nacházíte se zde:  home  /  příběhy  /  Příběhy politických vězeňkyň  /  Hana Truncová
 

Přidejte se k nám...

Sledujte nás na Youtube
 

Sdílejte tuto stránku ...

 
 

Obrázky

15th Forum 2000/05
Hana Truncová I.
Hana Truncová II.
Hana Truncová III.
Hana Truncová IV.
Hana Truncová V.
Hana Truncová VI.
Hana Truncová VII.
Mapa československých věznic a táborů
Křest knihy XIV.
Křest knihy XV.
 
 
 
15th Forum 2000/05
Foto
Audio

Hana Truncová

Hana Truncová se narodila v roce 1924 v Teplicích v živnostenské rodině, absolvovala obchodní akademii, od června 1945 byla zaměstnaná na půl úvazku ve stavitelské firmě, mimoto pomáhala ještě svému otci s administrativou jeho živnosti. Později začala pracovat v teplických lázních. V červnu 1951 byla zatčena, v listopadu 1951 odsouzena Státním soudem v Praze za napomáhání přechodu přes hranice a nedovolené tisknutí letáků, odsouzena k trestu 13 let odnětí svobody podle zákona č. 231/1948 Sb. za velezradu a špionáž, ke ztrátě občanských práv, propadnutí celého majetku a peněžitému trestu. Prošla věznicemi: Ústí nad Labem, Litoměřice, Praha-Pankrác, Pracovní útvar (PÚ) Kladno, PÚ Jilemnice, PÚ Varnsdorf (viz text zde) a věznice Pardubice. Byla podmínečně propuštěna začátkem roku 1960.

 

 

Dalo mi to sebevědomí a po politické stránce,

že budu do konce života proti komunismu a proti totalitě."

 

 

Rozhovor s Hanou Truncovou

 

Tazatelka: Klára Pinerová

 

Vzpomněla byste si na své dětství, rodiče a mládí?

Samozřejmě a velice ráda. Já jsem se narodila v Teplicích a pocházím ze živnostenské rodiny. Předkové mého otce pocházeli z křivoklátských lesů a nastěhovali se někdy v 19. století do pohraničí. Mám ještě sestru a musím říct, že jsme měly krásné dětství. Měli jsme velkou zahradu, hodně přítelkyň. Všechny moje přítelkyně se rekrutovaly z českého, německého a židovského prostředí. A takové byly i Teplice. Teplice byly vlastně ze tří třetin české, německé a židovské, a to dokumentují ještě dneska teplické hřbitovy. V pohraničí jsem žila za první republiky a prožívala jsem tam i válku. Měli jsme riskantní štěstí, že jsme měli doma krátké vlny v našem malinkatém rádiu, a pokud jsem byla doma, tak jsem se svým otcem velice pozorně poslouchala na krátkých vlnách volání z Londýna[1] vždycky ve dvaadvacet hodin večer. Jelikož to byly řadové domy, a tam kde stálo rádio, už byla zeď k dalšímu domu, tak můj otec to zacpával a izoloval, aby to nebylo slyšet, protože to bylo skutečně o krk.

 

Vy jste vyrůstala ve městě, které bylo národnostně bohaté, určitě jste byla svědkem poválečného odsunu. Vzpomínáte si na něj?

Ano samozřejmě, tenkrát vyhodili rodiny, otcové většinou nebyli doma, vyhodili prostě ženy s dětmi od plotny tak, jak byly. To byly začátky tzv. odsunu hned v červnu 1945. Nemohly si vzít ani těch třicet kilogramů, jak tomu bylo později – prostě šly. To byl vyhazov, tvrdý vyhazov. Na jednu stranu se nedivím, byla to určitá msta, prostě lidé byli nadržení, neuvažovali rozumně ani lidsky. Lidské vztahy se vytratily a ztrácely. Já jsem tenkrát odsunem ztratila hodně přítelkyň ze škol. Kromě toho naše rodina ztratila velmi mnoho dobrých přátel, kteří s Hitlerem neměli absolutně nic společného. A znala jsem tehdejší české rodiny, které se třeba vrátily do pohraničí po pětačtyřicátém roce a nemohly tehdejšímu životu přijít na chuť a vrátily se zpátky do vnitrozemí. V poválečných letech se vysídlilo českoněmecké pohraničí, statky a domy, byty, konta, cennosti, půda, továrny, živnosti, obchody, to všechno jednoho dne bylo bezprizorní a rozdávalo se. Rozdávalo se těm lidem, kteří přišli, měli žaludek na to si sednout do cizího majetku.

 

A jak jste prožívala únor 1948?

Já jsem byla od června 1945 do února a ještě nějakou dobu zaměstnaná na půl úvazku u stavební firmy v Teplicích. Na půl úvazku proto, jelikož jsem pomáhala svému otci s administrativou v jeho živnosti. Měli jsme dost velikou truhlárnu a bydleli jsme na frekventované ulici. Tenkrát kolem nás chodily stovky lidí do práce. A byl únor roku 1948. V deset hodin ráno maminka otevřela okno a divila se, že spousta lidí jde z práce v dopoledních hodinách domů. Já jsem tenkrát v zaměstnání zůstala. Byla to stavební firma a já si vzpomínám, že jsem měla kancelář v přízemí. Firma měla asi pětadvacet zaměstnanců a leckterý se postavil na špičky a podíval se, jestli sedím za svým psacím stolem, a myslím, že mi jeden i takhle pohrozil. Můj šéf mě tam tenkrát uhájil a pracovala jsem tam dál. Moje sestra ale takové štěstí neměla, byla vyhozená. Pracovala v továrně na plachty a stany v Teplicích. Ta byla vyhozená na hodinu. A i jí tenhle ten vyhazov dal impulz, aby si zažádala o legální vystěhování z Československa.

 

Sestra tenkrát pracovala zadarmo pro farní úřad Novosedlice, kde byla varhanicí. Tehdejší děkan této farnosti doktor Johann Theis, Rakušan, který nebyl vyhozen, se chtěl vystěhovat do Rakouska. A díky tomu měla moje sestra všechny kontakty na úřady do Prahy a udělala totéž. Podala si žádost o normální vystěhování, nepřijala československé státní občanství, které se tenkrát za komunistů nově dávalo, a povolení k vystěhování dostala na podzim 1950 s platností do konce března 1951. Vystěhovala se do Rakouska do ruské zóny, kde jí pomohl jeden obchodní partner mého otce. Půjčil jí občanku jedné ženy, která jí byla malinko podobná, a na tu občanku ona pasírovala do západní zóny. Nakonec se dostala do západního Německa a tam zůstala.

 

Měla jste kvůli vystěhování vaší sestry nějaké problémy?

