmě poslali k pétépákům.[1]

 

Nastoupil jsem asi za týden. Měli jsme sraz na nádraží s takovými dřevěnými kufry. Koukal jsem, že tam nebyl žádný vlak. Nebylo tam nic, jen nákladní vagony, dobytčáky. Do těch dobytčáků nás nahnali a odjeli jsme pryč. My jsme vůbec nevěděli kam, až jsme zastavili na Kladně a když ty dveře otevřeli a viděli „Kladno“[2], řekli jsme si: „To je fajn, lepší než do Ostravy.“ (smích) Takže takhle probíhal odvod u pétépáků (smích). No, Švermov[3] panečku a už to bylo.

 

Na Kladně jsem strávil dva roky a tři měsíce na dole Antonín Zápotocký[4] a poté asi půl roku na jiné šachtě. Její jméno si nepamatuji.[5] Zajímavé bylo, že tam pracovali vězni. Pracovní podmínky tam byly tak hrozné, že se ti vězni vzbouřili a odmítli pracovat. Ani oni tam pracovat nechtěli, protože tam byl plyn a otevřené ohně. Zahynuli tam i nějací lidé. Vzali je, odvezli pryč a nahnali tam nás vojáky, protože my jsme museli dělat vše – byl to vojenský rozkaz a to jste poslechnout musel, jinak vás čekal vojenský soud.

 

Horník tam směl být nepřetržitě asi 12 hodin, ale na nás se nevztahovaly žádné normy a zákony. Když došlo k závalu, měli jsme pohotovost, dokud se to nedalo do pořádku. Než se to odstranilo. Bylo to velmi nepříjemné.

 

Nevěděli jste tedy, kam vás poslali?

Vůbec, my jsme vůbec nevěděli, kam jedeme. Vůbec to nezastavilo, až v Kladně.

 

To se mohly šířit různé drby a fámy…

Zábava, zábava, protože si pamatuji, že jsme říkali: „Tak pánové, uděláme soutěž, kdo to uhádne?“ Ono ale těch voleb příliš nebylo, protože se jezdila Ostrava, Kladno, ale i někam na Slovensko. My jsme nevěděli vůbec nic. Odvezli nás na tábor, do lágru.

 

Že existují vojenské jednotky, které pracují, se ale nejspíše vědělo?

Ano, věděl jsem, že jdu k pétépákům. O tom se vědělo. Nastupoval jsem v roce 1953 a to už byla doba, kdy PTP končily a měnily se na TP – technické prapory.[6] Aby se očistili před veřejností a před světem, udělali tu změnu, ale podstata a podmínky zůstaly stejné.

 

Pamatujete si, jak se lišilo to, co se o PTP povídalo, a realita po příjezdu?

Ne, spíše mě překvapilo, že to nebylo tak hrozné, jak se vyprávělo. Nabyl jsem takového dojmu, že to lidé přehánějí, ale přitom se to nedalo vyloučit, protože někde jinde mohly být ty podmínky zase jiné. Já jsem to PTP nebral jako katastrofu.

 

Co se například o PTP vyprávělo?

Že životní podmínky jsou tam daleko krutější, než tomu bylo u nás na Kladně. Že důstojníci, kteří to měli pod palcem, jsou daleko horší, než byla skutečnost. Ale je to zase tak, že ne všichni byli svině a ne všichni byli hyeny. I když na druhou stranu to nesměli dát znát před ostatníma a na veřejnosti. Museli tu pomoc, soucit či cokoliv pozitivního dát najevo tak, aby to ostatní nevěděli. A to nejen důstojníci, ale i spolupracovníci, protože i mezi námi, kteří jsme tam byli, byli takzvaní donašeči, které si vytipovali, aby věděli, co se mezi námi děje.

 

Ještě je tu jeden aspekt, o kterém bych vám řekl, aby se to lidi dověděli. Bylo zajímavé, že byly takové dva tábory těch odvedenců. Inteligence, vysokoškoláci a podobně a mezi nás dali zločince. Zloděje a já nevím co všechno. My jsme se toho trošku báli, ale oni se od nás takovou přirozenou cestou úplně izolovali. Oni se do nás nemíchali, my do nich ne a vzájemně jsme se respektovali. Nelezli jsme si navzájem do zelí a bylo to takové poměrně dobré.

