nacházíte se zde:  home  /  příběhy  /  Příběhy politických vězňů  /  Jan Pospíšil
 

Přidejte se k nám...

Sledujte nás na Youtube
 

Sdílejte tuto stránku ...

 
 

Obrázky

Jan Pospíšil
Mapa československých věznic a táborů
 
 
Jan Pospíšil
Foto

Jan Pospíšil

Jan Pospíšil se narodil 13. srpna 1916 v Brně jako druhorozený syn středoškolského profesora. Maturoval ve 30. letech a v roce 1939 nestihl promovat na právnické fakultě v Brně, neboť němečtí okupanti uzavřeli české vysoké školy. Jeho bratra věznili nacisté za účast v odboji, krátce po propuštění zemřel. Po válce nastoupil do Úřadu vlády a později jako osobní tajemník ministra školství Jaroslava Stránského. 24. února 1948 byl propuštěn ze zaměstnání. Pomáhal organizovat ilegální přechody hranic a v roce 1949 byl zatčen, mučen a tvrdě vyslýchán. Za velezradu a špionáž byl odsouzen na 20 let odnětí svobody. Odpracoval více než 11 let v československých věznicích a jáchymovských pracovních táborech. Během vyšetřování ohluchl na levé ucho, následkem ozáření má nedostatek bílých krvinek. Po roce 1989 se angažoval v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Zemřel v roce 2010.

 

 

Chtěl bych vzkázat mladým lidem, aby pokud možno slušně pracovali

a nevěřili těm, co moc mluví."

 

 

Rozhovor s Janem Pospíšilem

 

Tazatel: Tomáš Bouška

 

Kdy jste se narodil a jaké bylo vaše mládí?

Narodil jsem se 13. 8. 1916 jakožto druhý syn profesora matematiky a fyziky, tehdy na první reálce v Brně. Nenarodil jsem se v Brně, ale v Černovicích u Tábora, což bylo malé městečko ve středních Čechách. Jakožto tříměsíční dítě, během první světové války, jsem chytil úplavici. Dopadlo to dokonce tak, že náš rodinný lékař řekl: „Paní Pospíšilová, prosím vás, to není k životu. Dejte to někam stranou." To říkal o mně. Dneska by se asi divil, protože to, co nebylo k životu, tak tomu je dnes skoro dvaadevadesát let.

 

Žil jsem většinu života v Brně. Chodil jsem na čtvrtou reálku, kde jsem také maturoval. Pokud se dobře pamatuji, tak jsem nepatřil ke zrovna poslušným žákům. Byl jsem starosta třídy, který se vždy do nějaké té lumpárny zapletl. Maturoval jsem v roce 1934 až 1935. Protože jsem chtěl jít na práva, musel jsem doplňovat latinu, to znamená, musel jsem počkat a po roce udělat zvláštní maturitní zkoušku z latiny. Protože jsem si chtěl zlepšit svoji znalost němčiny, zapsal jsem se na německou techniku v Brně, takzvané speciální nauky. Tam jsem dostal svojí první politickou školu, protože to byla bašta nacismu, ta německá brněnská technika. Co si pamatuji, tak jsme tam v semestru byli tři Češi, čistokrevní. Po maturitě z latiny jsem nastoupil na právnickou fakultu, kde jsem se věnoval právům i sportu: veslování, lehké atletice, hokeji, tancování (smích), žil jsem vesele.

 

Práva jste studoval v Praze, nebo v Brně?

Práva jsem dělal v Brně, protože brněnská fakulta měla mnohem lepší zvuk než pražská. Tady byl profesor Vážný, což byla evropská kapacita v oboru římského práva. Pak tady byl profesor Weyr, to byla kapacita ve věci ústavního práva. Také profesor Baxa zde učil. Měli jsme velmi dobrou galerii profesorů, ale také jsme to odnášeli, protože například když jsem dělal první státnici, tak z osmnácti, kteří přistoupili ke státnici, jsme ji udělali tři. Já jsem celkem studoval dobře, většinu zkoušek mám s vyznamenáním. Končil jsem práva v tom nešťastném roce, kdy zavřeli vysoké školy.[1] Byl jsem tím postižen, protože než jsem se dostal k promoci, a přestože jsem měl všechny zkoušky, tak byly zavřeny vysoké školy. Tak jsem byl právník bez promoce. To nevadilo. Nejdříve jsem nastoupil do penzijního ústavu v Brně, kde jsem byl asi tři měsíce, protože se ale penzijní ústav dělil na českou a německou úřadovnu a česká se zmenšovala, tak bylo samozřejmé, že poslední páníček, který tam přišel, byl propuštěn. Tehdy jsem se zabýval tím, že jsem navštěvoval různé obchody a dílny rádio-obchodníků a pomáhal jsem jim tak, že jsem opravoval cizí rádia, na která si ti zdejší vyučení mechanici netroufli. Bylo to dobré zaměstnání, ale bylo to nebezpečné. Mezitím byl zatčen gestapem můj bratr, který byl docentem matematiky na brněnské univerzitě. Byl zatčen, odsouzen a zemřel za chviličku po propuštění z vězení, po odpykání trestu tři a půl roku.

 

Za co byl váš bratr odsouzen?