Problémy vznikly až po mém zatčení. Při výslechu mně estébáci vyhrožovali: „Sestra je v Rakousku v ruské zóně a my si ji přivedeme." Já jsem samozřejmě nevěděla, jestli se jí podařilo odtamtud fouknout, nebo nikoli. Měla jsem strach, protože oni šli a sebrali kdekoho, naložili do auta a převezli zpátky do Československa. To by nebyl první ani poslední případ. Z ruské zóny to bylo úplně jednoduché.

 

Když už jsme se dostaly k tématu zatčení a výslechů, chtěla bych se zeptat, za co vás nakonec zavřeli? Za jakou „protistátní" činnost?

Víte, já jsem toužila taktéž po svobodě. Já jsem byla dítě pohraničí a vzpomínám si, že jsme mohli v Krušných horách na lyžích bez problémů přejít přes hranice. To se celník jenom zeptal: „Jak dlouho tam budete, kam půjdete děti, no pak se vraťte." Byla jsem zvyklá na volný život na hranicích. Když jsem viděla to uškrcení po válce, žádný cestovní ruch, žádné možnosti ani kultura, knihtisk, noviny, časopisy, to bylo všechno přiškrcené, šovinistické, a to se mi prostě nelíbilo. Toužila jsem žít v jiném politickém systému, a proto jsem měla i odvahu něco dělat proti tomu. Měli jsme kontakty na přechody hranic, převáděl je jeden muž z východního Německa, z německé strany Zinnwaldu, z našeho Cínovce. Převáděl za solidní odměnu. Z něčeho musel totiž taky žít. A já jsem mu dohazovala nějaké osoby, které potřebovaly odejít, aby je například nezavřeli. A tím jsem se dostala já i a moje rodina do sítí, které pomáhaly lidem přes hranice. Já jsem k nám přitáhla další lidi, kteří potom odcházeli přes hranice. Nevím, jestli mezi nimi byl nějaký konfident, ale asi jsme byli pod lupou. Brzy jsme zjistili, že se kolem nás něco děje.

 

Vy jste byla tedy zatčena z důvodu nelegálního převádění přes hranice?

Kromě napomáhání přes hranice jsme ještě tiskli letáky. Neexistovaly tenkrát žádné počítače, tak se psaly, pokud možno na kvalitních psacích strojích, kde se mohlo dát hodně kopií. Na nich jsme tiskli někdy i deset listů, které se pak různým způsobem rozvážely. Tenkrát jsem ještě stále pracovala na půl úvazku a měla jsem solidního šéfa, který ale vůbec netušil, co dělám a co mám za lubem. A on nás třeba zavezl na nějaký výlet a my jsme mezitím rozházeli letáky, což on vůbec nezpozoroval. Nebo jsme ty letáky dali lidem po večerech do poštovních schránek. To už se ale kruh začal uzavírat. Pak jsem začala pracovat v teplických lázních, ve kterých jsem měla opět exkluzivního šéfa pana Sovu. Já jsem si tenkrát psávala německým těsnopisem deníky. To už jsem ale šestým smyslem cítila, že se kruh kolem mě zužuje a zužuje, já jsem vzala ty svoje deníky, přišla jsem do práce a dala jsem je do jednoho starého šanonu. Na oběd jsme chodili mezi lázeňské hosty do jídelny a jednou prošel můj šéf a řekl mi, abych se nevracela. To už byli v kanceláři estébáci, prohlíželi mi kabelku, psací stroj, prostě všechno, co bylo přístupné. Do starých šanonů se naštěstí nedívali. To už jsem věděla, že s těmi deníky musím něco udělat, že je nemůžu vzít zpátky domů. Měla jsem tam jednoho svobodnýho kolegu, který se jmenoval Emil Topinka, a toho jsem požádala, aby mi tyto deníky schoval. On si je vzal a měl je hodně dlouho schované. Až když už jsme byli dávno odsouzení, tak teprve potom si troufnul a přinesl je matce mého budoucího muže paní Marii Truncové, která měla opět strach a zahrabala je někde v kůlně.

 

A našla jste je nakonec?

Nakonec jsem je našla. Ale musím vám říct, že dnes jsem v nich úplně ztracená. Například jména těsnopisem nepíšu. Na mnohá jména si už nemůžu vzpomenout, leckoho si už nedovedu představit.

 

Jak vypadalo vaše zatčení?

Byla jsem zatčena v mé kanceláři v Císařských lázních, ve kterých nocoval císař pán za monarchie rakousko-uherské. To jsem ještě viděla, jak přijel černý tatraplán – v jedenáct hodin jsem se narodila a v jedenáct hodin mě zatkli. Udělali domovní prohlídku a odvezli mě do Ústí nad Labem.[2] Domovních prohlídek měla moje matka ještě několik poté, co zavřeli mého otce. V Ústí nad Labem mne muži nemohli prohlédnout, čili ke mně poslali bachařku. Jakmile přišla, vyvalila jsem na ni oči a ona vyvalila oči na mě, jelikož jsme se znaly od vidění. Ona dříve pracovala u stavební firmy, u které jsem pracovala na půl úvazku. Ona pak přišla k StB. A tedy ona mě měla prohlédnout. Tenkrát mi nechala zlatý řetízek a zlatý křížek. Jinak to ostatní šlo všechno pryč, už jsem nikdy neviděla náušnice, hodnotné prsteny nebo hodinky, to všechno muselo pryč. A ten křížek s tím řetízkem, to víte, že to dlouho netrvalo, než jsem o něj přišla. Nosily jsme pánské košile bez límečků, a to bylo všechno odhalené. Já jsem si to sice na samotce sundala, ale kam to máte dát? To nemáte šanci, to se vám podívali do té jediné kapsy, musela jste ukázat ruce, to bych musela polknout.

 

Jak vypadaly cely v Ústí nad Labem?

To byly kobky pod chodníkem, žádné větrání, jedině když bachař otevřel dveře, tak k vám přišla ztuchlina z chodby. Všechno bylo pod zemí, jelo se dolů výtahem a tam byl velký katr. V Ústí nad Labem byly samé samotky, žádná hygiena, žádné sprchy, žádná teplá voda, ani žádná studená voda na cele. Tam byl zapuštěný takzvaný francouzský žanek, čili záchod, a nebyl tam žádný džbán ani džbánek, to jste prostě neměla co pít. A suchý vzduch, úplně suchý, nevětraný. Cela byla veliká asi tři kroky sem a tři kroky tam, dál tam byla velká dřevěná palanda, která se nedala vůbec složit a byla plná štěnic. Přes den jste si nemohla na tu palandu lehnout, jen večer. Nebyly tam žádné deky, ležela jste na palandě, musela jste mít ruce vedle sebe a pak vylízaly štěnice. To bylo hrozné. Na chodbě ráno otevřel bachař střídavě dveře na ranní hygienu, zubní kartáček nebyl, hřeben nebyl, ten jsem neměla asi tři měsíce. Na chodbě bylo jedno umyvadlo se studenou vodou a vedle něj visel jeden jediný ručník. Na něm byly vidět skvrny od krve od všech vězňů. Já jsem na tohleto velmi háklivá, ale musím říct, že tam jsem se toho neštítila, protože jsem věděla, že se do něj utírá i některý můj blízký.