 

Zmínil jste nebezpečné podmínky v dole, pamatujete si nějaká důlní neštěstí?

Na práci na šachtě mám takovou smutnou vzpomínku. Měli jsme tam mezi sebou pár lidí, sportovců, a dovolili nám tam pingpongový stůl. Asi půl hodiny za den. Měli jsme tam kluka, který byl přeborník, vyhrával ty turnaje, prostě strašně šikovný kluk. A on se v dole dostal do závalu. Prostě průšvih, spadlo to tam dolů. Pracoval v jiné směně, nic jsme nevěděli a najednou: „Je poplach! Je zával!“ Musíte do dolu a tak dále. Vůbec jsme ho tam nenašli, k němu jsme se nedostali a až později kamarádi, další parta, co přišla po nás, nám říkali, že spadla celá výdřeva[7] a dva kluci tam zahynuli. Byli úplně zavalení. Ten rychlejší uskočil za výdřevu a ta forota, jak se to pomalu sesouvalo dolů, tak ho to čím dál více škrtilo, až nemohl nikam uhnout a zlámalo mu to vaz. Když ho kluci našli, tak byl bílej. Co to muselo být za hrůzu, když ho to po milimetrech dostávalo. Na to mám strašně špatnou vzpomínku, protože to musela být nepředstavitelná muka, co ten kluk podstoupil. Sami jsme ale měli štěstí, protože jsme měli jen malé úrazy, nic hrozného. Za tu moji vojnu ale zemřeli dva tři kluci, kteří tam zůstali.

 

Na jakou práci jste byl v dole nasazen?

Oni odstřelovali a rubali, my jsme nakládali a tahali vozíky chodbami na hlavní seřadiště. Někdy do kopce, jindy z kopce. Bylo to docela fyzicky namáhavé, ale naučili jsme se to a problém nám to nedělalo. Měli jsme zase tu výhodu, že nás na vojně živili trochu lépe než normální vojáky, přestože byla bída a potravin nebylo dost.

 

Součástí života v PTP byla také politická školení a osvětové akce. Pamatujete si nějaké?

To bylo zajímavě pojednávané a strávené od všech těch lidí naprosto stejně, protože to většinou přednášel politruk a politruk byla taková ta nejtvrdší kasta. Všichni jsme seděli, měli jsme zavřené pusy a přikyvovali jsme. Když to skončilo, on se vždycky zeptal, jestli k tomu máme nějakou otázku, a takoví ti tvrdší z nás, takové ty živly, říkali: „Ne, my tomu perfektně rozumíme. Vy jste nám to tak vysvětlil, že je nám to jasné.“ (smích) Protože jsme nechtěli, aby se to prodlužovalo, a nechtěli jsme se nechat zatáhnout do nějakých debat. My jsme se na tom takhle domluvili.

 

Vybavujete si mimo přednášek politruka něco dalšího, co se tam dělo?

Ne.

 

Například filmy.

Ustanovila se tam nějaká skupina, že kluci chodili zpívat. Aby byla nějaká ta kulturní činnost vykázaná, protože to zas potřebovali ty politruci pro své nadřízené. Já se nezapojil.  Takže se to dělo jen tak formálně a jinak ne.

 

A nešel jste vy skrz ten sport, že byste byl v podobné sportovní skupině?

No, ve Švermově se o nás dozvěděli, o tom lágru, a měli tam své známé. Když přišli noví lidé, ptali se, jací sportovci tam jsou. Dověděli se o mně, vytáhli mne, takže jsem mohl jednou týdně do sokolovny Sokola Švermov a asi rok jsem za ně hrál basket. Svým způsobem to bylo fajn, ale nebylo to vůbec jednoduché, protože když byla odpolední nebo noční šichta, jít potom ještě na trénink byla doopravdy sranda. Fyzicky.

 

Jak byste popsal chování velitelů?

