nacházíte se zde:  home  /  příběhy  /  Další příběhy  /  Josef Petr Ondok
 

Přidejte se k nám...

Sledujte nás na Youtube
 

Sdílejte tuto stránku ...

 
 

Obrázky

Josef Petr Ondok
 
 
Josef Petr Ondok
Foto

Josef Petr Ondok

JZD přijalo odpovědnost za mou politickou převýchovu


Vzpomínkový rozhovor s Josefem P. Ondokem (19262003), českobudějovickým knězem, filosofem a přírodovědcem. O zásadních setkáních v komunistických vězeních, tzv. vězeňské univerzitě i o ne/obyčejných vězeňských všednostech. O síle dvou parolí i neschopnosti katolické církve vyrovnat se s kněžským svěcením žen.

 

Rozhovor vedl filmový a literární vědec Jiří Cieslar (1956-2006) v rámci přípravy na monografii o Antonínu Mandlovi. Zpracoval Jiří Š. Cieslar.

 

Ve zkrácené formě publikováno v Katolickém týdeníku č.17/2007.

 

 

Za jakých okolností jste se s Antonínem Mandlem seznámil?

Nepamatuji se přesně v kterém roce, ale bylo to samozřejmě v kriminále. Snad v Leopoldově kolem roku padesát čtyři. Byli jsme tam posláni rovnou z jáchymovských uranových dolů, rovnou do Leopoldova, věznice prvního stupně, mezi největší kriminální případy.

 

Což znamenalo nejvyšší bezpečnostní opatření?

Ano, další štace v hierarchii věznic již nebyla. Patřil sem Leopoldov, Mírov či Bory. Do těchto věznic byli posíláni nejtěžší případy, včetně odsouzených v inscenovaných komunistických procesech. O Mandlovi jsem věděl dávno před svým uvězněním, ale až dílem komunistů jsme se setkali osobně.

 

Jaké byly důvody Vašeho uvěznění?

Studoval jsem v Brně filosofickou a teologickou fakultu. V padesátém roce, když zrušili teologii, jsem pokračoval už jen na filosofii. V té době Ota Mádr organizoval náboženský kroužek podle vzoru francouzského hnutí – Jeunesse Ouvrière Chrétienne. Samozřejmě jsem se zapojil, jenže vedení udělalo zásadní chybu: jednotlivé části tohoto hnutí na sebe byly příliš napojeny, i ze Slovenska a také spolupracovali s kněžími mimo vlast. Nás vedl spirituál Nováček. Ve chvíli, kdy po nich začala jít Státní bezpečnost, praskla struktura celá organizace. Mé svěcení na kněze však proběhlo ještě předtím a bylo samozřejmě tajné.

 

Proces probíhal jak?

U soudu jsme byli dva, já a Jožka Mazolová, která později napsal zajímavou knížku právě o procesech s kněžími. Celkem ale bylo dosouzeno dvaatřicet osob. Výše mého trestu byla stanovena na sedmnáct let a rovnou mě poslali na Mírov. Další dva roky jsem si vydělal „za dobré chování". Přesto na Mírově jsme se mezi sebou označovali jako tzv. „menší tresty", ale moc povzbudivé to nebylo.

 

A z Mírova jste zamířil kam?

Po roce část odsouzených včetně mě zamířila na Jáchymovsko dolovat uran. Já konkrétně na oddělení L. Odtud jsem si přinesl tzv. plastozom. 

 

Spisovatel Pecka v Motácích nezvěstnému popisuje příchod do uranových dolů jako to nejhlubší dno, vnímal jste to stejně?

Pracoval jsem na OTK – oddělení technické kontroly, kde se shromažďovalo vše z Jáchymovska, Horažďovic či Příbramska. U nás se materiál drolil, míchal, odebíraly se vzorky a vše se nakládalo do vagónů, tzv. věrtušek. Každý den odjížděl jeden. Dlouho jsem dumal, proč tomu tak říkají. Když jsem později přečetl Solženicyna, pochopil jsem. V lágru byla řada pracovišť, ale to naše bylo nejbrutálnější. Pracovali jsme bez jakékoli elementární ochrany. Po několika letech se doly postupně začaly zavírat a já jsem byl odeslán do Leopoldova.

 

A ven jste se dostal kdy?