 

Věděla jste, že je tam některý váš blízký, například otec nebo váš budoucí muž?

Můj snoubenec byl zatčen přede mnou a já jsem mu pak ještě před mým zatčením nesla čisté prádlo, tudíž o něm jsem věděla. O ostatních jsem se dozvěděla z nějakého pískotu. Měli jsme například jednu znělku od Beethovena a tuto znělku jsem tam slyšela. Z toho jsem poznala, že tam je někdo z naší party. Až po letech jsem se dozvěděla, že můj budoucí muž vyryl na ešusy nějaký vzkaz pro mě, protože se domníval, že ty ešusy různě kolují a že bych mohla dostat i já tento ešus. Jenže já jsem byla naivní vězeň a tohle jsem neprohlížela. Bachaři nakonec zjistili, že tam něco pro mě reje, a proto musel všechny ešusy vyčistit.

 

Tím začal režim plechových lžic a plechových ešusů na mnoho let. To byl pro mě velký trest, někdy i větší trest než korekce, protože jste neměla nůž, čím byste si to či ono aspoň trošku rozkrájela, neměla jste vidličku, jenom tou lžící a jenom v tom ešusu. A léta jsme vymývali ešusy jenom studenou vodou, protože jsme teplou vodu vůbec k dispozici ve věznici neměli. Jeden čas jsme měli ešusy svoje, pak se zas odevzdávaly a fasovala jste je v kuchyni.

 

Pomohl vám někdy nějaký dozorce?

Bylo to ve věznici v Litoměřicích[3], kam mne střídavě vezli, když jsem na StB nevypovídala. Tam mi pomohl dozorce, byl to starší pán, který asi sloužil už před válkou. Tuhle generaci pak časem odstavili, staří dozorci šli do důchodu nebo do nějakého jiného povolání a pak začaly sloužit nově vychované kádry. Ačkoliv jsem tenkrát nevěděla, že existuje nějaká hladovka ve vězení, přestala jsem jíst a s odstupem času mám dojem, že mně tam dali něco do jídla. Já jsem prostě byla v takovém stupni nervového a vůbec fyzického vyčerpání, že jsem vnímala najednou hodně věcí nosem. Víc než třeba očima. Na cele byl sklápěcí stolek, který jsem mohla sklopit jen, když jsem dostala kus toho žvance. Z toho stolku jsem cítila ne krásnou vůni dřeva, ale nějaký pach. A tak jsem přestala jíst. Toho si všimnul ten starší bachař, ačkoliv vůbec neměl přijít na celu, tak přišel a domluvil mi, abych jedla. Abych neztrácela sílu a abych jedla. Nevím, jestli jsem mu řekla o hřeben, nebo si toho všimnul, ale za chvíli mi tam přines nebo hodil hřeben, sice špinavý hřeben nějakého vězně, ale to bylo jedno, já jsem si ho vyčistila.

 

Jak se k vám chovali vyšetřovatelé?

Chovali se ke mně hrozně. Ta jejich brutalita a strašná arogance byla příšerná. Například způsob, jak s vámi mluví, nemůžete například jmenovat někoho z rodiny – matku nebo sestru. Ne, to musíte říct celé jméno, jako byste mluvila o cizí osobě. A jejich brutalita, ta excelovala po všech stránkách. Vezli mě vždy výtahem nahoru na výslechy. Z této kanceláře jsem viděla na Mariánskou skálu a tam bylo vápnem napsáno, nějaký komunistický slogan asi „Zdraví KSČ!" Já jsem měla možnost dívat se při výslechu na tuto skálu, protože okno bylo většinou otevřené. Řeknu vám, že se mně někdy v hlavě objevila jiskra myšlenky, že bych mohla z toho okna vyskočit. Nejednou jsem na to myslela, ale víte, pak máte zřejmě nějaký pud sebezáchovy. Z Ústí nad Labem nás převezli zeleným antonem[4], který má jen malá okýnka, nastupujete do něj vzadu jako do dodávky. Měli jsme na rukou želízka a jeli jsme do Prahy na Pankrác. To víte, že je to cesta dlouhá a že se leckdo ozval, že musí třeba na záchod. To bylo čurání pod kulometem. Nakonec ztrácíte stud a řeknete si, co už, ať se na mě podívá. Z antonu jsme přestoupili před Prahou opět do tatraplánu, a to už nám dali na oči černé pásky. Na Pankráci nás roztřídili do takzvané soudní vazby, ve které jsme měli opět svůj civil. Když mě zatýkali, tak jsem tušila, že to bude trvat delší dobu. Že by to ale trvalo takovou dobu, to jsem tedy, jako optimistka, nevěděla. Tenkrát jsem si ale vzala nejen kostým, který jsem měla na sobě, ale vzala jsem si i černej flaušovej kabát, a ten mně byl tedy secsakramentsky dobrý, protože tím kabátem jsem se i přikrývala. Hlavně na Pankráci, protože tam nestačily deky.

 

Zažila jste i nějakou konfrontaci?

Konfrontovali mě například s jedním mužem – s knězem Františkem Blaisem. Vyšetřovatelé na mě křičeli: „Tak vy říkáte, že to vaše matka nevěděla, že pomáháte převádět lidi!" Já jsem chtěla hlavně ochránit matku, protože jsem si říkala, že když zavřou ji, tak zbude babička doma úplně sama, a proto jsem zapírala. „Tak vy se přesvědčíte!" odvětili. Já jsem měla hadr na očích, ten jsem si ani náhodou nestrhla, ale já jsem věděla, že oni mně určitě přivedou ztlučenýho Frantu Blaise. On od nich musel dostat nakládačku. Ten jim všechno potvrdil, ale možná ani nepoznal, že jsem tam byla, já jsem ho poznala po hlase, i když jsem říkala, že to nebyl on. Maminka ale nakonec zůstala doma. I když měla perný život, ale tím že byla ještě babička, tak byly přece jenom dvě.

 

Jak vypadal váš soud?

