Rudolf Macek – Založení odbojové skupiny a její vnitřní organizace

1x

Já jsem měl známého, byl sice sedlák, ale měl maturitu na gymnáziu, nějaký Josef Duben. Pak tady byl bývalý příslušník československé policie[1]. Ten byl už před válkou členem státní policie, za války to byla protektorátní policie, po válce z toho udělali sbor národní bezpečnosti. Většinu policistů a četníků po únoru 1948 vyhodili. S těmito lidmi jsme vlastně založili protistátní skupinu[2]. Civilní část té skupiny byla poměrně silná. Nahoře na kopci byl statek Josefa Dubena, vynikající člověk a účastník druhého odboje. Když se sehnali nějaké zbraně, tak se potom k němu schovávali, protože on už měl nějaký základ z druhého odboje. Zase jsme se nezajímali, kam to ukládá, prostě to byla jeho záležitost. Já jsem jenom přišel a dal jsem mu dva, tři granáty, co jsem měl, ostrý samozřejmě, anebo samopal nebo pušku nebo něco takového.

Já jsem později zakládal vojenskou protistátní skupinu, když jsem učil ve škole pro důstojníky v záloze v Těchoníně v Orlických horách. Tam s těmi kamarády, o kterých jsem věděl, že nesouhlasí s komunisty, jsme dávali dohromady, že bychom odzbrojili posádku a předali zbraně civilním skupinám. To byl úkol té vojenské skupiny. Tam ještě někde pod Dobrošovem budou ukrytý, zakopaný zbraně, páč když mě zavřeli, tak se to likvidovalo.

V případě nějakého konfliktu jsme byli připraveni k povstání. Já nevím, jestli jste slyšela něco Žatci[3], kde celá posádka, tankové vojsko mělo najet na Prahu. Kdyby k tomu došlo, tak povstala vlastně celá republika, její posádky, jenže k tomu nedošlo. Začalo zatýkání v Žatci, byly popravy a tím tyhle naděje na celostátní povstání proti komunismu pohasly. Ještě pak byl soud skupiny Horákové[4], to byl rok 1949, a tím nebyla naděje, že by zvnitřku mohlo dojít k nějakému povstání proti komunistům. Mezinárodní situace ale byla taková, že mohlo každou chvíli dojít k válce proti Východu, jenomže tam došlo k jedné strašné věci, když Rusové získali tajemství atomové zbraně, pak už nebylo možné rozpoutat válku, poněvadž to už by byl konec světa. Takže z toho důvodu snad nedošlo k válce. Ale my jsme byli připraveni, kdyby došlo k válce, že změníme strany, že nebudeme bojovat pro komunisty.

Jak jste zbraně získávali?
To jsem si odnášel z vojny. Třeba došlo k nálezu starších zbraní, tak vždycky se dalo z těch starších zbraní, které nebyly evidované, při příjmu něco zajistit. Samozřejmě toho nebylo mnoho (…). Já jsem vozil zbraně, když se mi něco podařilo získat, z posádky. To jsem přijel jednou na nádraží a měl jsem v kufru flintu. Teďka průvodčí hlásí: „Žádáme cestující, aby v Náchodě nikdo nevystupoval“. My přijíždíme na nádraží a tam byla na peróně skupina vojáků. To víte, že to ve mně hrklo. Měl jsem skutečně strach, já se přiznám, ale dopadlo to dobře. Vojáci nehlídali vlak, ale jeli z pohřbu. Byli na slavnostním pohřbu nějakého legionáře, zahraničního vojáka. Když jsme přijeli, tak oni nastoupili do dalšího vlaku, který jel na druhou stranu, a odjeli. Pak jsme mohli vystoupit. Říkám, je to takový komický případ, že člověk neví, co dělat, protože tam by zjistili, že je to můj kufr, ale co sním dělat? Takže už jsem tam zůstal čekat, a pak jsem s tím kufrem odešel. To jsem prožil trochu strachu, ale strach při výslechu jsem neměl.

Dostal trest za falšování dokladů, za který jste pak nebyl v 90. letech rehabilitován. Na co jste tyto doklady používali?
To dělal poručík Ducháček[5], ten dostal dvacet let. Když jsme potřebovali někam jet, tak jsme se těmi doklady prokazovali. Třeba jsem měl od Ducháčka potvrzenou vojenskou legitimaci a dovolenku, poněvadž já jsem jako voják nemohl opustit posádku jenom tak. Já jsem se musel vykázat dovolenkou. To byl také doklad, a když jsem tam měl napsáno a povoleno od velitele, že mohu jet tam a tam, tak jsem tam mohl jet. Čili nějaké podezření, že tam nemám co dělat, že tam jedu něco dělat na černo, nebylo. Oni pak toho našeho velitele stejně zavřeli dřív než nás.

Nebáli jste se? Neviděli jste to předvoj, když zavřeli vašeho velitele?
Podívejte se, my jsme to dělali vědomě, protože my jsme studovali už v roce 1948 zákon 231 z roku 1948[6]. To byl zákon na ochranu republiky a tam byly ty tresty strašné oproti zákonu z roku 1923 a některým zákonům ze starého Rakouska, co ještě platily. Podle zákonu z roku 1923 za podobnou věc, jako my jsme připravovali, byl souzený v Brně poručík nebo nadporučík Kobsinek[7]. V brněnských kasárnách chtěli převzít moc a střílelo se tam ostrými a víte, kolik dostal? 2,5 roku. Za první republiky. My jsme věděli, že za podobnou organizaci, kterou zakládáme, je i trest smrti nebo doživotní žalář, záleželo jenom na odstavci, jestli to byla trojka, byl to trest smrti, když to byl odstavec 3 c, tak to byl návrh na trest smrti.

Vy jste byl odsouzen za velezradu za odzbrojení kasáren, ale nedošlo k němu. Jaké to byly kasárny?
To bylo v Těchoníně ve škole. Měl jsem tam několik spolužáků z obchodní akademie. Náhodou se tam dostali jako instruktoři. Ti to věděli, ale o těch zase nevěděli ti moji kamarádi z Těchonína, že já jsem s nimi mluvil. Každý prostě měl něco. Ducháček měl právě za úkol dostat se k vysílačce, protože byl pobočníkem velitele školy a věděl, kde co je. Jinak u těch našich čet, kterým jsme veleli, jsme měli svoje lidi, kteří věděli, jak na tom jsme a oni s námi souhlasili.

Věděla maminka o odbojové skupině?
Maminka o tom moc nevěděla, jenom říkala: „Vy pořád něco děláte, oni vás zavřou!“. Matka mně nabízela, že by mně dala peníze, abych odešel za hranice. Já jsem odtud nechtěl odejít. Já jsem chtěl odejít až v roce 1968 a to zase nechtěla moje manželka a já bych bez rodiny ven nešel.

Kde na vás vzali podezření? Z vašeho veřejného vystupování?
Z veřejného vystupování. Když jsme třeba povinně přednášeli dvacetiminutovky v té škole[8] a já jsem si třeba vybral deset let Klementa Gottwalda, tam jsem říkal, že komunisti říkají, že nebudou znárodňovat malé živnostníky, obchodníky a malé podniky, a že najednou se už znárodňuje, že nebudou kolchozy a sovchozy a oni dělají družstva, státní statky, nutí lidi do toho, a že taky kromě toho zavírají důstojníky, kteří se zúčastnili druhé světové války, ať už doma nebo v Anglii a zahraničí byl domácí odboj a z tohoto odboje šli lidi do kriminálu hned po únoru.

---