Byl odsouzen za Hochverrat, neboli velezradu, protože byl členem odbojové skupiny. Do Brna tehdy přijel můj strýc, doktor Vilém Pospíšil, bývalý guvernér Národní banky. Informoval se o tom, co dělám. Doporučil mně tehdy na nově vznikající úřad práce, kde jsem se měl zabývat určitými věcmi mimo normální úřadování. Strýc byl asi za dva měsíce poté navštíven v Praze gestapem a po této návštěvě byl nalezen ve svém bytě mrtev.

 

V kterém to bylo roce?

To bylo v roce 1941. Byl jsem na úřadě v oddělení podpor, a sice takzvané Familienhilfe a Sonderhilfe. V tomto oddělení jsem vydržel až do konce, akorát v posledních třech měsících se o mě zajímalo gestapo, ale už to nemělo patřičný důraz, protože měli jinou práci. Kolem Brna už byly tehdy zákopy a Brno bylo ohroženo přímým útokem ruských vojsk. Když se vrátila londýnská vláda a projížděla Brnem, tak se zároveň vrátil doktor Stránský, který přednášel na brněnské fakultě trestní právo. Protože mě znal a věděl, že mám zájem o věci týkající se politiky, tak mě požádal, jestli bych nenastoupil do jeho kabinetu. On byl nejdříve ministr spravedlnosti a pak přešel na předsednictvo vlády jako náměstek předsedy vlády. Já jsem měl tehdy zájem o pořádnou práci, tak jsem přijal jeho nabídku a nastoupil jsem druhého ledna 1946 na Úřad předsednictva vlády do Prahy, do jeho kabinetu. V tomto kabinetu jsem dělal národní hospodářství a pro ministra Stránského jsem připravoval balík návrhů, které se ve vládě v té době projednávaly. Tak jsem pracoval až do voleb v roce 1946, kdy po volbách přešel ministr Stránský do ministerstva školství a já jsem tam přešel s ním jako osobní tajemník. Byl jsem na ministerstvu školství až do „slavného" Února. Vidíte, nejsem žádný obr ani nevypadám nějak bojovně, ale v únoru 1948 mě vyvedlo sedm samopalníků z kanceláře ministerstva školství.

 

Kdy to bylo?

To bylo 24. února 1948. Zřejmě jsem byl asi velice špatně zapsán do evidence KSČ, protože od té doby jsem byl nezaměstnaný. Mám svazek žádostí, kde žádám o přijetí na různá ministerstva i do soukromých služeb, ale bylo mi vždy odpovězeno: „Dělnická třída vás nepovažuje za spolehlivého." Nebo v nejlepším případě odpověděli, že místo už bylo obsazeno. Protože jsem měl dost času, tak jsem se věnoval různým věcem. Hlavně jsem měl zájem o hraniční přechody, protože ministr Stránský se chystal utéct za hranice. Tak jsem převzal organizaci jeho útěku. Taky se mi to skutečně podařilo. S ministrem Stránským jsme se rozloučili u pražského letohrádku Hvězda v červenci 1948, kde nastoupil do nákladního auta jako pomocník a odjel ještě ten den přes hranice na Karlovarsku. Jeho rodina již předtím přešla na Západ.

 

A vzpomněl byste si něco blíže k organizaci útěku? Jak jste ho připravovali?

Dělali jsme to pomocí tamějšího celního úředníka Snopka. Vyjednával to pražský obchodník s koberci Losenický, protože ten se mohl pohybovat a jezdil nakupovat. Losenický včas utekl před Vánoci roku 1948 na Vimpersku. Převážel ho Hons, majitel autodopravy. Hons byl zatčen na základě výpovědi vlastního syna. Já jsem byl zatčen mnohem dříve. U mě byl ale projednán vlastní útěk až v roce 1954, kdy byl Hons teprve zatčen, protože já jsem byl zatčen už v roce čtyřicet devět, dvanáctého ledna. Byl jsem odsouzen v roce 1950, 24. února, a teprve v roce 1954 mě stáhli na Jáchymově z pracoviště do tamější vyšetřovací věznice takzvaného JAVu. Tu jsem dokonce pomáhal stavět. Byl jsem v komandu, které tuto věznici stavělo.

 

Převáděl jste lidi přes hranice pravidelně?

Když jsem byl bez zaměstnání, tak jsem se věnoval přechodům příležitostně a pomohl jsem ještě několika lidem. Zajímal jsem se speciálně o přechody na Karlovarsku a Vimpersku.

 

Proč jste si vybral zrovna tyto dva?

Vimpersko jsem si vybral, protože jsem znal Šumavu a Karlovarsko, protože jsem tam měl spojení přes Honse staršího. O těchto věcech nebudu povídat, protože vím, že by to byla velká chyba. Když například Drtina vypovídal, jakým způsobem se dostal ven za protektorátu, tak tím okamžikem ta útěková cesta přestala být možná. Já už nikam utíkat nebudu, ale mohl bych takovýmto způsobem někomu zmařit potenciální útěk.