Prvně jsem si myslela, že vše se musí vyřešit u soudu. Já jsem si představila, že tam budu přísahat nad nějakým křížem. To už ale samozřejmě dávno odklidili všechny kříže. Já jsem byla strašně naivní vězeň. Ale stejně jsem se tam ozvala. My jsme měli soud jenom pro rodinné příslušníky. Vzadu jsem viděla svoji matku, rodiče svého budoucího muže, viděla jsem tam manželky kompliců. Bylo nás jedenáct, samí muži a já jako jediná žena. Soud jsme měli 27. a 28. listopadu 1951. Během té noci zavírali komunisté své vlastní komunisty. Tu židovskou skupinu Slánského, Goldstückera, Londona a jak se všichni jmenovali.[5] První den nám řekli návrhy, a tím, že zatkli tuhle skupinu, snížili příští den tresty. Takže naše skupina měla 15 let, já jsem měla 13, pak bylo 12, 11 let, 10 let, 7 let a jeden měl myslím 5 let. Po soudu nás vedli ohromným podzemím a já jsem se tam otočila po svém otci a po těch, které jsem znala. Bachař mě za to okřiknul, ale já jsem se nedala a řekla jsem: „Já se budu hlásit ke svým rodičům kdykoliv a kdekoliv!" A za to mě nahlásil k raportu. A po odsouzení jsem měla hned ráno raport, čili já jsem začala hned ráno trestem. Ráno mě odvedli k raportní místnosti, do které už jsem přišla ve vězeňském. Tím se mnou začal raport. Dostala jsem 10 tvrdých loží a polovičních dávek a korekci na Pankráci.

 

Jak vypadala korekce na Pankráci?

Byla tam dřevěná palanda, která vypadala: jedno prkno, mezera, prkno, mezera a žádný slamník na ní, prostě nic. A večer jsem se musela ohlásit vězeň číslo tak a tak, jedna osoba, a on mi říkal: „Máte to s poklopem, nebo to máte bez poklopu?" Vůbec jsem tenkrát nevěděla, o co jde. Na cele v korekci byl totiž zapuštěný žanek, čili francouzský záchod, a tam asi byly krysy. Nakonec mi ten poklop milostivě dal. Já jsem ten žanek přikryla a usnula jsem. Nakonec jsem to neměla úplně odsezené, chyběly mně asi dva dny, tři dny, ale protože šel nějaký transport do Kladna a potřebovali mě zřejmě do počtu, vyndali mě z té díry. Nikdy jsme nevěděli, kam jedeme. Autobusy měly nadpis zájezd. Odjížděli jsme 6. prosince 1951 na Mikuláše.

 

Co vás čekalo v Kladně?

V Kladně jsme pracovaly v ocelárnách v tažírně. Nad hlavami se pohybovaly jeřáby s nějakou tekutou slitinou, v kotlích se to vařilo, tam bylo jako v nějakém pekle. Neustálý smrad, že vám načichnul ten krajíc chleba, který jste měla v kapse. Mě dali k nějakému stroji, kde byly několikametrové dlouhé tyče, hranaté a já jsem si potom musela, když to prošlo nějakým strojem, odhadem určit, jestli je ta tyč křivá nebo rovná. Na Kladně na nás civilové hodní nebyli, byli na nás brutální, sprostí, klidně si před námi odplivli. Tam nás bachaři nemuseli ani moc hlídat, protože měli záruku kovaných komunistů. V lednu jsem dostala velkou migrénu. Udělalo se mně tak špatně, že se i bachařka nade mnou smilovala, vzala mě ven na vzduch. Později mě pak dali na kopání železných špon. Tam jsem kopala krumpáčem tyhlety špony s nějakou vězeňkyní, s paní Starou, a nakládaly jsme to na vozíky.

 

Kdy jste měla první návštěvu?

Tu jsem měla právě až na Kladně. Konaly se za širokánským stolem. Bylo to velmi přísně střežené. Tenkrát mi přijela moje babička. To byla taková rázná a odvážná žena. Přinesla mi z domova koláč, ale nechtěli mi ho předat, a tak prohlásila: „Tak si ten koláč tady sněz," a já jsem si ho skutečně před očima dozorců celý snědla. Přinesla mi nějaké fotky, ze kterých jsem si jednu ukradla. Byla to úplně malilinká fotka z posledního Silvestru u nás doma. Na lágru jsme nosily tepláky na gumu, a to bylo na šmelení tak akorát. Někomu jsem tuto fotku ukázala, ale ta mě určitě neshodila. Tam jsem měla sice málo přátel, ale dobrých. Spíš to viděl někdo, kdo to vidět neměl, ale já jsem naštěstí tu fotku velmi dobře schovala. Měly jsme filcunk, šli určitě na jisto, ale tu fotku nenašli. Brzy nato, asi v únoru 1952 nás vezli malým transportem do Jilemnice[6], kde pro nás neměli připravené žádné ubikace, byla tam jenom malilinká šatlava, která měla asi dvě, nejvýš tři cely. To nebyla věznice na nějaké ubytování, ale jenom na eskorty. Později jsme bydlely v továrně, ve které se samozřejmě už nepracovalo. Byly tam zamřížovaná okna, kuchyň v přízemí a denně jsme chodily s ostrahou do práce do asi 15 minut vzdáleného Technolenu, kde jsme spřádaly len. V Jilemnici jsem byla tedy asi od únoru 1952, byla jsem tam ještě přes Vánoce, v lednu 1953 nás přesunuli na jiné pracoviště, na konopí, a pak nás přestěhovali do Varnsdorfu[7], kde se nacházel opět pracovní tábor, ve kterém jsme pracovaly pouze v nočních hodinách, protože civilky v noci pracovat nechtěly. Většina z nás si tam zkazila zrak právě proto, že jsme pracovaly jenom v noci. A ve Varnsdorfu jsme byly i po dobu úmrtí Stalina a Gottwalda.

 

Jak na tyto události reagovali dozorci a dozorkyně?

Chodily jsme úplně jinou cestou do práce. A bachařky, co jsme vycítily, z nás měly strach, kryly si záda a nevěděly, co bude dál.

 

A vy jste to věděly, že zemřel Stalin a Gottwald?

Jistě, my jsme to věděly, protože před našimi okny nacvičovalo československé vojsko nějaké parádní kroky a pochody a ti vojáci nám to volali do oken. Tím, že jsme musely chodit jinou trasou, tak jsme si tichou poštou předaly, co se stalo. A z tohoto důvodu soustředili všechny tresty nad 10 let a poslali nás šupem do Pardubic, kam jsem přijela 19. května 1953. Tenkrát bylo na květen velké vedro a všechny jsme měly ohromnou žízeň. Postavili nás na malý dvůr čelem ke stěně, kam na nás pražilo odpolední slunce. Mezi nás vstoupil náčelník pardubického lágru[8] a pravil nám, že odtud nevyjde ani noha, že si svoje tresty odsedíme. To byly všechno tresty, deset, patnáct, osmnáct let, takové to byly palety.

