Věž smrti jako Památník politickým vězňům

Rozhovor s architektkou Terezou Kupkovou o motivech, které ji vedly ke zpracování působivého návrhu přeměny Národní kulturní památky Rudá věž smrti u Jáchymova v památník jáchymovským muklům.

Tereze Kupkové je 25 let. V únoru 2016 obhájila diplomovou práci v ateliéru Borise Redčenkova na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Současně pracuje pro DAM architekti s.r.o. Nadčasový návrh, který při absolutoriu představila pod názvem Památník politickým vězňům na Jáchymovsku, představuje pozoruhodný přístup ke „spícímu“ objektu v Dolním Žďáru u Jáchymova (viz mapa). Dnešní národní kulturní památka má sice u silnice vedoucí z Ostrova n. Ohří oficiální směrovku zvoucí k návštěvě, budova samotná je však zakonzervovaná a veřejnosti nepřístupná. Její příběh přitom kromě utrpení tisícovek politických vězňů ukazuje i ztrátu významného československého nerostné bohatství na úkor někdejšího Sovětského svazu. Ve Věži smrti se v 50. letech 20. století ručně drtila a na vlaky nakládala uranová ruda svážená nejen z jáchymovských, ale i z hornoslavkovských a příbramských dolů. Vězni zde pracovali bez jakýchkoli ochranných prostředků a byli vystaveni radioaktivnímu prachu jak v práci, tak i v lágrových ubytovnách, které byly postaveny nedaleko věže v tzv. táboře „L“. Svědčí o tom např. rozhovory s pamětníky Hubertem Procházkou nebo Zdeňkem Kovaříkem, které jsme zde před časem publikovali. Právě přeměnou tohoto objektu se mladá architekta v obhájeném diplomním projektu zabývala s neobyčejně tvůrčím názorem. 


Řezopohled památníkem - cesta v podzemí vypráví příběh politických vězňů, vrcholí uvnitř Věže smrti


O čem je Vaše diplomová práce?
Tématem mojí diplomové práce je Památník politickým vězňům na Jáchymovsku.

Proč jste se rozhodla právě pro toto téma?
Můj pradědeček, Bohumil Kupka, byl zavřený jako politický vězeň v lágru Mariánská na Jáchymovsku. Když jsem se začala zajímat o podrobnosti podmínek věznění a také o to, jak jsme přišli o národní uranové bohatství, byla jsem hodně zaskočená ztrátou paměti, která ve společnosti panuje. Mladší generace nemají o těchto událostech ponětí a bývalé pracovní tábory zmizely z mapy bez známek snahy o jejich připomenutí. Proto jsem se rozhodla navrhnout památník, který bude pracovat s obnovením kolektivní paměti ve společnosti a zároveň bude vyprávět příběh, který uctí památku vězňů.

Je Váš návrh na proměnu NKP Rudá věž smrti prvním architektonickým uchopením objektu?
Tématu se již věnoval architekt Michal Hlaváček ve svém atelieru na FA ČVUT před osmi lety a také ve své soukromé praxi. Bohužel se nic z těchto snah nepodařilo zrealizovat.

V čem je Váš přístup nový, jiný?
Pracovala jsem s celým prostorem bývalého tábora Vykmanov L, kam umísťuji objekt muzea/památníku a také se zapomenutými bývalými tábory v lese, kde navrhuji vybudovat památníky zemřelým. Objekty tedy tvoří propojený celek, který připomíná zapomenutá místa přímo na jejich původní lokaci. Zároveň jsem při navrhování vycházela ze studia toho, jak můžu architekturou podpořit utváření kolektivní paměti ve společnosti, což v současnosti vidím jako nejpalčivější problém.

Inspirovala jste se nějakým konkrétním příběhem nebo osobou?
Hlavní inspirací pro mě byla četba – především autobiografický příběh Františka Šedivého zpracovaný v knize Pod věží smrti (ŠEDIVÝ, F. Pod věží smrti. Praha: Eva - Milan Nevole, 2010). Ve zpracování příběhu mi hodně pomohl bývalý politický vězeň Zdeněk Mandrholec a také Tomáš Bouška ze spolku Političtí vězni.cz. Musím ale říct, že literatura k tématu není běžně dostupná v knihkupectvích, což souvisí s nezájmem a zapomněním, kterým naše společnost trpí.