 

Na Vimpersku to bylo dobré, byla dobrá organizace. Avšak brzy spadla klec, někdy v květnu čtyřicet devět. Já jsem se dozvěděl, že pravděpodobně ten, co nám pomáhal na Karlovarsku, byl spolupracovník StB. Ale v některých případech nemluvil. Pomohl jsem doktoru Rohlíčkovi, bývalému tajemníku ministra, chystal jsem se organizovat útěk přes hranice Zemínové a Kleinerové[2], ale k tomu nedošlo, protože mě zatkli. Abych měl totiž nějaké zaměstnání, tak jsem byl zdánlivě zaměstnán u stavitele Jiříkovského v Praze. Bohužel tento Jiříkovský byl zatčen na základě výpovědi jednoho agenta-chodce, Anderleho. Na základě výpovědi Jiříkovského mě zatkli. Nakonec proti mně ten Jiříkovský nevystupoval, protože ve vězení zemřel. Ale já jsem dostal dvacet let.

 

Co následovalo po vašem zatčení?

Když mě zatkli, tak o mě měl zájem Jindřich Veselý[3], vedoucí republikové StB[4]. Oni mě nevyslýchali  v Praze, ale odvezli mě nejdříve do Olomouce. Měl jsem v Praze mnoho známých a StB se obávala, že budou mít díru v celé organizaci. Tak mě vyslýchali v Olomouci, kam za mnou ten Jindřich Veselý a další známý pracovník StB Kamil Pixa[5] přijeli. Tam mě pěkným způsobem zřídili. To vám povím, to bylo vyslýchání. Byl jsem ve sklepě policejního ředitelství. Odtamtud mě Pixa vyzvedl. Vyvedl mě nahoru, do prvního poschodí, zavázal mi oči a vyvedl mě na lešení. V té době bylo kolem celého policejního ředitelství zednické lešení. Po tom lešení mě povodili, pak mě svezli opět dolů. Tam čekalo auto, naložili mě do auta, povozili mě několika ulicemi, oči stále zavázané a přijeli zase zpátky na to policejní ředitelství. Když máte zavázané oči a jste v kriminále, tak podle zvuku poznáte, co se děje, takže jsem tušil, že jsem zpět. Začali mě vyslýchat. Jindřich Veselý prohlásil: „Doktore, už tě někdy kopla kobyla?" A dal mně takovou ránu, že jsem přelétl takové tři metry ve vzduchu. Pak mně nějakým způsobem, nevím čím, popálili ruce. Měl jsem spálené celé dlaně. Jen to místo uprostřed nebylo popálené a pokryté puchýři. Měl jsem rozseknutou tvář. To již také zmizelo. Po nějaké době mně za uchem vykvetla boule, která praskla a vytekla z ní krev a hnis. Na to ucho neslyším.

 

Jak probíhaly výslechy?

Sedmnáctého února čtyřicet devět pro mě přijeli Veselý a Pixa tatrovkou a vezli mě kamsi, oči zavázené mou červenou šálou. Tu mám dodnes, ta mně zůstala. Pixa řekl: „Ty budeš mít stejně červenou rýmu, tak ta šála bude akorát." Zastavili jsme se někde u cesty. Tam jsme se vyčurali a při té příležitosti mně pan Pixa vypálil u ucha celý zásobník revolveru. Od té doby, když jsem chtěl na malou, tak jsem nemohl spustit. Po nějaké době to přestalo. Přivezli a vyložili mě. Sundal jsem si šaty, oči pořád zavázané a postavili mě mezi dva velké katry. Tam mě chvíli nechali. Pak mě přivedli do cely, kde nebylo nic než stůl a židle. Posadili mě nahého na židli a zase mě vyslýchali. Kde to bylo, to jsem nevěděl až do předloňského roku. Pak jsme zjistili, že to byly tajné korekce v Ruzyni. Bylo to čtyřiadvacet – cel dvanáct dole, dvanáct nahoře. Tam jste nesměl říci svoje jméno, neviděl jste nikoho, ani toho policajta, který tam měl službu. Ten to jen pootevřel a strčil nohou jídlo dovnitř. Pak mě převezli na Bartolomějskou a teprve z Bartolomějské mě převezli na Pankrác. Tu Ruzyň jsem neměl ve spisech nikde napsanou. Tam to nebylo pěkné. Šikmo jsem byl proti té výslechové místnosti, tak jsem slyšel ty výslechy. To nebylo dobré.

 

Pamatujete si, koho tam v té době vyslýchali?

Pamatuji si agenta-chodce a pak nějakou ženu. Jméno, to nevím.

 

Zatkli vás tedy počátkem roku čtyřicet devět?

Byl jsem zatčen o půlnoci 12. ledna 1949. Přišli za mnou do bytu, prohlédli ho. Zapečetili knihovnu. Dcera, které bylo tehdy sedmnáct měsíců, ty pečetě hned druhý den všechny strhala.To jsem nevěděl, řekla mi to až manželka později. Odtud mě odvezli na Bartolomějskou a pak do Olomouce.

 

Co přesně z vás chtěli dostat?

Jiříkovský vypovídal, že pravděpodobně pomáhám lidem přes hranice. Ale mluvil také o vysílačce a vzhledem k tomu, že jsem měl k vysílačkám blízko, protože jsem byl amatérský vysílač, tak o to měli zájem také.

 

Jaká byla vaše politická příslušnost?

Já jsem byl národní socialista. Ovšem nijak zvláště jsem se politicky neexponoval. Měl jsem hodně práce jako tajemník.

 

V Olomouci jste se k něčemu doznal?

Ne, tam ani nepsali protokol. Tam byl jen ten vejřez.

 

Pamatujete si ještě nějaká jména, kdo vás tam napadal?