 

Mohla byste trochu popsat pardubickou věznici?

V Pardubicích bylo A, B – zděné budovy, které byly postavené za Marie Terezie, u chodníku hned zkraje je velká administrativní budova. Dneska věznice vypadá úplně jinak, budova A dostala nějakou prasklinu, která vznikla po detonaci v Semtíně[9]. Chvíli jsme tam ještě žily, vše bylo podepřené dřevěnými sloupy, pak ale dostali strach o naše životy a postavili na dvoře dřevěné ubikace C, D a vedle bloku B postavili blok E. Bloky C a D byly do týdne prolezlé krysami, bylo tam vlhko a plíseň a v zimě tam byla jinovatka. Áčko pak přestalo fungovat a přestěhovali nás. Než ale postavili tyto budovy, tak nás přestěhovali na tzv. konírnu. To byly velké skladové prostory věznice, které vyklidili, my jsme tam hodily slamníky a bydlelo nás tam asi šedesát. Byl tam ale jenom jeden jediný záchod. Tam bylo asi největší soukromí za celá ta léta kriminálu, protože tam byl položený slamník na slamníku a bylo to nepřehledné. Vedle slamníku mohly být bez problémů například položené ukradené hlávky zelí ze zahrady. A pak už roky plynuly v pardubickém lágru, a to se člověk musí nejenom přizpůsobit režimu, ale udělat si tam i svůj kout. Když si to dneska představím, tak musím říct, že na nás nepřipadal ani jeden metr čtvereční. V jedné cele bylo 12 dvojáků, byl tam malý stůl a mezi tím byl velmi malý prostor. My jsme si tam nelezly na nervy, my jsme si každá něco vyšmelila, já například takovou malou stoličku, která pro mě znamenala poklad. Taky jsem si vyšmelila malinké umyvadlo, které letělo při každém filcunku, ale já jsem si ho vždycky dotáhla zpátky. Každá měla svou skrýš, tajnost, prostě svůj život. Ale úplně se odpoutat od reality, to musel prostě každý sám. Naučit se žít dvojím životem, spřádat svoje sny, plány.

 

A na co jste myslela vy?

Já jsem myslela na budoucí život. Plánovala jsem svou rodinu a představovala jsem si i například to, co už bylo, chodila jsem po nějakých výletech, cestovala, opakovala jsem si, prostě bych řekla, že vězeň prožívá ještě jednou svůj prožitý život. Prožíváte ho znovu od dětství, vracíte se k lidem, kteří pro vás něco znamenali. Nechci říct, že byste jej hodnotila, protože to, co se stalo, už se nedá změnit, ale za mnohé jste ve vězení vděčná, že jste je mohla prožít. Já to považuji i za určitý začátek pokory k životu a k vyšším hodnotám, jako je rodina, přátelství. Já osobně jsem z toho žila, aniž bych se zahrabala do minulosti. To ani nemůžete. Musíte žít denní rituál a denní život. A byly různé příhody kolem nás, mívaly jsme návštěvy, dopisy, každá prožívala něco jiného ve svém nitru. U každé se něco doma dělo. Byly jsme si navzájem vším, utěšovaly jsme se. Když byla například nějaká velká ztráta nebo bolest v rodině a my jsme nemohly jet na pohřeb nebo k lůžku nemocnému, protože jsme nemohly ven a pomoci, tak jsme se utěšovaly a radovaly se navzájem. Přátelství byla naše silná záštita.

 

Byla taková vzájemnost pouze mezi politickými vězeňkyněmi, nebo i mezi kriminálními a politickými?

Krajské případy byly tenkrát mezi námi v malém počtu. Čas od času bylo stěhování a promíchali nás, a to se mezi nás někdy dostaly i vražedkyně. Já jsem byla na baráku dlouhou dobu s jednou Slovenkou, vražedkyní, nebo na cele byla mezi námi malá drobná negramotná cigánka, která měla povolený slabikář, co už bylo něco. My jsme neměly tužku ani papír. Řekla bych, že taková ta velká soudržnost byla mezi námi státními, ale krajské případy si víceméně z nás vzaly příklad a přizpůsobovaly se. Já osobně jsem to nezažila, ale ty ženy, které nešly na velkou amnestii v květnu 1960 domů a přesluhovaly, tak se dostaly do menšiny a můžu vám říct z vyprávění, že měly peklo.

 

Bydlela jsem jednou s vražedkyní, která se nám ve všem přizpůsobovala. Když některá z nás měla návštěvu a něco s sebou přinesla, tak to na stejné díly rozdělila a pokládala na deky na jednotlivé kavalce. Ta vražedkyně se pochopitelně přizpůsobila. Ona zavraždila ze žárlivosti svého muže, ale celý rodinný klan za ní jezdil a navštěvoval ji. Dostala samozřejmě různé sladkosti, o které se s námi dělila. Já jsem to po ní nemohla sníst, protože se toho dotýkaly její ruce, kterými ona vraždila. Já jsem dělala, že to bylo dobré, že jsem to snědla. Ale jinak jste musela s každým na cele vyjít. To byl takový nepsaný zákon kriminálu. Musela jste se prostě přizpůsobit a žít s nimi. Byly jsme na jedné palubě.

 

Setkala jste se v Pardubicích s řádovými sestrami?

Řádové sestry tam byly a jednu dobu je od nás oddělili, což je v uvozovkách ta největší chyba, kterou mohli udělat. Oni to udělali záměrně, protože chtěli řádové sestry od nás oddělit. Ony měly v sobě tolik disciplíny a pokory, že jim byly velmi nebezpečné. A předpokládali, že by mohly být nebezpečné i dalším vězeňkyním. Z tohoto důvodu je prostě na jeden čas izolovali. Izolovali i politicky exponované ženy, a tím způsobem vznikl „Hrad" a „Vatikán"[10], pak je zase rozházeli a dali je na normální cely.

 

Mohla byste mi říct něco o hladovce v Pardubicích roku 1955?

Když tenkrát vypukla hladovka, a to je zajímavé, to šlo jak tichá pošta. V tu dobu přišla do Pardubic nová bachařka. A protože se nám nikdo nepředstavil svým jménem, tak okamžitě dostala podle svého chování přezdívku Elsa Koch[11] – bachařka koncentráku za druhé světové války. My jsme tu hladovku více méně začaly kvůli ní. Ji pak nakonec odvolali a tím padla i hladovka. Hladovka byla proti nelidskému zacházení s vězni. Nakonec jsme my, které se účastnily hladovky, měly zakázanou poštu a návštěvy na tři měsíce.