Pracujete také s poněkud vzdálenými místy na Naučné stezce Jáchymovské peklo. Proč?
Chtěla jsem uctít všechna místa, kde se nacházely pracovní tábory nezávisle na tom, jak hluboko v lese, či jak nepřístupné současně jsou.

Konzultovala jste svůj architektonický návrh s bývalými vězni komunistického režimu?
Ano, se zmiňovaným panem Mandrholcem, který se dlouhodobě snaží, aby památník vznikl. Setkání s ním mě hodně ovlivnila. Je smutné, jakým bojem s větrnými mlýny při snaze o realizaci památníku musel projít.

Může mladý člověk jako Vy rozumět paměti místa, navzdory tomu, že události s místem spojené sám nezažil?
Určitě je můj pohled na věc trochu jiný, než lidí, kteří tehdejší režim zažili. Já jsem se narodila v roce 1990, takže znám vše jen interpretovaně. Snaha pochopit tehdejší poměry byla velkou částí mé práce, která pro mě samotnou byla obohacením nejen v profesním slova smyslu. Doufám, že můj pohled, možná trochu naivní a mladý, může  do problematiky přinést oživenía jinou perspektivu.

Jaká je budoucnost Vašeho návrhu? Neskončí „jen“ v archivu diplomových prací ČVUT?
Cílem mého snažení bylo upozornit na zapomenuté události. Nyní bych chtěla projekt prezentovat co možná nejširšímu publiku. Ideálním vyústěním by bylo rozvedení debaty o vhodné podobě památníku a veřejná architektonická soutěž.

Jak konkrétně jste svůj projekt zpracovala?
Umísťuji hlavní objekt – památník vyprávějící příběh vězňů – na osu Věže smrti na území tábora Vykmanov L směrem od severní komunikace, kudy se přivážela ruda. Zbytek prostoru tábora otevírám, zpřístupňuji jako park, veřejný prostor, kam se budou moci všichni bez omezení vracet pro reminiscenci (viz přiložené vizualizace).

Pro památník je velmi důležitá ceremonie vzpomínání, rituál, cesta, událost, která má sociální i osobní charakter. Vytvářím proto cestu pro návštěvníky, rituál, který bude postupně vyprávět příběh jáchymovských politických vězňů.

Dále je velmi důležité oslovit jedince a vytvořit u něho silnou osobní paměť, kterou bude sdílet s ostatními. Je potřeba oslovit nejhlubší lidské emoce. Vytvořit zkušenost, která je komplexní - fyzická i duševní - taková se pak dotýká našich citů nejsilněji. Díky tělesné zkušenosti dokážeme realitu pochopit a propojit s vlastními zkušenostmi. Takto vzniká silná vazba, paměť.

Konkrétní podoba památníku má dvě vrstvy – nadzemní část je tvořená totalitním rastrem kamenů/krychlí znázorňujících socialistickou společnost. Všechny kameny jsou dokonale hranaté, stejné, unifikované. Jsou v parku, na svobodě. Při cestě mezi kameny však návštěvník zjistí, že pokud nezapadá do zástupu, do totalitní společnosti, klesá stále na její dno, až se nakonec ocitne v podzemí/podsvětí tohoto řádu. Zde ztrácí svobodu, je uvězněný a zažívá příběh politických vězňů. Těch, kteří nezapadli do systému. Ten je vyprávěn pomocí omlácených kamenů v bolesti. Každý kámen, na rozdíl od těch na svobodě, je jedinečný. Uvnitř kamene si může návštěvník vyslechnout kus výpovědi bývalých politických vězňů a zároveň zažít silný tělesný osobní zážitek ze stísněnosti prostoru „duše“ kamene.

V lese, na místě ostatních trestaneckých pracovních táborů nad Jáchymovem, umísťuji malé objekty, kameny vyzvednuté z podsvětí. Ty jsou památníky všem, kteří během výkonu trestu zemřeli.

Díky za rozhovor.

Celý návrh Terezy Kupkové je k nahlédnutí ZDE.
Ilustrační vizuály projektu k náhledu publikujeme se souhlasem autorky.

Fotogalerie