V Olomouci to vím. To byl estébák Housírek. To byl tamější kápo.

 

Já vím, že ta vzpomínka není jednoduchá, ale kdybyste ještě blíže popsal, co přesně vám při tom vyšetřování prováděli?

Během toho vyšetřování si mě především podávali v kruhu. To znamená, že mně dali ránu kamkoliv, abych přilétl k tomu druhému. Pak zadruhé mě mlátili pendrekem. Všimněte si jedné věci: většina muklů je hluchá na levé ucho. Proč? Protože dostali pendrekem na levé ucho; estébák byl pravák. Všimněte si toho.

 

Kdo byl ten váš vyšetřovatel?

V Ruzyni to byl Pixa. Pak mě vyšetřovali v červenci 1949, když zatkli Horákovou[6], tak mě o půlnoci vytáhli z cely. Ona snad měla říct, že jsme spolu někdy jeli v elektrice. A ona mě upozorňovala, že o mně mluví lidi, že pomáhám přes hranice.

 

Byla to pravda? Znal jste se s paní Horákovou?

Samozřejmě, že jsem se s ní znal, byla přece poslankyně. To ale nebylo nic, stejně jsem byl ve vazbě, i kdyby o mně něco věděla. Ona pravděpodobně něco věděla od Zemínové. Ta měla těsně předtím zlomenou nohu a znovu se učila chodit. Tam byl nějaký Kočí, ten kolega, s kterým jsem ten útěk připravoval. Nevím, jestli to bylo jeho pravé jméno.

 

Kde došlo k sepsání protokolu?

V Ruzyni a později v Bartolomějské.

 

Kdy začal soud?

Soud byl 22. a 24. února 1950 v Praze. Měl jsem jako předsedu soudu pana doktora Rudého[7] a jako prokurátorku paní doktorku Brožovou[8]. Pan doktor Rudý se snažil. My jsme se spolu několikrát chytili, také s paní Brožovou. Měl jsem svého obhájce, to byl velice slušný člověk. Ten mě hlavně uvědomil, že Jiříkovský zemřel ve vazbě. Tak jsem mohl o té věci mluvit. Pěkně jsme se hádali a vzhledem k tomu, že jsem se bránil, tak byl soud přerušen 20. února a odročen rozsudek na čtyřiadvacátého, tak jsem byl odsouzen až o dva dny později, ale to nehrálo velkou roli.

 

Kdo to byl ten obhájce, jak se jmenoval?

Dr. Langer z Prahy. Byl starší než já, pražský obhájce, velice slušný člověk. Hned mu vzali právo obhajovat.

 

Byl jste u toho soudu sám?

Ne, v témže procesu byli odsouzeni: major JUDr. Josef Dráb z Berouna, přítel Otakara Losenického – odsouzen dle § 35/zákona 231 ke čtyřem letům vězení, protože měl vědět o jeho protistátní činnosti, a neudal to. Běla Veselá z Prahy, novinářka, která měla vědět o tom, že ministr Stránský hodlá opustit ČSR, a neoznámila to. § 35/231, trest dva roky.

 

Za co vás tedy odsoudili?

Neexistoval tehdy rozsudek písemný. Byl jen v tužce. Byl jen ve spise, nebylo vyhotovení. To bylo uděláno až mnohem později, až potom jednání, výslechu s Honsem. Paragraf jsem dostal jedničku – velezradu – a pětku – špionáž[9]. A bylo to víceméně odůvodněno tím, že jsem byl vyšší státní úředník. Byl jsem odborový rada předsednictva vlády. Vzhledem ke svým známostem v kruzích diplomatů se mi např. snažila StB dokázat, že jsem hrál tenis s majorem Kattkem, vedoucím špionáže v Československu nejdříve v Praze a poté i pro celou Evropu. Vadilo jim, že jsem se stýkal jen s těmi západními diplomaty. Dostal jsem dvacet let. Původní návrh byl špagátek, ale to se nepodařilo.

 

Co vám proběhlo hlavou, když jste uslyšel ten rozsudek?

Že jsem na nějakou dobu uložen k ledu, ale jinak jsem byl celkem klidný.

 

Co se stalo po tom soudu, jak s vámi naložili dále?

Po tom soudu jsem byl převezen na Bory. Kde jsem byl přidělen na společnou celu takzvaný Waldes a odtamtud, nechápu proč, jsem byl převezen asi po půl roce do knihárny, což bylo bezvadné. Tam jsme měli svoje kamna, kde jsme museli topit, a také jsme měli svůj pokoj. Tam jsme byli tři státní[10], ostatní byli retribuční. Bachaři nás nebuzerovali a byl klid.

 

Pamatujete si nějakého významného spoluvězně z Borů?

Když jsem byl na béčku, tak jsem spal na jedné posteli s Podsedníkem, bývalým starostou z Brna. Pak tam byl také doktor Caha z Brna, pak tam byli dva letci Mikš, řečený Divůšek, a Nový. Divůšek byl postřelený a dodneška má kulku v rameni a ten Nový se při útělu z ČSR zřítil s letadlem a měl zlomenou nohu. To byli dva akademici, letci. Pak tam byl Cyrda Musil, bývalý reprezentant Československa v běhu na lyžích, s kterým jsem se setkal dříve v civilu, když jsem jezdil na Vysočinu na lyže. Ten byl zabit v Kanadě. Utekl z Jihlavy přes celou republiku a utekl do zahraničí, přejel do Kanady a v Kanadě ho zabil bratr jeho družky, Jugoslávec.