 

Vzpomenete si na akci Hammarskjöld, kdy ženy z „Hradu" poslaly 12 dopisů generálnímu tajemníkovi OSN?[12]

To bylo právě v té době. Ženy z „Hradu" si vyžádaly papír a tužku, protože tu jsme nikdy neměly při sobě, a napsaly ty dopisy. Podle mě se ty dopisy nikdy neodeslaly. Nepřišla tehdy ani žádná návštěva, natož mezinárodní. Na dotaz, kolik je v Československu politických vězňů, odpověděli tehdejší pohlaváři, že jenom dva, a to počítali Fráňu Zemínovou[13], což byla národní socialistka, a myslím, že do toho započítali i Antonii Kleinerovou[14], taktéž národní socialistka. My jsme proto říkaly, že jsme pouze vzduch.

 

Cítily jste vy ženy, které jste se neúčastnily této akce 12 dopisů, něco zvláštního? Věděly jste vůbec o tom?

Ne, my jsme o tom na lágru vůbec nic nevěděly, protože v tu dobu byly ženy na „Hradě" izolované a vůbec jsme se k nim nedostaly. Ony měly například i extra zvláštní vycházky. To potom šlo tichou poštou po lágru.

 

Co pro vás znamenaly návštěvy příbuzných nebo korespondence s nimi?

Já bych s odstupem času řekla, i když to může znít jako samochvála, že jsme byly velmi statečné. My jsme prostě lhaly. Nemohly jsme hovořit o mnoha věcech, takže když jsme přišly k návštěvě, tak jsme se nejdřív pokochaly civilním oblečením, hlasem, protože ruku jste jim často nemohla podat. Hodně záleželo taky na statečnosti návštěvy. Za mnou většinou přijížděla moje statečná babička nebo maminka. Naopak musím říct, že ani jedna, ani druhá nikdy neplakaly. Nemohla jste, ani jste nechtěla jmenovat jména, nanejvýš křestní jména. Mluvilo se o domácích zvířatech, někdy i o kytkách. A dopisy? Neměly jsme povolenou ani tužku, ani papír, a teď jste měla dovolený dopis. Dostala jste kus linkovaného papíru velikosti A5, nahoře byla hlavička ústavu. Všem dopisům jsem říkala slohové úkoly, protože jste se rozepsala o nějaké fantazii nebo o vrabci, prostě slohové úlohy. A na druhé straně záleželo na pisatelích doma, co vám sdělili nebo co vám nesdělili, a řekla bych, že bylo lepší vám to nesdělit, protože jste byla absolutně bezmocná a nemohla jste s ničím pomoct.

 

Dopisy jsem dostávala od své rodiny a občas od svého snoubence. To byly „milostné dopisy", které byly dvakrát cenzurované. Jednou z věznice, odkud se odesílaly, a podruhé ve věznici, kam došly. Pokud budu mluvit o Pardubicích, musím zmínit velkou dřevěnou poštovní schránku, do které se měla házet veškerá přečtená korespondence. Bachaři neměli šanci ji uhlídat, protože neměla žádná jednací čísla. Prošly jen cenzurou, obálka byla vždycky už rozříznutá a vy jste měla tři dny, po které jste si mohla ten dopis číst, a po třech dnech jste ho měla hodit do této schránky. Do této schránky jsem já nikdy nehodila dopis od svého snoubence. To jsem prostě nedokázala. Nosila jsem je jeden čas na těle, pak jsem je měla za trámem. To bylo jako číst ve stoletém kalendáři, protože než dopis prošel oběma cenzurami, byly novinky v dopise staré čtvrt roku a když jste v něm četla po nějaké době, tak to bylo dávno passé, ale byl to přesto ručně psaný dopis a pořád jste z toho cítila takové fluidum.

 

Jaké byly vztahy mezi vámi vězeňkyněmi?

Myslím si, že my jsme to měly jednodušší než ti venku. Byly jsme totiž mezi sebou. Tam bylo málo kriminálních, státní byly ve většině a měly jsme takové kontakty mezi sebou, že můžu tady odpřísahat, že jsme se nikdy nehádaly. Byly samozřejmě i různé názory, ale vždy jsme si to nějakým způsobem vyříkaly, vždy se dala jedna nebo ta druhá strana přesvědčit, a nebo taky nepřesvědčit, ale nikdy to nebylo na hádku, nikdy to nebylo na ostří nože. Už i to oslovování „holčičko", když jsme nevěděly křestní jméno, značí mnoho. Tykaly jsme si tam pochopitelně všechny.

 

Jaký byl život na lágru v Pardubicích?

V lágru bylo neustálé spojení s rizikem. Dostat se na nějakou jinou celu nebo blok bylo zakázané. Teď jste si chtěla pohovořit nebo dát přečíst nějaký dopis nebo se dělaly tajně nějaké ruční práce a potřebovala jste to vysvětlit. Vznikaly krásné věci. Dělalo se to všechno tajně. Nechala se vyvařit koňská kost úplně do bíla, pak se vyšmelil nějaký nůž, například někde na řepě, a celé týdny se na tom řezalo. Bohužel je to všechno pryč, to si bachaři vzali možná jako nějaký suvenýr. Byly to umělecké věci. Náramky, výšivky, to je všechno pryč až na nějaké maličkosti. Každá uměla něco jiného. Pak jsme to předávaly při různých příležitostech jako například o Vánocích. Dárek byl také toaletní mýdlo nebo nějaké sušenky z kantýny[15], ale různé ruční práce byly cenné dárky. To se pak různě schovávalo a mizelo to při různých filcuncích.

 

Spousta muklů mužů, ale i žen vzpomíná na vězeňskou univerzitu, vzpomenete si na ni také?

Ano, to byly procházky na dvoře, to jsme se seskupily podle toho, jak nám to vyhovovalo. Chodily jsme v našich partách. Každá uměla něco jiného a mezi námi byly také ženy, které přednášely na univerzitě. Byly taky mezi námi hluboce věřící, které odříkaly modlitby, které bych si já musela přečíst z nějaké modlitební knížky. A tak jste se přidala tam, kde jste se chtěla něco dozvědět, slyšet něco jiného, co vás úplně odpoutalo od kriminálu. My jsme kroužily a jako jsme si povídaly, ale jedna měla přednášku. Byly mezi námi fundované ženy různého zaměření. A když jsme se vrátily z vězení, tak to říkal každý: „Vězení, to byla vlastně moje univerzita." Mě vždycky zajímala psychologie a já jsem tajně studovala charaktery a chování jiných lidí. Měla jste velké možnosti, pokud společnost na cele nebo na procházce byla zaměřená, aby se něčemu naučila nebo něco předala. Tím se získávaly vědomosti, což bylo velmi cenné, a hlavně vás to odpoutalo od všeho jednotvárného ve vězení. Jednou mě jedna paní vyzvala, abych popsala jeden den ve vězení. Není vůbec jednoduché jej popsat, protože ten, kdo za mřížemi nebyl, by řekl, že je to velmi jednotvárný život. Že je tam vězeňský řád, kterému se musíte od úsvitu po soumrak přizpůsobit. To je sice pravda, ale mezitím máte svůj myšlenkový prostor, který vám naštěstí nemůže nikdo vzít, a žijete takovým dvojím životem. Ani tam nebyl den jako den, protože byly neustálé transporty, filcunky, pošta, neustále se něco dělo.