V třiašedesátem z Valdic. Přestože moje maminka několikrát žádala o amnestii, nikdy jsem ji nedostal. Nakonec jsem byl propuštěn na žádost jirsíkovského JZD, kde pracovala moje sestra. Čili JZD přijalo odpovědnost za mou převýchovu! Ale než jsem se dostal tam, musel jsem nastoupit na pětiměsíční vojenskou službu do Liberce k Pomocným technickým praporům.

 

Jezuita Jan Rybář říká, že PTP byla ještě horší zkušenost než samotné vězení, stejně jako Juraj Herz považuje vojnu za horší zkušenost než nacistický koncentrační tábor. Ve vašem pohledu je to jak?

Nějak se to lámalo. Byly jsme přiřazeni k trestnímu komandu. To znamenalo, že jsme byli s lidmi odsouzenými za kriminální delikty. Stalo se třeba, že jsme měli hlídat muniční sklad, ale kluci se ožrali a odešli do hospody. Několik z nich dostalo mnohaleté tresty za opuštění střeženého místa. Stále jste se museli mít na pozoru. Když jsem se konečně dostal do JZD, byl jsem přiřazen ke stavební partě. A opět mezi podivná individua, často notorické alkoholiky. Nakonec mě předseda JZD násilím donutil stát se vedoucím té party, protože nikdo alespoň trochu odpovědný a schopný mezi námi nebyl. Podařilo se mi dálkově vystudovat stavební průmyslovku, díky čemuž jsem se nakonec dostal i z toho JZD. Když jsem odcházel, život se jevil jako jedna veliká naděje. Josef Svoboda, který v době uvolnění nastoupil na filosofickou fakultu v Brně, mě doporučil do Třeboně, kde vznikala skupina s názvem IBT – International Biological Program. Zabývala se ekologií a měla vyšetřovat mokřady, jak s nimi nakládat. Dokonce po nástupu Dubčeka jsem si udělal i doktorát z logiky u doktora Maternise. Takže jsem se začal zabývat matematickými modely. Konkrétně fyziologickými modely fotosyntézy.

 

Ke kněžskému úřadu jste se dostal kdy?

V době Pražského jara nastalo jakési uvolnění a já byl přijat jako výpomocný duchovní v Růžencovém kostele v Českých Budějovicích. Po třech letech mi souhlas zase sebrali. Záminkou bylo, že jsem pořádal biblické rozhovory s mládeží. Úplně jsem odejít nemusel, protože mě podržel akademik Slavomil Hejný, sice komunista, ale původem český bratr a slušný člověk. Po listopadu 1989 jsem mu to vrátil, když jsem ho na oplátku zase podržel já. Tehdy jsem se dokonce dostal i na Západ, do Anglie, do Francie, začal jsem i publikovat. Samozřejmě to po srpnu 1968 skončilo, ale v Třeboni mě potřebovali, takže jsem tam působil až do pádu komunistického režimu.

 

Po listopadu jste začal přednášet na teologii v Olomouci?

Začal jsem na teologii, ale byl o mne zájem i na přírodovědě, takže jsem tam půl roku přednášel filosofickou propedeutiku pro biology. Ale studium přírodovědy je náročné a můj seminář byl dobrovolný, takže postupně účast klesala až jsem skončil úplně. Na teologii jsem začínal s filosofií. Mými kolegy byly například doktor Sousedík, kterému jsem vždy záviděl, že se mohl celý život zabývat středověkou filosofií. Nebo mladý, šikovný farář Hranáč, který se věnoval mládeži či kolega Vokoun, ohromná osobnost, jež se zabývá ekumenickou teologií.

 

Vraťme se k padesátým létům, jak jste se s tím vyrovnal?

Vězení, to byla taková brutalita, že jsme všichni věřili, že to do roka praskne. Zlom nastal v době maďarských událostí, kdy nastoupila silná skepse. Hodně mi pomohl Josef Zvěřina, který se stal mým přítelem i jakýmsi vůdcem. Vytvářel, jak jsme říkali, takový Zvěřinec, kterým obveseloval celý kriminál. Důležité bylo, že jsme nebyli izolováni, ale naopak koncentrováni dohromady. Díky tomu jsem měl možnost se seznámit s množstvím mimořádných osobností, jako byli například Adolf Kajpr, Josef Zvěřina, Silvestr Braito nebo Antonín Mandl.

 

Máte nějakou konkrétní vzpomínku na Antonína Mandla či na jeho rodinu?