 

Pamatujete si na Gustu Bubníka?

Znám ho z Borů a z XII. On byl také na XII, ale fáral a já jsem byl pracovník na povrchu.

 

A pana Pravomila Raichla[11]?

Pravomila Raichla velmi dobře znám, protože jsem s ním byl na Borech na cele. Když Pravomil Raichl mluvil do druhého okna, do druhého oddělení mluvil do okna s jiným bývalým vojákem Svobodovy armády, byl přistižen a Brabec ho zmlátil býkovcem. Šel do korekce. Pravomilu Raichlovi chybělo kus svaloviny na lýtku a hrudník a břicho měl prostřílené automatem. Byl to dobrý kluk. Spal v rohu na béčku, osmičce.

 

Kam dále vás poslali po půl roce na Borech?

Z Borů jsem odjel na Jáchymovsko na béčko, Ústřední tábor. Poté jsem byl poslán asi na dva měsíce na tábor Mariánská. To byl ve skutečnosti tábor pro mladistvé. Odtamtud jsem přijel akorát do útěku na tábor XII. Na Jáchymovsko jsem se dostal roku 1952 v srpnu. Byl jsem tam až do konce. Tedy do konce ne, ale v lednu šedesát jsem byl převezen do Ruzyně, opět výslechy. Byl jsem propuštěn z Ruzyně v roce šedesát a měl jsem zakázanou Prahu, tak celý den až do devíti hodin se mnou chodil estébák. Já jsem mu říkal: „Jděte domů. To nemá cenu." „Ne, já musím." Já jsem ho povodil po Praze, po Příkopech, koupil jsem pro dceru kilovou bonboniéru nugátu. Přijel jsem dříve než kluci z tábora. Manželka měla spolužačku, jejíž manžel byl v tomtéž lágru jako já, Razík. On už psal, že přijede domů, tak u nás bylo slzavé údolí, protože já jsem nepsal. Přijel jsem dříve než on.

 

Jaké práce jste vykonával na Mariánské?

Na Mariánské jsem dělal zedničinu a kopáče. Většinou jsem dělal zedníka a tesaře, a dokonce jsem pak dělal parťáka takové malé party, kde nás bylo osm právníků a já jsem jim šéfoval, protože já jsem byl jediný, který znal normy a rozuměl plánům. Já umím například vyměřovat, teodolitem a podobně, to vše umím. Ovládal jsem normování a měl jsem měkkou tužku. To bylo osm právníků a jeden zemědělec, sedlák z Košic, Slovák a druhý lesní dělník z Oravy, dva Slováci. To byla taková malá partička. Mistři nám dali plány a já jsem stavěl.

 

Co jste stavěl?

Na sídlišti domy. Naposledy to bylo sídliště Příbram, kulturní dům. Pak naše parta udělala celou mateřskou školku, tam byly speciální betonové kulaté sloupy s hlavicemi a to my jsme všechno udělali. Tu mateřskou školku jsme postavili celou, ta naše parta. To nás vozili z Vojny[12]. Já jsem byl pak na Vojně a tam se stalo, například, že nás vezl autobus a ženská zamávala. Velitel eskorty zastavil a ona to byla moje manželka. (smích) A tomu veliteli té eskorty to trvalo od rána až do tří hodin do odpoledne, než zjistil, který to je, protože nás tam bylo asi pět Pospíšilů. Stála u autobusu u okna a mávala nám. Ona tam dokonce byla ještě s dalšíma manželkama Razíkovou a s Plockovou. Obcházely kolem těch lágrů a dívaly se po nás.

 

Jak se tam dostaly?

Nějak se tam dostaly. Prosím vás, dovedete si představit, že moje manželka, když mně teklo na Borech z toho ucha, udělala takový randál, že civilní lékař dr. Chudáček, který měl Bory na starosti, zařídil, že mě vodil policista každý den na lékařskou fakultu na ošetření? Ona se nebála a prosadila to.

 

Jaký byl kontakt s rodinou? Kdy jste viděl dceru poprvé?

Ze začátku to bylo po půl roce, pokud byly návštěvy, ale oni to nedodržovali a potom byly tak po čtvrt roce. Ovšem návštěvy. To bylo sklo a prosekaný plech, kdepak nějaký kontakt, to nebylo možné. Zažil jsem tam případ, kdy se mnou byl na Borech na cele Spálenka, to byl člen vojenské stráže, která hlídala prezidenta Beneše. Tento Spálenka, měl za manželku Angličanku a ona na návštěvu přivedla svou malou dceru. Té mohly být tak dva roky, více ne. Ta holčička strčila tu svojí pacinku do takové mezery a Brabec ji přes tu ruku praštil pendrekem. S tou Angličankou byl na návštěvě pracovník anglického velvyslanectví. Ten začal kravál a my jsme přišli o návštěvy, protože to na základě toho přerušili. To jsem sám zažil, jak ji ten Brabec praštil.

 

Na jak dlouho jste šel na tábor Mariánská a co jste tam dělal?