 

Jaké byly v Pardubicích hygienické podmínky?

Hygienické podmínky byly hrůzné od samého začátku po samotný konec. Na studenou vodu si léty zvyknete, s vodou jsme mnohdy zacházely jako Afričanky. Když jsme vyšmelily dřevěnou nádobu, pak ji vzaly dvě z jedné strany. Byly zakázané, ale trpěné věci. Z kuchyně jsme si vyprosily teplou vodu, kterou jsme použily na osobní hygienu, umyly si obličej a vlasy, pak jsme si v té vodě vypraly naše hadříky a tou samou vodou jsme ještě umyly podlahu. Jádrové mýdlo bylo úplně na všechno a umývárna byla pod úrovní. Ta se nedala ani umýt, byla plná plísně. Praní prádla a sušení – striktně zakázané. Pak přišel nějaký nový náčelník a my jsme si daly podmínky, abychom si mohly prát osobní věci. To nám bylo naštěstí dovoleno.

 

Pamatujete si na nějaké kulturní aktivity?

Jeden čas, nevím od kterého roku, se tam promítaly filmy, ale to jste nikdy nevěděla, co se bude promítat. A to byl také účel. Bylo to dobrovolné. My když jsme tam šly, tak oni měli volný prostor na celách ke šťáře. Pamatuju si, že jednou se na lágru rozkřiklo: „Bude krásný film, určitě Pyšná princezna." A taky že byla. Pak jsme se vrátily a měly jsme všechno rozházené – cukr, sláma ze slamníku, všechno na jedné kupě. Několikráte promítali sovětský film, na jméno si už nevzpomenu. Ten jsem viděla několikrát, ale vždycky jsem ho musela dokoukat, protože vás nepustili ven.

 

Bylo možné si půjčit například knihy? Byla v Pardubicích dostupná nějaká knihovna?

Knihy jste si mohla půjčovat jenom ty, které nebyly na indexu, to byly různé překlady sovětských autorů. Samozřejmě, že člověk chce číst, když už nemůžete psát nebo si zapisovat své myšlenky. Od určitého roku jsme si mohly kupovat noviny, a to jenom Rudé právo. To si vždycky jedna objednávala a pak se to půjčovalo. Četlo se všechno, protože to jste lačná něco přečíst. Pod touhle tou podmínkou jste si šla půjčit knihu, kterou byste v civilu nikdy nečetla, protože byste si vybrala něco jiného.

 

Vzpomenete si na den, kdy vás propustili?

Propuštěná jsem byla před amnestií 1960. To už komunisté věděli, že něco bude, a začali propouštět od roku 1959. Na sklonku roku 1959 mě zavolali do administrativní budovy. Tam mě kladli nějaké otázky. Tam jsem prostě neuspěla. Z toho jsem poznala, že by mě i pustili, ale já jsem odpovídala tak, jak jsem odpovídala, a šla jsem zpátky na lágr a prožila jsem deváté Vánoce ve vězení. Z domova někdy poslali nějakou žádost o propuštění, já sama jsem o to nikdy nežádala. V lednu 1960 mě zavolali znovu a šlo nás osm. Já jsem určitě neodpovídala jinak. Usoudili, že mě pustí na podmínku. Já jsem měla ještě čtyři roky před sebou, ale podmínku mi dali osm let, což bylo pro ně výhodné. Do práce vás nikde nechtěli vzít, ale někam jste museli jít, a proto jste musela vzít něco podřadného. My jsme neznaly ani peníze, ani dopravní prostředky, nevěděly jsme, že už není třetí třída vlaková, jako kdybychom spadly z nebe. S námi jel na pardubické nádraží cenzor, kterému jsme říkaly Čáp. Neměla jsem ani civil, ten mně půjčila Vlasta Brhelová. Vypadala jsem v něm jako strašidlo. Na nádraží nám koupil cenzor individuální jízdenky. Řekl nám, kterým vlakem a v kolik hodin. Byly jsme jako děti.

 

Jak vypadal příjezd domů?

Přijela jsem velmi brzo ráno do Teplic. Moje maminka pracovala tenkrát v hotelu Thermia. Poprosila jsem tam jednoho nádražáka, jestli by mi nezavolal do tohoto hotelu a nezeptal se, jestli je paní Johnová ve službě. On mi vyhověl, zavolal tam a zjistil, že maminka tam je. Já jsem šla Teplicemi, a to je trochu kopcovité město, šla jsem Leninovou třídou, bylo to malilinko do kopce a měla jsem problémy to udýchat. Dodala jsem si odvahy a vešla jsem do hotelu. Maminka si nakonec vzala volno a jela se mnou domů. Můj otec byl v práci, ale babička byla doma, a ta mě přivítala.

 

Kdy byl propuštěn váš otec a snoubenec?

Otec byl propuštěn v roce 1955. A můj snoubenec na amnestii 1960, na kterou já jsem nikdy nevěřila. Některé neustále věřily na amnestii a udržovalo je to při životě. Ale na to jsem, i jako optimistka, nevěřila.

 

Jak vypadal váš návrat do civilního života?

Nástup do civilního života byl, i když jsem měla dobré domácí zázemí, velmi těžký. Díky mé matce, která mi řekla, ať zůstanu nějaký čas doma, ať se nikam nehlásím, že mě uživí, to bylo trošku jednodušší. Vyřídila jsem si novou občanku, ale jinak jsem vůbec nevylezla. Zapadnout zpátky do společnosti civilního života není jednoduchá záležitost. Když vám řeknu, že se vám pak „stýská" po společnosti ve vězení, kde jste měla určitou záštitu a záruku, tak by tomu nikdo nevěřil. Byla jsem naprosto nespolečenská, nevěděla jsem, o čem si mám s ostatními lidmi povídat. Myslím si, že myšlenkový chod vězně se nedá ze dne na den změnit, nemůže najednou myslet a hovořit o něčem jiném. Několikrát jsem musela dát za pravdu Žofii Slováčkové. Kolikrát říkávala na procházkách v Pardubicích: „Víš, co bych si přála? Až budeme jednou všichni propuštění, abychom mohli všichni žít ve velkých vesnicích nebo maloměstech pohromadě, všichni muklové pohromadě." A v tom měla velkou pravdu. Možná, že by to v civilním životě neklapalo, ale být tak blízko u sebe, to bych i akceptovala. Ve vzájemné pomoci, rodinné i finanční i pracovní, a hlavně dobré přátelství.