Mandl byl člověk neobvyklého rozhledu a noblesního chování. To bylo vidět i v jeho rodně. Jednou jsem navštívil jeho maminku. Představoval jsem si, že to musela být ta žena, jež pořádal salóny, kde se scházela kulturní elita. Dokázala se bavit s lidmi na vysoké úrovni s vytříbeným jazykovým stylem. Adina Mandlová byla jeho sestřenice. Sama se o něm zmiňuje ve svých pamětech. Ale myslím, že si blízcí nebyli.

 

Jak by jste ho charakterizoval?

Nedokážu si představit Mandla vzteklého, zásadně se vyhýbal sporům. Nepamatuji se, že by někdy někomu řekl tvrdé slovo. Zvěřina ano, ale Mandl nikoli. Vždy na společnost působil uklidňujícím, harmonickým dojmem. V Praze jsme se vídávali na různých přednáškách u Jirchářů nebo u Urbanů. Posílal mi své texty. Měl takový zvyk, že se podepisoval různými pseudonymy, například jako monsignor Jonáš. Velice zajímavý byl jeho projev v Obecním domě.

 

To bylo snad deset dní před jeho smrtí. Citujete, jak mluví o propadlišti dějin...

Podepsal se jako antimonsignor Jonáš. Když jsem to později četl, bylo to jako poslední věnování, velice mě to dojalo. Jedním z problémů, kterému se intenzívně věnoval byl spor mezi křesťanskou morálkou a přirozenou etikou. Říkával, že my křesťané si myslíme, že naše morálka je nejlepší ale etika nestojí za nic. S tím nesouhlasil, když je dobrá morálka, musí být i dobrá etika. Citoval přirovnání s nočníkem. Porušení důstojnosti je něco proti Bohu. Neměl rád formalismus, vnější etiku přímo nesnášel.

 

Účastnil jste se pohřbu, prý to byl nezapomenutelný zážitek?

Mandl se nechal pochovat v rudé košili. Zádušní mše konaná v ekumenickém stylu. Mši vedl Bonaventura Boušek, který vždy používá kralickou Bibli, sice si ji trochu upravuje, ale minimálně. Na jedné straně byli evangeličtí duchovní, na druhé my katoličtí. Homorii měl profesor Smolík. Doprovodili jsme Áťu na hřbitov, dodnes nemohu zapomenout na atmosféru, která tam panovala. Konkréta si bohužel již nevybavuji. 

 

On tušil, že se blíží jeho konec?

Věděl, že jeho život se naplňuje, že jeho dny jsou sečteny, ale nikdy o tom nemluvil. Nemluvil o problémech, které s tím souvisejí. Pro něj život šel stále dále. Neizoloval se od lidí, ale ani je tím nezatěžoval. Byla to taková duchovní noblesa. Když jsme  se naposledy loučili s panem Vrbenským, říkal mně: „stejně z těch textů Mandl zas tak nevystoupí. Mandl byl člověk především rozhovorů, setkání." Měl veliký dar naslouchat a až poté debatovat.

 

Mladá generace sice může znát historii, ale konkréta se k nim už nedostanou. Můžete něco z „vězeňských konkrét" přiblížit?

Například když se někdo učil německy a bachaři našli napsané slovíčko, dostal deset dní korekce. Ovšem jednou se stalo, že někdo bachaře přesvědčil, že se nejednalo o západní němčinu, nýbrž o východní a tak z toho žádný trest nebyl. Ale takových úsměvných situací s bachaři mnoho nebylo.

 

Jak zvládal Mandl tu vězeňskou rutinu?

Se spoustou věcí se sice potýkal, ale nikdy je nedal najevo. Pracovali jsem společně na brusírně a vyráběli lustrové ověšky. Většina z nás s tím měla problémy, protože norma byla příliš vysoká. Vyřešili jsem to tak, že jsem si navzájem vypomáhali, tvořili jsem tzv. kombajny. A v našem kombajnu dělal Mandl tu nejlehčí práci. Na oplátku nás třeba učil básně, které si pamatoval, třeba Jana Zahradníčka: Ach o čem šeptáš..., pod rukama vzrůstá, čeho se dotýkáme. Druhá se jmenovala Prosinec. Dodnes je znám nazpaměť. V té době jsem se nadchnul pro Hermanna Hesse a dokonce sehnal někde knížku Sidhárta. Mandl mě z tohoto nadšení vyvedl a ukázal mi kýčovitost jeho díla. Dokázal jsem reprodukovat myšlenku autora, kdežto Áťa ji citoval doslova. Přestože nebyl manuálně zdatný, vždycky se hlásil jako první do práce. Jednou přišel bachař, že potřebuje pět chlapů na brambory. Jediný, kdo se dobrovolně přihlásili byli Adolf Kajpr a Áťa Mandl. V našem společenství nikdo na nikoho nechytračil.