Na Mariánské[13] jsem byl poměrně krátce, tam jsem byl dvakrát asi po dvou měsících. Totiž stalo se to, že ten vězeňský lékař na Borech, když mě vodili na tu fakultu, tak mně napsal do karty, že odmítám ambulantní ošetření a že simuluji zánět středního ucha. To je samozřejmě blbost. Teď když jsem přišel na Mariánskou, tak tam byl lékař. Němec. Slušný člověk. Ten lékař říkal: „Co je to za blbost, copak se dá zánět středního ucha simulovat?" Tak ho pošleme do nemocnice do Karlových Varů. Tak mě tam poslal. Tam jsem byl týden a při té příležitosti tam přivezli mého bývalého známého, doktora Peška a to byl tajemník Nebesáře. To byl ředitel Národní banky, guvernér Národní banky. Oni byli už zavření. Ten Pešek, to byl vyšetřovaný a přivezli ho tam, protože měl zvětšené srdce a umřel tam. A on mě poznal. Já jsem ho nepoznal, protože on vypadal starší. Tak říkal: „Támhle to je doktor Pospíšil, že?" Já mu říkal: „A kdo jsi ty?" „Pešek." Já jsem si díky tomu uvědomil, že my jsme se stýkali, znali jsme se.

 

Řekl byste něco k legendárnímu útěku ze šachty XII, kam vás přivezli?

Tak k tomu útěku na XII. Do toho jsem spadl hned druhý den, co mě tam převezli. Bydlel jsem tehdy na baráku na jedničce a právě na té jedničce byl nějaký farář. Ten měl s nimi jít na šichtu jako vrátkař a oni si to přehodili, aby mohl jít s nimi někdo jiný. Pak nás najednou v noci vyhodili ven, nástup, stáli jsme v útvaru. Leželi před námi ti mrtví kluci, které zastřelili. Velitel do nich kopal a skákal po nich. Vytáhli ty dva, co chytli živé. To bylo vidět, že jsou zmlácení. Šli podél nastoupených a měli ukazovat na ty, kdo o tom věděl. Oni nebyli už příčetní, ti kluci. Ale šli a vytáhli ještě asi dva kluky z nástupu. Já jsem to pak vyšetřoval jako člen ÚDV[14] v 90. letech. Zjistil jsem, že to bylo úplně jinak a že ten útěk byl dopředu zrazen, protože ten bachař, který s nimi spolupracoval, už byl dva měsíce ve vazbě. Tam už ho vyslýchali. Oni mu říkali Francouz, protože on byl repatriot z Francie. Takže oni věděli o tom útěku.

 

Tohle ale Karel Kukal nevěděl, když psal tu svoji knížku?[15]

Nevěděl a nevěděl to ani Štich. To bylo zajímavé, ten Štich, ten byl tak zmlácený, že přestal mluvit, a dokonce když byl v nemocnici, tak estébák zjišťoval, jestli nesimuluje tím, že mu cigaretou pálil prsty na noze. On se rozmluvil až mnohem později za několik let a ještě žije. Ale vůbec neví o tom, co se dělo. Má úplný výpadek paměti.

 

Co přesně jste vykonával na táboře XII za práci?

Chodil na sídliště a tam jsem hlavně betonoval a pak jsem se stal nezaměstnaným, protože oni pro nás v roce 1953 neměli práci.

 

Jak to vypadalo na táboře „L", když jste se tam dostal?

Na eLku byl hlad a buzerace. Zažil jsem tam, jak narazili tehdy tomu Šlachteckému[16] čepici a utrhali mu nárameníky. To se stalo takto. Oni tam poslali autobus, co snímkoval plíce. A noční směna zrovna zalehla. Oni je vzbudili na snímkování k tomu autobusu. Vězňové noční směny se rozčílili a začali se s nimi prát. Dopadlo to tak, že někdo panu veliteli narazil brigadýrku až na uši a utrhal mu nárameníky a pan psovod byl tak pitomý, že tam přivedl toho úředního psa, co s námi jezdil. Ten pes se zakousl do zadku panu zástupci velitele a na to koukali ti šoféři. Představte si, že tam jsme dostali jednu bedničku a ta jedna bednička měla dvě stě sedmdesát dva kilo smolince a nebyla plná. To byl naprosto čistý uran. Oni tam zařídili například odtah toho prachu pryč od nás. To bylo nejhorší, protože tam se dělala ta silná ruda a odvětrávali to přímo na tábor. Předtím tam ovšem nebylo odvětrání vůbec žádné.

 

Vy jste byl na drobilce zaměstnaný?

Ano, já jsem byl na drobilce[17], dvojce.

 

A jak dlouho jste byl na táboře „L"?

Půl druhého roku. Byl jsem stále na té drobilce a pak jsem jel na Bytíz u Příbrami a z Bytízu jsem odjel k soudu, protože mě povolal jeden pan soudce, abych podal na někoho výpověď. Dopadlo to tak, že jsem řekl, že ho neznám. On řekl, že mě taky nezná, a tím to bylo odbyté. Já jsem pak žádal pana soudce, že mám vydělávat a potřebuji peníze na placení, tak aby ty výlohy z toho, že jsem byl u soudu mimo práci, aby byly předepsány tomu estébákovi, který to zavinil. Naštěstí se pan soudce jenom zasmál. Co mně mohli udělat? Nic. Strčit do korekce, a to bylo normální. Na sváteční dny jsme chodili na eLku do korekce pravidelně. To byl třeba den rolníků! Na prvního máje, na Říjnovou revoluci nebo na Vítězný únor. Přišli pro nás s dekami a bylo.