 

Pokud se podíváte zpátky na dobu věznění, dokázala byste říct, co vám dalo?

Dalo mi to sebevědomí a po politické stránce, že budu do konce života proti komunismu a proti totalitě, a nemůžu pochopit, že mladý člověk se může přiklonit k jejich programu a k jejich straně. Já vím, že neustále lžou.

 

Dokázala jste komunistům odpustit všechna příkoří, která vám způsobili?

Jednou jsem měla společnou besedu s monsignorem arcibiskupem Karlem Otčenáškem v aule církevního gymnázia v severních Čechách. Dala jsem arcibiskupovi přednost a on začal jako správný křesťan, že se má odpouštět. Vím, že má za sebou velmi tvrdý kriminál. Pak dal slovo mně a já jsem začala asi touto větou, že si připadám vedle otce arcibiskupa jako rebelantka. Řekla jsem, že se nám za všechny ty roky nikdo neomluvil. Neříkala jsem, že nedokážu odpouštět. Otec arcibiskup taky řekl, že i když se má odpouštět, tak že se nemá zapomínat, a to jsou dvě závažné věci. Ale abych řekla za sebe, já jsem jim neodpustila, protože oni mi ukradli velký kus života a já jsem měla svoje životní představy, a to se nedá nikdy vrátit. Já jsem chtěla jenom svobodně žít, cestovat, dělat to, co by mi dělalo radost. A to bylo všechno okleštěné.

 

Mockrát vám děkuji za rozhovor.

 

 

Související články:

Pracovní útvar ve Varnsdorfu – pracoviště odsouzených žen 50. let minulého století

[1] Za druhé světové války vysílalo rádio BBC třikrát denně po 15 minutách také krátké pořady v češtině. V protektorátu Čechy a Morava se poslech zahraničního rozhlasu trestal smrtí.

 

[2] Paní Truncová byla převezena do věznice krajského velitelství StB Ústí nad Labem, která fungovala v letech 1950–1954.

[3] V době věznění H. Truncové byla v Litoměřicích věznice krajského soudu, která měla maximální kapacitu 460 osob. Od roku 1950 se zde nacházelo zvláštní oddělení StB.

[4] Anton – uzavřený policejní vůz pro převoz zadržených osob.

[5] Rudolf Slánský byl zatčen 23. listopadu 1951.

[6] Pracovní útvar Jilemnice pro ženy na Liberecku, zrušen roku 1953.

[7] Pracovní útvar pro ženy Varnsdorf na Liberecku. V roce 1953 byl zrušen. Ženy zde pracovaly pro podnik Elite.

[8] Tehdejším náčelníkem věznice Pardubice byl Bohumil Mikovec (1919), vězeňkyněmi přezdívaný jako Sultán. V roce 1950 vstoupil do Sboru vězeňské stráže. Náčelníkem uzavřeného útvaru nápravných zařízení Pardubice se stal 1. prosince 1952. Ze služeb ministerstva vnitra byl úředně uvolněn k 31. březnu 1955. Hlavním důvodem byl intimní poměr, který udržoval s vězeňkyní-lékařkou Janou Hánovou, se kterou se po svém propuštění oženil.

[9] Semtín, dnes část Pardubic, je jedna z nejstarších a dosud plně funkčních průmyslových oblastí v České republice. Už v roce 1921 zde byla zahájena výstavba továrních objektů. Zpočátku se zde vyráběly kyseliny dusičné a sírové, dusičnany a další produkty, které byly určeny především pro výrobu výbušnin.

[10] Zvláštní oddělení „Hrad" bylo vybudované v listopadu 1953 pro „nejnebezpečnější" politické vězeňkyně. Bylo zde umístěno 64 žen, které byly izolované od ostatních vězeňkyň. Na tomto oddělení se nacházely například Růžena Vacková, profesorka Karlovy univerzity, Dagmar Skálová nebo Vlasta Charvátová. Oddělení bylo zrušeno roku 1956. Kromě tohoto oddělení vzniklo oddělení pro řádové sestry zvané „Vatikán" a oddělení „Podsvětí", kam byly umisťovány pohlavně nakažené ženy, prostitutky, ženy s duševní poruchou nebo recidivistky.

[11] Vězeňkyně v Pardubicích vybraly pro tuto dozorkyni přezdívku podle skutečné osoby, Ilse Koch, vlastním jménem Margarete Ilse Köhler (1906–1967). Manželka velitele koncentračního tábora Buchenwald. V roce 1941 se stala hlavní velitelkou dozorkyň v Buchenwaldu. Proslula týráním vězňů a sadismem. Na svých objížďkách táborem si vybírala tetované vězně a z jejich kůže si nechala dělat stínítka na lampu.

[12] V červnu roku 1956 napsalo 12 žen z oddělení „Hrad" generálnímu tajemníkovi OSN Dagu Hammarskjöldovi dopisy, ve kterých byly popsány důvody a způsoby zatčení, a taktéž podmínky v československých věznicích a pracovních táborech. Dožadovaly se práv politických vězňů. Dopisy byly doplněny překlady, vždy podle jazykových možností autorky. Dopisy nebyly samozřejmě nikdy odeslány a dodnes leží v osobních vězeňských spisech jejich autorek.

[13] Františka Zemínová (1882–1962) byla česká politička. V letech 1918–1939 a 1945–1948 byla poslankyní československého parlamentu za Československou stranu národně socialistickou (ČSNS). Na podzim roku 1949 byla zatčena a ve věku 68 let odsouzena k 20 letům vězení ve vykonstruovaném soudním procesu s Miladou Horákovou. Propuštěna byla v roce 1960.

[14] Antonie Kleinerová (1901–1982). Po vypuknutí druhé světové války se Antonie Kleinerová zapojila do protinacistického odboje. V roce 1941 ji zatklo gestapo. Byla vězněna v koncentračním táboře Ravensbrück. Po druhé světové válce vstoupila do Čs. strany národně socialistické a byla za ni zvolena do ústavodárného Národního shromáždění. V roce 1949 byla zatčena a v procesu s Miladou Horákovou odsouzena na doživotí. Byla propuštěna na amnestii 10. května 1960.

[15] Kantýna – místnost, kde měli vězni příležitost si za vězeňské peníze koupit toaletní potřeby nebo nějaké potraviny v omezeném výběru.

Datum poslední úpravy: 9.10.2012 23:09:17

 
© 2008 - 2017 Političtí vězni.cz | webmaster: Nebrat s.r.o.