Snažili se nás nepředstavitelným způsobem ponižovat. Vrcholem bylo to, co se stalo na Štědrý den. Náš útvar měl asi padesát kluků a oni nám řekli, že čtyři z nás dostanou povolenku a budou moci na Štědrý den odjet domů. Dodali ale, že si ty čtyři musíme vybrat sami mezi sebou. Hned jsem poznal, co to bylo za svinstvo. Že chtěli, abychom se mezi sebou hádali. Přihlásil jsem se a řekl, že se dovolené vzdávám. Následovalo mě snad 15 až 20 kluků a pak jsme si to rozdělili losem.

 

Jako synek uprchlého anglického důstojníka jsem to tam jednoduché rozhodně neměl. Když nás ale pustili a já si to zpětně zhodnocoval, řekl jsem si, že člověk musí vidět i ty pozitivní věci. Poslali nás tam nejen proto, aby nás potrestali, ale také aby udělali větší hranici mezi inteligencí a dělnickou třídou. Aby nás dostali do sporu. Mohu vám říci, že v mnoha a mnoha případech docílili přesného opaku. Dělníci nás totiž potřebovali, protože jsme jim vydělávali peníze, a my jsme zase potřebovali je, aby nám pomáhali.

 

A víte, co nás ještě dalo dohromady? To nebezpečí. Podvědomě, aniž by se o tom mluvilo. Všichni věděli, že v případě problému jeden potřebuje druhého. To nás také dalo dohromady s tou dělnickou třídou. Když už jsem byl v civilu, tak jsem za tím štajgrem[8], který bydlel blízko Kladna, jezdil na návštěvu. Chtěl jsem ho ještě vidět. On nato: „Ježiš, to jsem rád. Já jsem věděl, že se na mě přijedeš podívat.“ Přitom ale z nás chtěli udělat nepřátele.

 

Civilisté nás také někdy pouštěli za holkama. Když už jsme se poznali, poslali nás s forotou[9] a my jsme si udělali randíčko nebo něco a zase jsme se poté dostali dolů. Sblížili jsme se nepředstavitelným způsobem. Naučili jsme se pracovat a z toho jsem celý život těžil. Věděl jsem, co je to práce vlastníma rukama. Navíc jsme poznali i tu druhou, dělnickou stranu. Že to nejsou jen nádeníci bez duše. Ano, oni byli kanálové, byli sprostí a pili, ale byli to přátelé, měli svoji duši a vzali nás k sobě.[10]

 

Tedy holkám nevadilo být s pétépáky?

Vůbec ne, ale vůbec ne. To byli mladý lidi, kteří toužili po nějaké zábavě a po uvolnění. Upřednostňovaly nás nejen z toho důvodu, že jsme měli určitou část peněz vydělanou. Finanční prostředky, které jsme si tam jako havíři vydělali, si z nějakých 90 procent ponechala armáda, ale nějaký malý díl nám dala a ten díl byl vždycky větší, než měla normální posádka. Ony to ty holky věděly, že jsme jim zaplatili kafe a já nevím co všechno. Ta společnost, která byla u těch pétépáků svým způsobem zábavnější. Bohužel jsme ale neměli žádný nárok na opušťáky. Ty jsme dostávali takzvaně za odměnu, takže my jsme se ven nedostávali často.

 

Vypadá to, že vztahy s civilisty byly vlastně docela dobré. Ovšem v té době jste nejspíše úplně vše až tak pozitivně nehodnotil, že?

Ne, to určitě ne. Tehdy jsem to samozřejmě bral jako nepředstavitelnou nespravedlnost. Stejně to poslání, které to mělo komunistům plnit, se nenaplnilo. O tom jsem přesvědčený.

 

Vzpomínám si ještě, že jako pétépáci jsme neměli na nic nárok. Například na vycházky. Na druhou stranu je ale pravda, že jsme třetinu nebo čtvrtinu výdělku dostávali jako kapesné a když už jsme měli tu vycházku a holky viděly černé výložky, tak byly povolnější. Ony věděly, že s námi bude sranda.

 

Moc se ovšem nemluví o tom, že jste po dvou letech služby v PTP neměl nárok na propuštění. Byl jste tam totiž takzvaně na převychování a oni vám po dvou letech řekli: „Ještě nejste převychovanej.“ Nás tam zdrželi asi jen o tři měsíce déle, před námi tam ale byli kamarádi, kteří sloužili více než tři roky bez jakéhokoliv práva si stěžovat.