 

A jaká tam byla ta korekce?

Tam byla celkem slušná korekce, ta nová. Předtím to bylo ve sklepě na uhlí, na brambory. A kromě korekce byla šikana. Dovedete si přestavit ty tisíce barelů, které my jsme přerovnávali, navíc úplně zbytečně? Hromada písku se jako na brigádě přehazovala lopatami sem a tam. V zimě se v šest hodin večer museli vyhrabat z kamen uhlíky a hotovo. Žádné topení. Všechny ty stavby táborových ubikací byly na kůlech a měly dole deskové obložení, aby barák nepromrzal. Tábor „L" byl jediný tábor, kde to bylo volné a pod podlahou foukal jednoduše vítr. Teď tam nebyla voda. Vůbec tam nebyly sprchy. Ty byly na táboře, na korekci v podobě studené vody. Já si vzpomínám, jak si Radim Kuthan umýval obličej kafem. Nebyla prostě voda!

 

Vzpomenete si na svoje vězeňské číslo, které jste měl?

017764 a pak mně to změnili na 02008, ale nejdéle jsem měl to 017764.

 

Co se vám dnes vybaví, když slyšíte jméno Jáchymov?

Víte, bohužel to neumím slušně říct.

 

Kolik let jste si dohromady odseděl?

Jedenáct let, čtyři měsíce a pár dní.

 

Jaký byl návrat do civilu?

Na základě amnestie. Rodina byla v pořádku. To bylo slzavé údolí. Najednou táta byl za dveřmi. Domovník mě pustil do baráku a teď jsem zazvonil a slyším, jak běží dcerka, té bylo tehdy třináct let. Ta manželčina spolužačka dostala zprávu, že ten její manžel se již vrací, a ode mě nic neměli. Přesto mě čekali.

 

Jak jste si hledal zaměstnání?

Nejdřív jsem nastoupil jako zedník a tesař u družstva Stavba tady v Židenicích a to byli ještě větší zloději než kriminál, protože já jsem tam dělal všechny ty věci jako zedník a tesař a vydělával jsem si tisíc korun. To byli zloději největší. My jsme pracovali v takových malých skupinkách, maximálně po sedmi lidech. Já jsem za ně psal stavební deník, a když byla výplata a slyším, jak jeden starší zedník říká: „Prosím tě, co mně tady píšeš, tady mně píšeš mzdu za psaní do stavebního deníku, to dělá doktor." A pak mistr říká: „Pospíšil to nesmí dostat, ten byl zavřený."

 

Ale tam jsem byl chvilku, protože naštěstí moje tchýně četla nějaký inzerát, že Svazarm otevírá a vede kurz pro televizní mechaniky. Tak říká: „Prosím tě běž tam, ty tyhle věci umíš." Já jsem tam šel a oni říkali: „Tak ten kurz běží, běžte se zeptat na gestora, tam to vede nějaký inženýr Kůra, jestli vás tam přijme." Tak jsem tam šel a ten Kůra mně říká: „Ale ten kurz běží a pak by to stejně nebylo pro vás nic." Ale mluvili jsme spolu a on říká: „Vždyť vy to umíte." A ing. Kůra říká: „Víte co, za čtrnáct dní jsou zkoušky televizních mechaniků, techniků, já vás tady přihlásím a když uděláte zkoušku dobře, dostanete vysvědčení, a když ne, tak to budete opakovat příští rok." Já jsem ji udělal, dokonce za jedna. Začal jsem dělat mechanika. Já totiž mám techniku, byl jsem na té německé technice a to já neuvádím nikde a dvacet let jsem dělal toho televizáře. (smích)

 

K právu jste se nevrátil?

Vrátil. Na Ústavu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu v 90. letech.

 

Jaké konkrétní následky věznění jste si odnesl?

Tak to ucho, to je konkrétní následek jasný. Hluchý jsem jak poleno. A mám dojem, že i tlusté střevo a krevní potíže. Protože mně brali v lednu 2008 asi dvacet centimetrů tlustého střeva, protože jsem krvácel do střev. A krev. Mám úřední potvrzení, že mám jen dva miliony sedmkrát sto tisíc červených krvinek a pak v roce padesát devět tři miliony tři sta a má být pět milionů. Měl jsem potíže s hemoglobinem; vše následkem ozáření.

 

Když se podíváte na vaši životní dráhu, je zde něco, co byste chtěl vzkázat dnešním mladým lidem?

Chtěl bych vzkázat jen to, aby pokud možno slušně pracovali a aby nevěřili těm lidem, kteří moc mluví. A aby se podívali, jestli to, co člověk teď říká, jestli také podle toho dělá. Dnes má mnoho lidí mnoho řečí a skutek utekl, hlavně politici.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 


[1]    Při příležitosti pohřbu studenta Jana Opletala, který zemřel po tvrdém potlačení demonstrace nacistickou okupační mocí, se 15. listopadu 1939 uskutečnila další protinacistická demonstrace, která se stala posledním projevem manifestačního odporu proti německé okupaci Čech a Moravy. 17. listopadu 1939 nařídil A. Hitler, aby jakékoliv další demonstrace byly bez ostychu potlačeny vojenskou silou. Byly uzavřeny české vysoké školy, vedoucí představitelé vysokoškoláků byli zatčeni a popraveni, 1200 českých studentů bylo zbito a odvlečeno do koncentračních táborů. V roce 1941 byl 17. listopad vyhlášen v Londýně za Mezinárodní den studentstva. Současně byl tehdy v emigraci zvolen předsedou Svazu vysokoškolského studentstva Dr. Ing. Václav Paleček, poválečný šéf naší mise u Spojenecké správy okupačních zón v Berlíně a po únoru 1948 politický vězeň a člen přípravného výboru K-231 v roce 1968.