 

Jak vzpomínáte na otce Adolfa Kajpra?

Velice jsem ho miloval. V době mého uvěznění jsem se seznámil s filozofickým směrem, který vznikl v belgické Lovani. Říká se mu transcendentální tomismus nebo také maréchalismus, podle autora Josepha Maréchala, belgického jezuity. Jedná se o interpretaci sv. Tomáše v pojmosloví kantovy filosofie. A právě Kajpr tento směr studoval a já jsem zněj doloval různé detaily. Otec Kajpr byl bojovník za pravdu. Když někoho přesvědčoval, šel do toho celou vahou své osobnosti. Často jsme měli strach, aby nedostal infarkt. Říkal jsem kolegům, já mu neodporuju, jen z něj chci vytáhnou detaily, jenže on to tak prožívá. Dával nám tzv. dvě parole, dvě slova, jakousi promluvu při nějakém svátku. Jeho promluva byla jakýmsi vnitřním rozením, myšlenka se utvářela zvnitřku. Bohužel skutečně infarkt ve vězení dostal. Jestli na mě někdy působilo kněžské slovo, tak to byly ty dvě parole. Dodnes jeho myšlenky používám, protože si myslím, že by mohli oslovovat lidi i dnes. Ještě před svým uvězněním dělal redaktora Katolického týdeníku. Slovenští kněží ho neměli rádi, neboť on otevřeně formuloval některé věci týkající se Josefa Tisa. Slovenští kněží nikdy nepřiznali, že by se Tiso dopustil nějaké politické chyby. Přestože byl velice emotivní, na závěr své promluvy se vždy jakoby omluvně a velice roztomile usmál, jako když se omlouvá, že se nechal tak unést. 

 

Vraťme se ještě k Mandlovi...

Ze mě asi nic nevymandlujete. Myslím, že ke konci jeho života jsme si rozuměli názorově. Třeba v ekumenické otevřenosti. Rozkošný je jeho text z Československého křesťana: „Pane Bože, prosím tě, nechtěj na mně, abych byl hrdina, ale když už by to muselo bejt, tak ať nejsem posranej." Pravdou je, že to poslední slovo má jenom vytečkované. Většina lidí se bojí, to je přirozená lidská vlastnost. Ve svém životě jsem poznal jen dva lidi, kteří se nebáli za žádných okolností. Měli to v sobě geneticky. Jedním byl Felix Davídek, tajný biskup a otec Metoděj Nečas. Tomu byli bachaři naprosto ukradený.

 

Na Felixe Davídka  vzpomínal letohradský farář Václav Vacek...

Davídek byla fascinující osobnost, básník se všestranným rozhledem. Dost mi tímto připomínal Mandla. Psával pod pseudonymem Václav Fára do Akordu. Církev se s jeho působením dodneška nedokázala vyrovnat. Podle mnohých autorů Davídek překročil své pravomoci, protože tajně vysvěcoval na kněze i ženy. Církev by se měla vyrovnávat s mnohem závažnějšími problémy než je problém Davídek.

 

Připomeňte jednu z Kajprových dvou parolí.

Jeho interpretace se týkala nějakého příběhu s Kristem. Dovedl vystihnout problém termínem, který dokázal expresivně popsat izolaci do sebe, do svého sobectví. Používal slovo schoulit se do sebe čili uzavřít se proti druhému, vstoupit do samoty. Nebo když Kristus kanonizoval a říkal Židům, že nejsou synové Abraháma, protože nenaplňují smysl jeho odkazu. A oni mu říkali, takovej mladej a Abraháma že by znal. „Abraham ergo sum", bytí v proměně. Dodneška, když mluvím o nějakém tématu a je tam vzpomínka na Kajpra, okamžitě jeho myšlenku zařadím. K těm slovům mě ještě trochu jinak napadá jedno. Otec Brajtl říkával, že sloveso cestovat se skloňuje podobně jako přídavná jména se stupňují: cestovat, rajtovat a třetí stupeň je brajtovat.

 

Datum poslední úpravy: 15.10.2012 22:23:27

 
© 2008 - 2021 Političtí vězni.cz | webmaster: Nebrat s.r.o.