[2]    Političky a poválečné poslankyně za Čs. národně socialistickou stranu, po roce 1948 významné politické vězeňkyně. Srovnej: BURSÍK, Tomáš. Ztratily jsme mnoho času... Ale ne sebe! Životy politických vězeňkyň v československých věznicích padesátých a šedesátých let dvacátého století. Praha: ÚDV, 2006, s. 74–75.

[3]    Jindřich Veselý (1906–1964). Od roku 1933 pracovník Ústředního sekretariátu KSČ, 1939–1945 vězněn v koncentračním táboře Buchenwald, od října 1945 příslušník Sboru národní bezpečnosti, 1948–1950 velitel StB (přednosta I. odboru MV). Dne 5. března 1950 spáchal první pokus o sebevraždu. Po odvolání z funkce ředitele Ústavu dějin socialismu dne 19. (20.) března 1964 jeho druhý pokus skončil smrtí.

[4]    Státní bezpečnost (StB) byla politická policie komunistického Československa.

[5]    Kamil Pixa byl jeden ze zakladatelů komunistické Státní bezpečnosti, v roce 1951 se stal zástupcem 1. sektoru Hlavní správy Státní bezpečnosti.

[6]    Milada Horáková (1901–1950) byla česká politička. Za druhé světové války pracovala v odboji, byla zatčena a krutě vyslýchána gestapem. Byla odsouzena k trestu osm let káznice. Zbytek války strávila v ženské káznici Aichach v Německu. Po druhé světové válce se znovu zapojila do politiky v rámci Československé strany národně socialistické (ČSNS). Po komunistickém převratu v únoru 1948 se angažovala v protikomunistické opozici. V roce 1949 byla zatčena a ve vykonstruovaném soudním procesu odsouzena k trestu smrti. V roce 1990 byla plně rehabilitována.

[7]    Vojtěch Rudý se podílel na mnoha rozsudcích v politických soudních procesech, včetně následných procesů s Dr. Miladou Horákovou.

[8]    Ludmila Brožová-Polednová je bývalá komunistická prokurátorka známá především z procesu s popravenou političkou Dr. Miladou Horákovou. V roce 2008 byla za svou účast na politických procesech odsouzena k šestiletému trestu odnětí svobody. K trestu nastoupila ve věznici ve Světlé nad Sázavou.

[9]    Šlo o zákon č. 231/48 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky, podle kterého byli političtí vězni v éře stabilizace socialistické diktatury v Československu masivně odsuzováni.

[10]  Státní vězni = političtí vězni; odsouzeni z politických důvodů.

[11]  Pravomil Raichl byl legendární politický vězeň, důstojník československé armády, který přežil gulag, boje na Dukle, klinickou smrt. Prošel i politickými procesy a vězením v Československu, utekl z Leopoldova, emigroval a dožil se demokratické ČR.

[12]  Tábor Vojna.

[13]  Mariánská – pracovní tábor na Jáchymovsku.

[14]  Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) vznikl v roce 1995. Vyšetřovací pravomoci mu umožňovaly odhalovat a stíhat trestné činy z období let 1948–1989, u kterých nedošlo z politických důvodů k pravomocnému rozhodnutí. Měl také roli dokumentační, spočívající zejména ve shromažďování a vyhodnocování materiálů, informací a dokumentů dokládajících zločinnost komunistického režimu a jeho represivního aparátu. Od roku 2008 některé jeho funkce, především historické bádání, převzal nově vzniklý Ústav pro studium totalitních režimů.

[15]  KUKAL, Karel. Deset křížů. Rychnov nad Kněžnou: Ježek, 2003.

[16]  Miroslav Píbil (1921). Syn rolníka, po vychození školy pracoval jako dělník v továrně. Do KSČ byl přijat v roce 1950. Od června 1949 sloužil v útvaru Jeřáb. Takřka celou první polovinu padesátých let strávil ve funkci velitele trestaneckého pracovního tábora Vykmanov II (tábor „L"). Na Jáchymovsku působil v různých funkcích až do roku 1959. Političtí vězni jej znali i pod přezdívkou Šlachtecký. Poté se v rámci služby přesunul na Pardubicko. Do důchodu odešel v roce 1976. V průběhu své kariéry byl několikrát vyznamenán. Srovnej: BURSÍK, Tomáš. Trestanecké pracovní tábory při uranových dolech v letech 1949–1961. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2009, s. 138.

[17]  Drobilka – oddělení drcení rudy na jemný granulát (drcení = drobení).

Datum poslední úpravy: 12.10.2012 14:56:29

 
© 2008 - 2018 Političtí vězni.cz | webmaster: Nebrat s.r.o.